Martin Pělucha: Science for Policy je mostem mezi akademickým výzkumem a politickými rozhodnutími

Science for Policy – hledání cesty, jak propojit poznání s rozhodováním 

Science for Policy je původně iniciativou Evropské komise, konkrétně jejího výzkumného centra Joint Research Centre (JRC). „Cílem této iniciativy je překonávat určitou propast, která existuje mezi vědou a politikou. V praxi se totiž ukazuje, že ačkoli věda má potenciál nabídnout hluboké poznání o světě okolo nás, politici potřebují příslušné informace, poznatky a doporučení dodat přímo od vědců ve srozumitelné podobě a často velmi rychle. Jen tak mohou politici učinit efektivní a rychlá rozhodnutí, jak jsme byli svědky například během loňských povodní,“ říká Martin Pělucha.

Právě rozdílný přístup a očekávání těchto dvou odlišných sfér, tj. vědy a politiky, často vede k tomu, že vědecké poznatky nejsou v praxi bohužel plně využity. „Zatímco politici potřebují rychlé a jasné podklady pro svá rozhodnutí, vědci mají tendenci zaměřit se spíše na pečlivé až robustní zpracování dat a analýzy. To je samozřejmě velmi užitečné, ale z pohledu použití vědeckých poznatků pro politickou sféru je tento časový nesoulad jedním z hlavních problémů, proč si věda a politika mnohdy nerozumí. A to se v rámci iniciativy Science for Policy snažíme změnit,“ dodává Pělucha.

Co brání lepší spolupráci vědy a politiky?

Podle Martina Pěluchy je jednou z hlavních překážek nepochopení potřeb druhé strany. „Setkal jsem se samozřejmě i s tím, kdy například zadání projektů smluvního výzkumu ze strany ministerstev bylo velmi vágní a během projektu se očekávání zadavatele mnohokrát měnilo. To často vedlo ke komplikacím v postupu projektu a v nutnosti vracet se zpět k samotnému zadání a jeho úpravě,“ popisuje své zkušenosti.

Ačkoli dnes již situace pokročila jak díky lepší komunikaci mezi zadavateli a výzkumníky, tak díky detailním projektovým nabídkám nebo vstupním zprávám, stále podle něj existuje prostor pro zlepšení. Zejména v oblasti zjednodušení a srozumitelnosti vědeckých výstupů.

Jak tedy podat vědecké výstupy srozumitelně?

Přístup Science for Policy nabízí vědcům konkrétní nástroje a sadu doporučení, jak efektivně komunikovat s politickou sférou. „Jedním z klíčových kroků v komunikaci vědeckých výstupů je schopnost formulovat poznatky stručně, srozumitelně a zároveň s potřebnou mírou detailu. Důraz se klade také na vizualizaci, storytelling a jasné formulování variant řešení,“ vysvětluje Martin Pělucha. Důležitou součástí školení Science for Policy je proto také pochopení reality, se kterou politici pracují.

„Abych uvedl konkrétní příklad, vědecké zprávy pro Evropskou komisi například nesmí přesáhnout 40 stran, což klade velký důraz na stručnost a efektivní strukturování poznatků. Nutno podotknout, že vrcholoví tvůrci politik jsou schopni přečíst maximálně 1 až 2 strany manažerského souhrnu. S tím jsme se i my v rámci jednoho evropského projektu zadaného Evropskou komisí v tématu dopadů útlumu těžby uhlí v České republice museli potýkat,“ dodává.

Nastartování spolupráce vědy a politiky mohou zajistit tzv. „pracademics“

Jedním z témat, které Pělucha rovněž aktivně propaguje, je problematika "pracademics". Tento termín označuje akademiky, kteří dokáží propojit teoretický výzkum s praktickými aplikacemi. „Pracademici jsou schopni aplikovat své vědecké poznatky v praxi a zároveň přinášet nové impulzy z reálného světa do akademického výzkumu,“ vysvětluje. Nejedná se o žádné hnutí ani iniciativu, ale o aktivní akademické pracovníky působící na univerzitách, kteří zároveň velmi intenzivně spolupracují s institucemi či subjekty v praxi.

Důležitou součástí tohoto přístupu, tedy propojení vědy s praxí, je aktivní networking a spolupráce těchto akademických pracovníků s veřejnou i soukromou sférou. Z toho tudíž vyplývá i anglické slovní spojení praxe a akademické sféry (pracademics). „Jedním z našich úspěšných projektů v kontextu pracademics bylo například mapování dopadů strategie Zelené dohody pro Evropu na české uhelné regiony a analytické zhodnocení jejich připravenosti na zcela nové výzvy spojené s jejich transformací. Jednalo se zejména o identifikaci bariér u malých podniků, obcí a neziskových organizací, kde se ukázalo, že mají různorodé potíže s novými typy čerpání finančních prostředků z Fondu spravedlivé transformace. Dále jsme vytvořili příručku příkladů dobré praxe v oblasti různých témat transformace uhelných regionů a identifikovali jsme také přístupy dobré praxe v institucionálním fungování regionálních rozvojových agentur Moravskoslezského kraje a zajistili jsme přenos této dobré praxe do Ústeckého a Karlovarského kraje. Výsledky byly pozitivně oceněny nejen zástupci českých uhelných regionů (tj. Moravskoslezský, Ústecký a Karlovarský kraj), ale také českým Ministerstvem pro místní rozvoj a Evropskou komisí,“ dokládá Martin Pělucha konkrétní příklad, kde se toto propojení vědeckých poznatků s praxí povedlo.

Klíč je mnohdy v adekvátní kombinaci výzkumu a networkingu

 „Ale v praxi je někdy vhodné dělat i aktivity navíc, které nikdo původně neočekával ani cíleně neplánoval. Tímto způsobem tak lze posílit dlouhodobou důvěryhodnost zástupců akademické sféry pro další typy těchto aktivit,“ přidává doporučení Pělucha. Příkladem takového přístupu bylo zorganizování follow-up akce po skončení a akceptaci všech výstupů výše uvedeného projektu smluvního výzkumu. Akademici z VŠE proaktivně zorganizovali exkurzi zástupců Ústeckého a Karlovarského kraje (tj. regionální rozvojové agentury, krajského úřadu, zástupců regionálních asociací) v Moravskoslezském kraji, který se stal v poslední dekádě institucionálním leaderem z hlediska systému a způsobu fungování předních regionálních rozvojových agentur.

„V rámci exkurze v konkrétních lokalitách Moravskoslezského kraje a vybraných institucí rozvojových agentur následně proběhly i společné expertní diskuse, které byly moderovány a koordinovány zástupci z VŠE Praha. Hlavní výsledky z diskusí byly sumarizovány a sdíleny i se zástupci Ministerstva pro místní rozvoj, které s klíčovými poznatky dále pracuje i v letošním roce,“ doplňuje k projektu Pělucha. A na závěr dodává, že hlavním benefitem takového přístupu je dosažení širšího společenského dopadu, kdy jsou maximálně využity podmínky, možnosti i potenciál akademické sféry pro hlubší pochopení reality v konkrétní problematice. Integrální součástí je také intenzivní networking s relevantními subjekty tak, aby se následně akcelerovalo využití dosažených poznatků v praxi.

Autorka: Žaneta Mrkvičková 

Zdroj: Vysoká škola ekonomická v Praze 

Martin Pělucha (*1980) je profesorem v oboru hospodářské politiky na Vysoké škole ekonomické v Praze a odborníkem v oblasti hodnocení politiky regionálního rozvoje a rozvoje venkova. Během své kariéry byl koordinátorem nebo členem řady výzkumných projektů souvisejících s oblastí hodnocení programů a metodikou hodnocení. Je národním ambasadorem RSA – Regional Studies Association v ČR a je také členem České evaluační společnosti. V rámci své dosavadní vědecké práce se dlouhodobě věnuje problematice hodnocení veřejných výdajových programů financovaných z národních i evropských zdrojů. Působí jako recenzent významných periodik, např. Regional Studies.