Vojtěch Kessler: Tvoříme nevšední příběh všedních dějin

Na začátku Vašeho zájmu o historii byl prý komiks, který jste v dětství četl. O co šlo?

Je to přesně tak. Byl to komiks o trójské válce, já jsem tehdy fandil Trójanům, a když prohráli, byl jsem strašně zklamaný. Na konci komiksu byl článeček od nějakého archeologa a já jsem s překvapením zjistil, že nejde o fiktivní příběh, ale že se skutečně odehrál.

Předpokládám tedy, že dějepis byl ve škole Vaším nejoblíbenějším předmětem.

Právě že vůbec. Snad až na výjimky jsem neměl moc štěstí na vyučující. Už tehdy jsem si říkal, že až vyrostu, chci se historii věnovat, ale budu k ní přistupovat úplně jinak.

Historii jste opravdu vystudoval, ale u trójské války jste nesetrval. Které období Vás při studiích nejvíce bavilo?

U hodně studentů začíná zájem o obor právě někde ve vzdálené historii, sníme o tom, jak budeme objevovat ztracené chrámy a podobně. Pak zažíváme poměrně šok, když zjistíme, že práce historika je o něčem úplně jiném (smích). Ale ne, vážně.

Ve studiu jdete chronologicky, začínáte starověkem, středověkem, jste tím nadšeni. Pak se dostanete k moderní době a zjistíte, že to je taky strašně zajímavé téma. A navíc trochu jednodušší, nepotřebujete znát třeba latinu nebo starou němčinu (smích).

Tvoří historii panovníci, bitvy a revoluce, anebo životy obyčejných lidí?

To je věčný spor a já jsem samozřejmě na straně těch, kteří preferují dějiny z pohledu obyčejných lidí. Pravda ale je, že i jim musíme dát nějaký rámec. Bez hlavního příběhu nejsme schopní kvalitně odvyprávět život jednotlivce. Představte si životy lidí jako přítoky drobných říček. Abychom jim porozuměli, musíme v hlavní řece vytyčit nějaký bod, nějakého panovníka nebo bitvu, která nám dobu zarámuje.

Je dnes trendem věnovat se dějinám každodennosti?

V zahraničí to byl trend někdy před dvaceti třiceti lety, k nám přišel se zpožděním. Momentálně je tento přístup populární a je po něm poptávka. Když se před třemi dekádami připomínalo výročí světové války, vycházely velké obrazové publikace na křídovém papíře, většinou o bitvách. V roce 2014 ale většinu knih na pultech knihkupectví tvořily příběhy legionářů, vzpomínky vojáků nebo i obyčejných lidí. Knihy, po kterých by čtenáři v devadesátých letech nesáhli, byly najednou hlavním artiklem.

Nemyslíte si ale, že tím hrozí v uvozovkách řečeno banalizace dějin? Co platného a pravdivého o minulosti může sdělit každý jeden individuální příběh z mnoha milionů?

Tohle je častý argument proti dějinám všedního dne. Vezměte si, že ani v pohledu na současnost se všichni neshodneme. Zeptejte se deseti lidí na názor na válku na Ukrajině a dostanete deset názorů. U některých hned poznáte, že jsou extrémní, ale z většiny si něco odnesete. V minulosti to bylo stejné. V naší databázi máme vzpomínky různého typu.

Konkrétně jde o digitalizovanou Databázi dějin všedního dne, která je nyní volně dostupná na webu. Kořeny má už v devadesátých letech a na začátku jejího příběhu je muž, který přišel do tehdejšího sídla Historického ústavu, do kláštera v Emauzích, s nevšední nabídkou. Co bylo dál?

Tuhle historku znám z doslechu od mého nadřízeného. Po sametové revoluci se obnovovaly zpřetrhané kontakty se západem. V roce 1990 k nám přišel muž, ukázalo se, že jde o rakouského historika Michaela Mitterauera z Vídeňské univerzity, a nabídl nám spolupráci na projektu sběru a zpracování pamětí obyčejných lidí.

Jaké reakce vzbudil jeho návrh?

Nepadlo to tenkrát na zcela úrodnou půdu. Po změně režimu stály před historickou vědou jiné a větší úkoly. Na nějaké vyprávění obyčejných lidí nedozrál čas. Přesto se objevilo pár pracovníků, které ten nápad zaujal. Ať už socioložku Janu Losovou nebo historika Milana Hlavačku. Začali tehdy v podstatě na vlastní pěst a ve svém volném čase sbírkovou vzpomínkovou kampaň. Vydali inzeráty ve Vlastě nebo v Květech, aby jim lidé posílali své vzpomínky, deníkové záznamy, pohlednice a podobně. Setkali se s velkým zájmem veřejnosti a takto postupně vznikl základ Archivu dějin všedního dne.

A z něj vychází současná Databáze dějin všedního dne, že?

Přesně tak. Archiv dějin všedního dne na dvacet let usnul. Nebyl z něj žádný výstup. Až teprve před pár lety se objevila možnost financování ze Strategie AV21, která podporuje projekty s veřejným zájmem. Archiv tak bylo možné zdigitalizovat a zveřejnit. No a v téhle fázi jsem se k tématu dostal i já a mí kolegové.

Takže jste prošli papír po papíru, vzpomínku po vzpomínce. To muselo být hodně práce.

Dodnes si vzpomínám, jak nám část archivu přivezli dodávkou. Byla to kvanta krabic s neuspořádaným materiálem. Pomáhali nám s tím i studenti. Když jsme databázi zdigitalizovali, chtěli jsme ji nabídnout veřejnosti a vymýšleli jsme, jak ji udělat uživatelsky přívětivou. Snad se to povedlo, evidujeme dvě stovky přístupů denně.

Komu je databáze určena a co v ní můžeme najít?

V současné době obsahuje asi sedm set záznamů. Různé deníky, vzpomínky, dopisy. Nejčastěji databázi navštěvují studenti humanitních oborů, a to nejen historie, ale i sociologie, etnologie nebo literární vědy. Na druhém místě ji využívají profesní badatelé a až na třetím běžná veřejnost.

Databázi neustále rozšiřujete. Letos v létě jste spustili výzvu, aby lidé přispívali dalšími vzpomínkami. Přišlo vám něco?

Ozvalo se nám docela dost lidí, až nás to překvapilo. Lidé nám posílají pozůstalosti po prarodičích, fotoalba, deníkové záznamy, staré doklady, třeba tovaryšskou knížku po pradědečkovi, ale zajímavé jsou pro nás i diáře nebo seznamy nákupů a zápisy útrat. I současnost se zanedlouho stane minulostí.

Zajímají Vás i dnešní deníky a zápisky?

V zahraničí probíhají kampaně ve stylu „vzpomínejte a pište“ už desítky let, třeba v Rakousku jsou tak schopni kvalitně pokrýt vzpomínky na posledních řekněme sto padesát let. Takže ano, i my uvítáme současné vzpomínky na uplynulé okamžiky typu, co jsem dělal za covidu, jak jsem prožíval 11. září. Zdánlivě nejde o historii, ale za takových dvacet třicet let budeme velmi rádi, že to v databázi budeme mít.

Paměť je vrtkavá a vzpomínky nás můžou klamat. Dá se s individuálním vzpomínáním pracovat jako s věrohodným pramenem?

Občas se mě kolegové ptají: „A to ti jako nevadí, že si tam lidi vymýšlejí?“. Říkám jim, že nevadí. Je to podobné, jako když svou vzpomínku předáváte svým dětem a vnukům. Jde přece o to, jak na určitou událost člověk vzpomíná, jak si ji uchoval a jak se k ní vztahuje, nejde o objektivní popis toho, co se skutečně stalo.

Nedávno se mě někdo zeptal, jak vzpomínám na válku na Balkáně, která se odehrála v devadesátých letech. Samozřejmě, že jsem si nepamatoval, kdy byla jaká bitva nebo co přesně se v ní dělo. Ale popsal jsem dotyčnému, jak jsem válku před třiceti lety vnímal, co jsem cítil. A to je relevantní.

Uvítali byste, kdyby Vám lidé posílali třeba rozhovory se svými prarodiči? Ať už nahrávku nebo její přepis?

Občas nám něco takového přijde. Ale já chci zdůraznit, že v tomto případě jde o jiný typ pramenu, který my nesbíráme. Potřebujeme, aby lidé své vzpomínky sami sepsali. Tím, že s nimi někdo vede rozhovor, už ho nějak strukturuje a posouvá. Pak už se pohybujeme spíš v metodě orální historie, kterou se my nezabýváme.

Prý jste na pozoruhodné prameny pro databázi narazili i při návštěvě hospody. Co je na tom pravdy?

Ano, kolegyně s partnerem si v jedné hospůdce všimli zajímavých osobních dokumentů a propracovaného rodokmenu. Ptali se na autora a nechali v podniku své vizitky. Ten člověk se nám ozval a předal nám velmi zajímavé předměty. Důležité je říct, že my všechny dokumenty zdigitalizujeme, a pokud je chce dotyčný zpátky, samozřejmě je vracíme.

Praktické ukázky produktů, jež mohou na základě databáze vzniknout, jsou monografie, které za poslední tři roky vyšly v nakladatelství Historického ústavu AV ČR v edici Dějiny všedního dne.

O čem pojednávají a v čem nabízejí jiný pohled na historii?

Kniha Tváře války pojednává o tom, jak naši pamětníci vnímali události první světové války. Vybrali jsme desítku typologických postav, nejen vojáky, ale i civilisty. Jejich vyprávění jsme zeditovali a napsali k nim rozsáhlý metodologický úvod.

Druhá kniha Děti křtěné Dunajem je jiná v tom, že vzpomínky v ní použité vznikly přímo na zakázku. Patří k těm prvním pramenům z devadesátých let, kdy autoři archivu cíleně oslovili potomky české menšiny z Vídně, aby vzpomínali na své dětství, většinou v meziválečných letech.

Třetí kniha Babičky vyšla nedávno, letos v září.

Ano, ještě voní z tiskárny. Obsahuje vzpomínky pětadvaceti lidí na jejich babičky. Velice nás zajímalo, jak se v průběhu času měnila představa, jak má babička vypadat, jakou má hrát roli. Následující publikace se pak věnuje prožívání vánočních svátků od konce devatenáctého století zhruba do roku 1948.

Zdá se, že databáze je studnicí příběhů. Třeba jednou sehraje podobnou roli jako komiks o trójské válce, který stál na začátku Vašeho zájmu o historii. Vím, že spolupracujete se středoškoláky, jak je téma baví?

Pracují u nás tři stážisti z programu Akademie věd Otevřená věda a jsem z nich nadšený. Zpočátku nám pomáhali s mechanickou prací, třeba s digitalizováním. Velmi dobře jsou ale schopni porozumět textům a interpretovat je. Pro mě je podstatné, že vzpomínky v databázi nevnímají jako něco dávného, co už je pryč, ale jako pramen, se kterým se dá pracovat a něco nového a hodnotného z něj vytvořit.

Autorka: Leona Matušková

Foto: Databáze dějin všedního dne, Jana Plavec

Článek vyšel v nejnovějším vydání magazínu Akademie věd ČR A/ Easy

Vojtěch Kessler, Historický ústav AV ČR, vystudoval historii na Filozofické fakultě UK. Od roku 2017 působí jako vědecký pracovník v oddělení moderních kulturních a sociálních dějin v Historickém ústavu AV ČR. Zúčastnil se stáží na Vídeňské univerzitě a v Jagellonské knihovně v Krakově. Vyučuje na Univerzitě Karlově a Metropolitní univerzitě v Praze a na Univerzitě Hradec Králové. V roce 2020 obdržel Prémii Otto Wichterleho pro mladé vědecké pracovníky. Spolupracuje se středoškoláky v projektu Akademie věd ČR Otevřená věda.

Co je Databáze dějin všedního dne?
Její základ tvoří Archiv dějin všedního dne, který vznikl v devadesátých letech 20. století. Největší podíl na jeho vzniku měla historička Jana Losová, která aktivně oslovovala pamětníky s výzvou o sdílení jejich vzpomínek. Následovala tak příkladu kolegů z Vídeňské univerzity, kteří se podobnými projekty zabývají dlouhodobě. Přispět do ní můžete i vy, a to e-mailem na ddvd@hiu.cas.cz, přes facebookovou stránku nebo Instagram Databáze dějin všedního dne. #recyklujvzpominky