Robin Maialeh: Rezervy určitě máme v aktivních návrzích toho, co bychom jako odborníci doporučovali.

Kdo inicioval sloučení ústavů? 

Sloučení Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí (RILSA) a Výzkumného ústavu bezpečnosti práce (VÚBP) vychází z vůle zřizovatele, tedy Ministerstva práce a sociálních věcí. Statutární orgány obou slučovaných ústavů v tomto poskytly ministerstvu maximální součinnost.

Co toto sloučení umožnilo?

Novela zákona o veřejných výzkumných institucích dala více pravomocí zřizovateli, který může nyní flexibilněji výzkumné ústavy mimo jiné i rušit či slučovat. Oproti původní právní úpravě již není vyžadováno schválení ze strany rad dotčených institucí. O mně se ví, že nejsem zrovna fanouškem této novely, ale respektuji její platnost a snažím se v rámci nových mantinelů řídit instituci co nejlépe.

S jakými reakcemi se to v ústavech setkalo mezi vedoucími i řadovými pracovníky? 

Jako každá velká změna i naše slučování vyvolávalo z řad zaměstnanců obou ústavů rozpačité reakce. Nakonec však věřím, že sloučení RILSA a VÚBP lze pojmout jako příležitost dosahovat ještě lepších výsledků. Náš ústav má více jak stoletou historii, přežil všechny zvraty této země a nepochybuji o tom, že i v budoucnu bude přispívat k demokratičtější, svobodnější a spravedlivější společnosti.

Kdo a jakým způsobem se při slučování rozhoduje, co bude na jednotlivých ústavech zachováno? Například jaký bude název, kde bude sídlo, jaké bude IČO, který ředitel/ka skončí a který bude pokračovat?

Zřizovatel má v těchto otázkách fakticky absolutní autonomii rozhodování, tedy rozhodne o názvu, sídlu, jaké bude IČO i kdo sloučenou instituci povede. Vedli jsme s ministerstvem jednání o všech těchto záležitostech, dávali jsme návrhy a doporučení a hledali všichni společnou shodu. Některé klíčové otázky však nemáme dosud plně vyjasněné.

Kolik se sloučením ušetří prostředků?

To je věcí dalších jednání s ministerstvem, nicméně úspory zřejmě nebyly hlavní motivací pro sloučení. Výhledově by se mělo ušetřit na některých provozních nákladech, kupříkladu v důsledku sestěhování našeho ústavu do budovy VÚBP. Cílem ale zůstává primárně zeefektivnění řídicích procesů. 

Co je poslání ústavu? Jak moc vás reálně využívá státní správa a politici k výzkumu a sledujete pak dopad vašich studií (např. do návrhů zákonů apod.)?

Zaměřujeme se primárně na dlouhodobé výzkumné potřeby ministerstva v oblastech sociální politiky a trhu práce, takže se mnohé naše výstupy skutečně propisují do legislativy. Ve zbylém prostoru se věnujeme autonomnímu výzkumu, v rámci něhož se zase snažíme dosahovat nejlepších výzkumných výsledků. Věnujeme se vyhodnocování veřejných politik, ovšem jen v menší míře, neboť narážíme na své personální kapacity. V menší míře fungujeme i jako výzkumná podpora pro ostatní veřejné instituce či soukromý sektor.

Pod vaším vedením došlo na Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí k významným změnám. Co se vám nejvíce povedlo?

Těší mě kladná odezva na náš rozvoj v posledních letech ze strany akademické a vědecko-výzkumné obce. Obměnili jsme náš tým, máme pracovníky i stážisty ze zahraničí. V minulém roce jsme publikovali více impaktovaných článků než za celou předchozí historii ústavu dohromady, navíc míříme do stále prestižnějších zahraničích časopisů. Aktuálně dokončené nebo dokončované výstupy budou bez dalších zásahů ještě několik let zlepšovat prestiž i hodnocení ústavu.

Snažíme se zároveň průběžně podporovat ministerstvo všude tam, kam až sahá naše expertiza. V průběhu roku 2024 jsme však poněkud utlumili naše strategické rozvojové aktivity, soustředili jsme se zejména na konsolidaci ústavu a jeho přípravu na sloučení.

V jakých oblastech byste se naopak chtěli dále zlepšovat?

Jako klíčovou vidím právě spolupráci s ministerstvem. Rezervy určitě máme v aktivních návrzích toho, co bychom jako odborníci doporučovali. Hlas v diskusi nemáme automaticky, musíme ještě aktivněji předkládat témata o tom, co se ve společnosti a ekonomice děje a jak s tím můžeme pomoci. Navíc odvádíme spoustu dobré práce, o které se třeba ani neví. Ovšem i to má své limity, kvalitní výzkum totiž trvá nějaký čas a nikdy nebude tak pružný, aby reagoval na hektický politický a legislativní proces, k tomu pomohou spíše analytické kapacity na ministerstvech.

Možná, že nejste posledními výzkumnými organizacemi, které se slučují. Co byste poradil organizacím, které tento krok z rozhodnutí zřizovatele podstoupí?

Z pozice ředitele je důležité nepodcenit veškeré související právní úkony, tj. zajistit audity, vést jednání s radami institucí, odborovými organizacemi, zároveň je nutné dbát zvýšené opatrnosti při slučování finanční, účetní, projektové a personální agendy, to jsou minová pole. Bohužel přetrvávají střednědobá rizika týkající se například výše institucionální podpory sloučeného ústavu, které nelze úplně eliminovat.
V neposlední řadě je nutné pracovat i s měkkými faktory, jako je například nálada na pracovišti. V této zvýšené nejistotě je nutné všem zaměstnancům zajistit kvalitní podmínky pro práci, protože jen tak budou podávat nejlepší výkony a přispívat tím i celé společnosti.

 

Autoři: Petr Šafařík, Vladislava Vojtíšková 

19. 12. 2024 Oprava: V perexu článku bylo chybně uvedeno "novela zákona 130/2002 Sb." Jde však o novelu zákona 341/2005 Sb. o veřejných výzkumných institucích.

---

Robin Maialeh je ekonom a společenský vědec, vysokoškolský pedagog a ředitel Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Působí rovněž jako zástupce České republiky v European Centre for Social Welfare Policy and Research při OSN ve Vídni. V rámci svého odborného zaměření se zabývá zejména hospodářskou politikou, politickou ekonomií a metodologií vědy. Publikoval několik odborných knih a článků zaměřených především na divergenční vývojové trendy, které metodologicky pokrývají široké spektrum oborů od filosofie až po matematické modelování.