Petr Brož: S popularizací vědy jsem začínal psaním Wikipedie

Jsi autorem několika knížek, popularizuješ vědu na sociálních sítích, v médiích, pomocí pokusů pro děti i jinak. Co tě k popularizaci přivedlo?

Vědu jsem začal popularizovat už na střední škole. Společně se svým spolužákem Michalem Karasem jsme udělali web, na který jsme psali krátké články o výzkumu Sluneční soustavy. To bylo poprvé, kdy jsem se snažil někomu předat znalosti, které jsem měl.

Víc jsem se do popularizace pustil ve druháku na bakalářském studiu, kdy jsem začal psát Wikipedii. Během zkouškového člověk často zjistí, že ve skriptech něco nechápe, a tak hledá další informace. Wikipedie, kterou jsem do té doby neznal, na mě při jejich hledání vyskakovala. Často jsem si říkal, že toho vím o trošičku víc, než je tam napsáno, a tak to zkusím doplnit. Začal jsem tvořit obrovské množství nových hesel o všem možném – třeba i o laku na nehty. Ale také jsem rozšiřoval hesla o planetách. Samozřejmě tohle není forma popularizace, která by byla spojená s vaším jménem, protože to děláte anonymně pod přezdívkou.

Kdy jsi začal popularizovat pod svým jménem?

Když jsem se vrátil v rámci bakalářského studia ze stáže v DLR (Německém středisku pro letectví a kosmonautiku), udělal jsem seminář pro své spolužáky o výzkumu sopek na Marsu, čemuž jsem se v Německu věnoval.

Popularizovat mě vždycky bavilo, ale s mým nástupem na vědeckou instituci, která se věnuje základnímu výzkumu a která má v rámci popisu práce i popularizovat vědu, se očekávání posunula dál a začal jsem popularizaci naplno dělat pod svým jménem. Zpočátku jsem se věnoval klasických formátům – psal články do Vesmíru a do novin nebo šel mluvit do médií. Veliký impuls pro mě bylo, když jsem za covidu přešel z Facebooku na Twitter a začal v tamních vláknech ukazovat krásy světa geověd, sopek a výzkumu Sluneční soustavy. Na jejich základě pak vyšla kniha Geostorky, které brzy vyjde druhý díl.

Ještě dřív ale vyšel dětský Vesmírníček. Motivovalo tě to, že máš děti a chtěl jsi jim předat své znalosti, nebo za tím byl nějaký jiný impuls?

Dostal jsem nabídku od nakladatelství, které si mě vyhlédlo na základě mých twitterových aktivit. Líbil se jim formát, můj druh humoru a lehkost sdělení a dostal jsem volnou ruku. Napadlo mě, že by stálo za to udělat knížku pro děti i jejich rodiče. Když chcete popularizovat vědu, vždycky musíte přemýšlet nad tím, kdo bude vaše cílová skupina. A mně přijde super oslovit dvě cílovky najednou. Navíc to dává možnost v knížce občas použít nějaké slovo, které malé dítě ještě nezná, jako třeba atom nebo molekula, protože jej může rodič dovysvětlit. Spojil jsem se s ilustrátorkou Lucií Škodovou a společně jsme vytvořili ukázkovou kapitolu, která je v knize dodnes. 

Prozradíš, která to je?

Je to kapitola o tom, proč sopky prdí a smrdí.

Lucie ilustrovala nejenom tvoje knížky, ale i nedávno vydaný Almanach geovědních pokusů. Jak vznikl tenhle projekt?

Almanach je součástí naší širší aktivity na Geofyzikálním ústavu. Často s kolegy Matějem Machkem nebo Prokopem Závadou přemýšlíme nad tím, jak dělat náš obor přívětivějším pro veřejnost. Takový powerpointový snímek s ilustrací deskové tektoniky není pro veřejnost úplně atraktivní. Chtěli jsme udělat něco, co má možnost přitáhnout veřejnost, co lidi zaujme a kde bude prostor něco složitějšího vysvětlit.

Jedním z raných výstupů těchto úvah byl flašinet deskové tektoniky. Ten už máme hodně dlouho, přes deset let. Je to veliká krabice s klikou. Když jí člověk zatočí, začnou se před ním hýbat konvektivní proudy uvnitř zemského pláště, vyrůstá sopka, je tam vidět pohyb sopek nad plášťovou plumou, středooceánský hřbet… Najednou vidíte, jak to uvnitř Země vypadá – všechno to před vámi je a hýbe se to. Je to skvělá pomůcka, která na akcích zaujme veřejnost a vy tak máte možnost si s lidmi povídat o vašem vědeckém tématu.

Myslíš, že každý může najít podobnou pomůcku pro svůj obor?

Jasně, v nějakém oboru to bude snazší, někde těžší, ale je podstatné si uvědomit, že nevymýšlíte edukativní pomůcku, která musí nutně fungovat přesně jako skutečný přírodní proces. Potřebujete vymyslet něco, co bude daný proces ilustrovat. Náš flašinet deskové tektoniky není stoprocentně správný ve všech směrech, ale umožňuje nám hlavní procesy vizualizovat a lépe popsat. Myslím si, že to jde u všeho – stačí popustit uzdu fantazii a nebát se.

Z tohohle základu tedy vzešel i Almanach?

Základ pro něj existoval už před deseti lety, kdy jsem vytvořil jednoduché pdf s některými pokusy,  protože byla škoda po školním exkurzích nedat vyučujícím s sebou něco, co by pak byli schopni použít ve výuce a téma si s dětmi připomenout. Loni jsem projekt rozšířil o další pokusy a graficky jej díky spolupráci s Lucií pozvedl na vyšší úroveň. Vyšel před Vánoci, takže na rozsáhlejší zpětnou vazbu od učitelů a od učitelek je ještě brzy, ale vidíme, že je o něj zájem. Podařilo se ho dostat do vysílání dvou celostátních televizí, takže to mělo značný ohlas i na mediální scéně.

Co bys poradil vědcům a vědkyním, kteří se teprve chtějí vrhnout na popularizaci vědy?

Myslím si, že základ je nebát se a začít. Popularizace je dovednost, kterou se naučíte. Je skvělé to zkoušet před živým obecenstvem, protože na něm vidíte během vteřiny, jestli jdete dobrým směrem nebo ne. Proto už jezdím přednášet bez prezentací, mám jenom fixy a tabule a všechno píšu a kreslím. To mi dává mnohem větší svobodu reagovat na to, co lidi zajímá a co chtějí. Když máte PowerPoint, tak jste od začátku do konce vedeni osnovou, kterou jste si připravili. A když lidi nezajímá, už z ní jen obtížně vybočíte.

A samozřejmě je super psát. Skvělá škola je psaní na sociálních sítích, protože i tam dostáváte rychle zpětnou vazbu a krásně vidíte, co funguje a co ne. To se v tištěných médiích nestane.

Myslíš, že jsou sociální sítě pořád tak příhodné místo pro popularizaci, jako když jsi s tím začínal před nějakými pěti, šesti lety?

Myslím si, že sociální sítě vždycky měly svou pekelnou stránku, to se dramaticky nezměnilo. Polarizace a konflikty tam byly odjakživa. Ale myslím si, že jsou vhodným místem pro popularizaci, protože jsou jednou z prvních a posledních věcí, které za den vidíme.

Je nutné si uvědomit, že sítě zpravidla vyžadují jiný druh komunikace, pokud chcete zasáhnout široký okruh lidí, takže na to musíte při tvorbě myslet a netvořit obsah typu „emeritního profesora”. Také je důležité vědět, že lidé obvykle vystupují na sociálních sítích s jistým virtuálním alter egem. V reálu jsou jiní, ale spousta lidí za úspěšnými účty chápe, že musíte přijmout nějakou roli a hrát ji, aby se váš obsah dostal k lidem.

Hraje také roli to, na jaké síti vědu popularizuješ?

Určitě. Když se budeme bavit o primárně psaných sociálních sítích, tak na Facebooku je dnes těžké se prosadit, protože jeho algoritmus dost umenšuje dosahy příspěvků. Mladší generace navíc sledují spíš krátká videa na TikToku, Instagramu a YouTube Shorts. Ač zde můžete publikovat třeba minutová videa, největší zásah mají několikavteřinová videa, a popularizovat v osmi vteřinách je výzva!

Myslíš si, že instituce dostatečně připravují vědce a vědkyně na to, aby popularizovali vědu, ať už jakýmikoli kanály?

Nemůžu samozřejmě komentovat, jak to funguje všude, ale třeba Středisko společných činností Akademie věd ČR se snaží zlepšovat naše popularizační aktivity tím, že pořádá školení a máme pravidelná setkání. Tam jsou zváni lidé, kteří ve svém oboru něčeho dosáhli, aby s námi sdíleli své zkušenosti. A vím, že na některých univerzitách nebo fakultách nabízejí popularizační kurzy a předměty: třeba VŠCHT má předmět popularizace vědy. Situace je určitě mnohem lepší než před dvaceti lety, kdy jsem studoval já.

Máš nějaký osobní tip na to, jak podat složitá témata srozumitelnou formou?

Mám drobnou výhodu; myslím, že můj mozek v sobě má od narození, že ze složitých věcí vyzobe třešničky a propojí je do jednoduchého příběhu. Napsat Vesmírníček tak pro mě bylo snadné. Každý ale funguje jinak – a školení pomáhají tyhle dovednosti rozvíjet. Také se na nich dozvíte jednoduché poučky, které většinou fungují. Například když chcete, aby si někdo něco zapamatoval, musíte to v rámci přednášky zopakovat třikrát. A pak třeba to, že když mluvíte s novináři na kameru, chtějí obvykle odpověď na osm vteřin. Ve zprávách zpravidla mají minutový slot a potřebují v něm mít úvod, vás, druhého respondenta a závěr. Proto je ideální si promyslet nějakou krátkou údernou větu zhruba na osm vteřin. Pomáhá tohle předem vědět, protože vaše křivka učení začíná někde jinde. A pak je skvělé vidět, jak popularizují ostatní – zjistíte, že to jde mnoha různými způsoby.

Stalo se ti někdy, že se nejen vědecký výzkum promítal do tvé popularizační práce, ale i naopak, že ti popularizace přinesle nějaké nové vědecké možnosti a kontakty?

Samozřejmě pomáhá už to, že když máte úspěch na poli popularizace, jste víc vidět. V případě mediálního úspěchu našich experimentů s bahnem v podmínkách na Marsu, které oblétly svět, se o našem výzkumu dovědělo víc lidí a asi bude mít pár citací navíc. A myslím, že díky viditelnosti přes popularizaci jsem se dostal k jednomu projektu. Musím se zeptat hlavního řešitele, jestli to je pravda!

Když jsme u současných projektů, podílíš se na několika kosmických misích včetně významné české účasti v misi ESA EnVision. Můžeš blíž popsat, co díky ní asi zjistíme?

V roce 2031, pokud se vše stihne včas, by k Venuši měla zamířit evropská sonda EnVision, která má na palubě řadu vědeckých přístrojů. Díky nim budeme mít možnost lépe prozkoumat Venuši od svrchní hranice atmosféry až po nitro planety. Česká republika je díky Martinu Ferusovi z Heyrovského ústavu fyzikální chemie AV ČR do projektu zapojena. Martinovi se podařilo dát dohromady konsorcium, díky němuž se podílíme na vývoji elektroniky a kabeláže pro sondu, respektive pro analyzátor složení atmosféry Venspec-H. Měli bychom se díky němu dozvědět například to, jestli jsou na Venuši aktovní sopky. Pokud tam jsou, vyvrhují do atmosféry sopečné plyny. Je to úžasná příležitost pro český průmysl, který se podílí na výrobě hardwaru, i pro nás vědce a vědkyně, protože máme možnost se přímo zapojit do analýzy dat, která naměříme. Z pohledu vědecké kariéry je to skvělé, protože jste u objevů něčeho nového a fascinujícího.

Jak mohou současní studenti proniknout do kosmického výzkumu?

Nejsnazší je napsat e-mail Martinu Ferusovi, že máte zájem se pustit do výzkumu spekter atmosfér jiných těles ve Sluneční soustavě nebo mimo ni. Bohužel v současném projektu nejsou na studenty peníze, ale rádi vymyslíme téma bakalářské či magisterské práce; kdo ví, třeba z toho časem bude i projekt pro doktoranda či doktorandku.

A kdyby tohle náhodou četl někdo ze střední školy: Koukněte se na Otevřenou vědu, projekt Akademie věd, v rámci nějž máte možnost zapojit se do výzkumných aktivit v různých ústavech AV ČR. Počátkem podzimu by se měly objevit stáže na rok 2026 a v listopadu bude uzávěrka přihlašování. Takže pojďte studovat vědu: je super a zjistíte, že jakmile člověk lépe pochopí procesy za různými ději ve světě, uvidí ho úplně jinýma očima.

Můžeš prozradit, co nového teď chystáš?

V září vyjdou druhé Geostorky a teď mě čeká psát po večerech a nedělích Vesmírníček 3. Ten je domluvený s nakladatelem – schválně, kdo si všiml schované reklamy na jeho vydání na konci druhého dílu? Potom nevím. Možná je načase si dopřát pauzu, protože posledních pět let v kuse po večerech a víkendech píšu knihy. Klíčové je, že vás psaní – nebo jakákoliv jiná popularizace – musí bavit.

Do budoucna jsem trochu uvažoval o stand-upu, ale momentálně nemám nic naplánovaného nad rámec směrů, kterým už se věnuji. Člověk narazí na to, že má omezené množství času a růst do nových směrů je pak obtížné.

Autorka: Julie Nekola Nováková 

Petr Brož vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK a pracuje jako vědec na Geofyzikálním ústavu AV ČR. Odborně se věnuje výzkumu sopečné činnosti napříč Sluneční soustavou. Současně se věnuje i popularizaci geovědních oborů a baví ho hledat nové cesty, jak výsledky vědeckého bádání přiblížit veřejnosti, ať už jde o knihy, komiksy, experimenty či videa. Je laureátem Prémie Otto Wichterleho (2018) udělované vědcům Akademie věd České republiky do 35 let, kteří dosáhli mimořádných výsledků, a Ceny Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových (2017) pro talentované studenty a mladé talentované vědecké pracovníky do 33 let svého věku, kteří prokázali výjimečné schopnosti a tvůrčí myšlení ve svém oboru.