V dřívějších dobách se používal termín „postižení“, dnes se hovoří o „lidech se znevýhodněním“ – tělesným, smyslovým či mentálním. Jak může věda, konkrétně sociální geografie, pomoci překonat omezení, kterým musí čelit?
Ulicí projíždí mladý muž na elektrickém vozíku. Míří k lékaři, který má ordinaci přímo v centru města. Dům je sice starý, ale tři schody u vstupních dveří už dávno překlenula nájezdová rampa – v domě je přece i ortopedie! Dveře jsou však zamčené, mladík musí zazvonit. Chvilku hledá ten správný zvonek, a už ho vidí. Je úplně nahoře. I když ruku natáhne, co to jen jde, ještě mu asi deset centimetrů schází. Na zvonek nedosáhne. Nezbývá mu než čekat, až půjde někdo kolem, a požádat o pomoc.
Můžeme sice usednout na vozík a vyzkoušet si, jak se dostat z domova do zaměstnání. Prožitek ani zkušenost však nikdy nebudou stejné. Lidé, kteří jsou pohybově nebo smyslově znevýhodněni, totiž chápou prostor jinak. „Uživatelé a uživatelky vozíků například nepoužívají pro orientaci mapu stejně jako chodící lidé. V běžných i online mapách chybějí důležité informace o vertikálním rozměru prostoru, které jsou pro uživatele vozíků klíčové,“ upozorňuje sociální geograf Robert Osman z Ústavu geoniky AV ČR, který se nyní věnuje tématu „disability geography“ (geografie znevýhodnění).
Tomuto v českém prostředí málo etablovanému oboru, zkoumajícímu vztah odlišnosti lidských těl a prostoru, se doposud věnuje jen hrstka odborníků a odbornic. Sociální geografie, kam se geografie znevýhodnění řadí, je obor na pomezí dvou disciplín ale i dvou vědních světů, a to geografie a „disability studies“. Jde o vědu sociální, která se však u nás historicky řadí na přírodovědecké fakulty. „Používáme sociálně-vědní teorie, sociálně-vědní metody, rozhovory, pozorování, go-along, což znamená, že jdete ven zároveň s člověkem, procházíte se s ním, pozorujete ho a přitom vedete rozhovor,“ přibližuje výzkumník některé z metod sociálních geografů.
Brno bez bariér
Všechny uvedené postupy uplatní tým výzkumníků v tříletém projektu nazvaném Strategické nástroje pro utváření bezbariérového prostoru města, na kterém spolupracuje Ústav geoniky AV ČR a Masarykova univerzita. Zacílili jej na město Brno. Hned v začátcích analyzovali instituce, které se problematikou odstraňování bariér v Brně zabývají. Patří sem logicky Dopravní podnik města Brna, Brněnské komunikace, České dráhy, instituce, jako jsou knihovny, odbor školství či odbor zdraví brněnského magistrátu, ale také spolky či sdružení, které vytvářejí podmínky pro samostatnější život lidem s nějakým druhem tělesné odlišnosti: Liga vozíčkářů, Unie neslyšících, Tyflocentrum a mnohé jiné.
Cílem projektu není upozornit na bariéry a snažit se je odstranit, ale zmapovat situaci, vypracovat strategický plán, určit vhodné nástroje, vytvořit mapy a informační systémy, jež využijí odpovědné instituce – úředníci, kteří se bezbariérovostí zabývají. Na magistrátu působí Poradní sbor Rady města Brna pro bezbariérové Brno, který pro výzkumníky funguje jako modelový orgán, pro nějž jsou výsledky projektu určeny. Kolik dalších českých měst takový poradní orgán má? „V tuto chvíli pouze čtyři. Je to Praha, Olomouc, Pardubice a Brno – systematicky se problematice věnují a je to znát,“ podotýká Robert Osman.
Aby výstupy projektu měly smysl, musí se dostat k povolaným, zkrátka na ta správná místa. Jak taková spolupráce vypadá? Bezbariérovost se dotýká jak státní správy, tak i samosprávných institucí. Robert Osman ze zkušenosti dobře ví, jak složité je dostat všechny aktéry k jednomu stolu. Při rozhodování o odstranění určité bariéry je nejprve nutné dohledat, kdo je jejím vlastníkem (správcem) – může to být Brno, některá z městských částí, dopravní podnik... Do hry však vstupují i památkáři, stavební úřad, městské komunikace, technické sítě, dopravní inspektorát policie a mnohé další instituce, které mají právo se k zásahu vyjádřit. Dohledávání i domlouvání je tedy velmi komplikované. „Přesně proto vznikl jeden z výstupů projektu – informační systém, který se snaží tuto komplikovanost zjednodušit,“ dodává.
Nejinak je tomu i při rekonstrukcích a nových stavbách, je důležité, aby nevznikaly bariéry nové. Poradní sbor poskytuje konzultace a doporučení magistrátu či městským částem, ale investoři z řad soukromých developerů si radit nenechají.
Robert Osman z Ústavu geoniky AV ČR
Jít na to takticky
Při tvorbě jednoho z prvních mapových výstupů si výzkumníci položili otázky: která místa a instituce by v Brně měly být bezbariérově přístupné a pro koho? Jsou někde koncentrované? Pokud ano, je možné poměrně malým, zato dobře cíleným zásahem zpřístupnit větší počet takových míst. Vezmeme-li to názorně: nachází-li se v jedné ulici, případně přímo v jedné budově například několik úřadů (finanční, stavební…), ale nejbližší zastávka MHD není bezbariérová. Přebudováním jediné zastávky a jejím bezbariérovým spojením s budovou by se občanům zpřístupnilo hned několik důležitých institucí.
Řešením podobných případů se zabývá přístup označovaný jako taktický urbanismus. O co jde? V české legislativě bezbariérovost ukotvuje takzvaný univerzální design prostoru. Znamená to, že by prostor měl být přístupný všude pro všechny. Tímto pojetím se řídí i architekti či stavebníci, a uvádí ji dokonce i mezinárodní Úmluva o právech osob se zdravotním postižením. Myšlenka však má i svá úskalí. Prosazuje se totiž na principu top-down, tedy odshora dolů. „Tímto systémem by Brno mohlo být plně bezbariérové řekněme za padesát let. To je ale dlouhá doba a není to efektivní. Když se přestavuje nějaký prostor, je na cestě z bodu A do bodu B několik úseků, které prošly rekonstrukcí dle zásad univerzálního designu, a několik dalších, které jí neprošly,“ konstatuje Robert Osman; podle něj se tak cesta ve výsledku nedá využívat, protože není bezbariérová v celé své délce.
Problematická je rovněž časová rovina. Bariéru je třeba odstranit hned, nelze čekat několik let. Zde přichází ke slovu zmiňovaný taktický urbanismus, který funguje na principu bottom-up, tedy odspodu. „Jde o lokální, rychlé, malé intervence do prostoru,“ vysvětluje Robert Osman. Taktika podle něj spočívá v tom, že za málo získáte hodně. Cílem není rekonstruovat veškeré veřejné prostory dle univerzálního designu, ale určit priority: co je nejdůležitější a pro koho. „Uveďme příklad: prodejna s bílými holemi je důležitým bodem pro lidi se zrakovým znevýhodněním, ale nikoli pro uživatele vozíků. Je tedy potřeba, aby od zastávky MHD do obchodu byly funkční vodicí linie. To, co je okolo, není prioritní.“
Strategický plán, který výzkumníci pro Brno připravují, určuje priority ve třech krocích. V prvním vytipovali nejdůležitější instituce, místa, kde se instituce koncentrují, a skupiny obyvatel, pro něž jsou potřebné. Ve druhém vybrali šest oblastí, s nejvyšší koncentrací těchto institucí, a zároveň ty nejdůležitější, které slouží největší části populace. Město se tím zúžilo na šest relativně malých území, kam ve třetím kroku výzkumníci vyrazili a zmapovali všechny přítomné bariéry. „Zbývá ještě zjistit, jak složitě odstranitelné nalezené bariéry jsou. A nakonec natáhnout mezi zastávkou MHD a institucí cestu, která bude buď zcela bezbariérová, nebo povede přes nejsnáze odstranitelné bariéry,“ popisuje Robert Osman.
Text byl redakčně zkrácen. Celý článek je dostupný v aktuálním vydání časopisu A / Věda a výzkum. Celý text je dostupný zde.
Autor: Markéta Wernerová
Foto: Jana Plavec
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
