Má vlastní výzkumnou skupinu, je laureátem prestižní ceny Neuron pro nadějné vědce a držitelem českého ERC grantu, kterým česká vláda podporuje výzkumné projekty, které uspěly v hodnocení Evropské výzkumné rady s nejlepším hodnocením, ale již na ně nevystačily finance z unijních fondů.
Strukturní biolog Gabriel Demo se na CEITEC Masarykovy univerzity věnuje již čtvrtým rokem studiu molekulárních mechanismů biologických procesů pomocí kryoelektronové mikroskopie a dalších biochemických a biofyzikálních metod. Jeho kariéru vědce významně ovlivnily pobyty na zahraničních výzkumných institutech, zejména jeho zapojení do výzkumu na University of Massachusetts Chan Medical School v americkém Worcesteru.
Gabrieli, co vás motivovalo k založení výzkumné skupiny na CEITEC Masarykovy univerzity?
Jedním z hlavních důvodů byl potenciál CEITEC Masarykovy univerzity jako dynamické instituce, která má ve vědeckém světě již své renomé. Dalším důvodem byla touha předat zkušenosti, které jsem získal během svého pobytu v zahraničí, dalším generacím vědců a vědkyň. Považuji za samozřejmost vrátit Masarykově univerzitě, své alma mater, něco z toho, co do mě vložila na začátku mé vědecké dráhy. A možnost založit zde vlastní výzkumnou skupinu do toho zapadla jako kousek puzzle.
Vy jste ale měl dobře rozjetou kariéru na University of Massachusetts. Nelákalo vás v zahraničí zůstat?
Pobyt ve Státech jsem bral jako jednu část svého profesního příběhu. Měl jsem tam skvělou možnost věnovat se studiu ribozomů za pomocí kryoelektronové mikroskopie. Zjistil jsem například, jak buňky vytvářejí proteiny „správně“, aniž by produkovaly neúplné proteiny, které mohou být pro buňky škodlivé a také jsem se podílel na zjištění, jak ribozomy rozpoznávají a používají transferovou RNA pro výrobu proteinů. Jsem ale rád, že jsem se nakonec vrátil do Brna, kde je vysoká koncentrace vývojářských společností v oblasti elektronové mikroskopie a CEITEC má v tomto směru špičkově vybavené laboratoře. Umožňuje nám to bádat na úrovni základních buněčných procesů, přičemž naše výzkumná skupina se zaměřuje především na procesy buněčné translace. Snažíme se o lepší poznání genové regulace v bakteriálních buňkách a viry infikovaných buňkách. Pobyt na University of Massachusetts mi pomohl posunout můj výzkum na vyšší úroveň.
Máte četné zkušenosti z USA, Velké Británie a Francie – jak tyto zkušenosti využíváte nyní ve své práci na CEITECu?
Můj pobyt v zahraničí, zejména pak v Británii a Spojených státech, mi umožnil pracovat v předních laboratořích a učit se od světových odborníků v oblasti strukturní biologie. Naučil jsem se nejmodernější techniky a metody, které nyní uplatňuji ve své práci. V případě pobytu v Británii jsem se naučil mnoho technik, jak vykrystalizovat proteinové komplexy. Ve Spojených státech, jak již bylo zmíněno, jsem se dostal ke kryoelektronové mikroskopii ještě před jejím velkým boomem, takže jsem byl zasvěcen do této technologie velmi podrobně. Zahraniční pobyt mi také dal příležitost navázat cenné mezinárodní kontakty, které jsou pro vědeckou spolupráci neocenitelné.
Jak podle vás může mezinárodní mobilita vědců přispět k jejich osobnímu a profesnímu rozvoji?
Mezinárodní mobilita vědců je pro jejich osobní a profesní růst klíčová. Hlavně pro ty, co skutečně jednou chtějí mít svou vlastní laboratoř. Pobyt v zahraničí otevírá nové perspektivy, umožňuje přístup k nejnovějším technologiím a metodikám, a poskytuje příležitost učit se od světových lídrů v oboru. Umožní vám vybudovat si mezinárodní síť kontaktů, naučíte se komunikovat s různými typy lidí a začnete třeba i chápat, proč některé kultury uvažují jinak než my. Pro nás vědce je mobilita životně důležitá – dostaneme se tak do kontaktu s know-how, které bychom se jinde nenaučili a které pak můžeme předávat dál jako give-back vědecké komunitě a tím pomáhat posouvat vědecké poznání.
Jaké konkrétní výzvy a příležitosti jste zažil během svého zahraničního pobytu?
Jednou z hlavních výzev bylo adaptovat se na nové pracovní prostředí a kulturní rozdíly. Nicméně, tyto výzvy byly zároveň i příležitostmi k osobnímu růstu. Například jsem měl možnost pracovat na špičkových projektech s nejnovějšími technologiemi, což bych v České republice tehdy nemohl. Tyto zkušenosti mi umožnily získat cenné dovednosti a znalosti, které nyní aplikuji ve své práci. Velkou výzvou také bylo být tak daleko od domova, pryč od své rodiny, člověk se musel o sebe postarat úplně sám. Takže to byla i velká škola života nejen z profesní stránky.
Co byste doporučil mladým vědkyním a vědcům, kteří uvažují o zahraniční stáži nebo práci?
Aby byli odvážní a otevření novým příležitostem. Stáž nebo práce v cizině může být náročná, ale je to investice do vaší budoucnosti. Nebojte se překročit hranice a využít možností, které svět nabízí. Zkušenosti získané v zahraničí jsou často nenahraditelné a mohou zásadně ovlivnit vaši vědeckou kariéru.
Platí to vice versa i pro vědce-expaty, kteří dnes působí v zahraničí – aby se nebáli překročit hranice zpět domů a zúročit své zkušenosti v místních institutech tak, jak jste to udělal vy?
Rozhodně ano. Doporučil bych jim, aby pozorně sledovali, kam se posouvá věda v jejich domovině. Často stačí, aby uplynulo několik málo let a situace se může podstatně změnit. Sám vnímám ten velký posun CEITECu za dobu, co jsem byl ve Státech, například v oblasti infrastruktury, rozsahu administrativní podpory vědcům nebo institucionální kultury. Zároveň vidím i změny, kterými si v poslední době prošlo Brno – stalo se z něj město s mezinárodní atmosférou, ve kterém se daří výzkumu a inovacím, a zároveň se v něm dobře žije. To všechno může být atraktivní kombinací pro kohokoli, kdo hledá uplatnění ve špičkovém vědeckém prostředí a současně se chce vrátit domů, do České republiky. Já sám považuji Brno za svůj druhý domov.
Co je pro vás jako člověka zodpovědného za složení výzkumného týmu důležité při náboru nových členů?
Do svého týmu hledám především lidi, kteří jsou zapálení pro to, co je na vědě baví. Nejlépe to poznáte na schůzkách „jeden na jednoho“, kdy se bavíme o tom, co daný člověk za poslední týden v laboratoři udělal a dostaneme se do živé vědecké diskuze. Pro mě jsou diskuze vůbec největší odměnou. Mám rád naše labmeetingy, kde debata a brainstorming přináší nová témata a cesty, kterými se náš výzkum může vydat. Díky této interakci si rozšiřujeme obzory a získáváme nové informace.
Náš tým má zrovna otevřenou postdoktorandskou pozici, takže momentálně hledám člověka, který se chce věnovat mechanismům regulace translace, je zvídavý a má v sobě dostatek nadšení pro vědu. Zároveň musí být ochotný na sobě pracovat a být otevřený různým názorům a diskuzím.
Můžete uvést příklad projektu nebo objevu, který by nebyl možný bez vašich zahraničních zkušeností?
Musím říct, že těch je mnoho, jelikož jsem začal budovat svou skupinu v Brně jen před pár lety. Naše laboratoř je zaměřená zejména na ribozomy a metoda, která je umožňuje vizualizovat ve vysokém rozlišení, je právě kryoelektronová mikroskopie. Na tak velké molekuly, jako jsou ribozomy, se již nepoužívá krystalizace, jelikož nás více zajímají dynamické stavy ribozomu, které jsou velmi podstatné pro jeho funkčnost.
Jaké kroky by měly české vědecké instituce podniknout, aby podpořily mobilitu svých vědkyň a vědců?
V první řadě musím říct, že ne všichni vědci mají tu ambici vycestovat do zahraničí. Někteří chtějí zůstat blízko své rodině nebo chtějí mít pocit větší stability, což je pochopitelné. Podporována by však měla být mobilita mladých vědců a vědkyň, a to již v rámci PhD studia formou krátkodobých, několikaměsíčních pobytů, a některé vědecké instituce to již mají jako podmínku v rámci PhD studia. Ti, kteří jsou zapálení pro vědu a chtějí pokračovat ve vědecké kariéře, by měli být povzbuzováni v úsilí získat titul PhD již v zahraničí a vědecké instituty by jim měly poskytnout potřebnou asistenci v podávání přihlášek na zahraniční univerzity.
Mimořádnou podporu by však měli dostat ti vědci, kteří mají ambici založit si vlastní výzkumnou skupinu. České vědecké instituce by měly organizovat akce, na kterých by se mohli setkávat PhD studenti s vědci a vědkyněmi, kteří po návratu ze zahraničí vybudovali v České republice vlastní skupinu, aby se od nich dověděli, co to obnáší. Současně by si odnášeli i tipy a doporučení na univerzity, kam by mohli vycestovat minimálně na dva roky na postdoktorandskou pozici, kde by si plně osvojili toto know-how a po návratu by ho předávali další generaci. Tento mechanismus by mohl hrát důležitou roli v rozvoji vědy v České republice.
Zdroj: Czexpats in Science
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
