Vyrostli jsme na nich všichni. Původně přitom pohádky dětským uším nepříslušely. Jsou ty české něčím specifické? A co vlastně dělá pohádky pohádkami? Přečtěte si druhou část nového článku z A / Magazínu, který vydává Akademie věd ČR.
První část článku o pohádkách si můžete přečíst zde.
Evergreen jménem Popelka
A která pohádka by mohla hrdě nosit titul Největší pohádkový šlágr všech dob? Přece ta O Popelce! Její syžet etnologové zachytili ve většině starého světa, díky kolonizaci se pak dostal i do Ameriky a Austrálie. Popelka si zkrátka podmanila doslova celý svět. Vždyť jen u nás se dochovalo minimálně čtrnáct verzí tohoto příběhu.
Kdy a kde se tento trhák zrodil, vědci netuší. Nicméně motiv malého střevíce, podle kterého si panovník hledá nevěstu, je známý už ze starého Egypta. V pohádkové podobě pak tento syžet jako první zapsal již zmiňovaný „pohádkolog" Charles Perrault v 17. století.
Z jeho zpracování vychází tzv. francouzská tradice této pohádky, která se rozšířila hlavně v západním světě a díky kontaktům cara Petra Velikého s Francií pronikla i do Ruska. Vychází z ní také populární animovaný film od Walta Disneye. Jde o jemnější verzi plnou kouzel, v níž kmotřička víla proměňuje dýni v kočár, myšky v koně a Popelčiny hadříky v krásné šaty.
„U nás kolovala o poznání krutější středoevropská varianta, která se také objevuje u bratří Grimmů. Popelka se v ní místo do prince zamiluje do knížete a nesetkají se na zámku, ale v kostele. A teče v ní dost krve – to když macecha svým dcerám ve snaze obout je do střevíčku nařídí, aby si ořezaly paty a prsty u nohou,“ vypráví Jaroslav Otčenášek.
Tři oříšky, které všichni důvěrně známe z filmu Václava Vorlíčka, byste ale v tuzemsku zachycených lidových podáních nalezli jen málokde. Krásnou garderobu si v nich totiž Popelka většinou pořídila tak, že zatřásla stromem, který rostl na hrobě její matky, a z něj na ni spadly nové šaty.
Proč ale zrovna Popelka co do oblíbenosti převálcovala všechny ostatní pohádky a expandovala ve velkém do všech koutů světa? „Může to být tím, že hodně lidem byla její situace důvěrně známá. Nevlastní matku měl dříve vzhledem k časté úmrtnosti žen u porodu kdekdo. Časté bylo i to, že si macecha přivedla do manželství své děti, které preferovala. Osud utlačované dívky, která nakonec štěstí došla, tak byl srozumitelný všude,“ domnívá se folklorista.
Podle Iva Čermáka z Psychologického ústavu AV ČR může popularita Popelky souviset také s tématem sourozenecké žárlivosti, která v příběhu rezonuje. Ta totiž v určitém věku trápí většinu dětí. „V reálném životě jde o velmi komplexní emoci, kterou je dítě zahlceno a nerozumí jí. Pohádka mu tento cit představuje ve zjednodušené podobě, díky čemuž sourozeneckou rivalitu přijme jako fakt, s nímž musí počítat,“ vysvětluje psycholog. Prvků, které mohou malé posluchače zaujmout, je však podle něj zrovna v této pohádce mnohem víc.
Ivo Čermák
„Pohádky jsou kromě působení rodičů nejúčinnějším způsobem socializace dítěte, zprostředkovávají mu srozumitelně kulturu, ve které se bude pohybovat do konce života.“
Ivo Čermák absolvoval psychologii na tehdejší Filozofické fakultě University J. E. Purkyně v Brně. V roce 1999 se stal docentem sociální psychologie a roku 2005 byl jmenován profesorem. V letech 2000–2007 byl ředitelem Psychologického ústavu AV ČR, kde je nyní emeritním vědeckým pracovníkem. Věnuje se zejména narativní psychologii, kvalitativní metodologii, psychologii umění, projektivní diagnostice a dříve zkoumal též agresi. Vyučuje na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a Filozofické fakultě Katolické univerzity v Ružomberku. Letos obdržel čestnou medaili Karla Engliše za zásluhy v sociálních a ekonomických vědách.
Hádanky, věštby i lži
Hádka, hádanka nebo záhada. S těmito výrazy je etymologicky spjato slovo pohádka. V minulosti šlo v češtině o pojmenování pro podobenství, věštbu či cokoli divného, co bylo třeba nějak rozluštit, ale i pro nepravdivé tvrzení, výmysl nebo přímo lež. Ostatně v tomto smyslu se výraz pohádka užívá i v současnosti. „Dnešní význam slova coby vyprávění určeného pro dětská ouška se ustálil zřejmě pod vlivem polského výrazu pogadka během národního obrození, jak se lze dočíst třeba v Jungmannově slovníku,“ uvádí Marta Šimečková z Ústavu pro jazyk český AV ČR.
„Ještě Němcová i Erben však nazývali své pohádky báchorkami,“ podotýká Pavel Šidák z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Na Valašsku se pro pohádku vžilo označení hádka, v Podkrkonoší zase vhačka. „Toto záhadné slovo souvisí se slovesem lhát, které se v dané oblasti pod vlivem hláskových změn začalo vyslovovat jako vhát. Ona vhačka je tedy ve skutečnosti lhačka,“ objasňuje Marta Šimečková.
Mimochodem, v části středních a severovýchodních Čech se jako ekvivalenty slovesa lhát používaly také výrazy vrdlouhat a hrdlouhat. Kdyby tedy tamní obyvatelé výraz pro pohádku odvodili stejným způsobem jako lidé v Podkrkonoší, mohly mezi nimi kolovat vrdlouhačky a hrdlouhačky.
Pro jazykovědce jsou lidové pohádky malý ráj. „Objevuje se v nich jazyková hra, archaické prvky a mnoho dialektismů. Také se v nich užívá specifická slovní zásoba,“ vypočítává jazykovědkyně.
Místo s čertem se tak v pohádkách můžete setkat s mnoha nářečními či nespisovnými ekvivalenty tohoto výrazu, jako jsou třeba anciáš, ancifor, čerchman, čerchmanec, čerchmant, čercht, čerchtman, čermák, červant, červanec, čmercht, čmert nebo ďáchant. Místo na vodníka zase narazíte na hastrmana, hasrmana či vasrmana.
„Slova čert i vodník totiž patřila mezi takzvaná tabuizovaná jména. Naši předci se je báli vyslovit, aby je tím nepřivolali. Proto pro ně existovalo tolik zástupných označení,“ poukazuje Jaroslav Otčenášek.
Ačkoli jsou například kladské, podkrkonošské či chodské pohádky učiněnou pokladnicí nářečních výrazů, považovat je za jejich relevantní zdroj může být dosti zrádné. „Zachycené nářečí nemusí být zcela autentické – autoři někdy byli pod vlivem spisovné normy nebo jazyk přetvářeli do ideální podoby. Jde tak o kulturní formu dialektu, nikoli o jeho běžnou podobu,“ doplňuje Marta Šimečková.
Jméno napoví
Honza, Marie, Anička, Pepík, Franta nebo Karel a Dorota. To jsou nejčastější jména postav našich lidových pohádek. Lépe řečeno: na jiná v nich narazíte jen stěží. Proč? Stačí nahlédnout do tuzemských matrik 18. a 19. století a máte jasno – jiná jména tehdy novorozenci téměř ani nedostávali. To se sice časem samozřejmě změnilo, v pohádkách už ale Jeníčci a Mařenky zůstali navždy. Anebo si tyto příběhy vystačily zcela beze jmen. Vystupuje v nich prostě čert, vodník, král či princezna.
„V lidových pohádkách se také často setkáváme s takzvanými mluvícími vlastními jmény, u nichž lze snadno odhadnout motivaci jejich vzniku. Jména jako děd Vševěd nebo Nebojsa odrážejí vlastnosti svých nositelů, pojmenování princezen, jako třeba Sněhurka nebo Zlatovláska, zase vycházejí z jejich vzhledu,“ líčí Marta Šimečková.
Zatímco tyto souvislosti novodobý posluchač, divák či čtenář odvodí celkem snadno, původ pojmenování Červené karkulky už pro něj může být tak trochu záhadou. Málokdo dnes totiž ví, že se oné holčičce do jména vkradla její oblíbená pokrývka hlavy s vázáním pod bradou. „Slovo karkule jako pojmenování čepce je v češtině doloženo už od čtrnáctého století a jeho původ lze dohledat ve středolatinském výrazu pro čepec caracalla, který vzešel z řeckého výrazu kárā pro hlavu,“ vysvětluje jazykovědkyně.
Marta Šimečková
„Milovníci češtiny by si neměli nechat ujít Lingvistické pohádky od Petra Nikla. Autor v nich prokázal ojedinělý cit pro mateřštinu a její zvláštnosti, kterým dal formu pohádky.“
Marta Šimečková vystudovala český a latinský jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde v prvním z oborů absolvovala i doktorské studium. Od roku 2011 působí v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR. Bádá hlavně v oblasti dialektologie a diachronní jazykovědné bohemistiky. Podílí se mimo jiné na tvorbě Slovníku nářečí českého jazyka.
Extra důležitá zábava
Vnímáte pohádky jen jako nevinnou dětskou kratochvíli? Je na čase tento názor přehodnotit. Vliv pohádek na vývoj dětí totiž dle psychologů není v žádném případě radno podceňovat. A je jedno, jestli se narodily před půl stoletím nebo včera. „Pohádky hrají v životě dítěte zásadní roli. Kromě působení rodičů jsou nejúčinnějším způsobem jeho socializace, zprostředkovávají mu srozumitelně kulturu, ve které se bude pohybovat do konce života,“ soudí Ivo Čermák z Psychologického ústavu AV ČR.
Fantazijní svět pohádek, v němž se děti cítí bezpečně, zároveň rozvíjí jejich představivost, kognitivní schopnosti, kreativitu, morální cítění i porozumění vztahům. O slovní zásobě nemluvě. Nezbytné vítězství dobra v nich funguje jako morální řád, který si dítě může osvojit a posléze se k němu vztahovat. Pohádky jsou tedy jakýmsi návodem, který dítěti symbolicky naznačuje, kudy se má v životě vydat.
Po vzoru hrdinů
„Jejich prostřednictvím se také dítě učí kontrolovat své strachy a úzkosti, vyrovnávat se s rozporuplností a chaotičností světa či lépe rozumět svým emocím a vnitřním konfliktům,“ pokračuje psycholog. Děti se totiž dokážou s pohádkovými postavami identifikovat tak silně, že do nich promítají svá přání, úzkosti, touhy, zklamání i nenávist. A právě projekce vlastních emocí do nejrůznějších hrdinů jim pomáhá nacházet způsoby, jak zvládat pocity odmítnutí, osamělosti či nejistoty. Pohádky jsou zkrátka jakýmsi psychodramatem dětství, jak před lety trefně poznamenal americký psycholog Sheldon Cashdan. „Při poslechu těchto příběhů děti navíc získávají pocit omnipotence – věří, že jsou stejně jako jejich hrdinové schopni všeho. Jako by je pohádka vybavila vlastnostmi, které by chtěly mít,“ říká Ivo Čermák.
Jeníček a Mařenka byli přece taky malí a vystrašení, a stejně si s čarodějnicí poradili, našli cestu zpátky domů a všechno dobře dopadlo! Právě šťastný konec působí na dětskou duši jako učiněný balzám. Dává malému posluchači víru, že i on sám nakonec překoná své strasti a uspěje. A jelikož se pohádkový pohled na svět s tím dětským v mnohém shoduje, umějí tyto příběhy dětem poskytnout mnohem účinnější útěchu než rozumem zatížené řeči dospělých.
Mami, tati, vyprávějte!
Mezi šestým a osmým rokem věku podle některých studií zájem dětí o pohádky kulminuje. Tehdy také tyto příběhy nejvíc působí na rozvoj jejich morálních přesvědčení a kognitivních schopností. „Čím je dítě starší, tím diferencovaněji dokáže pohádky vnímat. Například šestiletému se líbí, když myslivec potrestá vlka, kdežto jedenáctiletý více ocení scénu, kdy nimrod zachrání Červenou karkulku a její babičku. I to odráží úroveň jejich morálního vývoje,“ domnívá se Ivo Čermák.
Ať už jsou ale dítěti čtyři nebo deset, nechá se vždy úvodní formulí v duchu „Bylo, nebylo“ ochotně vtáhnout do světa, kde čas plyne jinak a kde je všechno možné. A když je onou osobou, která ho do nadčasového univerza přenese, jeho máma nebo táta, tetelí se blahem. Kam se hrabe přehrávač nebo televize! „Čtení nebo vyprávění pohádek dětem upevňuje a rozvíjí bezpečnou citovou vazbu s rodičem. Navozuje pocit důvěry a vzájemnosti. Když se navíc rodič pokusí pohádku dramatizovat, zážitek dítěte je ještě intenzivnější,“ dodává vědec.
Ivo Čermák
„Struktura pohádek a z ní vyvozené funkce, jak je identifikoval Vladimir Propp, jsou univerzálními principy, které rezonují se zkušeností člověka v kterékoli historické epoše.“
Bez pohádek ani ránu
Jak by ale vypadal svět bez pohádek? Vyvíjejí se děti, kterým je nikdo nečte, jinak? O co jsou vlastně ochuzené? „Berou všechno doslovně, jejich myšlení a řeč se rozvíjí pomaleji, dlouho nerozumí kulturním symbolům a nevyznají se v situacích, pokud jim je někdo doslova nepopíše,“ vypočítává Ivo Čermák. Dodává však, že i když se dětem doma pohádky nevyprávějí, stejně bývají alespoň nějaké jejich formě (většinou vizuální) velmi brzy vystaveny. A i to se počítá.
Kdyby se totiž k dětem duchovní stimuly tlumočící historickou zkušenost lidstva (čímž pohádky bezesporu jsou) nedostaly vůbec, vyrostly by z nich slovy zesnulého psychologa Michala Černouška, autora knihy Děti a svět pohádek (1990), „psychicky zakrnělí jedinci s hlubokým pocitem životní nejistoty, schizoidní nezakotvenosti, vedoucí nevyhnutelně k nebezpečné psychopatologii, která pozvolna nebo někdy rychle rozmetá i pevnou integritu osobnosti.“
Jen tak na okraj: vybavíte si, kterou pohádku jste měli jako děti nejraději a chtěli jste, aby vám ji rodiče vyprávěli pořád dokola? Vaše dětská favoritka o vás prozradí víc, než byste tušili. Aspoň podle nejrůznějších psychologických interpretací pohádek, jejichž základy položili velikáni oboru Sigmund Freud a Carl Gustav Jung. Váš oblíbený příběh totiž zřejmě obsahuje témata, která pro vás byla ve stěžejních vývojových etapách vašeho života důležitá. A z toho umějí psychologové vyvodit mnohé.
„Dříve, než ale sáhnete po nějaké z mnoha vybroušených, psychologicky sofistikovaných interpretací, je lepší nechat prostor vlastním asociacím. Zprvu vám mohou připadat prvoplánové a banální, ale nakonec vás možná překvapí, kam až vás taková analýza dovede,“ usmívá se Ivo Čermák.
Pohádková „moderna“
Hans Christian Andersen. Tento dánský spisovatel bývá označován za zakladatele umělé neboli autorské pohádky, tedy takové, u níž na rozdíl od lidových předchůdkyň známe autora. Pohádkovou sbírku, obsahující vedle přepracovaných „lidovek" také jeho vlastní příběhy, vydal už v roce 1835.
„U nás se autorská pohádka stává systémovým prvkem až od dvacátého století. Do té doby se spíše vydávaly upravené pohádky lidové,“ uvádí Pavel Šidák z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Tuzemští spisovatelé si tento žánr, který není svázán prakticky žádnými pravidly a fantazii se v něm meze nekladou, postupně velice oblíbili. Kdo by neznal Čapkovo Povídání o pejskovi a kočičce, Mikeše Josefa Lady nebo Werichovo Fimfárum.
K pohádkám se však někdy uchýlili i autoři, od kterých byste to nečekali. Věděli jste třeba, že pohádkovou knihu sepsal dokonce i bývalý prezident Václav Havel? Dlouho sice tvrdil, že nic takové vytvořit nemůže – například proto, že špatně vyslovuje hlásku „r“ a v pohádkách jsou samí dRaci, kRálové, čaRodějové a podobně. Nakonec se však bez těchto postav obešel a v roce 1974 mu vyšla absurdní pohádková hříčka s názvem Pižďuchové.
Kam zmizelo zlo?
Harry Potter, Ledové království nebo třeba Shrek. K jasně definovaným lidovým pohádkám mají na míle daleko, přesto je svět jako pohádky vnímá. A to mimořádně zdařilé.
„V očích současné veřejnosti neexistují žádné úzké mantinely, které by tento žánr vymezovaly. Stačí, když je příběh idealizovaný, aspoň částečně se odehrává mimo realitu a dobře dopadne,“ konstatuje Jaroslav Otčenášek. To ostatně platí i pro tuzemské filmové pohádky, díky jejichž hojné produkci se Česko v zahraničí zapsalo jako pohádkářská velmoc.
„Zatímco v padesátých a šedesátých letech se u nás pohádky točily především na základě folklorních nebo literárních předloh, později zjevně převládla představa, že jsou tyto náměty přežité a nudné,“ popisuje etnolog, který české filmové pohádky podrobil folkloristické analýze.
Obzvláště od devadesátých let 20. století je tak podle něj patrná snaha našich filmařů vytvářet pohádky akčnější a zábavnější. „Z většiny novodobých počinů však bohužel často vymizel cit pro podstatu pohádky – chybí v nich skutečný problém, který má hrdina vyřešit, a zlo se z těchto příběhů také jaksi vytratilo. Neděje se v nich v podstatě nic, všichni jsou hodní a veselí, pitvoří se a tu a tam si zazpívají,“ říká Jaroslav Otčenášek s trochou nadsázky.
Jaroslav Otčenášek
„Něco jako ryze české národní pohádky neexistuje – stejné příběhy najdete všude ve starém světě."
Přihoď špetku rokoka
Přesto má většina našich režisérů potřebu tyto filmy stylizovat tak, aby jako české lidové vypadaly. „Točí se proto na zámcích a hrdinové v nich pobíhají v rokokových nebo renesančních šatech. Zároveň však dělají věci, které by v dobovém prostředí nikdy dělat nemohli. Což se dosti tluče,“ soudí vědec.
Folklorní předloze se podle něj z tuzemských snímků asi nejvíce blíží pohádky od Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) a Čertova nevěsta (2011), které nejenže vycházejí z lidové tradice, ale zároveň zachovávají pohádkovou logiku. Proti tomu třeba ve filmu Princezna ze mlejna (1994) od téhož režiséra ústřední konflikt zcela chybí a snímek tak podle badatele nemá s pohádkou v tradičním smyslu prakticky nic společného.
Zachovat skutečnou pohádkovou poetiku se podle etnologa podařilo zejména Václavu Vorlíčkovi v jeho vánoční klasice s názvem Tři oříšky pro Popelku (1973). A to navzdory tomu, jak moc si tvůrce lidovou předchůdkyni upravil. Mimochodem, Vánoce bez tohoto snímku, který si diváky získal i díky tomu, že se jako jeden z mála pohádkových filmů odehrává v zimě, si kromě Čechů nedovedou představit ani Slováci, Němci či Norové.
„Nutno však dodat, že Vánoce spojené s téměř nepřetržitým sledováním televizních pohádek jsou čistě českým fenoménem. Jinde moc nechápou, proč se u nás v tyto svátky v hlavním vysílacím čase dávají zrovna filmy pro děti,“ vypráví Jaroslav Otčenášek a dodává, že do štědrovečerního prime timu se u nás pohádky propracovaly až v devadesátých letech.
Poplatné režimu
„A budem společně svět a mír milovat a budem společně pro ten svět pracovat. Když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady,“ zpívá císař s dvořany v pohádce Císařův pekař – Pekařův císař (1951).
Myšlenky komunismu se do některých našich pohádek vplížily v padesátých a šedesátých letech minulého století, kdy tehdejší režim využíval jejich popularity k třídnímu boji proti „buržoazním přežitkům“ (Pyšná princezna, 1952), proti německému nacismu (Princezna se zlatou hvězdou, 1959) nebo právě pro podporu celospolečenského vlastnictví jako ve výše citovaném snímku s Janem Werichem.
V pozdějších dobách už se naše filmová pohádka naštěstí z politické propagandy vymanila. Politiky však pohádkové syžety lákat nepřestaly. „Tyto náměty a stereotypy jsou v politice velmi intenzivně využívané, a to všude na světě. Pohádková stylizace totiž na lidi silně působí – jde o něco všeobecně známého a přijatelného, čímž politici útočí na první signální soustavu svých voličů. Celé kampaně proto bývají vedeny tak trochu pohádkově – ať už cíleně pod dohledem marketingových firem, nebo spíše podvědomě,“ uvádí Jaroslav Otčenášek.
Na naší politické scéně se tak můžeme setkat s kouzelnou babičkou, dobrým králem, zlými černokněžníky, lstivými skřety i dědy Vševědy. Nezbývá než doufat, že i tato pohádka bude mít v duchu lidové tradice dobrý konec.
Autorka: Radka Římanová
Foto: Jana Plavec
Článek vyšel v nejnovějším vydání A / Magazínu, který vydává Akademie věd ČR.
O KOZE
Sedlák měl kozu a ta byla tuze mlsná. Jednoho dne ji vedla selka na pastvu. Když přišla domů, ptal se sedlák kozy:„Nu kozičko, jak jsi se napásla?“
„Ba, napásla; nic jsem se nenapásla, selka seděla se mnou na suché mezi, a já nic nedostala. Mám hlad.“ Sedlák šel za selkou a notně ji zmrskal, že kozu nenapásla.
Druhý den šla s ní dcera, a na nejtučnější pastvu ji vedla, aby jen nenaříkala, že má hlad. Přišly domů a sedlák se ptal: „Nu, kozičko, jak jsi se napásla?“
„Ba napásla; míň než včera, holka běhala po hračkách a já byla na suché mezi. Mám ještě větší hlad.“ Sedlák šel a dceři vybil více než ženě.
Třetí den vzal kozu a vedl ji sám na pastvu co možná na nejlepší, by si pochutnala. Přijda s ní domů, povídá: „Nu kozičko, dnes jsi se hodně napásla?“
„Ba napásla; nedal jsi mi také žádné dobroty, mám hladu dost.“
„I ty bezedná mrcho mlsná, tak ty tak, počkej, já ti dám dobrotu,“ rozzlobil se sedlák, vzal nůž a chtěl kozu zabít; ta se ale bránila, takže jí jen půl hřbetu odřel, a potom ji vyhnal ze statku, by ho více nehněvala. Napolo odřená koza vběhla do lesa a tam se v liščí díře schovala, majíc na mysli, že tam domácí paní nepustí.
Ta přišla brzy domů a velmi se zhrozila, když tu tak podivné zvíře, které poznati nemohla, spatřila. „Kdo je to v mé ložnici?“ volá dovnitř.
„Já, koza rohatá, napolo odřená, nikoho sem nenechám, každého potrkám!“ odpověděla koza. Liška lekla se hlasu a couvala zpátky. Smutná sedla nedaleko jeskyně a přemýšlela o nenadálé události. Tu vidí před sebou škvora v zemi vrtat a mrzutá hodí ho prackou od sebe.
„Jen se na mne nehněvej a pryč mě neodhazuj, možná že bych ti mohl od tvé mrzutosti pomoci,“ ozval se červíček. „Když já sama si rady nevím, jak bys ty mně, bídný červíčku, mohl pomoci?“ rozmrzela se chytrá paní.
„Já vím, že tě mrzí to zvíře v jeskyni a že si nevíš s ním rady. Nuže tedy, já půjdu do jeskyně a uvidíš, že bude v okamžení venku.“
Škvor šel do díry, vlezl koze do ucha a ta musela v okamžení bolestí z díry prchnout. Tu liška teprv viděla, že je to koza, a co sedlák nebyl v stavu udělat, to ona dovedla.
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
