Ota Pavlíček: Pražská univerzita stála u zrodu středověkých vědeckých konferencí

Jak byste člověku mimo svůj obor vysvětlil, co byly kvodlibetní debaty?

Když se je snažím jednoduše přiblížit, používám příměr ke středověkým vědeckým konferencím. Byla to událost, která se na pozdně středověkých univerzitách, zejména na artistických fakultách, konala každý rok. Šlo o výroční setkání celé univerzity. Učenci na něm představovali, čím se právě zabývají, publikum jim kladlo otázky a diskutovalo s nimi. Na závěr nechyběla ani hostina, podobně jako na dnešních konferencích. Účastníci potom měli na některých univerzitách stanovený termín, do kterého museli své příspěvky přepracovat a odevzdat k publikaci. Dříve jsem toto srovnání považoval za hypotézu, ale náš výzkum ukázal, že tehdejší praxe se dnešním konferencím v mnohém skutečně podobala.

Čím vás právě kvodlibetní debaty zaujaly? Pamatujete si, kdy jste se s nimi poprvé setkal?

Setkal jsem se s nimi při výzkumu nad texty Jeronýma Pražského, významného učence a jedné z nejvýraznějších osobností počátků husitského hnutí. Jeroným byl filozof se zkušenostmi z mnoha evropských univerzit včetně Paříže a Oxfordu a kvodlibetních disputací se účastnil také na pražské univerzitě, a to v několika rolích. Přes něj jsem se s tímto typem akademické praxe poprvé blíže seznámil. Už během vysokoškolského studia a později při práci na disertaci jsem si uvědomil, že jde o rozsáhlé a stále málo zpracované téma. Začalo mě zajímat nejen to, co středověcí učenci tvrdili, ale také jak jejich texty vznikaly, jak byly debaty organizované a jak se znalosti šířily mezi univerzitami.

O jakých tématech se na těchto disputacích debatovalo?

Byl to celouniverzitní formát a tehdejší univerzitní kurikulum se vztahovalo prakticky k celému světu poznání. Debaty se sice konaly na artistické neboli filozofické fakultě, ale účastnili se jich také členové vyšších fakult – teologické, lékařské a právnické. Mluvilo se o pohybu, hvězdách nebo šíření světla, ale také o medicíně, teologii a struktuře světa. Odpovídá tomu i latinský výraz de quolibet, tedy „o čemkoli“. Mnohé oblasti, které dnes vnímáme jako samostatné vědecké disciplíny, včetně přírodních věd, se z filozofické fakulty vydělily až mnohem později.

Řekl jste „vyšších fakult“? Co to znamenalo?  

Univerzita, to jest společenství studentů a učitelů, tradičně ve středověku zahrnovala čtyři fakulty. Vedle tří zmíněných šlo o fakultu svobodných umění, zvanou též „artistická" podle výuky artes liberales. Právě ta byla nejnavštěvovanější: tvořila vstupní bránu pro další studia a její absolvování s magisterským titulem podmiňovalo specializované studium lékařství, práva či teologie. Mnoho studentů se přitom spokojilo se završením studia na této základní fakultě, ačkoliv teprve s vyššími fakultami se pojil doktorát a nejvyšší společenská prestiž.  

Stručně: Co byly kvodlibety

Latinské de quolibet znamená „o čemkoli“.

Šlo o výroční debaty učenců napříč univerzitními fakultami.

Součástí byly přednášky, otázky publika, diskuse i společná hostina.

Účastníci museli své příspěvky po debatě přepracovat a odevzdat k publikaci.

Řešila se na nich také politika nebo osobní spory?

Političtější témata se probírala z pohledu tehdejší praktické filozofie. Učenci se například ptali, jak má správný vládce vládnout, jak má vypadat spravedlivá společnost nebo která povolání jsou pro společnost nejdůležitější. Zpravidla šlo o teoretické diskuse, nikoli o formulování konkrétního politického programu. Univerzita však byla ve středověku mocnou institucí a panovník často potřeboval její podporu. V pražském prostředí se to ukázalo také v roce 1409 v souvislosti s Dekretem kutnohorským. Změna hlasovacích poměrů posílila českou část univerzity a umožnila panovníkovi získat univerzitní podporu pro své politické cíle. Odchod řady zahraničních mistrů však Prahu zároveň výrazně oslabil.

Co se stalo, pokud se některý z mistrů nechtěl do debat zapojit nebo je organizovat?

Doklady nemáme ze všech univerzit, ale neodůvodněná neúčast se zpravidla mohla trestat pokutou, nebo zákazem vyučovat povinné kurzy či být součástí zkušebních komisí, z čehož plynuly finanční příjmy. Ve Vídni se platilo také za vystoupení mimo oficiální program: existoval přesný harmonogram daný akademickým stářím učenců. Náročnou povinností však bylo zejména uspořádání celého kvodlibetu, který na některých univerzitách běžně zahrnoval téměř stovku účastníků, takže trvalo i měsíc, než se program přednášek vyčerpal. Organizátor neboli kvodlibetář se vybíral podle stanoveného pořadí, které bylo obvykle dané akademickou senioritou, pokud se nepřihlásil dobrovolník. Někteří mistři se této roli snažili usilovně vyhnout a vyhledávali nejrůznější výmluvy nebo raději platili fakultě vysoké pokuty. Známe i případ, kdy se v jednom roce omluvilo sedm učenců, na něž přišla řada, a disputace se tak ujal až osmý v pořadí a to podle svých vlastních slov „aby zachránil čest univerzity“. 

„Známe i případ, kdy se v jednom roce omluvilo sedm učenců, na něž přišla řada, a disputace se tak ujal až osmý v pořadí a to podle svých vlastních slov aby zachránil čest univerzity.“

Od rukopisů k Evropské výzkumné radě

Výzkumu kvodlibetů se věnujete v projektu ACADEMIA, podpořeném startovním grantem Evropské výzkumné rady. Co vám grant umožnil uskutečnit a které zjištění překvapilo i vás samotného?

Při přípravě žádosti jsem hledal silný konceptuální přínos. Napadlo mě, že by tyto disputace mohly být obdobou vědeckých konferencí, a tuto myšlenku jsem předložil jako odvážnou hypotézu. Sám jsem jí zpočátku příliš nevěřil, protože tak výrazná podobnost mi připadala málo pravděpodobná. O to větší překvapení bylo, když námi dohledané prameny tomuto konceptu skutečně odpovídaly. Lze tedy říci, že už ve středověku existovalo něco podobného dnešním vědeckým konferencím. V rámci projektu jsme zároveň výrazně rozšířili známý soubor pramenů. Nyní evidujeme přibližně čtyři tisíce textů a otázek. Jen u vídeňské univerzity jsme jejich počet zvýšili z několika desítek na sedmnáct set až osmnáct set.

Projekt ACADEMIA v číslech

Typ podpory: startovní grant Evropské výzkumné rady (ERC Starting Grant).

Zahájení projektu: červenec 2021.

Výše podpory: 1,26 milionu eur.

Kvodlibetní tradice identifikovaná na 25 evropských univerzitách

Dosud evidovaný textový korpus: přibližně 4 000 textů a otázek, z toho nově objevených cca 3 000

Vídeňská univerzita: rozšíření známého souboru z přibližně 40 na 1 700 až 1 800 položek.

Překvapilo vás kromě podobnosti s konferencemi ještě něco?

Překvapil nás směr šíření této tradice. Ukazuje se, že vznikla nebo se výrazně rozvinula ve středoevropském prostoru na konci 14. století a z pražského okruhu se šířila směrem na západ, mimo jiné na univerzity v německém prostoru, ale také do Skotska. To je opačný směr, než jaký bychom intuitivně očekávali.

Praha tedy v té době stála v čele tohoto nového fenoménu? Dá se dokonce říct, že je rodištěm vědeckých konferencí?

Mezi univerzitami zakládanými ve střední Evropě byla pražská univerzita nepochybně v čele této inovativní učenecké praxe, neboť kvodlibety zavedla nejpozději v roce 1379, tedy jako vůbec první. Není sice vyloučeno, že to bylo na základě inspirace Paříží, tam však byla struktura setkání velmi pravděpodobně odlišná. Pokud tomu tak bylo, byli pražští učenci skutečně první na světě, kdo pořádal kvodlibety v podobě, která tak nápadně předjímá formát dnešních vědeckých konferencí.

„Ukazuje se, že se tato tradice na konci 14. století šířila z pražského a širšího středoevropského prostoru směrem na západ.“

Kdy a proč se tato společná setkání celé univerzity začala proměňovat v oborové a později mezinárodní vědecké konference?

To je otázka, na které stále pracujeme. V rámci rozsáhlé rešerše jsme prozkoumali přibližně čtyři tisíce textů z různých univerzit. Kontinuitu kvodlibetní tradice dokážeme sledovat zhruba do začátku 18. století, ale potom se nám její stopa ztrácí. Ve středověku a raném novověku šlo především o vnitřní akce konkrétní univerzity a hosté odjinud byli spíše výjimkou. Větší vědecké kongresy a mezinárodní konference se začaly rozvíjet až v 19. století. Zda přímo navázaly na středověké kvodlibety, nebo podobný princip vznikl znovu v reakci na nové potřeby vědy, zatím neumíme spolehlivě doložit.

Co dnešní vědecké konference oproti svým středověkým předchůdcům získaly a co naopak ztratily?

Získaly především celosvětový rozměr a možnost snadno na krátkou dobu vycestovat k přednášení na jinou univerzitu. Ve středověku se poznatky a rukopisy spolu s učenci také přenášely z jednoho města do druhého a mobilita byla pozoruhodně intenzivní, ale nebylo běžné, aby se mnoho učenců z různých univerzit pravidelně sjíždělo na jedno místo a po několika dnech zase odjelo, tak jako dnes. Středověký formát byl na druhou stranu silně celouniverzitní a zapojoval učence napříč fakultami. Dnešní konference jsou tedy otevřené vědcům z různých univerzit, zatímco středověká setkání více spojovala různé části jedné univerzitní komunity.

Umělá inteligence pomáhá, ale rukopis nepřečte za historika. Jak vám při hledání, čtení a propojování rukopisů pomáhají digitální technologie? Má zde své místo také umělá inteligence?

Když projekt začínal, dnešní nástroje umělé inteligence a některé databáze ještě nebyly dostupné. Neměli jsme možnost globálně vyhledávat v elektronických katalozích, a tak jsme pracovali ručně s tištěnými či naskenovanými katalogy, indexy a rejstříky a dohledávali jednotlivé rukopisy. Rozvoj umělé inteligence nyní otevírá nové možnosti. Ve spolupráci s odborníky z informatiky pracujeme na nástrojích, které mohou pomáhat s automatickým zpracováním a rozpoznáváním rukopisných textů. Středověké univerzitní rukopisy jsou ale mimořádně obtížné. Často vznikaly přímo během přednášek, kdy studenti ve velké rychlosti zapisovali výklad profesorů. Písmo proto bývá neúhledné a text obsahuje množství zkratek. U čitelnějších rukopisů může umělá inteligence výrazně pomoci, zejména začínajícím studentům. Obtížná místa však stále vyžadují zkušeného odborníka s paleografickými a filologickými znalostmi. Výsledek je navíc vždy potřeba ověřovat.

Jak chcete ve výzkumu pokračovat? Co všechno ještě potřebujete zjistit?

Našli jsme přibližně čtyři tisíce textů. Jejich podrobné zpracování představuje práci na několik desetiletí, možná ještě déle. Texty umožňují zkoumat jednotlivá témata i širší dějiny univerzit a intelektuální praxe. Už nyní vidíme řadu paralel mezi tím, co se na univerzitách dělalo tehdy, a tím, co se dělá dnes.

Co vás přivedlo k vědě? Byla to inspirace z rodiny, nebo někdo ve škole?

Zásadní byli moji učitelé. Velkou roli sehrál Vilém Herold, později také Zénon Kaluza a Ruedi Imbach. Když jsem psal první vysokoškolskou práci, ještě jsem se necítil být k vědecké dráze jednoznačně povolaný. Práce se však dočkala velmi dobrého přijetí a získala Bolzanovu cenu rektora Univerzity Karlovy. To mě povzbudilo, abych pokračoval. U disertace jsme už dospěli k tomu, že bude dobré rozšířit pole působnosti i do zahraničí. Jako doktorand jsem zároveň pracoval ve vědeckém týmu ve Filosofickém ústavu AV ČR a postupně se zapojoval do publikací a projektů, což vedlo ke stabilnější pozici v Akademii věd České republiky.

Co byste doporučil kolegům, kteří váhají, zda se pustit do náročných mezinárodních grantů?

Kdybych se před podáním projektového návrhu do soutěže ERC příliš soustředil na statistiky a nízkou procentuální úspěšnost, možná bych to vůbec nezkusil. V humanitních vědách máme někdy zbytečný ostych, ale pokud má člověk nosný nápad a chuť překračovat hranice oboru – třeba propojit medievistiku s moderní informatikou, stojí za to jít do rizika.  Zároveň současné technologie musíme využívat, ale nesmíme zapomínat jejich výsledky ověrovat a hlavně také trénovat naši vlastní inteligenci.

 Autorka: Slávka Čubanová

Ota Pavlíček působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky, kde je vedoucím Oddělení pro studium antického a středověkého myšlení, v rámci něhož koordinuje výzkumnou skupinu TRIPTIC-EU, která zkoumá intelektuální kulturu raných univerzit. Zabývá se dějinami produkce a šíření vědění na pozdně středověkých a raně novověkých evropských univerzitách, českou reformací a digitálními humanitními vědami. Projekt ACADEMIA, zahájený v roce 2021, podpořila Evropská výzkumná rada částkou 1,26 milionu eur. Pavlíček vystudoval husitskou teologii a dějiny filozofie a absolvoval výzkumné pobyty na řadě evropských pracovišť. Je držitelem několika ocenění, obdržel mj. Cenu Neuron pro nadějné vědce.