Za osm let svého působení ve vedení České zemědělské univerzity dovedl rektor Petr Sklenička školu mezi elitu – v prestižních světových žebříčcích jí v zemědělství patří 24. místo na světě. V rozhovoru bilancuje končící druhé funkční období. Mluví o cestě k excelenci, překážkách v českém systému i o šanci, že do dvaceti let bude jedna z českých univerzit mezi světovou stovkou.
Česká zemědělská univerzita zaznamenala za posledních osm let významný posun v prestižních univerzitních žebříčcích. Jak jste toho dosáhli?
Naučili jsme se motivovat zaměstnance, doktorandy i studenty k vyšší kvalitě jejich práce a studia. Soustředili jsme se na výraznou podporu nejlepších a dokázali jsme na univerzitu přilákat řadu nových špičkových vědců a pedagogů z celého světa, takže máme vysoký podíl zahraničních studentů i zaměstnanců. Vzali jsme si příklad z top světových univerzit, které pokrývají obory, které máme na České zemědělské univerzitě (ČZU) v portfoliu. Vychází to velmi jasně: k lepší kvalitě ve vědě a výzkumu, k mezinárodní reputaci a následně k lepšímu hodnocení ve světových žebříčcích vede vyšší internacionalizace, více angličtiny ve výuce i v běžné komunikaci, více mezinárodních projektů.
Jste jediná česká univerzita, která má podle tzv. Šanghajského žebříčku hned tři obory v první stovce. V oboru zemědělství jste dokonce na 24. místě na světě. Považujete to za úspěch?
Určitě. Za posledních osm let jsme udělali velký skok vzhůru. Navíc další dva obory – Ekologii a Vodní zdroje – máme rovněž v první stovce a další se tam snad brzy dostanou. Když se podívám, jaké univerzity máme za sebou, vidím prestižní vzdělávací ústavy ze západní Evropy, USA nebo Číny, které mají na vzdělávání i výzkum násobky našich finančních prostředků. Tím nechci říct, že pouhým nalitím dalších financí do systému automaticky zvýšíme kvalitu a posuneme české univerzity vzhůru. Na druhou stranu je dobré jasně říct, že bez dostatku financí nemůžeme soupeřit s dalšími univerzitami ve světě o nejlepší vědce v jednotlivých oborech. A je jedno, jestli neudržíme naše stávající špičkové odborníky, nebo jestli nedokážeme přilákat nové ze zahraničí, protože jim zkrátka nebudeme schopni nabídnout dost vysoké mzdy a zajistit špičkové prostředí pro jejich výzkum.
Jsem rovněž rád, že i v dalších světových žebříčcích potvrzuje naše univerzita vzestup. Například v žebříčku Times Higher Education jsme ve srovnání českých univerzit byli před osmi lety sedmí, dnes jsme třetí.
ČZU nabízí řadu oborů, které mají různá specifika. Je možné nastavit motivační pravidla, která budou spravedlivá pro všechny?
Univerzita je různorodé prostředí a je nutné vymyslet takové způsoby motivace ke kvalitě, které budou fungovat na různě zaměřených pracovištích. Přírodovědecky zaměřeným fakultám je například vlastní relativně objektivní scientometrie, na technických fakultách je to především o aplikovaných výsledcích výzkumu včetně inovací a na fakultách sociálních a humanitních se preferují výsledky typu vědeckých monografií. Pro takto kontrastní prostředí se jen velmi těžko vymýšlí spravedlivý způsob odměňování nebo motivování. Svědčí o tom mimo jiné debaty o rozdílech ve výši mezd na jednotlivých fakultách některých univerzit. Základem musí být dobře nastavený systém hodnocení vědy a výzkumu a následného rozdělování peněz mezi jednotlivé vysoké školy a další výzkumné instituce.
Máme v Česku spravedlivý systém hodnocení výzkumných organizací?
Máme metodiku, která hodnotí výzkumné organizace včetně vysokých škol lépe, než tomu bylo dříve. Podle mě má stále některé hrubé nedostatky. Těmi hlavními problémy jsou, že zvýhodňuje hodnocení výsledků základního výzkumu před výzkumem aplikovaným nebo že neumí vybalancovat hodnocení přírodovědeckých, technických a humanitních, respektive sociálních věd. Není snadné vymyslet systém, který bude zcela spravedlivý, ale existuje-li nevyvážený systém hodnocení na úrovni státu, je o to složitější nalézat spravedlivý a funkční motivační systém na úrovni jednotlivých univerzit. Mezinárodní žebříčky univerzit nijak nepřeceňuji. Nicméně kombinaci pěti či šesti nejprestižnějších žebříčků s různými metodikami hodnocení považuji za objektivnější měření kvality než českou, tak trochu do sebe zahleděnou, metodiku hodnocení výzkumných organizací.
Chcete-li univerzitu významněji posunout v žebříčcích kvality, nese to sebou nějaká rizika?
Posouvat se vzhůru znamená klást větší nároky na kvalitu výzkumné i pedagogické práce. A přiznejme si, že na každé univerzitě, potažmo fakultě, existuje skupina tahounů v podobě zaměstnanců, kteří jsou ochotni tvrdě a kvalitně pracovat. Práce je pro ně koníčkem, takže jim nevadí dělat i o víkendech nebo po večerech, jsou velmi dobře mezinárodně zasíťovaní, mají dobré projekty, špičkové publikace nebo patenty, a měli by mít taky adekvátně vyšší mzdy. Pak je tam ale i skupina těch, kteří preferují spíše odkroutit si svých osm hodin denně, s čistou hlavou odcházet domů a mít dost času na soukromé aktivity. Oba přístupy jsou sice legitimní, ale je nutné říct, že zastoupení těchto dvou základních skupin rozhoduje o kvalitě univerzity. Pokud druhá skupina převládne, není v současném českém právním prostředí reálná šance ji posouvat významněji vpřed.
Chtít po lidech, aby jejich práce měla parametry excelence, znamená riziko nejen pro rektora, ale i celé vedení univerzity. Například v podobě toho, že takto náročný rektor nebo děkan nebude zvolen v druhém funkčním období, nebo že bude dokonce odvolán. Propad univerzity se bohužel promíjí spíše než vyšší náročnost. Proto je nutné s akademiky změny, které vedou ke zvýšení kvality, velmi dobře, řekl bych až velmi opatrně, komunikovat. Vedle toho je nutné posilovat skupinu tahounů, aby měla v ideálním případě na univerzitě a jednotlivých fakultách většinu. Pak je možné výrazný rostoucí trend univerzity dlouhodobě udržet.
Máte radost z dobrých výsledků?
To je důvod, proč rektora dělám. Radost z výborných výsledků našich akademiků a studentů i radost z úspěchů absolventů je velká satisfakce. Post rektora je velká výzva, když si uvědomím, že za mého vedení projde univerzitou přes padesát tisíc studentů. A vy logicky chcete, aby byli na svoji alma mater hrdí. Kdyby se už v mém prvním čtyřletém funkčním období neukázal zlepšující trend vývoje univerzity, do druhého období bych vůbec nekandidoval. Jeden z českých prezidentů mi kdysi řekl, že rektor je dobrý teprve když obhájí a úspěšně dokončí druhé funkční období. Myslím, že měl pravdu, a že to neplatí jen pro rektory.
Jak vysoko ČZU míří?
Mé druhé funkční období končí začátkem příštího roku a bude záležet na novém rektorovi a vedení, jaké bude mít cíle a ambice. Může přijít někdo, jehož cílem nebude vést univerzitu k excelenci. Nemít na zaměstnance vysoké požadavky je přece mnohem jednodušší a méně rizikové. Někteří kolegové před sedmi lety tvrdili, že moje ambice přivést ČZU mezi pět nejlepších českých univerzit, je příliš odvážná a nereálná. Dnes tři prestižní světové žebříčky potvrzují ČZU na třetím až čtvrtém místě v zemi. Je možné jít ještě dál, ale bude to záležet na tom, zda bude nové vedení univerzity ochotné dělat nepopulární kroky. Pro mě je vzorem náš dlouholetý partner, nizozemská univerzita ve Wageningenu, která je o třetinu menší než ČZU, má podobnou strukturu oborů, a přitom se dlouhodobě pohybuje někde kolem 60. místa na světě.
V čem by se musela ČZU dále zlepšit, aby tuto top světovou univerzitu dohnala?
Když porovnám tvrdá data, Wageningen University jsme už téměř dohnali v kvalitě publikací i citovanosti. Ačkoliv jsme se významně zlepšili v čerpání evropských financí skrze výzkumné projekty typu Horizont, včetně nejprestižnějších ERC grantů, u našich holandských kolegů vidím výrazně větší úspěšnost. Patříme sice mezi české univerzity s největší internacionalizací, ale světové univerzity z první stovky jdou v tomto ohledu zpravidla ještě výrazně dál. Z toho pak vyplývá možnost většího mezinárodního síťování nejen akademických pracovníků, ale i absolventů. To, co budeme jen stěží dohánět, je dlouhodobé zakotvení mezi světovými univerzitami. Významně nás poškodily čtyři dekády komunismu a téměř absolutní ztráta mezinárodních kontaktů, jehož dopady kupodivu pociťuje české vysoké školství ještě 36 let poté.
Bude mít někdy Česko univerzitu v první stovce?
Věřím, že se to do dvaceti let stane. Otázkou je, která to bude. Může to být jedna ze dvou největších a nejstarších, nebo taky úplně jiná. Menší, mladší, dravější, s dlouhodobě stabilním a kvalitním managementem. Před osmnácti lety jsem se stal prvním děkanem nově založené Fakulty životního prostředí ČZU. Dnes jsou dva ze tří oborů z první stovky právě z této fakulty. Mladá instituce není zatížena dlouholetými vnitřními vazbami či zvyky, a když se dobře nasměruje, má větší šanci na rychlý rozvoj.
Pokud se některá z českých univerzit dostane do první stovky, vsadil bych se, že to bude ta, která bude nejúspěšnější při získávání financí ze soukromých zdrojů a ze zahraničí. Nikoliv ta, která si urve nejvíc ze státního rozpočtu. Potvrzují to četné příklady rychle rostoucích, přitom velmi mladých světových univerzit. Jsem si jistý, že do první stovky žádná z našich univerzit nepronikne díky tomu, že jí budeme nesystémově nebo nespravedlivě přisypávat na úkor jiných. Tím zdravé konkurenční prostředí jen pokřivíme. V minulosti měli někteří čeští politici tendence spojovat české univerzity, aby zvýšili jejich šanci na úspěch v mezinárodních žebříčcích. Je to nesmysl. Jsem si jist, že by je tím naopak z tohoto pohledu dlouhodobě poškodili.
Co považujete za největší současné či budoucí riziko pro vysoké školy v Česku?
Možná vás překvapím, když apriori nezmíním finance. Akademické prostředí je velmi specifická sociální bublina. Zatímco některé nebezpečné společenské jevy jsou v ní tlumeny, jiné dokáže docela dobře urychlovat, nebo je dokonce pomáhá vytvářet. Obávám se dalšího ustupování tlaku ze strany některých skupin studentů, rušení závěrečných prací, snižování přísnosti zkoušení i celkové kvality výuky. Je nutné ale taky popravdě říct, že velkou brzdou dynamičtějšího rozvoje vysokých škol je až absurdně rigidní pracovně-právní legislativa, která chrání akademické zaměstnance i v případech, kdy dlouhodobě nemají dostatečně kvalitní výkony.
Co budete dělat od příštího roku po skončení rektorského funkčního období?
Těším se, že budu mít víc času na krásné projekty, které mám, nebo které plánuji. Po osmi letech ve funkci rektora není jednoduché se naplno vrátit do pedagogického procesu a do výzkumu. Zvláště ve vědě vám po pár letech nečinnosti může úplně ujet vlak. Jsem proto rád, že mám skvělý mezinárodní výzkumný tým, který mi umožňuje po celou dobu rektorování řešit výzkumné projekty, psát vědecké publikace nebo pracovat na pilotních projektech Chytré krajiny. Mám i některé další nabídky, které zvažuji, o kterých však zatím nechci mluvit.
Autor: David Jareš
Zdroj: Česká zemědělská univerzita v Praze
Petr Sklenička je od roku 2018 rektorem České zemědělské univerzity v Praze, kde byl v letech 2007 až 2015 rovněž děkanem nově založené Fakulty životního prostředí. Od srpna 2019 do července 2021 byl předsedou České konference rektorů. Odborně se specializuje na adaptaci krajiny na sucho a povodně. Formuloval základní principy „Chytré krajiny proti suchu a povodním" jako funkčního modelu krajiny adaptované na klimatickou změnu.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Česká zemědělská univerzita v Praze
