Jiří Friml: Mezi evropskými zeměmi existují obrovské rozdíly zejména v postavení žen ve vědě

Kde se zrodilo vaše nadšení pro rostlinnou biologii? 

Vystudoval jsem biochemii na Masarykově univerzitě v Brně. Doktorát jsem plánoval v Brazílii, kde bych vyvíjel senzor na stanovení vitamínu C v pomerančích. Kvůli nemoci jsem ale odjezd odložil a místo toho jsem přijal náhodné stipendium v Německu. Tamní rostlinná laboratoř mě nadchla natolik, že jsem v ní zůstal na doktorát a po něm se do Česka už nevrátil, i když jsem to původně plánoval. V Německu mi totiž nabídli grant na pět let na založení vlastní skupiny. No a o pět let později přišla nabídka atraktivních profesorských míst, zatímco v Česku v té době stále chyběly alespoň trochu srovnatelné podmínky. 

Vaše žena je také rostlinná vědkyně. Musel jste někdy dělat kompromisy mezi kariérním a rodinným životem? 

V jednu chvíli jsem se vzdal profesury v Göttingenu a následoval jsem manželku do belgického Gentu, kde dostala místo vedoucí skupiny, takže jsme oba na šest let zakotvili tam. Nakonec nás stárnoucí rodiče a odrůstající děti přiměli hledat působiště blíže k domovu. Já jsem z Moravy, žena ze Slovenska, a tak jsme už čtrnáct let na velkém vědeckém institutu kousek od Vídně. To pro mě představuje ideální skloubení rodinných preferencí a špičkové vědy.

Jak jste skloubili dvě úspěšné vědecké kariéry s rodinným životem?

Skloubit práci s výchovou dětí v tehdejším Německu bylo nesmírně náročné, protože systém byl, na rozdíl od dnešních reforem, naprosto nefunkční. Pamatuji si, že na univerzitě v Tübingenu s tisíci zaměstnanci a desítkami tisíc studentů bylo každý rok jen dvanáct míst v jeslích, a společenský tlak na matky byl obrovský. Žena, která chtěla pracovat, byla často nálepkována jako „krkavčí matka“, přičemž v akademickém prostředí tehdy prakticky neexistovaly vzory žen s rodinou. 

My jsme to s manželkou vyřešili tak, že jsme se u první dcery po pár měsících začali střídat. Žena brzy ráno dceru nakojila a odešla do laboratoře. Já jsem hlídal dopoledne a odpoledne jsme se vyměnili. Museli jsme si ten režim sami vybojovat a naplánovat po hodinách, aby to fungovalo tak, aby rodina a ani naše vědecká práce nestrádala. Pomoc ze strany státu nebo institucí byla tehdy v podstatě nulová. Zpětně musím říct, že to fungovalo dobře a u naší druhé dcery jsme to pak automaticky řešili stejně. 

Důležitější je pro mě věda a objevy, než ocenění nebo funkce

Ve vědeckém světě jste uznávaný zejména díky výzkumu adaptace rostlin a roli hormonu auxinu v těchto procesech. Co přesně studujete? 

Adaptace na změny prostředí je pro rostliny základním životním stylem. Kvůli tomu, že rostliny nemohou utéct před nepřízní okolí, tak reagují změnou svého vývoje, a například  předčasně vykvetou a vysemení, aby potomstvo našlo lepší podmínky. Rostliny mají spoustu mechanismů, které živočichové nemají. Tímto tématem se ale v podstatě zabývá každý, kdo rostliny zkoumá.

Jelikož rostliny postrádají nervový systém, roli hlavního koordinátora přebírají rostlinné hormony. Moje nejvýznamnější objevy se týkají transportu auxinu mezi buňkami, který určuje prakticky všechny vývojové procesy. Výzkumem auxinových transportérů a jejich lokalizace v buňkách, jsme fakticky založili nové vědecké pole studia buněčné polarity v rostlinách, což nás následně dovedlo až ke studiu evolučního původu těchto fascinujících mechanismů.

Jak jste se k tomuto tématu dostal?

Osud mě k tomu zavál více méně náhodou na začátku doktorátu v Německu. 

Byl pro vás těžký posun z role studenta do pozice vedoucího výzkumné skupiny? 

Bylo to velice zajímavé. Svou první skupinu jsem založil ještě v Německu rok po ukončení celkem krátkého doktorátu. Moji studenti byli většinou stejně staří a postdoci zase starší než já. Byl jsem tedy extrémně mladým šéfem skupiny a samozřejmě jsem cítil, že moji kolegové byli spíš moji kamarádi než podřízení. Snažil jsem se proto skupinu vést spíše v přátelském duchu, což mi teď, se stále zvyšujícím se věkovým rozdílem, více a více chybí.     

Brzy si to ale sedlo a mně se líbilo, že lidé kolem mě realizují moje nápady, kterých jsem měl tenkrát spoustu. Samozřejmě jsem měl ze začátku pocit, že kdybych to dělal sám, tak mi experimenty půjdou třikrát rychleji, ale tím si myslím prošli všichni šéfové v experimentální vědě.

Obdržel jste řadu ocenění, například jste v roce 2019 jako doposud nejmladší laureát  získal cenu Neuron za celoživotní přínos vědě. Jsou pro vás tato ocenění důležitá? 

Ve své práci se neorientuji na získávání ocenění, ale na vědu, která mě baví, zároveň mi občas jde a snažím se ji dělat co nejlépe. Pokud si mé snahy někdo všimne, samozřejmě mám radost a považuji to vždy také za ocenění všech svých spolupracovníků. Ovšem přílišné prožívání cen bych považoval za chybu. 

Cenu Neuron jsem však bral osobněji než ostatní, protože šlo o nečekané uznání z Česka od soukromé nadace, nikoliv o politickou záležitost. S Neuronem spolupracuji dodnes jako člen vědecké rady a podílím se na výběru kandidátů. Této příležitosti pracovat s touto úžasnou a zapálenou skupinou lidí si cením možná více než samotného ocenění.

Jakých akademických výsledků si ve své kariéře vážíte nejvíc?

Prvním zásadním milníkem bylo popsání auxinu jako univerzálního signálu, který řídí vývoj embryí a tvorbu všech rostlinných orgánů. V té době to byla úplně nová věc a zásadně ovlivnila celou vývojovou biologii rostlin.

V rané kariéře jsme dále objasnili, jak se auxinové transportéry v rámci buňky přesouvají například v reakci na světlo či gravitaci. Tento objev přesměrování toku auxinu byl tehdy pro vědeckou komunitu revoluční a dodnes je intenzivně zkoumán. 

Naším nejnovějším překvapivým zjištěním je, že auxinová signální dráha využívá tzv. druhé posly, tedy signální molekuly, které se aktivují díky reakci jiných proteinů na buněčných receptorech. U živočichů jsou tyto molekuly velmi běžné (například v signálních drahách adrenalinu a testosteronu). Desetiletí si vědci, včetně mě, přitom mysleli, že tento mechanizmus, naprosto stěžejní u živočichů, rostliny vůbec nevyužívají.

Čeho byste chtěl ještě dosáhnout?

Chtěl bych pochopit zmíněný mechanismus druhých poslů v rostlinách a zjistit, do jaké míry se odlišuje od stejného mechanismu u živočichů. Tímto tématem se nyní se svou skupinou v rakouském Klosterneuburgu převážně zabývám. 

Dotýkáte se při výzkumu otázek genetické modifikace rostlin (GMO)? Měla by být podle vás Evropa v této oblasti otevřenější? 

Rozhodně měla. Hlavní problém je, že spousta lidí, kteří proti tomu brojí, v podstatě pořádně neví, o co jde a jaký potenciál, a to i ekologický, tato technologie má. GMO metody jsou v současné době natolik dobré, že pokud Evropa svůj názor nezmění, tak ji zbytek světa převálcuje, protože GMO rostliny při správně nastavené legislativě mohou být zdravější, ekologičtější, nutričně lepší a samozřejmě nabízí výnosnější produkci. Vím, že v EU už směřujeme správným směrem, ale za mě pořád ještě nejsme dost daleko. Můj výzkum však toto téma přímo neovlivňuje.

Zrušení povinné maturity z matematiky je na českých studentech znát

Je těžké v dnešní době sehnat finance na základní výzkum?

Tlak na aplikovaný výzkum je v politice konstantní, protože tento typ výzkumu je pro voliče i politiky srozumitelnější. Považuji to za velkou chybu a nepochopení, jak výzkum funguje – bez základního výzkumu by žádný aplikovaný výzkum neexistoval. Já jsem měl většinou štěstí a byl dostatečně úspěšný na to, abych nějaké peníze na základní výzkum sehnal. 

Vypíchnul bych dva programy, které jsem získal hned ze začátku kariéry. Prvním byl německý výběrový program Volkswagen, díky němuž jsem získal finance na pět let na založení skupiny. Po přesunu do Belgie jsem obdržel grant z programu Odysseus určený pro lákání vědců ze zahraničí, což mi poskytlo, opět na pět let, dostatek prostředků na svobodu bádání.

Nyní působím v Rakousku na institutu, jehož hlavní a veřejně deklarovanou misí je podpora kvalitního základního výzkumu, což je v dnešní době spíše rarita. Ovšem kromě této základní institucionální podpory, je v Rakousku velmi kompetitivní prostředí pro získání prostředků na základní výzkum na rostlinná témata, proto mou práci aktuálně jistí především ERC granty.

Už jste řešil několik ERC grantů. Je nějaký klíč, jak tyto granty dostat?

Klíč, ve smyslu nějakého triku, neexistuje. Musíte být ve svém oboru úspěšní, mít za sebou objevy, které jsou ve vědecké komunitě uznávané, a podpořit to kvalitními publikacemi. Hlavním kritériem, které se v posledních letech dostává do popředí, je originalita nápadu. Pokud máte skvělý nápad a víte jak ho realizovat, tak máte dobrou šanci, že ERC grant dostanete.

Byl jsem asi deset let členem hodnoticí komise a nesetkal jsem se s žádným politickým nátlakem nebo favoritismem, v rámci komise je kladen velký zřetel na střet zájmů. Takže pokud jsem s žadatelem o grant někdy spolupracoval, publikoval nebo je ze stejného ústavu, tak jdu za dveře. A to se mi na ERC grantech velice líbí.

Působil jste na řadě evropských pracovišť v Německu, Belgii nebo v Rakousku. Viděl jste nějaké zásadní rozdíly v akademické sféře mezi těmito zeměmi?

Mezi evropskými zeměmi existují obrovské rozdíly zejména v postavení žen. Před 25 lety bylo v Německu skloubení rodiny a kariéry takřka nemožné a vědkyně na vysokých postech prostě nebyly a těch několik málo výjimek bylo bez rodin, zatímco hned za hranicemi v Belgii byl díky kvalitním jeslím a školkám návrat do práce po půl roce běžný. Podobná situace byla například i v Británii nebo Francii, kde byl znatelně vyšší počet žen ve vědě než v Německu. Dnes se ale podmínky v Německu určitě posunuly k lepšímu.

Zásadně se liší i hierarchie. Německý model v podstatě uznává po postdoku jako stálé místo jen pozici profesora, čímž ztrácí talenty, kteří chtějí dělat dobrou vědu celou svou kariéru, ale nechtějí šéfovat. Francouzský model naopak nabízí doživotní jistotu příliš brzy, což může někdy vést ke ztrátě motivace, protože systém neumí slabé pracovníky propustit. Rozdílná je i struktura vědeckých ústavů a jejich pravomoc udělovat tituly PhD.

Zaznamenáváte nějaké rozdíly mezi českými a zahraničními studenty?

Za 25 let mé praxe se připravenost studentů, zejména těch českých, zhoršila. Nechybí jim motivace či zápal pro vědu, v tom jsou často i před studenty ze ‚západu‘, ale poklesla kvalita jejich matematické přípravy a s tím souvisejícího exaktního a strukturovaného myšlení. Klíčovou příčinou je podle mě menší důraz na ‚nepopulární‘ matematické vzdělání na vyšším stupni základních škol a na gymnáziích a s tím související zrušení povinné maturity z matematiky. Například rakouské školství je sice co se týče výuky přírodních věd horší než to české, ale díky povinné maturitě z matematiky učitelé i studenti ví, že matematiku ‚neošéfují‘, tak se dlouhodobě snaží a pak z toho těží, jak při studiu na univerzitách, tak v životě.

Obecně nejlépe připraveni jsou dnes studenti z Číny, kteří mají více znalostí a více laboratorní praxe, byť v originalitě myšlení jsou s Evropany nastejno. Tento dojem je však zkreslený tím, že k nám z Číny míří absolutní špička z miliardové populace.

ČR má mnoho nadějných talentů, kteří mnohdy utíkají do zahraničí. Měla by naše země něco změnit, aby o ně nepřicházela?

Za mě je zcela v pořádku, že utíkají a nabírají zkušenosti jinde. Když se vrátí, tak tyto zkušenosti českou vědu obohatí víc než cokoliv jiného. Česká republika by jim ale pak měla nabídnout rozumné programy, aby si mohli například založit skupiny a měli chuť se vrátit. Což je v dnešní době daleko lepší, než když jsem si chtěl skupinu založit já. Spousta mých bývalých studentů a postdoků se do Česka vrátila a jsou velmi úspěšní.

A vy se máte v plánu někdy vrátit zpět do ČR?

Myslím, že se do ČR už nevrátím a zůstanu v Rakousku. Je to dvacet devět let, co v Česku nejsem, a asi by nebylo jednoduché se do tuzemského systému vracet. Český systém stále ještě potřebuje nějakou revizi, hlavně legislativní. Na druhou stranu se v Česku dost angažuji a mám spoustu spoluprací v Praze, v Brně, v Olomouci a v současnosti hlavně v Českých Budějovicích. I když už jsou v ČR výrazně lepší podmínky, než bývaly, upřímně řečeno mám pocit, že zvenku jsem schopný pomáhat Česku víc, než kdybych byl součástí systému. 

Naprosto férový systém podle mě neexistuje

V poslední době se hodně řeší hodnocení vědy. Jak ho podle vás nejlépe uchopit?  

Naprosto férový systém podle mě neexistuje. Pokud zrušíme kvantitativní údaje, jako impakt faktor časopisů, které jsou – přiznávám – částečně nefér, pak budou o výsledcích rozhodovat nějaké komise. Komise se budou muset dívat, co vědec dělá a jestli je ve svém oboru dobrý, i když nepublikuje v nejprestižnějších časopisech. A komise samozřejmě nemusí být vždycky objektivní a bude se muset ošetřit, aby byla vybrána nezávisle.

Dobrým příkladem je Polsko, kde v komisích polské grantové agentury nesedí ani jeden vědec působící na polské instituci. Výlučně zahraniční odborníci tím pádem hodnotí samotnou kvalitu projektů a veškerý klientelismus v rozdělování peněz je naprosto pryč. A je to okamžitě poznat na zlepšující se kvalitě polské vědy.

Co byste doporučil mladým vědcům a vědkyním? 

Mám pocit, že dnešní mladá generace nad vším příliš přemýšlí. Mladí neustále hledají ten nejlepší způsob, jakým by šel problém vyřešit nebo co by měli dělat a zbytečně tím ztrácejí čas i energii. V podstatě doporučuji jedno. Přestaňte všechno řešit a začněte konečně něco z toho dělat. Protože nakonec i ta třetí nejlepší varianta, když ji uděláte, je tisíckrát lepší než žádná varianta, když nezačnete a pořád hledáte tu úplně nejlepší. A nakonec, pokud vědu opravdu chcete dělat a jste aspoň trochu dobří, tak to většinou funguje. Prostě do toho jděte.

Foto: ISTA

Jiří Friml je rostlinný biolog, který se zabývá se především hormonem auxinem, u kterého objasnil mnoho zásadních mechanismů. Vystudoval dva doktoráty, jeden v Německu a druhý doktorát obhájil na Masarykově univerzitě v Brně. Působil v Belgii a nyní vede vlastní skupinu v Rakousku. S manželkou, také úspěšnou rostlinnou bioložkou, vychovávají dvě dcery. Ve svém volném čase rád cestuje.