K dispozici budou mít vybavení, špičkové přístroje, plat, pomoc pracovníků a techniků z CEITEC VUT, poradenství JIC ohledně byznys plánu a kontakt s cílovou firmou – krajskou, národní i třeba nadnárodní. Na otázky o unikátním projektu, který pomáhá urychlovat proces komercializace nápadů, odpovídají iniciátoři programu, Michal Urbánek (MU) z CEITEC Vysokého učení technického v Brně a Veronika Štěpánková (VŠ) z JIC.
Proč je pro výzkumníky a výzkumnice složité založit firmu?
MU: Když to vezmu z pohledu vědce, vědec se soustředí na vyřešení nějakého jednoho složitého problému, a když ho vyřeší, tak jde dál za dalším složitým úkolem. Ale to, že vyřeší jeden hlavní problém, neznamená, že to je připravené k uvedení na trh. Tam může být tisíc dalších malých nesrovnalostí, které, když vyřeší, mu nepřinesou žádný kredit. Pro vědce to je naprosto nezajímavé, ale aby se z toho stala firma? To je nesmírně důležité. Že mně se povede 1 vzorek z 20 a já na tom napíšu publikaci, je sice super, ale když bych chtěl založit firmu, tak potřebuji vyřešit, aby se mi povedlo 19 z 20 vzorků. A to je strašně moc práce, za kterou není ve vědecké komunitě vůbec žádné ocenění. Takže když by někdo chtěl dělat tohle a zároveň svoji akademickou kariéru, tak je to hodně těžké a spousta lidí si to rozmyslí.
VŠ: Když k nám na JIC přicházejí výzkumníci, tak „mají v ruce“ většinou nějakou technologii. Vyzkoumali nový přístup, novou metodiku a teď si říkají, že by to mohlo mít komerční potenciál. Co ale neví, pro koho vlastně řeší na trhu nějakou potřebu a komu můžou tedy s touhle technologií pomoct. Takže nemají produkt, ale mají technologii, znalost a potřebují to přetavit do podoby nějakého produktu, co si může komerční partner vzít, otestovat, případně říct nějaké další potřebné parametry. A tohle se na univerzitě neřeší. Je to přirozené, protože granty na to nejsou nastavené. Když získáte jako akademik nějaký grant, tak děláte výzkum, objevujete něco nového, nechystáte prototyp – na to by vám nikdo peníze nedal. Je to v podstatě fáze, která se nazývá údolím smrti, protože jako akademik na to peníze nesežene, když založí firmu, tak je to hrozně brzo, protože nezná svého zákazníka a jeho potřeby. Tuhle fázi by měl nový program překlenout.
Michal Urbánek
S čím tedy projekt pomůže?
MU: Já to vysvětlím na příkladu mých dvou doktorandů. Tehdy jsem si totiž uvědomil, že tady něco nefunguje. A nejen tady, myslím, že je to celoplošný problém. Měli nápad, který chtěli rozjet do podoby firmy. Dokonce to nějakým způsobem zkoušeli – registrovali si duševní vlastnictví. Zpočátku byli nadšení, ambiciózní a zapálení, ale celý ten proces byl tak složitý a neurčitý, že to po půl roce vzdali. Jeden z nich se dal na akademickou dráhu a druhý šel do firmy. Nevěděli, ani já jsem jim úplně nebyl schopný poradit, jestli to, co vymysleli, je dostatečně zajímavá technologie, aby se na tom dalo vydělat.
VŠ: Projekt proto vytvoří zájemcům nejenom vhodné podmínky, aby mohli pracovat na prototypu, ale taky je propojíme s národní i třeba nadnárodní firmou – se svými budoucími klienty, kteří jim přesně řeknou, co od produktu očekávají, co by měl umět a za jakých podmínek. Nabídneme jim ucelený balíček podpory, aby nemuseli tápat při prvních krocích v podnikání. Zrychlíme celý proces, jak už z názvu projektu vyplývá.
Můžou se přihlásit i lidé z komerční sféry, nebo jen akademici?
MU: Nebráníme se lidem z firem. Důležité je, aby byli ochotni tomu věnovat čas – pokud možno na plný úvazek. Očekáváme ale, že se nejvíce budou hlásit studenti-výzkumníci, kteří dokončují diplomovou práci, nebo jsou na doktorátu. Nabídka by mohla být zajímavá i pro postdoky a vedoucí skupin. Obecně pro každého, kdo potřebuje pracovat s nanotechnologiemi, přičemž výstupy mohou být v různých oblastech, od polovodičů přes senzory a přístrojovou techniku až po (nano)biotechnologie.
VŠ: Chceme vidět, že ten člověk je projektu dedikovaný ideálně na 100 %. Prototypování je extrémně náročné, musí u toho dělat průzkum trhu, pracovat na byznysu a paralelně shánět finance na rozjezd startupu. Upřímně si nedovedu představit, že by tohle někdo dělal po večerech a před tím pracoval.
Musí bydlet na jižní Moravě?
VŠ: Nemusí, ale výsledná firma by tady sídlo nebo pobočku mít měla. A jestli budou další pobočky jinde v republice, nebo dokonce ve světě, to už samozřejmě bude na tom člověku. Je to ale rozhodně vítaná možnost.
Veronika Štěpánková
S čím má zájemce / zájemkyně přijít? Stačí pouze nápad?
MU: Musí mít nápad, který je v takovém stádiu, že by mohl být komercializovaný, ale není ještě dopracovaný do takové situace, že by s tím mohl jít okamžitě na trh. A ví o tom, že potřebuje relativně rozumný časový prostor na to, aby to tady u nás v laboratoři mohl dokončit do stavu, kdy se zjistí, jestli to je nějak tržně použitelné. Důležité je zmínit, že i neúspěch se počítá. Když se v průběhu nebo na konci té práce zjistí, že to k založení firmy není, nebudeme požadovat žádné vrácení finančních prostředků.
VŠ: Přesně tak, když někdo bude vybraný do programu CEITEC Innovation Accelerator, tak to lze považovat za úspěch a může se tím chlubit v životopisu, a to i v případě, že nezaloží firmu. Je to totiž člověk, který přišel s nápadem, kterého vybrala komise renomovaných expertů a ocenila ho tím, že stojí za to ten nápad prozkoumat. A to, že se to nepovede, není ostuda, to je prostě věda. A ještě k tomu, co by měl zájemce mít – určitě už nějaké ověření dílčích prvků v laboratoři. Asi čekáme, že do přihlášky třeba dá publikaci nebo odkaz, i když to není podmínkou.
Jaký je tedy první krok?
MU: Aby se nám zájemci ozvali. Třeba už dopředu s námi můžou zkonzultovat svůj nápad. A potom po nich požadujeme, aby napsali projekt, jak si představují, že podporu využijí. Formulář k projektu je ke stažení na webu. Je poměrně jednoduchý – odpovídají na otázky, při kterých popisují svůj záměr. Projekt pak posoudí komise.
Co bude mít k dispozici vybraný kandidát?
MU: Stane se zaměstnancem CEITEC VUT a bude mít prostředky na plat, který mu vystačí, aby si nemusel po večerech přivydělávat někde ve fastfoodech a mohl se soustředit jen na budování svého budoucího byznysu. Plus bude mít zdarma přístup k veškerému vybavení – bude moct vystupovat jako zaměstnanec akademické instituce. Pokud by přistupoval jako firemní zákazník, bylo by to pro začínající firmu nebo startup neúnosně drahé. To znamená, že on získá grant za milion korun, ale zároveň s tím získá přidanou hodnotu v podobě mnoha milionů korun, protože může využívat veškeré naše špičkové vybavení, jehož pořizovací hodnota se blíží jedné miliardě korun. Taky mu pomůžou pracovníci a technici, kteří s tím umí pracovat. Podtrženo, sečteno – je to nabídka k nezaplacení.
VŠ: Bude mít k ruce tři podpůrné osoby: mentora na pomoc s prototypem, konzultanta byznysu a experta z firmy, která je blízko cílovému trhu. Plus ho čeká pravidelný reporting. Pracovat bude na CEITEC VUT, a zároveň mu nabízíme možnost alespoň částečně opustit akademické prostředí a dostat se do kontaktu s dalšími podnikateli, takže bude mít možnost využívat i prostory pár metrů vedle CEITEC – na JIC.
Když bude vedený jako zaměstnanec CEITEC VUT, pak podle zákona patří duševní vlastnictví akademické instituci. Jak to budete řešit?
MU: My samozřejmě chceme, aby ten dotyčný stál v čele vzniklé firmy, protože s tím nápadem přišel. Většinou to bývá tak, že univerzita na tom má minoritní podíl v jednotkách procent. Někdy je totiž i potřeba, aby ta firma s univerzitou spolupracovala i nadále.
VŠ: Také záleží, co bude výsledkem práce – může to být spoluvlastnictví patentů, spin-off firma, startup, možnosti jsou všechny. Takže to může i nemusí být s podílem univerzitě. Vždycky budeme hledat u každého případu zvlášť win-win situace.
Může se přihlásit i tým lidí?
MU: Do programu se může přihlásit jen jeden, ten, který pak založí firmu. Ale samozřejmě, že skupina lidí, kteří do toho přináší know-how, může být větší. Záleží jen na nich, jak si podíl rozdělí.
VŠ: Když by byla nějaká skupina lidí, měla by do akcelerátoru vyslat někoho, kdo bude mít podnikatelské ambice. Ve finále záleží na výzkumnících, jak si podíl mezi sebou rozdělí. Nicméně platí, že výše podílu by se neměla rozdělovat primárně podle minulosti, ale podle budoucnosti. To je vlastně rozhodovací moc ve firmě. A rozhodovat o firmě by měli lidé, kteří v ní aktivně pracují.
Autorka: Kristýna Filová
Foto: CEITEC VUT, JIC
