Už více než rok trvají různá omezení kvůli pandemii. Jaký myslíte, že to bude mít dopad na vysokoškolské vzdělávání jako celek?

Z krátkodobého hlediska již epidemie dopady má, například může odrazovat či demotivovat některé studenty, takže svá studia v řádné době neukončí. Přerušení výuky na univerzitě dále vede k potížím zejména u experimentálních a laboratorních prací, je omezena možnost praktické výuky i pro studenty humanitních či sociálněvědních studijních programů, například zavřené archivy neumožňují samostudium při přípravě bakalářských či diplomových prací.

Dále může koronavirová epidemie vést ke změně preferencí mladé generace při výběru studia na vysoké škole. Pravé dopady však uvidíme až během několika let. Nezapomínejme, že kolem roku 2026 bude roční nárůst populace 18/19letých kolem 30 tisíc (tedy nárůst o 25–30 % oproti stavu v roce 2019, kdy demografie dosáhla svého pomyslného dna, a již letos je populace 18/19letých rostoucí). Odhadem 40–60 % těchto mladých lidí bude chtít studovat a stát proto musí urychleně připravit dlouhodobou strategii vzdělávací politiky, protože vzroste počet 18/19letých z 90 tisíc na 120 tisíc. Rozumný stát by využil situace ke strukturálním změnám ve školství, včetně seriózní diskuze kolem maturit či podpory vzdělanosti jako kritické infrastruktury státu.

Jaký byl hlavní dopad na Masarykovu univerzitu?

Ze dne na den jsme museli prakticky vše přenést do online prostoru – od výuky, přes jednání akademických samosprávných orgánů, vědeckých rad, pravidelných porad vedení Masarykovy univerzity, museli jsme zrušit promoce a tak dále. Ještě před vyhlášením celostátního „lockdownu“ v polovině března 2020 jsme na univerzitě zřídili krizový štáb, který společně s krizovým výborem prakticky každodenně řešil neustále se měnící situaci a vydával opatření. Museli jsme významně omezit provoz kolejí a menz, což z ekonomického hlediska působí univerzitě ztrátu v řádech několika desítek milionů korun. Velmi trpí internacionalizace – studentů i akademiků. Co mě ovšem přivedlo k hlubokému úžasu, byla a je vlna solidarity a dobrovolnické činnosti. Když jsem na počátku března 2020 vyzval naše studenty a zaměstnance, aby se snažili v nastalé situaci pomáhat, netušil jsem, jak extenzivní ta pomoc bude. Dobrovolnické centrum Masarykovy univerzity („MUNI pomáhá“) pomohlo tisícům občanů, nemocnicím, sociálním zařízením a dalším institucím a funguje i nadále. Nyní například pomáhá s očkováním. Dobrovolnické centrum proto zcela zaslouženě získalo cenu ministra školství za dobrovolnictví. Masarykova univerzita ukázala svou pravou tvář a v praxi prokázala, co znamená společenská odpovědnost univerzity.

Na straně druhé je tady pár oborů a iniciativ, například spin-off společností, kterým se podařilo díky pandemii vyniknout. Jak je na tom Masarykova univerzita?

Ano, například v prosinci 2020 byla založena spin-off společnost CasInvent Pharma, a.s. ve spolupráci s investičním partnerem s cílem umožnit další vývoj nových sloučenin, které by bylo možné uplatnit coby léčiva na některé typy leukémií, lymfomů a solidních nádorů. Dále se třeba podařil úspěšný exit společnosti Flowmon Networks, která vznikla jako univerzitní spin-off a Masarykova univerzita v ní držela podíl.

Předpokládám, že naše nová farmaceutická fakulta, která se vloni po 60 letech vrátila do „rodiny“ Masarykovy univerzity, se bude brzy podílet na větším počtu spin-off společností a projektů aplikovaného výzkumu.

Vzrostl také význam výzkumných infrastruktur, které se podílely třeba na testování (například CEITEC). Na Masarykově univerzitě jste ustanovili koordinátora výzkumných infrastruktur. Co vás k tomu přimělo a jaký je hlavní přínos?

Potřeba koordinátora výzkumných infrastruktur je dána jednou z priorit Masarykovy univerzity v rámci strategického záměru, kterou právě je rozvíjet výzkumné infrastruktury, a tedy je i centrálně koordinovat. Některé součásti (například CEITEC MU, RECETOX Přírodovědecké fakulty MU) mají velké zkušenosti v této oblasti, takže cílem je zpřístupnit infrastruktury napříč univerzitou a podpořit tím multidisciplinární výzkum. A dále předat úspěšné vzorce organizace infrastruktur dalším součástem, kde zatím nemají takové zkušenosti. Navzdory tomu, že jsme pozici koordinátora zřídili teprve začátkem roku, vidíme již nyní přínosy v lepší informovanosti a také širší ochotu spolupracovat na nové univerzitní strategii.

Nedávno proběhlo hodnocení ve všech pěti modulech Metodiky M17+. Jak jej hodnotíte?

Velice dobře. Česká věda konečně vykročila ze své kotliny „mlékem a strdím oplývající“. Již po několik let v ČR hodnotíme kvalitu publikací či jiných bibliometrických výstupů podle Metodiky 17+ (Moduly 1 a 2). Nově se do komplexního hodnocení instituce přidává strategie směřování internacionalizace, personalistiky, doktorského studia, celkové vize univerzity (Moduly 3–5). Během podzimu 2020 proběhla na naší univerzitě návštěva Mezinárodního hodnotícího panelu, který byl velice dobře připravený a kladl vynikající dotazy. Podobné dotazy, které kladu děkanům našich fakult při ročních evaluacích a které směřují k prolomení dlouho zakořeněných představ našeho českého akademického prostředí, že jsme v jakémsi ohledu specifičtí, že se nás něco netýká a že zde můžeme přežívat podle vlastních kritérií, často nevyřčených. Jenže svět kolem se nás týká velice. Výstupy z Mezinárodního evaluačního panelu nyní diskutujeme a promítnou se do řady opatření s cílem zlepšit kvalitu vědy na Masarykově univerzitě, a to napříč vědními disciplínami. Například získání tří ERC Consolidator grantů naší univerzitou na sklonku roku 2020 je krásným důkazem, že lze držet krok s těmi nejlepšími.

Do konce března mají být hotové strategické záměry vysokých škol. Co považujete ze strategického záměru Masarykovy univerzity za nejdůležitější?

Strategický záměr Masarykovy univerzity byl hotov již v prosinci minulého roku, prošel od podzimu 2019 velmi otevřenou diskuzí, byl projednán a schválen všemi samosprávnými orgány. V těchto dnech vypořádáváme první připomínky ze strany MŠMT a předpokládám, že během května jej se zástupci ministerstva projednáme a budeme podle něj postupovat v následujících osmi letech.

Za nejdůležitější oblasti Strategického záměru MU považuji přihlášení se ke kvalitě v oblasti vzdělávání (mimochodem – nově vydaný žebříček THE Impact Rankings v oblasti kvality vzdělávání při naplňování cílů udržitelného rozvoje OSN řadí naši univerzitu na 1. místo mezi českými vysokými školami a celosvětově jsme na 101.–200. místě). Dále bereme velmi vážně provazování výstupů z právě skončeného Národního hodnocení výzkumu, například tlakem na kvalitu doktorského studia, internacionalizaci akademických pracovníků či zaváděním návratových grantů umožňující sladění pracovního a rodinného života. Budeme podporovat i větší míru internacionalizace studentů v bakalářských a magisterských programech.

Jaroslav Miller v rozhovoru pro náš portál vyjádřil názor, že díky vysokoškolskému zákonu, který dává velké pravomoci do rukou děkanů fakult a senátů, je poměrně složité takový kolos, jakým univerzita je, efektivně řídit. Jaký na to máte jako bývalý děkan a současný rektor názor?

Ze zákona o vysokých školách má personální pravomoci děkan, nikoliv rektor. Rektor nastavuje pravidla, má nepřímé nástroje k řízení personální politiky na univerzitě. Přitom je ale defacto za vše odpovědný. Jako děkan jsem byl v oblasti personální politiky daleko flexibilnější a vlastně i radikálnější. Pokud české vysoké školy mají být více viditelné v zahraničí a obstát ve tvrdé konkurenci, s jistotou nás čeká nesnadná diskuze o tom, kam a jak máme směřovat. Mimo jiné i dělbou kompetencí v oblasti personální politiky, nastavení nepodkročitelných, mezinárodně kompetitivních kritérií pro získávání akademických titulů a podobně. Máme-li obstát v mezinárodním prostoru, budeme muset dělat i nepopulární opatření.

Jaké reformy by podle Vás českému vysokému školství pomohly?

Tak některé už probíhají: nově pojatý koncept strategických záměrů univerzit, kde se MU přihlašuje k řadě cílů udržitelného rozvoje dle OSN, výše diskutované Národní hodnocení výzkumu, všeobecné povědomí o nutnosti vyšší míry mezinárodní spolupráce a viditelnosti. Velmi by pomohla větší míra finanční stability, tedy střednědobý rozpis rozpočtu, narovnání toho času nepříznivého poměru mezi institucionálním financováním a účelovými financemi nebo úprava příslušných legislativních norem ve vysokoškolském zákoně a zákoníku práce.

Neměli bychom zapomenout na větší míru společenského působení a odpovědnosti univerzit a vysokých škol, a to zejména v době předpokládaných proměn trhu práce, nejednoduchému výhledu veřejných financí a navyšující se demografické křivce. Zde mohou univerzity a vysoké školy pomoci celé společnosti být jakýmsi nárazníkem směrem k rostoucí nezaměstnanosti mladé generace a sehrát zcela zásadní roli chytrým nastavením spektra studijních programů. Například vidíme, že cybersecurity či oblast bezpečnosti obecně jsou nesmírně žhavá témata a prostě nám chybí kvalifikovaní lidé. Cílem změn ovšem nesmí být omezování výběru, ale spíše tlak na kvalitu, interdisciplinaritu a jazykové dovednosti.

Dohromady se čtyřmi dalšími vysokými školami jste založili Asociaci výzkumných univerzit. Jak v současné době funguje a co je jejím cílem? Jaké jsou další plány?

Epidemická situace příliš nenahrává důležitým strategickým diskuzím ohledně kvality vědy a výzkumu, které si při svém založení Asociace výzkumných univerzit kladla za cíl. Předpokládám, že nyní bude velkým tématem větší mezinárodní viditelnost českých akademických institucí v zahraničí, využití doporučení mezinárodního hodnocení výzkumu, včetně větší míry spolupráce mezi univerzitami a vysokými školami v oblasti špičkového výzkumu.

Z různých stran máme zprávy o tom, že Česká konference rektorů nefunguje ve stávající podobě zrovna ideálně. Budete kandidovat na předsedu? Pakliže ano, jaké máte plány?

Volba nového předsedy a celého předsednictva se uskuteční na nejbližším zasedáním ČKR na počátku června. O své kandidatuře na pozici předsedy uvažuji. Pokud se pro ni rozhodnu, oznámím ji s předstihem včetně základních tezí svých plánů.

V RVVI v současné době není žádný rektor či rektorka veřejné vysoké školy. Ty tak reprezentují prorektorka UPOL Jitka Ulrichová a prorektor UK Jan Konvalinka, který ale současně působí na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Nemyslíte si, že by vysoké školy měly mít větší zastoupení?

Rozhodně by větší zastoupení v RVVI mít měly, ne snad kvůli jakési paritě, ale jako důležitý hlas, který může být poměrně dosti odlišný od určitých zjednodušujících pohledů na to, co je a co není věda a kam má směřovat.

Jaké priority by vysoké školy podle vás měly prosazovat v dalším fungováním RVVI?

Je potřeba si uvědomit, že než se někdo stane výzkumníkem, ať již vědcem v základním výzkumu či spolupracovníkem z aplikační sféry, prochází dlouhým procesem vzdělávání. A univerzity a vysoké školy stojí na vrcholku tohoto vzdělávacího procesu, který je u nás bytostně propojen s výzkumem. Oddělovat proto výzkum od vzdělávání nelze. Tedy to je jedna rovina, kterou by RVVI měla vnímat. Druhá rovina je, že role základního výzkumu se nedá poměřovat jen okamžitými finančními zisky; a už vůbec nesmí být základní výzkum jakousi „dependance“ průmyslníků. Příklad: vakcína proti Covidu-19 byla vyvinuta za až neuvěřitelně krátkou dobu, neboť těžila z dlouholetého bádání v oblasti základního výzkumu – molekulární biologie a genetiky. Ukažte mi průmyslníka, který by po léta dával ze svého finance na něco jemu tak vzdáleného, jako je molekulární biologie. A dnes jsou výsledkem miliardové obraty farmaceutických firem, zachráněné lidské životy a snad i brzký restart ekonomiky. Prostě je zapotřebí rozumně diskutovat nad podporou základního a aplikovaného výzkumu. Jakékoliv extrémy jsou nebezpečné. A ještě jedna důležitá věc: rozhodně nesmíme opomíjet humanitní a společenskovědní obory. RVVI je dnes dominantně přírodovědná, což sice odráží situaci ohledně rozložení financí na vědu a výzkum, ale neodpovídá to významu různých vědních oborů. Třeba právě pandemie ukázala, jak je důležité rozvíjet i disciplíny, které nejsou investičně náročné, ale které dokážou velmi zásadně promlouvat do života společnosti a fungování státu.

Jak v současné době hodnotíte vědní politiku v České republice – bez ohledu na probíhající pandemii? Jak hodnotíte myšlenku vzniku samostatného úřadu či ministerstva pro vědu a výzkum?

Nepodporuji myšlenku takového samostatného úřadu či ministerstva, protože by to podle mě vedlo k další „atomizaci“ vědy a výzkumu v ČR a jejich oddělení od vzdělávání. Máme zde sice vzdálený, ale přesto příklad Národní sportovní agentury, která vznikla oddělením od MŠMT a jako rektor jsem znepokojen jejím (ne)fungováním. Přičemž investiční programy do sportovního zázemí univerzit již opravdu chybějí. Spíše bych uvažoval o propojování jednotlivých resortních grantových agentur, neboť dobře vidíme kvalitativní rozdíly v jejich fungování a v kvalitě hodnotících procesů.

A ještě doplním, že sice máme RVVI, ale problém je spíš v poměru fixních a projektových financí. Řešením je tady změna poměru směrem k fixnímu financování a současné posílení odpovědnosti jednotlivých institucí za realizované výsledky.

Děkujeme za rozhovor!

Za portál Vědavýzkum.cz se ptal Aleš Vlk

Martin Bareš

• Rektor, Masarykova univerzita, od září 2019
• Děkan, Lékařská fakulta, Masarykova univerzita, 2018–2019
• Profesor, I. neurologická klinika LF MU a Fakultní nemocnice u sv. Anny, Brno, od 2009
• Adjunct Professor, Department of Neurology, Medical School, University of Minnesota, Minneapolis, USA, od 2015
• Zástupce České konference rektorů v Evropské asociaci univerzit (EUA) při Evropské komisi: Global Strategy Response Group, od 2021
• H-index: 28
• Web of Science (Web of Knowledge): 1889 citací (bez autocitací)