Peníze od státu totiž univerzity přerozdělí podle vlastních pravidel, takže ne každý doktorand dostane celých 11 250 korun, na které se stipendium zvýšilo. „Pokud škola nedoplní částku o peníze ze svých dalších zdrojů a pokud doktorand není zaměstnán na grantovém projektu, stále nebude mít takový příjem, aby mohl důstojně vyžít,“ upozorňuje Cidlinská.
Bude navýšení doktorandského stipendia na 11 250 korun stačit na to, aby doktorandi zdárněji dokončovali studia?
Je nutné vyjasnit, že to neznamená, že každý doktorand dostane 11 250 korun. Školy mají různé systémy přerozdělování, které by měly být motivační: Tedy kdo pracuje lépe a více, dostane více. V praxi to znamená, že například Univerzita Karlova si stanovila, že každý doktorand musí dostat měsíčně 10 500 korun. Jak jednotlivé fakulty naloží s rozdělením zbývající částky, je na nich. Většinou se částka navyšuje spolu s plněním studijních povinností. Někde například zvažují, že by speciálně zohledňovali publikační činnost. Z pohledu výše měsíčního příjmu se však stále bavíme o velmi nízkých částkách – v případě Univerzity Karlovy ´motivačně´ přerozdělujeme 750 korun z každého stipendia.
A projeví se to navýšení vůbec v životě a motivaci doktorandů?
Pokud škola nedoplní částku, kterou dostává od ministerstva na stipendia, o peníze ze svých dalších zdrojů, případně pokud nemá doktorand to štěstí, že zrovna mohl být zaměstnán na grantovém projektu svého školitele, stále nebude mít takový příjem, aby mohl důstojně vyžít. Tedy pokud se bude na sto procent věnovat jen doktorské práci. A jak ukazuje studie Doktorské studium v ČR (aktuální studie Centra pro studium vysokého školství, dokončená loni v prosinci – pozn. red), tyto možnosti takzvaně přilepšit si rozhodně nejsou dostupné všem doktorandům, ani většině. Velkou roli hraje i náhoda – zda doktorand přijde na instituci zrovna ve chvíli, kdy je na pracovišti výzkumný grant, na kterém může dostat pracovní pozici. Takže odpověď na otázku, zda je to dost, zní: ne, pokud bychom stipendium vnímali jako jediný zdroj příjmu doktoranda. Za tuto částku dospělý samostatný člověk nevyžije.
A má veškeré živobytí doktoranda platit ministerstvo, nebo se na tom mají podílet i školy, pro které doktorandi vlastně pracují?
Ministerstvo už uvedlo, že neočekává, že by doktorandi měli za tuto částku vyžít. Zastává postoj, že školy by si měly své doktorandy doplatit ze svého. Uvidíme tedy, jak se k tomu školy postaví a zda doktorandi pocítí nějaké výraznější změny, které se určitě projeví i na jejich úspěšnosti. Příjem totiž je zásadní. Když doktorand není dostatečně placen za to, aby se věnoval doktorské výzkumné práci, tak se jí pak logicky nemůže věnovat, protože si musí najít jiné, lépe placené, zaměstnání. Doktorandská stipendia či platy v nejbližší budoucnosti rozhodně nebudou konkurovat platům v soukromém sektoru, takže finance nejsou a nebudou hlavní motivací, proč jít na doktorát. Ale jejich nedostatek je výraznou překážkou doktorát dokončit.
Zmíněný nedávný výzkum Centra pro studium vysokého školství zjistil, že kromě peněz je pro doktorandy velmi významná také role jejich školitelů. Že aby je doktorát bavil a chtěli jej dokončit, musí být mezi nimi a školiteli soulad. Souhlasíte s tím?
Vztah školitele a doktoranda je rozhodně klíčovým faktorem pro zdárné dokončení doktorátu. To se dlouhodobě ukazuje nejen v zahraničních výzkumech, na které odkazuje i zmíněná studie Doktorské studium v ČR, nýbrž i v českém prostředí. Často na to narážím v hovorech s doktorandy. Nicméně vztah školitel-doktorand má být především profesionální. Proto by i případná osobnostní nekompatibilita neměla být překážkou spolupráce vedoucí k vytvoření kvalitní dizertace. Samozřejmě, pokud si lidé takříkajíc sednou, jde vše snáze a radostněji. Nicméně doktorát není volnočasová aktivita, nýbrž především práce. Aby vás práce bavila a připadala vám smysluplná, také nemusíte být se svým nadřízeným vyloženě kamarád. Spolupráce doktorand-školitel by proto především měla mít jasný formální rámec, tedy pravidla, která by měly dodržovat obě strany.
Může ten vztah ovlivnit i sám doktorand, nebo je to čistě na školiteli?
Je otázka, zda by iniciativa měla ležet především na doktorandovi, který bude školitele kontaktovat častěji než před pravidelným hodnocením, nebo na školiteli. Jsem přesvědčená, že na úplném začátku doktorského studia leží zodpovědnost na školiteli, protože on je v roli nadřízeného a toho zkušenějšího v tomto vztahu. To znamená, že školitel by měl doktoranda na začátku jeho cesty za doktorátem informovat, jak bude jejich spolupráce probíhat, aby doktorand věděl, co přesně se od něj očekává, a mohl se podle toho začít chovat. Dobře nastavená spolupráce ale neznamená, že školitel doktorandovi řekne, ať se mu prostě ozve, až bude něco mít. Školitel by měl mít jasnou představu, jak by měla práce doktoranda postupovat, podporovat doktoranda v plnění jednotlivých kroků a pravidelně jeho práci kontrolovat. Jakmile je spolupráce na začátku dobře nastavena, je na doktorandovi, aby se chopil svojí části zodpovědnosti a byl vůči školiteli aktivní. A když člověk ví, co se od něj očekává, a zároveň i cítí zájem ze strany školitele, tak se aktivita snáze vyvíjí. Ve zmíněné studii je totiž zmíněna i nespokojenost doktorandů s pasivitou školitelů. Nezastírám přitom, že existují doktorandi, kteří vnímají doktorát jen jako možnost získat pěkné kapesné, tedy stipendium ke svému zaměstnání, a nikdy to s doktorátem vážně nemysleli. Ale pak je otázka, jak se vůbec stane, že školy takové uchazeče o doktorát přijímají.
Zmíněná studie navrhuje, že by školitelé měli procházet koučinkovými kurzy, jak své doktorandy efektivně vést. Je to podle vás dobrý nápad?
Ano. Když učíte na bakalářském nebo magisterském stupni, také byste měli mít nějakou minimální pedagogickou průpravu, abyste mohli učit co nejlépe. Vést doktorandy přitom má svá specifika, byť jsou v Česku ze zákona studenty, reálně jsou především začínajícími výzkumníky. Zejména školitelé, kteří jsou v této roli nově, by měli mít možnost získat informace, rady, jak na to – s čím mají jiní školitelé dobré zkušenosti a s čím naopak špatné, a také jaký typ spolupráce vnímají jako nejefektivnější samotní doktorandi.
Měly by univerzity školitele nějak přísněji vybírat? Tedy, ne každý docent je vhodný školitel?
Docentský titul by určitě neměl být hlavním kritériem školitelství. Navíc v případě některých nově se rozvíjejících oblastí výzkumu také nemusí existovat potenciální školitelé s docentskými tituly. Prvotním rozhodujícím kritériem by měla být odbornost a vědecká aktivita. Školiteli by neměli být lidé, kteří se už sami delší dobu výzkumu nevěnují a nepublikují. Ale ani vědec s články v nejprestižnějších časopisech nemusí být schopný školitel. Školy by si měly jasně říci, co má školitelství obnášet, jaké jsou povinnosti a očekávání se školitelstvím spojené, a následně v průběhu času sledovat, zda jsou jejich školitelé ve své roli úspěšní. Tedy, jak se jim daří či nedaří dovést doktorandy k úspěšné obhajobě dizertace a za jak dlouho. Pokud budou někomu doktorandi dlouhodobě spíše odcházet než zdárně ukončovat, měla by instituce řešit, proč tomu tak je a vyvodit z toho důsledky. Ale odpovědnost za úspěšnost doktorandů by neměla ležet jen na školiteli, jak se nyní děje. Doktorand je doktorandem školy, ne jen školitele. Škola na péči o něj získává od ministerstva finance, a když se zadaří, získává peníze i za doktorandovy publikace. Škola by proto měla vyvinout maximální úsilí, aby byli její doktorandi úspěšní.
Autorka: Zuzana Keményová
Zdroj: Universitas
