Helena Reichlová: Poslala jsem přihlášku do ceny Česká hlava a pět hodin nato se nám narodilo miminko

Ocenění Česká hlava jste získala za svou disertační práci v roce 2016. Jakým směrem se od té doby posunul váš výzkum?

Řekla bych, že mi spintronika dala velmi dobrý základ a je to fantastický a dynamický obor, který má v České republice velmi silnou tradici. Myslím si však, že pro mě bylo důležité se posunout někam dál. Já jsem se od spintroniky přesunula ke dvěma spřízněným oborům, spinkaloritronice a magnonice. Tyto obory mají se spintronikou mnoho společného a vzájemně spolupracují. Spinkaloritronika do výzkumu přináší nový prvek – zkoumáme, jak spiny elektronů ovlivňuje rozdíl teplot (tzv. teplotní gradient). Zabýváme se tím, co spiny dělají, jakým způsobem je můžeme ovládat a prohlížet si je pomocí teplotních gradientů. Magnonika má také spin v centru dění a tam sledujeme především kolektivní chování spinů, spinové vlny, které můžou být využity k efektivnějším a udržitelnějším způsobům přenosu energie a informací v moderních technologiích.

Jaké výzkumné otázce se aktuálně se svým týmem věnujete?

Obecně nás zajímají veškeré interakce magnetických materiálů a zejména těch, které nejsou v průmyslu tradičně preferované. Jedná se o materiály, jejichž magnetické uspořádání není zrovna triviální. Z jiných důvodů jsou však výhodné pro udržitelnost, například neobsahují toxické nebo kritické prvky. V daných materiálech nás zajímá, jak se spiny budou tvářit, když tam člověk přiloží teplotní gradient, anebo když generuje právě nějakou vlnu spinů. My se pak díváme, jestli teplotní gradient spiny někam zatočí, jestli spiny dokáže přečíst, jak velký signál tam je a jak dobře ho můžeme měřit. Dále řešíme, jak kontrolovat spinové vlny, jakým způsobem se na ně podívat, přesměrovat nebo dokonce spojit dohromady.

Jak by mohly vypadat případné aplikace vašeho výzkumu?

Pokud člověk začne přemýšlet v kontextu aplikací, v současné době pozorujeme všeobecnou přítomnost elektronických zařízení a naši závislost na zpracovávání a ukládání dat. Bude proto nevyhnutelně nutné vymyslet nové principy, jak data zprocesovat nebo ukládat s nižšími energetickými náklady. Spinkaloritronika si například klade za cíl zkoumat možnosti, jak využít odpadní teplo. Během většiny výpočetních procesů je generována spousta tepla a spinkaloritronika sleduje způsoby, jakými lze odpadní teplo použít, zda jej například můžeme přímo recyklovat do nějaké užitečné funkce. Výhodné je třeba přemýšlet o tom, jak odpadní teplo využít místo elektřiny k přečtení nebo zkontrolování informace. Magnonika je tímto motivována také – když se spinové vlny pohybují bez toho, aby se pohybovaly samotné elektrony, nespotřebují tolik energie a materiál se tolik nezahřívá. Přenos informace se pak odehraje s podstatně menšími energetickými náklady.

Když se zpětně ohlédnete na vaši kariéru, co pro vás byla největší výzva?

Řekla bych, že ta výzva přichází v podstatě s každým dalším projektem, který člověk má. Že napíšete projekt, který bude kvalitní, dokážete ho obhájit, provést výzkum a ten zanalyzovat. Věda je dynamická a člověk neví, co bude dělat za deset let, takže když vidím nějakou zajímavou práci publikovanou svými kolegy, beru to trošku jako výzvu – tak, a teď to pojďme zkusit. Existují určitě formující momenty, kdy si člověk uvědomí, že chce ve vědě zůstat.

Vzpomenete si na nějaký takový moment?

Já jsem měla to štěstí, že jsem dostala stipendium Fulbrightovy nadace na pobyt v USA, kam jsem odjížděla během doktorátu. Tam jsem si říkala, že mi akademické prostředí vyhovuje a je hrozně fajn, když člověk přijede z evropského prostoru do Ameriky a hned druhý den může dělat podobnou práci s lidmi z úplně nového prostředí. Okamžitě navázat a řešit stejné vědecké otázky. Fyzika je neměnná a přes všechny kulturní a geografické vzdálenosti lidé mluví stejným jazykem. To mě okouzlilo a když jsem se vrátila, už jsem si byla jistá, že chci ve vědě zůstat. Dalším důležitým momentem byl druhý ročník magisterského studia, který jsem strávila ve Francii. Tam jsem se poprvé dozvěděla o spintronice, která mě úplně nadchla.

Za svou kariéru jste již získala mnoho ocenění. Jaký význam vidíte v samotném udělování cen za vědeckou práci?

Je důležité říct, že věda je v jistém smyslu kompetitivní a vzájemně mezi sebou soutěžíme. Inspirujeme se, což je dobře, zároveň to však způsobuje hodně odmítnutí a o těch se samozřejmě nepíše ani nemluví. Ať člověk chce nebo ne, odmítnutí na něj nějakým způsobem dopadá. Takže je dobře, že existují naopak momenty ocenění, kdy má člověk pocit, že má jeho práce smysl, že někdo jeho práci docenil.

Konkrétně cenu Česká hlava si pamatuji vyloženě živě, protože jsem odesílala přihlášku v den, kdy se mi narodilo dítě, takže jsem měla obrovské břicho. Říkala jsem si, že se tam začíná nějak vrtět, že už bych měla jet. Rychle jsem proto poslala přihlášku a pak se nám pět hodin nato narodilo miminko. Že jsem Českou hlavu dostala, jsem zase zjistila přesně v takový moment, do kterého se pravděpodobně spousta žen-vědkyň dostane. Kdy má doma malé miminko a všude slyší, že by s ním měla být doma a že na ni věda počká. Říkala jsem si, že je to takové popostrčení, že má smysl se pokusit vrátit brzo a má smysl jít trošku proti proudu. Připadalo mi to symbolické, že se jedná o nějaké znamení, že jsme si s vědou souzeny.

Existuje podle vás nějaká zkušenost, která je pro ženy ve vědě typická?

Já tuhle otázku často dostávám a vždycky se nad ní snažím zamyslet. Osobně nevidím žádný úplně systematický rozdíl mezi vědci a vědkyněmi. Moje osobní zkušenost je, že vědkyně často dostávají víc otázek, jak skloubit kariéru s dítětem. Nevím, jestli se mého partnera někdy někdo na rozhovoru ptal, jak zvládá kariéru a dítě. To je možná ta ženská zkušenost, ale možná i určitý celospolečenský tlak. Je pravda, že na rétoriku „co by ženy pracovaly, ty mají sedět doma a vařit” občas narazím, ale to se netýká jen vědy, ale žen obecně.

Pracujete v oboru, který má hned po technických vědách jedno z nejnižších zastoupení žen. Pozorujete, že by se situace postupně měnila?

Já mám pocit, že ano. Je vidět, že pomáhá mít nějaké ženské vzory. Mladá generace už nepřistupuje k vědě tak, že profesor je pouze vousatý muž v plášti. Nevnímám, že by mladé dívky přicházely a vůbec neuvažovaly o postupu v kariéře až do profesorské pozice. Připadá mi, že tyhle stropy už jsou lepší, zároveň zastoupení žen je pořád špatné. Osobně jsem viděla největší ztrátu vynikajících žen ve vědě právě v mateřství. Pokud totiž nemají oporu v rodině nebo zaměstnavateli, v České republice v jejich podpoře stát selhává. Myslím si, že podpora státu by měla být daná.

Viděla jste v tomto ohledu nějaký rozdíl mezi Českou republikou a zahraničím?

Ve Francii je žen více i na seniorních pozicích, což mi připadá skvělé. Ovšem také tam a například i v Německu panuje určitý nepoměr mezi vědkyněmi a vědci. Německo se ale rozhodlo přistoupit k problému cílenými opatřeními a snaží se procento žen zvyšovat. Na některých univerzitách je evidentní, že opatření opravdu přinášejí ovoce a daří se zastoupení žen zvýšit. Na to se samozřejmě nabaluje i to, že mladší ženy vidí vědu jako relevantní kariéru, kterou můžou zvažovat. Tato opatření vnímám jako potřebná k tomu, aby urychlila vývoj, který by jinak taky mohl trvat dalších sto let.

Když porovnáte svoji zkušenost s vědou v Česku a zahraničí obecně, v čem vidíte největší rozdíl?

Těch věcí je asi víc, samozřejmě se často odvíjejí od množství financování. Pokud máte zemi, která velmi štědře financuje vědu, je jednodušší získat excelentní lidi ze zahraničí, což si myslím, že je pro vědu dobře. Věřím, že je důležité, aby byli lidé mobilní a nezůstávali na jednom místě, kde například studovali doktorát, a zůstali tam až do důchodu. To mi nepřipadá jako dobrá cesta pro kreativitu, myslím si, že mezinárodnost úzce souvisí i s excelencí ve výzkumu. Připadá mi, že v České republice by mohla být mobilita větší, mohlo by tady být klidně i více výzkumníků, kteří by přijížděli ze zahraničí.

Jaké možnosti zahraniční spolupráce vám umožnil vznik centra Dioscuri?

Německá Společnost Maxe Plancka spolu s českým Ministerstvem školství iniciovala moje financování a jsem s nimi v kontaktu z mnoha různých důvodů, jedná se o velmi inspirativní prostředí. Moje Dioscuri centrum má oficiálního partnera, jímž je Sebastian Gönnenwein z Univerzity v Kostnici, s kterým pracuju intenzivně a chápu ho v jistém smyslu i jako mentora, kterého se ptám i na organizační nebo manažerské otázky. Kromě toho navazujeme mnoho dalších vědeckých spoluprací. Důležitou roli má například Technická univerzita v Drážďanech, se kterou je ochotná navazovat spolupráci i Univerzita Karlova. Daří se nám proto společné aktivity, ať už je to doktorát pod dvojím vedením, nebo se snažíme vytvářet něco, čemu se říká Graduate Academy, což je doktorský program, který by propojil vědu v našem oboru na české a německé straně.

Co byste poradila mladým lidem, kteří přemýšlejí o vědecké kariéře?

V první řadě bych doporučila vyjet někam do zahraničí – klidně už během magisterského studia zkusit nějakou stáž. V České republice se dá dělat skvělá věda, ale myslím si, že bez toho, aby člověk vyjel na nějakou dobu do zahraničí, to nefunguje. S čímž souvisí i moje druhá rada, a to nenechat se ovlivnit tím, co říkají druzí, a řídit se svým pocitem. Často slýchávám argument, že někdo nemůže vyjet do zahraničí, protože chce založit rodinu. Řekla bych, že je často jednodušší vyjet založit rodinu právě do zahraničí, protože je tam státní podpora, což se tady někdy jeví jako nemožná věc. Člověk pak vlastně vidí, že to jinde funguje třeba mnohem hladčeji než tady. Prakticky mu to otevře obzory praktické i ty vědecké.

Autorka: Kateřina Bartasová, Česká hlava

Helena Reichlová vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a část doktorátu strávila v rámci Fulbrightova stipendia na Ohio State University. Po doktorátu působila pět let v Drážďanech, během roku 2023 pak současně jako Eleonore Trefftz profesorka na TU Dresden a výzkumník na Fyzikálním ústavu ČR. Za svou disertační práci Spintronika – využití antiferomagnetických materiálů získala v roce 2016 ocenění Česká hlava Doctorandus v oboru přírodních věd. Od října 2023 vede Dioscuri centrum pro spinkaloritroniku a magnoniku ve Fyzikálním ústavu AV ČR. Má dvě děti, kromě práce ji baví pobyt na horách v jakémkoliv ročním období.