Hana Polášek-Sedláčková: Je potřeba mít otevřené oči a nebát se riskovat

V roce 2024 jste jako jediná z ČR dostala prestižní EMBO Installation Grant. Proč jste usilovala zrovna o tento grant?

Grant je mezi komunitou mladých vedoucích výzkumných skupin v biologických oborech, kteří se vrací z ciziny do České republiky, velice známý a většina lidí z této skupiny o něj usiluje. Projekt je na tři až pět let a dostanete 50 tisíc eur na rok. Nejsou to malé peníze, a navíc s nimi můžete naložit, jak uznáte za vhodné. V tom je grant unikátní, protože nemusíte psát složité reporty a nic vás nesvazuje. Navíc dostanete balíček benefitů v podobě EMBO kurzů zaměřených na laboratorní management nebo leadership, psaní článků, na trénování soft skills apod. Také vám proplatí konference, nebo vám přispějí na pořádání vlastních konferencí či workshopů. Navíc se dostanete do EMBO komunity, kde se potkáváte s předními vědci Evropy a zároveň můžete lépe navázat kontakty a spolupráci.

Jediná nevýhoda je, že každý rok je grant udělen jen jednomu vědci z ČR, i když dle mého názoru by na to mělo více kandidátů. Ale to jsou bohužel podmínky, které si Česko a EMBO mezi sebou dohodly.

Letos jste navíc byla jako teprve druhá z ČR vybrána do EMBO Young Investigator Program. V čem je program tak jedinečný?

Zde už nesoutěžíte jen v rámci ČR, ale soupeříte s vědci z celé Evropy. Pokud se dostanete do užšího výběru, což už samo o sobě není jednoduché, musíte ještě projít velmi selektivním interview, kde přesvědčujete komisi, že jste ta pravá osoba. 

Program sice nenabízí tak velkou finanční podporu, ale přináší další balíček benefitů. Nejdůležitější ale je, že program má dlouhou tradici a celosvětovou prestiž. Po zveřejnění výsledků jsem dostala plno krásných gratulací od lidí z mého oboru. Nejvíc mě ale těší, že naše malá brněnská laboratoř dokáže konkurovat laboratořím na nejlepších světových institutech.

Čím myslíte, že jste komisi zaujala?

Komise hodnotí tři věci: kariérní postup a kvalitu uchazeče, výzkumný záměr – jestli je dost ambiciózní a jestli může vést k novým poznatkům – a zázemí, které vám poskytuje domovská instituce. V mém případě se podařilo sladit všechny tři oblasti dohromady. 

Musíte se v rámci EMBO komunity aktivně účastnit schůzí, setkání nebo debat?

Podmínka to není, účast je dobrovolná. EMBO pořádá pravidelné retreaty, které nabízí řadu kurzů zaměřených například na lab management, vedení studentů, psaní grantů nebo vyjednávání. Mohu se také zúčastnit tzv. sectoral meetingů, kde se setkávají vědci ze stejného oboru EMBO komunity. Účast na těchto meetech mi dává možnost dostat se do kontaktu s lidmi, kteří mají stejně nastavené myšlení a nebojí se diskutovat o vědeckých datech, která jsou čerstvá nebo která nejsou publikovaná. Je to o důvěře a sdílení informací.

Letos budeme jeden EMBO sectoral meeting pořádat. Bude na téma genomové stability a proběhne na krásném místě v Mendelově muzeu v Brně. Už se nám přihlásilo mnoho renomovaných vědců, takže se moc těším.

Kam až se můžete v rámci EMBO komunity posunout?

V rámci EMBO komunity existují různé stupně zapojení a ocenění. Takovým symbolickým vrcholem je zvolení za člena EMBO. Zároveň ale existují i další programy a příležitosti, které podporují vědce v různých fázích kariéry.  Avšak EMBO Young Investigator je z mého pohledu opravdu jeden z těžko dosažitelných cílů s velmi selektivním výběrem. O to více jsem za toto ocenění vděčná. 

Čemu se v rámci EMBO grantů věnujete a daří se vám plnit všechny stanovené cíle?

Naše současná práce navazuje na předchozí projekty, ale postupně jsme se dostali k něčemu, co původní záměry daleko přesahuje. Dříve jsme se soustředili hlavně na to, jak replikace lidské DNA začíná a během bádání jsme narazili na fenomén tzv. replikační paměti. Zjistili jsme, že mateřská buňka nepředává dceřiným buňkám informace jen skrze histony nebo DNA metylaci, ale že nosičem informace mohou být i samotné replikační proteiny, které nesou specifickou značku. Tento nový směr, v rámci kterého zkoumáme molekulární podstatu a ‚stáří‘ těchto proteinů, teď naplno rozvíjíme díky EMBO podpoře. Snažíme se pochopit zcela nový mechanismus dědičnosti a zároveň vyvíjet technologie, které nám jeho studium na buněčné úrovni vůbec umožní.

Ze středoškolské nadšenkyně vědy až k úspěšné vedoucí laboratoře

Vědě jste se začala věnovat už na střední škole. Co vás na ní tak uchvátilo?

Vždy mě bavila biologie a v rámci biologického soustředění spolku Arachne jsem si poslechla přednášku z molekulární biologie a bylo to. Následně jsem se zapojila do programu Jihomoravského centra pro mezinárodní mobilitu, které tehdy zprostředkovávalo stáže studentů středních škol na vysokých školách. V té době už jsem věděla, že chci do laboratoře, takže jsem si vybrala stáž, kde jsem se věnovala studiu proteinů při opravě poškozené DNA pomocí přístupů biochemie. Stejnému tématu jsem se věnovala i během bakalářského a magisterského studia, ale pak jsem zjistila, že se chci na PhD posunout k buněčné biologii, protože biochemie, ač je to krásný a precizní obor, začala pro mě být příliš abstraktní. Chtěla jsem studovat proteiny v jejich přirozeném prostředí, tedy v buňce. Když jsem pak poprvé viděla dělicí se buňku v mikroskopu, už jsem se ho nepustila (smích).

Proč jste si vybrala zrovna téma replikace DNA?

Téma genetické informace zakódované v molekule DNA mě fascinuje už od střední školy. To, že mutace v jednom genu může vést i k velmi závažnému onemocnění, je neuvěřitelné a já chtěla pochopit, proč k nim dochází. Proto jsem se začala věnovat výzkumu, jak buňka chrání a kopíruje, tedy replikuje, svou DNA. Když jsem se rozhodovala, kam na PhD, zrovna vyšla provokativní studie, která tvrdila, že až dvě třetiny všech nádorových onemocnění vznikají díky chybám v replikaci DNA. A to mi přišlo jako absolutní paradox. Jak je to možné, když jde o tak fundamentální proces, který buňka potřebuje pro život? Ale na druhou stranu DNA replikace je velmi riskantní proces, který pokud nefunguje správně, má fatální následky pro buňku potažmo celý organismus.

Se svou bakalářskou prací jste uspěla v celosvětové soutěži The Undergraduate Awards. Věděla jste, že je vaše práce takto unikátní, nebo to bylo překvapení?

Měla jsem skvělého vedoucího, Lumíra Krejčího, který nám ukázal, že věda není jen o experimentech, ale i o prezentaci výsledků, třeba na studentských konferencích. Vždy nám dával vědět o různých příležitostech, do kterých jsme se mohli zapojit, a pak už bylo na nás, zda to zkusíme, nebo ne. Tohle byla jedna z nich a hodně mi otevřela oči. Zjistila jsem, jak mají čeští studenti navrch díky tomu, že mohou pracovat v laboratoři už na střední škole nebo po dobu bakalářského a magisterského studia. To je v mnoha zemích světa nemyslitelné. A to je i naše výhoda pro PhD, protože po obhajobě diplomky můžeme mít už i pětiletou praxi v laboratoři.

V čem tkví klíč vašeho úspěchu – měla jste štěstí na zajímavé téma, pracovní skupinu, ve které jste působila, nebo je to hlavně cílevědomostí, vytrvalostí a obětováním se pro to, co děláte?

Myslím, že je to kombinací všech faktorů. Je třeba mít dobrého školitele, který do toho dá sto procent. I vy do toho ale musíte dát sto procent, ne-li víc. Štěstí na téma taky potřebujete, protože se musíte věnovat něčemu, co je zrovna zajímavé. A musíte mít otevřené oči a nebát se zkoušet nové věci. Vyjít občas z komfortní zóny a i když vám kolegové říkají, že to dělají řadu let a jinak to nepůjde, tak se nevzdat, svůj přístup zkusit a věřit, že to bude fungovat. 

Dánové jsou posedlí zpětnou vazbou

Proč jste se rozhodla studovat doktorát v zahraničí?

V době, kdy jsem šla na doktorát, nebyly v ČR pro doktorandy úplně ty nejlepší podmínky. Dnes už se situace konečně začíná zlepšovat, což plně podporuji. A také jsem věděla, že pokud chci dělat vědu, je třeba někam vycestovat a rozšířit si obzory. Díky této zkušenosti se teď na vše dívám úplně jinou optikou.

Proč zrovna Dánsko? 

Doktorát jsem absolvovala v Centru pro výzkum proteinů Nadace Novo Nordisk na Univerzitě v Kodani v laboratoři Jiřího Lukáše. Velmi mě oslovilo tamní otevřené vědecké prostředí, kde vědci napříč pracovišti běžně diskutují své projekty a dávají si zpětnou vazbu. Díky tomu se spíše doplňují a hledají cesty ke spolupráci, než aby si konkurovali. Před rozhodnutím jsem navštívila i několik špičkových univerzit ve Velké Británii a překvapilo mě, že tam byla práce v laboratořích často mnohem uzavřenější. Dánský model otevřené a kolegiální vědy mi byl velmi blízký, a právě to bylo jedním z hlavních důvodů, proč jsem si Kodaň vybrala.

Viděla jste i jiné zásadní rozdíly v akademickém prostředí mezi Dánskem a ČR?

Dalším rozdílem je plochá hierarchie. V Dánsku se na akademické půdě diskutuje otevřeně a bez ohledu na pozici i student může bez obav oponovat profesorovi a nikdo to nevnímá jako neúctu. Právě na tuto rovnost v debatě jsou Dánové velmi pyšní. Zároveň jsou až téměř posedlí zpětnou vazbou. Po seminářích, workshopech i výuce běžně rozesílají dotazníky a chtějí vědět, co funguje a co lze zlepšit. Tahle kultura neustálého zlepšování je pro jejich vědecké prostředí typická. 

Ale myslím, že české akademické prostředí se také začíná v této oblasti vydávat správným směrem. Například Grantová agentura ČR se snaží zapojovat mladé vědce do vědeckých hodnoticích panelů. Díky tomu je slyšet i hlas vědců, kteří se vrátili ze zahraničí. Na Akademii věd se nyní formuje skupinka mladých vědců, kteří se vrátili ze zahraničí a jsou úspěšní ve vědě a v grantových soutěžích. To ukazuje, že vedení Akademie má také zájem naslouchat jejich potřebám.

Proč jste se vrátila zpět do ČR?

Chtěla jsem se vrátit vždy. Už během studia mě právě inspirovali vědci, kteří se po zkušenostech ze zahraničí vraceli a pomáhali posouvat českou vědu vpřed. Připadalo mi smysluplné navázat na to a vrátit část toho, co jsem díky českému vzdělávacímu systému a podpoře mohla získat. Také jsem s přítelem, teď už manželem, udržovala během svého studia v Dánsku vztah na dálku. A skoro po šesti letech už to začínalo být neúnosné. Zkusila jsem tedy podat několik grantových návrhů, ale klíčovým okamžikem bylo udělení projektu JUNIOR STAR od Grantové agentury ČR, a díky němu jsem založila svou vlastní skupinu na Biofyzikálním ústavu AV ČR v Brně.

Skupinu jste zakládala v roce 2022, jak byste popsala své začátky?

Jsem střelec, mám ráda věci v pohybu a jen tak něco mě neodradí. Českou vědu jsem ze zahraničí dlouhodobě sledovala, takže jsem měla poměrně dobrou představu o tom, do čeho se vracím. Zároveň jsem měla podporu ze strany vedení Biofyzikálního ústavu, včetně paní ředitelky Bártové, což bylo pro rozjezd skupiny důležité. Laboratoř jsme však opravdu budovali od nuly, od základního laboratorního vybavení až po nákup specializovaných přístrojů, jako je náš high-content mikroskop. V té fázi člověk přirozeně přebírá mnoho rolí: byla jsem chvíli vědecká vedoucí, chvíli laboratorní manažerka, designérka interiéru i uklízečka. Je to ale zkušenost, kterou má při zakládání nové skupiny řada lidí i na zahraničních pracovištích. Pohání vás vědomí, že projekt běží a víte, že laboratoř musíte co nejdříve rozpohybovat. 

Můžete část financí z projektu JUNIOR STAR použít na vybavení laboratoře?

Ano, grant JUNIOR STAR umožňuje financovat i vybavení laboratoře, což je pro začínající skupinu naprosto zásadní. Díky této podpoře jsme mohli nejen pořídit běžné laboratorní přístroje, ale také špičkový high-content mikroskop v hodnotě několika milionů korun. Ten je dnes skutečným ‚workhorse‘ naší laboratoře. Běží prakticky každý den a poskytuje nám unikátní data o replikaci lidského DNA a stability genomu. Právě díky této infrastruktuře se nám podařilo rychle vybudovat konkurenceschopný výzkum, publikovat v prestižních časopisech a získat mezinárodní ohlas i ocenění. Vědomí, že jsme laboratoř vybudovali od nuly a dnes dokážeme generovat data, která inspirují přední světové laboratoře, mi dodává velkou dávku odvahy i motivace do další práce. 

Bylo založení vlastní skupiny vždy vaším snem?

Ta myšlenka tam vždycky někde vzadu v hlavě byla, ale nikdy jsem ji nebrala jako samozřejmost. Věděla jsem, že je to velmi náročná cesta, proto jsem se během doktorského studia soustředila na kvalitu svých projektů a na to, kam mě výsledky zavedou. Během PhD studia mi vyšlo několik hezkých publikací a měla jsem další zajímavá předběžná data, která ukazovala na kompletně nový směr v replikaci. V tu chvíli jsem si řekla, že buď můžu odejít a veškerá práce bude zapomenuta, anebo se pokusím udělat krok do neznáma a navážu na svoje výsledky. A ono to vyšlo. Hodně mi ale pomohl i můj tehdejší vedoucí Jiří Lukáš, který mě v této myšlence podpořil, i když jsem měla krátce po doktorské obhajobě.

Jak byste zhodnotila vaše čtyři roky v ČR?

Pro mě je nejdůležitější, že se nám daří budovat tým motivovaných lidí a produkovat kvalitní, mezinárodně konkurenceschopná vědecká data. Za čtyři roky se nám podařilo získat několik prestižních grantů, rozjet nové výzkumné směry a publikovat první výsledky, další jsou na cestě. Máme rozpracované projekty, které se slibně rozvíjejí, a jsem ráda, že naše práce začíná být vidět i v zahraničí. Samozřejmě, grantové období vždy přináší nové výzvy. Například letos nám končí JUNIOR STAR, tak doufám, že se nám podaří zajistit další financování a nebudeme muset změnit práci (smích).

Čeho byste chtěla ještě dosáhnout? 

Mým hlavním vědeckým cílem je rozvinout koncept replikační paměti a dotáhnout nadějné projekty s přesahem do fyziologie chorob, což mě teď velice baví a naplňuje. Dále mám v plánu podat žádost o ERC grant. V rámci laboratoře neplánuji rozšiřovat početní stav, ale ráda bych, abychom se technologicky posunuli ještě více vpřed. Také se těším na profesní růst svých studentů a postdoků a jejich budoucí úspěchy. Vedle výzkumu mě naplňuje organizace komunitních akcí (Career Day, EMBO Sectoral meeting) a neotřelých workshopů, jako je setkání s editory vědeckých časopisů. Mou celkovou vizí je posouvat laťku kvality výzkumu i vzdělávání a především zajistit, aby nás práce stále bavila a udrželi jsme si pro ni zápal.

Hranice mezi úspěchem a neúspěchem je velmi tenká

Co máte na vědě nejradši?

Miluji práci s mikroskopem a pohled na buňky mě asi nikdy nepřestane bavit. To, jak dokážou uchovat genetickou informaci při každém dělení, je pro mě pořád malý zázrak, který nikdy neomrzí. Nyní z pozice vedoucí laboratoře mě baví pozorovat, když se daří experimenty mým studentům nebo postdokům. A v neposlední řadě mě naplňuje, když v rámci přednášek pro studenty můžu svoje nadšení pro vědu předávat dál.

Pochybovala jste někdy o tom, že věda je ta správná cesta, kterou se chcete vydat?

Ano, samozřejmě. Těch momentů, kdy to bylo těžké a nedařilo se, bylo více. Během kariéry člověk mnohokrát zjistí, že věda není jen růžová. Jsou období, kdy se nedaří, experimenty selhávají a máte pocit, že je všechno proti vám a někdy může být věda i nečekaně nefér. Hranice mezi úspěchem a neúspěchem je velmi tenká. Právě tehdy je ale důležité nevzdat se, mít otevřené oči a nebát se riskovat.

Nedávno byl Mezinárodní den žen a dívek ve vědě. Setkala jste se někdy s tím, že byste byla jako žena v nevýhodě? 

Osobně jsem měla během své kariéry velké štěstí na skvělé vedoucí a podporující prostředí, takže jsem se s přímou diskriminací nesetkala. Zároveň si ale velmi dobře uvědomuji, že to není samozřejmost a že mnoho žen podobné štěstí nemá. Velký rozdíl jsem vnímala zejména v Dánsku, kde je akademické prostředí i celý společenský systém velmi vstřícný k rodinám a návratu vědkyň po mateřské potažmo rodičovské dovolené. V Česku se v tomto směru situace zlepšuje, ale pořád je co dohánět. 

Co děláte ve volném čase, pokud vám nějaký zbývá?

Ve volném čase mě baví čtení, zejména severské kriminálky, které mě chytily během pobytu v Dánsku, a také sci-fi knížky. Je to pro mě takový útěk do jiného světa. Dále mě těší práce na zahrádce, jízda na kole nebo na bruslích. Teď se ale blíží nová životní kapitola, protože čekáme rodinu a jsem už na mateřské dovolené.

Chcete se zpět do práce vrátit dříve nebo za vás vedení laboratoře někdo přebere? 

Plánuji se postupně vrátit do práce, ale samozřejmě uvidíme, jak se vše bude vyvíjet. Ráda bych, aby téma podpory rodin v Česku mělo ještě větší pozornost. Vedení laboratoře za mě nikdo nepřevezme, takže budu dál koordinovat granty a chod laboratoře, aby vše fungovalo, jak má. Shrnu-li to, čeká mě teď velmi náročný, ale zároveň inspirativní rok. 

Foto: Zdeněk Kubát

Hana Polášek-Sedláčková je buněčná bioložka zabývající se replikací DNA a stabilitou lidského genomu. Ze středoškolské nadšenkyně vědy se stala úspěšnou vedoucí laboratoře na Biofyzikálním ústavu AV ČR v Brně. Během doktorátu na dánské University of Copenhagen se jí podařilo publikovat v nejprestižnějších časopisech, jako jsou Science a Nature. V průběhu své kariéry získala mnoho ocenění, od České hlavičky roku 2011 až po loňskou Prémii Otto Wichterleho.