Jarmila Ptáčková: Svědkyně mizejícího Tibetu

Studovala a pracovala jste v Berlíně, uvažovala jste o životě v Tibetu i Pekingu. Dnes bychom vás ale našli ve Šluknovském výběžku. Jak jste se ocitla právě tam?

Šluknovsko je spíše věcí náhody. Hledala jsem s rodinou nějaké místo mezi Berlínem a Prahou a chtěla jsem, aby syn navštěvoval českou školu. Česko-německé pohraničí se tak nabízelo jako možná volba. Když jsem poprvé spatřila tamní rozlehlé louky a pastviny, říkala jsem si, jak se podobají tibetským pláním. Okamžitě jsem si tam uměla představit stádo jaků.

A stádo jaků se za vaším domem skutečně pase. Vy jste ale se svou představou šla ještě dál, že?

Strávila jsem s přestávkami v tibetských oblastech několik let. Většinou mezi nomády a jejich stády. Nekonečné travnaté pláně mám hrozně ráda, a tak jsem si asi chtěla přivézt domů alespoň kousek Tibetu a podělit se o něj i s ostatními. Poté, co se k nám nastěhovali jaci, jsme začali stavět tibetskou stúpu.

Stúpa je buddhistická stavba, která má symbolizovat klid a mír. Jak se vám ji povedlo vybudovat?

Vůbec to nebylo snadné. Věděla jsem, jak přesně má vypadat, co má obsahovat. Jenže v realitě pak narazíte na nečekané otázky. Kolik má mít stupínků? Co když nevycházejí rozměry cihel a jak má vypadat vnitřek? Poptávala jsem se u stavitelů a pročítala návody. Konzultovala jsem to i s mnichem, který přijel v roce 2006 spolu s dalajlámou. Nakreslil mi tehdy plánek a vysvětlil, co je pro stavbu stúpy důležité.

Časem přibyla mongolská jurta, a především Tibetský dům, oficiálně zvaný Centrum pro poznávání asijských regionů. Co je jeho cílem?

Přenést si kousek Asie před vlastní dům mě napadlo ještě před tím, než jsem začala pracovat v Orientálním ústavu. Kolegové mi pak pomohli dotáhnout představu ještě dál. Centrum asijské kultury nám umožňuje přibližovat naši práci lidem, sdělit jim, co zkoumáme a čeho se dobíráme. Pořádáme přednášky pro školy a veřejnost, každý červenec se u nás koná festival asijské hudby a kultury Eastern Tunes. V přilehlé pizzerii U Bílého jaka je pravidelně možné Asii i ochutnat.

Kousek Asie jste si tedy přenesla domů, ale přesto, nestýská se vám po té skutečné? Pandemie covidu-19 dost zkomplikovala cestování. Kdy naposledy jste v oblasti byla?

S vypuknutím covidové krize v roce 2020 jsem si naplno uvědomila, že jediná dosažitelná Asie v tu chvíli se nachází u mě na zahradě. Naposledy jsem v Číně a Tibetu byla v roce 2019. Loni se mi podařilo na chvíli vyjet do Nepálu, dostat se nyní do Číny je ale komplikované.

Může za potíže s cestováním pandemie covidu-19, nebo stále se utužující režim Čínské lidové republiky?

Je to propojené, Číně se covid velmi hodí. Spousta věcí se jím dá omluvit. Čína se načas zcela uzavřela, výjimkou jsou třeba obchodníci, ale pro badatele mého typu je v podstatě nemožné se do země nyní dostat.

Jak získáváte informace přímo z Tibetu, když do něj nemůžete?

Netýká se to jen Tibetu, ale celé Číny. Všichni teď musíme hledat novou formu, jak přicházet k informacím. Dá se pracovat se sociálními médii, archivními materiály a online texty nebo komunikovat s místními přes e-mail. Ale není to ono. Když nejste přímo na místě, je těžké sledovat, co přesně se v něm děje, a porozumět tomu. Od roku 2002 do roku 2019 jsem do Tibetu jezdila každý rok vždy na několik týdnů či měsíců a už tehdy bylo znát, jak se situace v okrajových částech Číny dynamicky proměňuje. Stačila absence půl roku a situace byla úplně jiná.

V čem se život v oblastech obývaných Tibeťany v té době měnil?

Ještě na začátku milénia nevedly do Tibetu pořádné silnice, na mnoha místech chyběl elektrický proud a signál. Dnes je to úplně jiné. Čínské periferní oblasti včetně tibetských se staly cílem urbanizace, rozvoje infrastruktury a kontroly populace. Tibeťané se téměř ze dne na den probudili do zcela nové doby a snaží se v ní najít své místo. O dění v uplynulých dvou letech si sice můžeme přečíst z oficiálních zdrojů Čínské informační agentury, ty ale podávají jen velmi zkreslený pohled. Osobní návštěva je tedy pro ověření skutečnosti naprosto nezbytná. Ale nemožná.

V odborných článcích odkazujete na své místní „informátory“, ale nejmenujete je. Je pro ně kontakt se zahraničím rizikový?

Uvádět jejich jména pro ně není bezpečné. Snažím se své kontakty chránit. I proto se vyhýbám získávání informací přes e-mail, protože jakákoli komunikace do zahraničí s sebou může přinést postihy ze strany vlády. Čína je velmi napřed, co se týče technologií a jejich využití pro kontrolu vlastních obyvatel, a situace se v tomto směru stále zhoršuje.

Přesuňme se přímo do Tibetu. Existuje Tibetská autonomní oblast známá pod zkratkou TAO s hlavním městem Lhasa. Tibeťané ale žijí i jinde. Upřesněme si, o jakém území mluvíme.

Tibetská kulturní a etnická oblast zahrnuje mnohem větší prostor než jen Tibetskou autonomní oblast. Sama o sobě je obrovská, ale představuje asi polovinu celkové rozlohy historického Tibetu. Tibeťané tvoří většinu obyvatel také v čínské provincii Čching-chaj, která se nachází severovýchodně od autonomní oblasti a říká se jí AMDO. Právě na ni se specializuji a do ní nejčastěji jezdím. Třetí kulturní a jazykovou tibetskou oblastí je východotibetský KHAM, který se z velké části administrativně řadí do provincie S’-čchuan.

Když v Evropě vítáme dalajlámu, vnímáme jej jako exilového reprezentanta Tibetu. Kterou jeho část ale vlastně zastupuje?

Současný dalajláma i tibetská exilová vláda zastupují všechny Tibeťany a pro většinu z nich je postava dalajlámy dodnes nejvyšší autoritou, což je čínskému režimu samozřejmě trnem v oku.

Když se řekne Tibeťan, v hlavě se nám vyrojí obrázek mnicha, duchovně založeného moudrého člověka. Kdo je ale dnes skutečný Tibeťan?

Češi mají o Tibetu určité povědomí zejména díky Václavu Havlovi a jeho kontaktům s dalajlámou. On byl celosvětově první hlavou státu, která oficiálně uvítala dalajlámu jako státního představitele. Víme, kde zhruba se Tibet nachází a že Tibeťané žijí pod čínskou nadvládou. Nicméně představa o běžných Tibeťanech je dost zkreslená. Máme tendenci si myslet, že tam lidé žijí v harmonii, v soužití s přírodou a spiritualitou. Ve skutečnosti se ale běžný Tibeťan od nás až tak neliší. Má stejné touhy, přeje si mít pohodlný život, peníze, nejnovější typ smartphonu a možnost poslat děti na dobrou školu.

Jakou důležitost přikládají dnes Tibeťané náboženství?

V moderním světě, který čínská vláda v tibetských oblastech v posledních dvaceti letech vybudovala, se způsob života hodně změnil. Lidé mají možnost vydělat peníze a koupit si, cokoli je napadne. Stále více lidí má zaměstnání nebo se snaží podnikat. Život se zrychlil a na praktikování náboženství je stále méně času. Náboženství ale nemizí, spíš se modernizuje. Třeba mladí byznysmeni nemají čas chodit do chrámů nebo točit doma modlitebním mlýnkem, místo toho si pořídí mlýnek na sluneční pohon a dají si ho do auta nebo do kanceláře.

Tady musíme pro lepší pochopení vysvětlit, jak takový modlitební mlýnek funguje.

Představme si ruční modlitební mlýnek válcovitého tvaru, který je připevněn na kovovém nebo dřevěném držadle. Uvnitř je stočený papír se sepsanými modlitbami. Když jím věřící otáčí, modlí se, a plní tím svou náboženskou povinnost. Tradičně se otáčí mlýnkem v ruce, pokud ale máte možnosti a peníze, proč si nepořídit moderní mlýnek na elektřinu? I Tibeťané si přizpůsobují náboženství dnešním potřebám.

U nás bylo za komunismu náboženství pod kontrolou režimu, který lidi od víry aktivně odrazoval. Je to v Tibetu podobné?

Náboženská svoboda je problém v celé Číně, nejen v Tibetu. V rámci boje proti všemu cizímu vláda omezuje zejména křesťanství a islám. U buddhismu je otázka, nakolik jde o domácí, nebo zahraniční záležitost. Nabízí se tam velký prostor pro interpretaci. Tibetský buddhismus je každopádně v posledních letech cílem kampaně na počínšťování náboženství. Před kláštery vlají červené čínské vlajky, na zdech visí slogany a portréty Si Ťing-pchinga. Vláda Tibeťany vyzývá, aby přestali dávat klášterům finanční dary – i tomu se říká v Číně „bojovat s chudobou“.

Jakou moc má současný režim nad tibetskými kláštery?

Vláda se snažila převzít kontrolu nad kláštery od samého počátku, od padesátých let 20. století. Určitou míru náboženského vyžití musela ale pro udržení klidu ponechat a fungovalo to několik desetiletí. Teď se to mění. Čínská vláda v posledních letech s konečnou platností začlenila okrajové oblasti do fungující infrastruktury, která jí umožňuje prakticky neomezený dohled a možnost zásahu. Vliv klášterů i ostatních náboženských institucí, jakožto paralelních zdrojů autority k centrální vládě a Komunistické straně Číny, je tedy cíleně omezován. Dochází k redukci počtu mnichů a představení klášterů se musejí podrobit vlastenecké výchově.

Tibetština se od čínštiny poměrně dost odlišuje, písmem i výslovností. Mají Tibeťané právo užívat vlastní jazyk?

Jde o zcela jiné jazykové rodiny. Tibetština patří mezi tibeto-burmánské jazyky. I písmo je jiné. Tibeťané nepoužívají k zápisu čínské znaky, ale abecedu vycházející ze sanskrtu. V autonomních oblastech by mělo být používání vlastního jazyka zaručené v úředním styku i ve vzdělání. Nicméně vláda se teď snaží o plošné zavedení výuky pouze v čínštině a ani úřední listiny nejsou vždy přístupné v překladu. Setkala jsem se například s tím, že když se nomádi museli stěhovat z pastvin na nově vystavěná sídliště, dostávali k podpisu smlouvu pouze v čínštině. Museli podepsat něco, čemu vůbec nerozuměli. Mnozí z nich by si ale nepřečetli ani tu tibetskou, velká část starší generace neumí číst ani psát.

V současné době není snadné říct „jsem Tibeťan“, podporuje se identita „čínského občana“. Jak to vypadá v praxi?

V Číně to nemají jednoduché žádné menšiny. Na prvním místě je občan Číny, kulturní a etnická tradice je věc druhotná. Teoreticky by si měli být čínští občané rovni nezávisle na původu. Bohužel ale opravdu jen v teorii. Režim sice po všech vyžaduje, aby se hlásili jako občané Číny, ale etnická příslušnost se stejně na občanských průkazech uvádí. A podle ní se s lidmi zachází.

Zmínili jsme přemísťování tibetských nomádů z pastvin do sídlišť i výstavbu infrastruktury. Doplňme, že tyto změny zapadají do strategie pojmenované „velké otevírání západu“, kterou vláda vyhlásila s novým miléniem. Čeho chtěla nebo chce dosáhnout?

Oním západem je ve skutečnosti asi sedmdesát procent území Číny. Východem se pak míní pobřeží s centry, jako je třeba Šanghaj. Na východ se pumpovaly peníze od osmdesátých let, kdy se Čína začala otevírat a potřebovala zahraniční investice. Jsou tam přístavy i letiště, z pobřeží se záhy stalo centrum ekonomiky a kontaktu se světem. Na přelomu tisíciletí byste tam našla dynamicky se rozvíjející moderní velkoměsta. Jenže ve vnitrozemí a pak dále na západ se zastavil čas. Tehdy jsem oblast poprvé navštívila a bylo to nebe a dudy. V Tibetu se od padesátých let do konce milénia téměř nic nezměnilo. Táhlé pastviny, nomádi se stády jaků, žádná infrastruktura. Cesta od nomádské oblasti k nejbližšímu centru vzdálenému stovku kilometrů trvala ještě v roce 2004 třeba dva dny.

Vláda se tedy rozhodla otevřít světu a zmodernizovat i západ Číny. Jak se jí to daří?

Východ Číny rychle zbohatl a ekonomické a sociální rozdíly mezi východem a západem začaly být neúnosné. Ze střední a západní části migrovalo množství lidí za prací, všichni si chtěli vydělat, na východě žili bez legálního statutu a nastávaly sociální problémy a nepokoje. Vláda proto spustila program na rozvoj západní části země a začala do ní pumpovat finance. V roce 2004, kdy jsem byla ve východním Tibetu, ulice v městečkách i opuštěné silnice uprostřed plání zaplavily slogany s hesly o velkém otevírání západu, o tom, jak vše bude skvělé.

Proklamovaným cílem bylo dohnat východ. Předpokládám ale, že záměr nebyl tak altruistický, jak se prezentuje v oficiálních tiskovinách. Jaké jsou další rozměry strategie?

Dohnat životní úroveň východu byla jedna věc. Zároveň se vše prezentovalo jako záměr pozdvihnout tamější obyvatelstvo z takzvaně zaostalého způsobu života. Předělat pastevce na městské lidi. Už méně otevřeně se zmiňovalo, že je krajina velmi bohatá na suroviny, které dosud nikdo nevyužil. A o tom, že západ je obrovský prostor s minimem lidí, zatímco na východě se jich tísní desítky milionů. Určitě tedy nebylo cílem pouze pomoct obyvatelstvu na západě, jak se to prezentovalo, ale celé Číně. V první fázi bylo cílem vystavět infrastrukturu – silnice, železnice, letiště – a napojit západní periferii na centrální Čínu. Jakmile máte dobré silnice, můžete začít dolovat suroviny, stěhovat obyvatele z východu, stavět města a více kontrolovat a ovlivňovat životy místních. To se podařilo.

Jednou z fází bylo rušení pastvin a výstavba sídlišť. Komunistická čínská vláda tvrdila, že místním lidem pomáhá, zbavuje je chudoby. Lze říci, nakolik bylo stěhování dobrovolné?

Jako důvod sedentarizace, tedy přemísťování do sídlišť, vláda nejčastěji uvádí snahu zlepšit životní podmínky pastevců a ochránit životní prostředí, údajně dlouhodobě ohrožované pastvou. Na uvolněných plochách ale vláda staví a doluje. Navíc sestěhování lidí do nově budovaných souborů domů výrazně zlepšilo kontrolu populace, což se stalo prioritou po nepokojích v roce 2008. Je třeba říct, že co se týče stěhování, místní neměli příliš na výběr. Sice vše probíhalo na oko dobrovolně, ale na rozhodnutí dostali minimum času. Úředníci jim třeba řekli, že teď mají skvělou možnost nastěhovat se do domku zadarmo nebo za velmi nízký obnos, budou mít přístup ke vzdělání a zdravotní péči. Musí se ale rozhodnout do týdne, pak už výhodná nabídka nebude. V případě nesouhlasu někdy i vyhrožovali postihy. Výsledkem bylo, že se tibetští nomádi do sídlišť přesunuli celkem masivně.

Od spuštění této strategie uběhly už dvě desítky let – víme vůbec, jak se dnes daří někdejším pastevcům ve městech?

Sídliště se nacházejí většinou na okrajích okresních center nebo vesnic. Některá jsou ale úplně mimo, uprostřed pastvin. Hodně věcí zůstalo nedořešených. Kde budou všichni bývalí pastevci pracovat? Čím se budou živit? Ani několik let po dokončení staveb v mnoha sídlištích není proud nebo přívod vody. Kdo měl možnost, vrátil se zpět na pastviny. Těm, kteří se upsali vládě, že se zříkají práva na užívání pastvin anebo prodali svá stáda, se to nepodařilo. U mnoha těchto lidí se dostavila velká frustrace. Nemají co dělat a jen čekají na státní podporu. Stali se hříčkou v rukou vlády, na níž jsou zcela závislí. Tepe tam alkoholismus a další problémy.

Do konce roku 2020 si Čínská lidová republika dala za cíl odstranit chudobu. Jak takový ambiciózní plán dopadl?

Začátkem roku 2021 zazněly fanfáry oznamující, že Čína zcela odstranila chudobu. Ano, na papíře odstraněna skutečně byla. Ono jde o to, jak se chudoba definuje, kde se určí její hranice. V tibetských oblastech vláda do příjmů obyvatel započítává i státní podporu, takže skutečně co se příjmů týče, hranice chudoby nemusí být překročena. Jenže to nic nevypovídá o stabilitě a udržitelnosti životní úrovně.

V posledních letech se často zmiňuje situace Ujgurů, početné turkické menšiny obývající čínskou západní provincii Sin-ťiang. Prosakují například informace o koncentračních převýchovných táborech. Existují podobné tábory i pro Tibeťany?

Převýchovné tábory v tak masivním měřítku jako v Sin-ťiangu sice v Tibetu nejsou, ale paralely bychom samozřejmě našli. Dříve byl za problematický považován právě Tibet. Už v padesátých letech bylo běžné, že nepohodlní lidé náhle mizí a obyvatelstvo je pod permanentní kontrolou. Vše se zhoršilo po roce 2008 v souvislosti s letní olympiádou v Pekingu. Tibeťané chtěli využít, že svět na Čínu upíná pozornost, a rozhodli se upozornit na svou situaci. Reakce čínské vlády byla drastická.

Protesty začaly v březnu 2008 ve Lhase připomínkou výročí dalajlámova odchodu do exilu, ohniska nepokojů se objevila i v dalších tibetských oblastech. Čínské úřady tehdy brutálně zasáhly, mluví se o stovkách mrtvých a tisících zatčených.

V roce 2008 bylo v tibetských oblastech méně čínských vojenských základen než dnes. Právě silnice, dráha a letiště, tedy rozvoj, který čínská vláda „darovala“ tibetskému lidu, umožnil rychlý přesun jednotek do problémových oblastí. Mezi březnem, kdy vypukly nepokoje, a srpnem, kdy začala olympiáda, každý den projížděly po ulicích náklaďáky s po zuby ozbrojenými vojáky. Tehdy skončila spousta lidí ve vězení, také mnozí populární umělci, třeba za to, že se u nich našel obrázek tibetské vlajky nebo že zpívali tibetské písně. Situace se nerozvolnila ani po hrách. Vojáci v Tibetu už zůstali a kontroly obyvatelstva se zintenzivnily. Vše ještě umocnil covid, monitoring obyvatelstva je v celé Číně všudypřítomný.

Kontrola lidí je tedy podobná v Tibetu i Sin-ťiangu, o svobodě pohybu se asi nedá moc mluvit?

Guvernér Čchen Čchüan-kuo, který po olympiádě zavedl pro Tibeťany přísná opatření, byl v roce 2016 převelen do Sin-ťiangu. Použil v něm, co fungovalo v Tibetu, například důkladnou kontrolu pohybu osob prostřednictvím všudypřítomných kamer a checkpointů. Jakákoli mobilita v Číně je nevítaná a podezřelá, protože zvyšuje kontakty. V celé Číně existuje systém klasifikace obyvatelstva, podle počtu dosažených sociálních bodů spadáte do různých kategorií. Někdo může vlastnit cestovní pas, zatímco jiný si nekoupí ani lístek na autobus.

V souvislosti s minulou olympiádou se ve světě vzedmula vlna solidarity s Tibeťany, objevovaly se výzvy k bojkotu her. O pouhých čtrnáct let později jsme ve stejné situaci znovu, protože v Pekingu se letos konala zimní olympiáda. Znamená to, že svět tiše toleruje, jak se v Číně porušují lidská práva?

Je s podivem, že se Čína mohla opět kvalifikovat. Peking je první město na světě, které pořádá dvoje olympijské hry, letní i zimní. Proč se Mezinárodní olympijský výbor pro Čínu rozhodl v roce 2008, se dá pochopit. Tehdy se zdálo, že se země mění a otevírá, svět zřejmě předpokládal, že hry podpoří vývoj tímto směrem. Bohužel, opak byl pravdou. Čína opakované pořádání olympiády bere víceméně jako souhlas se svou politikou.

 

Autorka: Leona Matušková

Foto: Jana Plavec

Rozhovor vyšel v časopisu Akademie věd ČR A/Věda a výzkum (01/2022).

---

Jarmila Ptáčková

Vystudovala sinologii a tibetologii na Humboldtově univerzitě v Berlíně. V Orientálním ústavu AV ČR působí od roku 2014 jako vědecká pracovnice oddělení Východní Asie. Je spoluřešitelkou projektu podpořeného prémií Lumina quaeruntur o souvislostech národnostní a zahraniční politiky v soudobé Číně. S navazujícím tématem nyní požádala spolu s Ondřejem Klimešem a ve spolupráci s univerzitami ve Varšavě, Lipsku a Dublinu Evropskou výzkumnou radu o ERC synergy grant.