Byl jeden chlap a ten měl tlustó ženu a ta ju měla moc velikó a on zas jak hléstu. Touto větou začíná lidová pohádka z Němčic nad Hanou s názvem O jedném chlapovi s malém ftákem. Žena v ní svého muže vyžene z domu, protože má malý penis (hlésta totiž znamená žížala). Nešťastník dostane od žebráka kouzelný prsten, díky kterému si velikost svého přirození může upravovat dle vlastní chuti. Když prstenem pootočí na jednu stranu, jeho mužská chlouba povyroste, když na druhou, zmenší se. Šperk mu však ukradne kněz, který neví, jak s ním zacházet, a dostane se kvůli tomu do problémů.
Že vám příběh, v němž hlavní roli hraje mužský pohlavní orgán, nezní zrovna pohádkově? Nenechte se mýlit! Lidové pohádky bývaly lechtivých motivů, vulgarit a jadrného humoru plné. Vyprávěli si je totiž hlavně dospělí, třeba pro zpestření dlouhých zimních večerů. V 19. století si však u nás tyto příběhy vzali do parády první sběratelé lidové slovesnosti...
„Při jejich zapisování je podrobili přísné cenzuře a většinu pikantních zápletek ve snaze vrátit lidu folklor v kultivované podobě prostě vygumovali. Třeba erotické pohádky se nám proto dochovaly jen asi čtyři, ačkoli se jich původně tradovalo násobně víc,“ říká Jaroslav Otčenášek z Etnologického ústavu AV ČR, který se lidovými pohádkami zabývá už přes dvacet let.
Škodlivé pryč!
Jako o „kvitkách z útrob samého národa vykvetlých". Tak se o pohádkách, které shromáždil, vyjádřil jejich sběratel Jakub Malý ve své publikaci z roku 1838. „Zároveň však bezelstně přiznal, že texty bedlivě ,opravilʻ a promyšleně ,vzdělávalʻ. Například tak, že vědomě vynechal pasáže, které považoval za škodlivé,“ popisuje Pavel Šidák z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
K obrazu svému si pohádky upravovali prakticky všichni jejich tuzemští sběratelé 19. století. Boženu Němcovou a Karla Jaromíra Erbena nevyjímaje. Jak tedy původní ústně tradovaná lidová pohádka skutečně vypadala, se zcela přesně říct nedá.
„Dokud lidová slovesnost žila, vysoká literatura ji nereflektovala. Až když začala mizet, pustili se sběratelé pod vlivem romantismu do jejího sběru, ale zároveň ji upravovali. První systematický pokus o zapsání a vydání autentického folkloru jsou až práce Josefa Štefana Kubína z počátku dvacátého století,“ doplňuje literární vědec.
Drsně a bez příkras
Zatímco u nás první sběratelé pohádky vesele přepisovali do spisovného jazyka a měnili je tak, aby odpovídaly dobové morálce, na Balkáně a ve východní Evropě se tento trend nerazil. Lidové příběhy se tam proto většinou dochovaly tak, jak se dříve tradovaly – drsné, vtipné i vulgární. Tamní verze některých pohádek tak mohou folkloristům napovědět, jak by asi některé u nás zachycené příběhy vypadaly, kdyby se je jejich sběratelé nepokusili „pozvednout". Tak třeba tato:
Král slíbil mládenci, že když třikrát uhlídá celou skupinu zajíců, dostane princeznu za ženu. Chlapci se to za pomoci kouzel dvakrát povede, a panovník se proto ze strachu, že přijde o dceru, rozhodne zasáhnout. Postupně tak za mladíkem vyrazí princezna, královna i král v přestrojení, aby od něj nějakého zajíce získali. Chlapec jim vždy ušáka dá, pokaždé však pod nějakou podmínkou.
V balkánských a ruských variantách této pohádky se musely obě ženy s mladíkem vyspat a král byl donucen ulehnout s kobylou. „Obdobný příběh zřejmě koloval i u nás, jenže sběratel Beneš Metod Kulda usoudil, že ho nemůže publikovat tak, jak ho slyšel. Zdálo se mu to ,ohavnéʻ, jak píše v poznámkách svých Valašských pohádek. Zápletku proto přepsal a v jeho verzi tak princezna, královna i král místo souložení metají kozelce,“ usmívá se Jaroslav Otčenášek.
Jaroslav Otčenášek
„Prostřednictvím pohádek se dají studovat etnické vztahy, dobové hospodaření, názory našich předků na tradiční morálku, zdraví či fungování rodiny a přírody.“
Jaroslav Otčenášek vystudoval etnologii a kroatistiku na Filozofické fakultě UK, kde v prvním z oborů získal také doktorát. Na téže fakultě vyučuje na katedře jihoslovanských a balkánských studií. Od roku 1996 působí v Etnologickém ústavu AV ČR. Zabývá se zejména tradičním slovesným folklorem a balkanistikou. Od roku 2006 se věnuje přípravě souborného vydání českých lidových pohádek a humorek.
For kids only
Pohádky patří dětem. Tímto způsobem dnes na tento žánr nahlíží celý svět. Kdy však onen přerod lechtivých historek pro dospělé v příběhy určené pro děti vlastně začal? Překvapivě ještě dávno před výše zmiňovanými počiny. Na jeho počátku stál francouzský spisovatel a jeden z prvních sběratelů pohádek na světě Charles Perrault se svou stěžejní sbírkou Pohádky matky husy z roku 1697. Vydal v ní literárně přepracované verze dnes notoricky známých pohádek, jako je ta o Popelce, Červené karkulce, Šípkové Růžence nebo Kocourovi v botách. A jako první je označil za vyprávění chův dětem. Od té doby tento žánr začal plíživě na dětské publikum směřovat.
„Perrault tuto změnu vlastně odstartoval. Představa, že pohádky jsou jakýmsi dětským světem, pak pod vlivem racionalizace definitivně převážila až v devatenáctém století,“ konstatuje Jaroslav Otčenášek.
V době, kdy prim začal hrát rozum, se zkrátka snadno předvídatelné příběhy posazené mimo realitu k dospělákům jaksi nehodily. Tento trend pak ve 20. století ještě umocnilo rozšíření filmu a televize, které pohádky vizuální stylizací a formou mluvy postav ještě více posunuly směrem k dětskému divákovi. Ale to už předbíháme...
Domnělá klasika
Když se řekne česká pohádka, většina lidí si vybaví již zmiňovanou Boženu Němcovou a Karla Jaromíra Erbena. Zrovna tato dvojice přitom ve většině případů s lidovou předlohou „zatočila“ dosti výrazně. „Do čtyřicátých let devatenáctého století česká literatura nepříliš úspěšně hledala možnosti, jak s pohádkou zacházet. Až způsob, jakým je upravovala Němcová nebo Erben, se ukázal dostatečně životný. Pojem pohádka si tak od té doby asociujeme právě s nimi,“ vysvětluje Pavel Šidák.
Příběhy, které se objevily ve sbírkách této dvojice, tvoří dnes v očích veřejnosti jakýsi kánon českých lidových pohádek. Bez ohledu na to, že zachycují pouhý zlomek našeho pohádkového bohatství. Navíc často v podobě na hony vzdálené původním podáním. Oba autoři své zásahy také nepokrytě přiznávali. Božena Němcová nezastírala snahu připodobnit „své" pohádky tehdejšímu pohledu na svět a tehdejší morálce. Lidovou látku okořenila množstvím vedlejších zápletek, postav a dialogů, a výrazně ji tak protáhla.
„Erben zase razil teorii o mytickém původu pohádek a v tomto duchu s lidovým syžetem, tedy s jejich dějovým schématem, pracoval. Třeba z pohádky Tři chlupy z čertovy brady tak pod vlivem mýtu o slunečním božstvu vytvořil Tři vlasy děda Vševěda,“ líčí Jaroslav Otčenášek.
Mimochodem, otázka původu pohádek, ve které měl Erben zjevně jasno, dodnes nedá odborníkům spát. Zatímco část vědců razí teorii o tom, že tyto příběhy existovaly již ve starém Egyptě, Řecku či Římě, početná skupina jejich kolegů toto tvrzení odmítá.
„Přikláním se spíše k druhému z názorů. Kořeny pohádkových syžetů samozřejmě sahají hluboko do starověku, ale tehdy byly tyto příběhy součástí mytologie. Vysvětlovaly tedy zákonitosti fungování světa, což klasické pohádky nedělají. Navíc tehdy většinou neměly lidi bavit,“ uvádí etnolog.
Pavel Šidák
„Romantismus vynesl pohádky na výsluní, vedl k jejich sběru, vydávání a studiu a také k uměleckým nápodobám.“
Pavel Šidák absolvoval obor český jazyk a literatura na Filozofické fakultě UK v Praze, kde následně také získal doktorát z literární teorie. Od roku 2015 pracuje v oddělení lexikografie Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Zaměřuje se hlavně na literární teorii, genologii a vztahy mezi literaturou a folklorem. Je šéfredaktorem odborného časopisu Česká literatura.
Konec dobrý, všechno dobré?
Právě zábavná funkce je podle novodobých definic jedním z hlavních rysů lidové pohádky. A co ještě mají zástupci tohoto žánru všude na světě společného? Hrdina se v nich musí utkat s protivníkem, ať už jím je drak, nějaký padouch nebo třeba zlá manželka. Hlavně ale lidové pohádky musí dobře dopadnout! Jenže šťastný konec nemusí vždy znamenat řinčení svatebních zvonů a všeobecné veselí.
„Jejich dobrý konec je ovlivněn dobovou morálkou. Například pohádka Čarodějnice v lese tak končí tím, že hlavní hrdinku – mladou dívku – roztrhá divá žena na kusy. Neuposlechla totiž varování a šla, kam neměla. Za to musela být potrestána, takže očima našich předků to dopadlo velmi dobře,“ shrnuje Jaroslav Otčenášek.
Od jiných žánrů, jako jsou pověst nebo humorka, lidovou pohádku odlišuje zejména jasně daná vnitřní struktura. Tu během svého letitého bádání vysledoval ruský a sovětský folklorista a literární vědec Vladimir Jakovlevič Propp. Do detailu se o ní a o jednatřiceti funkcích pohádek, které rovněž identifikoval, rozepsal ve svém průkopnickém díle z roku 1928 s názvem Morfologie pohádky (česky vyšlo v roce 1999). Vyplývá z něj, že každá klasická pohádka musí mít pět částí. Začíná vždy výchozí situací, která posluchače krátce uvede do problematiky větou typu: V černém lese stála chaloupka. Následuje přípravná fáze, kdy se seznamujeme s hlavním hrdinou a dozvídáme se detaily z jeho života. Pak už nastává expozice, což je hlavní a nejdelší část pohádky, v níž její protagonista řeší problém. Potom čekáme na vyvrcholení, kdy je problém jednoznačně vyřešen – hrdina zabije draka, princ vysvobodí princeznu atd. A zbývá už jen poslední, zcela nezbytná část: šťastný konec.
Svět bez hranic
„Pokud v pohádce některou z těchto částí v daném pořadí nenajdete, pravděpodobně nemáte tu čest s pohádkou lidovou,“ dodává Jaroslav Otčenášek.
Sám jich za svou kariéru prostudoval celé stohy. Od roku 2006 totiž připravuje kompletní vydání českých lidových pohádek, kterých nashromáždil zhruba čtyři tisícovky. Dosavadní třísvazkový soupis našich pohádek z let 1929–1937, jehož autorem je literární teoretik a spisovatel Václav Tille, jich přitom neobsahuje ani polovinu. „Tille k práci přistupoval v duchu někdejšího náhledu na folkloristiku. Do svého souboru tak nezapojil většinu zvířecích, žertovných a legendárních pohádek. Na druhou stranu v jeho edici objevíme i řadu pověstí, protože je od pohádek cíleně neodděloval,“ objasňuje etnolog.
Kompletní národní katalogy pohádek už dnes podle něj mají skoro všechny evropské země. Chybí pouze Slovensku, Chorvatsku, Srbsku, Makedonii, Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a nám. A to se folklorista před lety rozhodl změnit. Jeho soupis však nestojí na čistě národnostním základu. Do svého výběru totiž nezařadil jen české pohádky z hlediska jazykového, ale zohlednil také pohled tradičního území. Jeho edice, která má čítat celkem třináct svazků, z nichž světlo světa spatřily už tři (poslední letos v září), tak bude zahrnovat i pohádky českých Němců, Romů, příběhy z oblasti dnes již polského Kladska atd.
„Vnímat pohádky v nacionálním smyslu, jak se razilo v devatenáctém století, je podle mě hloupost. Folklor totiž nikdy nefungoval ve vymezených etnických mantinelech,“ míní vědec.
A literární teoretik Pavel Šidák mu dává za pravdu: „Pohádka jako folklorní žánr nezná v pravém smyslu pojem národní či státní hranice – látky migrovaly po celé Evropě."
Pavel Šidák
Neradno porovnávat
Mají přesto pohádky jednotlivých zemí našeho kontinentu nějaká specifika? Liší se od sebe něčím? Dá se třeba říct, že ty balkánské jsou ze všech nejbrutálnější?
„Kdepak. Jejich drsnost je daná tím, že byly na rozdíl od našich zapsány v původní podobě. Jelikož přesně nevíme, jak autentické lidové pohádky různých zemí vypadaly, je jakékoli srovnávání jejich dnešních národních katalogů zavádějící,“ pokračuje Jaroslav Otčenášek.
Současný charakter a velikost pohádkových korpusů všech států se zkrátka odvíjí od formy a doby zápisu lidové látky. V oblastech, kde se industrializace a urbanizace uchytily nejdříve, situace sběru pohádek logicky moc nepřála. Například z jižní a střední Anglie se tak dochovala jen hrstka pohádkových textů. Proti tomu na mnohem méně zalidněném území malé Litvy, kde se dodnes průmysl a městský způsob života příliš neprosadil, sběratelé zachytili na třicet tisíc pohádek. Pohádkový fond středoevropských zemí obvykle čítá několik tisíc kusů (u nás jsou to již zmiňované čtyři tisícovky, což je běžný průměr). Směrem na jih a východ množství zachycených pohádek stoupá, jelikož tam industrializace a urbanizace dorazily později. Dochované pohádkové bohatství Bulharska, Srbska nebo Rumunska je tak mnohem větší než třeba to naše.
Není proto divu, že se etnologové brání porovnávat nesouměřitelné. „Nemůžeme říct, že polské pohádky jsou takové a řecké makové. Lze však definovat oblasti, které například stojí a padají s pohádkovými postavami, jež jinde nenajdete. Třeba sob nebo los je typický pro severský folklor,“ doplňuje badatel.
Pomocník jménem ATU
Folkloristé z celého světa využívají při práci s pohádkami mezinárodní systematizaci ATU, v níž má každý pohádkový syžet své jedinečné číslo. Základy tohoto systému položil na začátku 20. století finský badatel Antti Aarne. Jeho katalog pak rozšířil americký folklorista Stith Thompson. Nejnovější verzi klasifikace má na svědomí jeho německý kolega Hans-Jörg Uther. Označení ATU je tedy zkratkou počátečních písmen příjmení této trojice vědců. Podle systematizace ATU řadí české lidové pohádky i Jaroslav Otčenášek ve svém souborném díle.
Hezky česky
A co naše pohádky? Vymykají se aspoň něčím? „Asi dost lidí zklamu, ale ryze české národní pohádky neexistují – stejné příběhy najdete všude ve starém světě. Máme naprosto obvyklé pohádky jako ve většině Evropy, jen více literárně upravené než na jihu či východě,“ konstatuje Jaroslav Otčenášek.
Sám po skutečně české pohádce, která by neměla obdobu nikde jinde, léta marně pátral. A zarazil se snad jen u příběhu O Smolíčkovi. Obdobný syžet lze sice dohledat v mnoha zemích, nicméně všude jde o zvířecí pohádku, kde obydlí sdílí dvojice živočichů. „Jen u nás, a to konkrétně v pošumavských a chodských sběrech Němcové a Erbena, máme místo jednoho zvířete doloženo dítě,“ popisuje vědec.
Co se týče pohádkových postav obecně, jakýmsi „prototypem" hrdiny z českého prostředí je podle něj hloupý Honza. Ve velkém se u nás potkáte také s čerty, vodníci však vystupují spíše v pověstech. V našich zvířecích pohádkách zase nejčastěji figuruje liška, což ale platí prakticky pro celou Evropu. Hojné jsou u nás také příběhy o vlcích – hlavně ty, v nichž člověk spadne do vlčí jámy a zjistí, že už v ní vlk je. „Může to souviset s kratším obdobím ochlazení, které přišlo v sedmnáctém století kolem třicetileté války. Vlci byli tehdy zřejmě kvůli hladu odvážnější a jejich útoků na lidi přibylo. A to se pak odrazilo ve folkloru,“ spekuluje Jaroslav Otčenášek.
Nejvíce pohádek zachytili dle etnologa naši sběratelé v oblastech, jako jsou Valašsko, Slovácko či Podkrkonoší. Naopak minimum zápisů pochází z Prahy, středních a severních Čech nebo z Polabí.
Jednou z našich nejletitějších lidových pohádek je ta O dvanácti měsíčkách. Její nejstarší známou verzi, která sloužila jako kazatelské exemplum, tedy příběh oživující kázání, uvádí ve svém díle ze 14. století známý učenec mistr Klaret. Původní ale tato pohádka rozhodně není – dochovala se po celé Evropě i na Předním východě.
Známá neznámá
Sedlák měl namyšlenou kozu. Jeho děti ji denně chodily pást, ale ona pak hospodáři lhala, že ji nechaly o hladu. Když muž odhalil, že si zvíře vymýšlelo, chtěl ho za trest sedřít z kůže. Koza však v půlce trestu utekla a schovala se do liščí nory. Liška pak poprosila škvora, aby kozu z nory vyhnal. A ulhaná koza dostala za vyučenou.
Že vám tento příběh nic neříká? Dříve přitom patřil k našim nejpopulárnějším lidovým pohádkám. Tedy aspoň to lze vyvozovat podle počtu dochovaných zápisů. Ačkoli máme pohádku doloženou dokonce ve třinácti variantách, dnes o její existenci prakticky nikdo neví.
S příběhy o Sněhurce, Červené karkulce nebo Šípkové Růžence je tomu přesně naopak: zatímco dnes jde o pohádkové hity, v minulosti je u nás paradoxně nikdo neznal. „V lidovém prostředí šlo o minimálně zastoupené příběhy. Lze proto usuzovat, že se tady v podstatě netradovaly. Populárními se v tuzemsku staly až na základě překladů pohádek bratří Grimmů a následných filmových a televizních zpracování,“ říká Jaroslav Otčenášek.
Třeba pohádku O Sněhurce u nás folkloristé zachytili jen jednou, a to v oblasti Kladska. Sama vypravěčka ale přiznala, že jen přeříkala příběh bratří Grimmů. Syžet Červené karkulky zase máme v našich lidových sběrech doložený jen třikrát, přičemž v jedné verzi figurují místo dívenky v červeném tři prasátka.
Druhou část článku o pohádkách si můžete přečíst zde.
Autorka: Radka Římanová
Foto: Jana Plavec
Článek vyšel v nejnovějším vydání A / Magazínu, který vydává Akademie věd ČR.
VĚDCI DĚTEM
Petr Koťátko z Filosofického ústavu AV ČR v roce 2019 publikoval pohádku Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové, která byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii knih pro děti a mládež.
Petr Brož z Geofyzikálního ústavu AV ČR loni vydal knihu Vesmírníček aneb usínáme s vědou: 70 příběhů ze života Sluneční soustavy a jejího objevování, za kterou si vysloužil nominaci na cenu Magnesia Litera v kategorii DILIA Litera za debut roku.
