Michael Prouza: Velké výzkumné infrastruktury jsou českou vstupenkou do nejlepší světové vědy

Proč jsou podle vás velké výzkumné infrastruktury pro českou vědu tak důležité?

Ve fyzice jsou naprosto zásadní. Často mám pocit, že si někteří politici a dokonce i členové Rady pro výzkum, vývoj a inovace představují výzkumné infrastruktury jako drahé budovy s poloprázdnými laboratořemi. Ve fyzice to ale nikdy nebyla pravda a dnes už taková představa neodpovídá realitě ani u většiny ostatních infrastruktur.

Ve skutečnosti nám infrastruktury zajišťují účast na nejlepších světových experimentech. Jsou našimi otevřenými dveřmi do CERNu, Observatoře Pierra Augera nebo projektu Cherenkov Telescope Array Observatory (CTAO). Díky nim můžeme platit členské příspěvky, podílet se na vývoji experimentů a dělat skutečně špičkovou vědu.

V jiných oblastech fyziky, například ve fyzice pevných látek nebo laserové fyzice, mají infrastruktury více národní charakter, ale i tam vytvářejí evropské sítě spolupráce. Jsem přesvědčený, že právě díky nim se česká věda v některých oborech dostala mezi světovou špičku.

V čem tkví problém infrastruktur? 

Ve financích. Na provoz velkých výzkumných infrastruktur jde ze státního rozpočtu prakticky stejná částka už zhruba od roku 2011 nebo 2012. Patnáct let se pohybuje kolem 1,7 až 2 miliard korun, přestože mezitím výrazně vzrostly náklady vlivem inflace.

Výsledkem je, že požadavky jednotlivých infrastruktur se dlouhodobě krátí na 60 až 70 procent. Infrastruktury přežily, ale už se nemohou rozvíjet. Nemohou vznikat nové a stávající mají stále větší problém financovat svůj provoz.

Na rozvoj infrastruktur bylo nedávno rozděleno 3,4 miliardy korun z Operačního programu Jan Amos Komenský a další investiční výzva má být vypsána tento podzim…

Ano. Tyto výzvy jsou zásadní hlavně pro obnovu přístrojového vybavení. Špičkové přístroje zastarávají velmi rychle a bez pravidelných investic není možné držet krok se světem.

Ještě letos by měla být vyhlášena výzva Vědecké infrastruktury II v OP JAK. Zároveň ale přicházejí informace, že v příštím operačním programu už podpora výzkumných infrastruktur nemusí být vůbec. Pokud by se to potvrdilo, byl by to velmi vážný problém.

Ministerstvo školství pro příští rok navrhlo zvýšení provozní podpory. To nestačí? 

V prvním návrhu se skutečně objevilo přibližně 4,5 miliardy korun, což odpovídalo součtu požadavků všech infrastruktur. Po projednání na Ministerstvu financí ale návrh klesl přibližně na 2,3 miliardy.

To je sice více než dosavadních 1,7 miliardy, jenže současně přibývají nové infrastruktury. Pokud by se rozpočty opět plošně krátily zhruba na polovinu, nejsem si jistý, že to všechny infrastruktury zvládnou. Nestačí totiž jen zaplatit povinné členské příspěvky mezinárodním konsorciím. Infrastruktury zároveň musí poskytovat služby vědcům a plnit závazky vůči mezinárodním partnerům.

Potřebuje Česká republika skutečně tolik velkých výzkumných infrastruktur? 

Ve fyzice rozhodně ano. K žádnému zbytečnému rozmnožování infrastruktur nedochází. Naopak, při jednáních s evropskými partnery máme v jednotlivých oblastech své přirozené protějšky.

Když se setkáváme se zástupci evropských infrastruktur nebo organizací typu ERIC, nikdo nemá pocit, že bychom měli nějak mimořádně mnoho infrastruktur. Jsou to experimenty, u kterých by Česká republika neměla chybět.

Nejsou infrastruktury do určité míry paralelním systémem financování, který vznikl hlavně díky evropským dotacím?

Základním smyslem infrastruktury je zajistit otevřený přístup ke špičkovému výzkumnému vybavení a na to je potřeba zajistit financování. 

Kdokoliv může přijít s kvalitním vědeckým projektem, odborný panel jej posoudí a pokud uspěje, získá díky infrastruktuře přístup ke špičkovému zařízení, aniž by za jeho využití platil. Právě v tom spočívá smysl výzkumných infrastruktur.

Nemohly by takhle otevřeně fungovat všechny vědecké přístroje? 

Samozřejmě mohly, jenže na to dnes nemáme dost peněz.

V novém zákoně o výzkumu, který byl schválen loni, vznikl nový druh podpory nazvaný systémová podpora. Ta má pokrývat činnosti sloužící širšímu výzkumnému systému, například členské příspěvky nebo infrastrukturní služby. Nemohly by být infrastruktury financovány právě z ní?

Teoreticky ano.

Pokud by existoval promyšlený plán, který by byl podložený čísly, dovedu si představit, že část podpory bude poskytována jinou cestou, třeba cestou systémové podpory, ale muselo by být zaručeno, že se peníze skutečně k infrastrukturám dostanou. V případě Fyzikálního ústavu AV ČR (FZU) by se musel zvýšit rozpočet Akademie věd. Ta by pak musela vyšší částku zohlednit při rozdělování institucionální podpory a pro dané infrastruktury, u nichž je FZU garantem, by musely být navýšeny prostředky na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace – tedy našeho ústavu. 

Jenže zatím žádnou takovou vizi a diskuzi nevidím. Vidím pouze to, že se postupně omezuje fungující systém velkých výzkumných infrastruktur, aniž by někdo předložil jeho skutečnou náhradu.

Nikdo například neřekl, že infrastruktury dostanou stejnou částku jako dnes a zbývající prostředky se promítnou do institucionální podpory výzkumných organizací. O takové variantě zatím nikdo nemluví.

Jakou budoucnost mají podle vás velké výzkumné infrastruktury?

U infrastruktur s evropským nebo světovým přesahem je přirozeným vývojem stále těsnější mezinárodní integrace. Řada z nich postupně přechází do právní formy evropského konsorcia výzkumné infrastruktury, tedy ERIC.

Je to dnes mnohem praktičtější, než zakládat nové mezivládní organizace, jako jsou třeba CERN nebo Evropská jižní observatoř, jejichž vznik musí ratifikovat jednotlivé parlamenty. Vidíme to například u některých astronomických projektů, které jsou kvůli tomu už několik let zablokované.  

CTAO už se na ERIC úspěšně transformovala. ELI je dnes také ERIC a české ELI Beamlines je jeho součástí.

Podobný vývoj očekávám i u dalších infrastruktur, například v oblasti elektronové mikroskopie. Tam, kde infrastruktura představuje skutečně evropskou spolupráci, je model ERIC podle mě přirozeným a výhodným řešením.

Česko má dnes 43 velkých výzkumných infrastruktur. Není to moc – nebo naopak, slovy Járy Cimrmana, málo?

Nemyslím si. Tam, kde dávalo smysl infrastruktury spojit a tím zefektivnit jejich provoz nebo snížit náklady, se tak už stalo – alespoň ve fyzice, kde mám lepší přehled. Naopak se objevují nové projekty, které by si podporu zasloužily. V posledním hodnocení získalo šest nových infrastruktur, včetně návrhu infrastruktury našeho centra HiLASE, velmi dobré hodnocení mezinárodních komisí. Kvůli nedostatku peněz ale nemohly tyto nové infrastruktury zahájit provoz.

Když jsem o našem systému diskutoval s kolegy z Polska nebo Velké Británie, velmi oceňovali, že máme národní mapu výzkumných infrastruktur i víceletý systém jejich hodnocení a financování. Říkali mi, že jsou v tomto směru za námi a snaží se k podobnému modelu teprve přiblížit.

Proto mě mrzí, že právě v českém prostředí bývá význam výzkumných infrastruktur často zpochybňován. Podle mého názoru si zaslouží mnohem větší podporu, než jakou dnes dostávají. 

Michael Prouza je od roku 2017 ředitelem Fyzikálního ústavu AV ČR. Zabývá se astročásticovou fyzikou a je předním specialistou na kosmické záření. Aktivně působí v celosvětových kolaboracích v oboru astročásticové fyziky a astronomie, jako je světová observatoř Pierre Auger Observatory nebo síť detektorů nejenergetičtějšího gama záření Cherenkov Telescope Array Observatory. Je také českým zástupcem v projektu největšího pozemního přehlídkového dalekohledu Vera Rubin Observatory (původní název byl Large Synoptic Survey Telescope). V prosinci 2025 spolu s kolegy z FZU, tří dalších ústavů AV ČR a čtyř univerzit navrhl novou výzkumnou infrastrukturu GravWave, která by se měla zabývat experimentální detekcí gravitačních vln, zejména pak evropským projektem Einsteinova teleskopu.