Monika Brusenbauch Meislová: Do britské Akademie sociálních věd chci vnést i středoevropskou perspektivu

Nově jste byla zvolena členkou britské Akademie sociálních věd a stala jste se první zástupkyní České republiky v této společnosti. Proč je členství ve společnosti považováno za prestižní?

Britská Akademie sociálních věd sdružuje výrazné osobnosti z oborů napříč sociálními vědami, včetně politologie, mezinárodních vztahů, práva, geografie, ekonomie, sociologie nebo psychologie. Její Fellowship je považován za jedno z nejprestižnějších ocenění v oblasti sociálních věd ve Spojeném království. Uděluje se osobnostem, jejichž výzkum významně přispívá k rozvoji oboru a zároveň pomáhá lépe porozumět aktuálním společenským problémům. V britském prostředí, kde je akademická konkurence nebývale silná, má toto ocenění mimořádnou váhu. O to víc si vážím toho, že nyní budu moci být součástí této inspirativní komunity, a zároveň to vnímám jako uznání práce, která vzniká v českém prostředí na Masarykově univerzitě.

Jak probíhá volba nových členů této akademie?

Noví členové musí být nominováni jinými Fellows nebo členskými organizacemi – tzv. učenými společnostmi. Poté následuje přísný mezinárodní peer-review proces, v jehož rámci se posuzuje jak vědecká excelence, tak širší společenský dopad výzkumu. Na základě tohoto hodnocení pak probíhá volba nových členů.  Naprostá většina Fellows pochází ze Spojeného království, takže mám ohromnou radost, že se mezi nimi nyní poprvé objevuje i Česká republika. Zároveň k tomu ale přistupuji s velkou pokorou a vědomím odpovědnosti.

Jaké možnosti nebo příležitosti vám členství v Akademii sociálních věd otevírá?

V první řadě je to možnost být součástí velmi silné mezinárodní komunity expertů, kteří se zabývají podobnými otázkami, ale z různých oborových perspektiv. Zároveň to otevírá další prostor pro propojování akademického výzkumu s veřejnou debatou i s tvůrci politik. A v neposlední řadě je to také příležitost pro další spolupráci mezi Masarykovou univerzitou a zahraničními institucemi, stejně jako pro intenzivnější zviditelňování českých sociálních věd v mezinárodním prostředí.

Plynou z něj nějaké závazky či naopak pravomoci? 

Z praktického hlediska to kromě nového titulu za jménem otevírá širokou paletu možností, jak se aktivně zapojovat do života Akademie – přispívat k jejím aktivitám, účastnit se akcí, konferencí a projektů, podílet se na publikacích a dalších odborných iniciativách, spolupracovat s Fellows z předních světových univerzit a institucí. Záleží ale hodně na každém jednolivci, jak těchto příležitostí využije. Já tak hodlám učinit naplno. Zároveň to s sebou nese závazek důstojně reprezentovat Českou republiku a vnášet do těchto diskusí naši českou a středoevropskou perspektivu.

S nadsázkou říkám, že v minulém životě jsem musela být Britka

Odborně se dlouhodobě věnujete britské politice a politickému diskurzu. Máte k Velké Británii osobní vazby, nebo vás k tomuto tématu přivedl především akademický zájem?

Mám tu zemi z celého srdce ráda. Vždy trochu s nadsázkou říkám, že jsem v minulém životě musela být Britka. Fascinace Británií u mě začala přes knihy už na víceletém svitavském gymplu, zejména přes Shakespeara. Jeho hry ve mně probudily nadšení pro britskou historii a kulturu a od toho už je k politice jenom kousíček. Britská politika je nesmírně pozoruhodná svými tradicemi, institucemi i stylem politické debaty. Postupem času se k tomu přidaly i profesní vazby. Takže dnes je to opravdu kombinace obojího: silného akademického zájmu i velmi vřelého, osobního vztahu k této zemi. 

Jakým konkrétním tématům se ve svém výzkumu věnujete?

Je jich hned několik. Jednak samotná britská politika, zejména pak vztahy mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií, takže mj. vše související s brexitem. Druhou velkou výzkumnou vášní je pro mě politický diskurz a procesy legitimizace – tedy to, jak politici a instituce obhajují svá rozhodnutí. Zajímá mě jak tradiční forma, například projevy, tak i komunikace na sociálních sítích. Právě tam dnes političtí aktéři stále častěji budují svůj obraz a snaží se legitimovat své kroky před veřejností.

Jak dnes, několik let po brexitu, hodnotíte vztahy mezi Evropskou unií a Spojeným královstvím?

Je moc dobře, že jsme se posunuli od konfliktní, emotivní fáze do fáze pragmatičtější. To neznamená, že by zmizely všechny problémy. Obě strany ale stále intenzivněji hledají způsoby, jak vzájemné vztahy posouvat do funkčnější podoby. Je to vidět např. v oblasti bezpečnosti obrany, výzkumu, brzy snad reálně i v oblasti studentských mobilit. Do značné míry to urychluje i současná geopolitická situace, protože v době velkých bezpečnostních otřesů si Evropská unie i Británie velmi dobře uvědomují, že je ve skutečnosti spojuje mnohem víc, než by se někdy mohlo zdát.

Jak podle vás budou vztahy mezi EU a Spojeným královstvím vypadat v příštích letech? Může se spolupráce postupně znovu prohlubovat?

Pevně v to věřím. Vzájemná spolupráce se bude v následujících letech postupně znovu upevňovat. Brexit proměnil institucionální podobu vztahů mezi EU a Spojeným královstvím, navzájem jsme se vzdálili, ale zároveň nezměnil základní realitu – Británie zůstává evropskou mocností a její ekonomické, bezpečnostní i politické vazby na kontinent jsou velmi silné. Proto očekávám postupné budování praktické spolupráce v konkrétních oblastech, kde je společný zájem zcela zřejmý.

Očekáváte někdy v budoucnu opětovný vstup Velké Británie do Evropské unie? 

Velmi ráda bych se toho dožila, ale v dohledné době to realistické není. Brexit znamenal bezprecedentní otřes a obě strany se z něj stále ještě vzpamatovávají. V britské politice zatím neexistuje silný politický aktér, který by byl připraven otázku návratu znovu otevřít, a podobně i v unijním kontextu panuje ostražitost. Současná debata se proto spíše soustředí na postupné zlepšování a stabilizaci vztahů v konkrétních oblastech spolupráce. Z dlouhodobého hlediska samozřejmě nelze nic zcela vyloučit – dějiny nás opakovaně učí, že evropská integrace se vyvíjí často nepředvídatelně. Ale v nejbližších letech bude hlavním tématem prohlubování praktické spolupráce. 

Diplomacie se už neodehrává jen za zavřenými dveřmi

Jste držitelkou Jean Monnet Chair v oblasti digitální diplomacie EU. Co přesně tento obor zkoumá a jak se podle vás proměňuje diplomacie v digitální éře?

Digitální diplomacie je o tom, jak státy, mezinárodní organizace či instituce využívají digitální technologie, zejména sociální sítě, k prosazování svých zahraničněpolitických cílů. Diplomacie dnes už totiž zdaleka neprobíhá jen za zavřenými dveřmi. Stává se mnohem veřejnější, rychlejší a interaktivnější. Političtí aktéři komunikují v reálném čase s miliony lidí po celém světě, což zásadně mění způsob, jakým dnes diplomacie funguje. Mě osobně zajímá to, jak prostřednictvím těchto nástrojů prezentuje sama sebe navenek Evropská unie. Jak komunikuje své hodnoty, jak reaguje na krizové situace nebo jak pracuje s emocemi. 

Aktuálně působíte jako hostující akademička na dvou britských univerzitách: Loughborough University London a Aston University. Co tato forma spolupráce obnáší a jaké možnosti výzkumníkům nabízí?

Je to vynikající zkušenost, protože člověk má možnost být opravdu součástí akademického života britské univerzity – pracuje s kolegy na výzkumu, diskutuje, testuje své myšlenky, přednáší, navštěvuje semináře, vznikají společné projekty a nové nápady. Pro mě osobně je to nesmírně cenné, protože mohu vidět, jak funguje jiné akademické prostředí zevnitř. A spoustu inspirace si pak odnáším zpět do Brna, jak pro svůj výzkum, tak i pro výuku a práci se studenty. 

Opakovaně jste byla pozvána vystoupit například v britském parlamentu nebo na ministerstvu zahraničí. O jakých tématech jste tam hovořila?

V zásadě šlo o témata, kterým se věnuji dlouhodobě, tedy především o vztahy mezi Spojeným královstvím a EU a jejími členskými zeměmi. Je to vždy mimořádná zkušenost, už jen stát a mluvit v britském parlamentu, v prostoru, kde se po staletí formovala britská demokracie, je něco, co člověka naplňuje hlubokým respektem. A zároveň je tam pro mě stěžejní ten moment, kdy akademický výzkum začíná vstupovat do reálných debat o tom, jak se politika dělá.

Často komentujete evropskou politiku i v médiích. Jak důležité je podle vás, aby akademici vstupovali do veřejné debaty?

Je to podle mého zcela zásadní. Neodmyslitelně to patří ke třetí roli univerzity, tedy službě společnosti. Je to naše společenská povinnost, naše odpovědnost. Univerzity nesmí být uzavřeným světem, kde si vědci povídají jen mezi sebou. Sociální vědy mají tolik co nabídnout – zvláště pak dnes, kdy je veřejný prostor přeplněný rychlými soudy a zjednodušenými interpretacemi. Pomáhají vysvětlovat složité procesy, dávají věci do širšího kontextu a ukazují, že svět není černobílý. Ano, vím, že to mnohdy není příjemné – znamená to vystoupit z akademické bubliny i z vlastní komfortní zóny. Ale je to potřebné a důležité.   

Monika Brusenbauch Meislová je docentka na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kde garantuje magisterský program Evropská studia. Je držitelkou prestižního titulu Jean Monnet Chair a hostující profesorkou na Aston University a Loughborough University London. Ve svém výzkumu se zaměřuje zejména na politický diskurz a vztahy Velké Británie a Evropské unie. Je autorkou desítek odborných článků v mezinárodních časopisech, editorkou časopisu Journal of International Relations and Development a knižní série v Routledge a její expertiza je využívána také v politické a diplomatické praxi.