Jonáš Ťoupal: Hokejem k PhD v Americe

První krůčky

V Americe budu letos již osmým rokem. Hlavním důvodem proč jsem již v 17 letech odcházel hrát hokej do Spojených Států byla vidina kombinace studia vysoké školy a hraní hokeje na vysoké úrovni. První tři roky jsem tam pouze hrál hokej v místních juniorských soutěžích se snahou získat stipendium. Aby člověk na univerzitách mohl dostat stipendium, musí mít status amatéra, což znamená, že za sport nesmí nikdy brát žádné peníze, takže si člověk všechno musí financovat sám. Přitom jsem dále docházel na Česko-Anglické Gymnázium v Českých Budějovicích, které mi umožnilo studovat třetí a čtvrtý ročník individuálně – přes rok jsem v Americe hrál hokej a sám se učil a po sezóně, někdy na začátku dubna, jsem se vrátil a dodělal zkoušky ze všech předmětů. Díky tomu, že mi ČAG tohle umožnilo, jsem dnes v pozici, kdy mohu svůj příběh vůbec sdílet.

Hrál jsem celkově tři roky juniorské soutěže, jeden rok na Long Islandu v New Yorku a poté dva poblíž Bostonu. Měl jsem možnost hrát ještě další rok, ale už se mi chtělo na vysokou školu. V tu chvíli jsem byl rekrutován několika školami, mezi nimi třeba i Cornell University, jenže na té chtěli, abych ještě rok hrál juniorskou soutěž. Cornell hrají National Collegiate Athletic Association (NCAA) Divizi I – nejvyšší univerzitní hokejovou úroveň. V Americe je několik úrovní – NCAA DI a DIII (DII existuje v jiných sportech, jen škol co hrají hokej není tolik a proto mají jen divize I a III). Pod NCAA je dále American Collegiate Hockey Association (ACHA), která má několik divizí. Protože jsem už další rok nechtěl hrát jen juniorskou soutěž, ale chtěl se posunout dál a začít studovat, mojí nejlepší volbou v té situaci byla škola Hobart and William Smith Colleges. Menší škola (2500 studentů) poblíž Rochesteru, NY, v oblasti Finger Lakes (vinařská oblast, která každoročně soupeří s Napa Valley o pozici vinné oblasti číslo jedna v Americe). Byli na špici DIII, co se týče hokejových výsledků, zároveň to byla škola, která měla silné akademické hodnocení a ještě mi díky hokeji velice vyšli vstříc finančně.

Hobart and William Smith Colleges

Tam jsem studoval poslední čtyři roky. Vystudoval jsem dva obory, Bachelor of Science in Geosciences a Bachelor of Arts in Planetary Science. Pokud někdo jenom trochu přemýšlí o tom, jestli něco podobného má jít zkusit, doporučuji: jděte do toho. Nemohu si ten místní život za poslední čtyři roky vynachválit. Mít možnost kombinovat kvalitní vzdělání, které vás opravdu baví, vybírat si předměty, které chcete a které vás zajímají, a zároveň k tomu dělat sport, který děláte celý život, nejde ničím překonat. Sportem navíc získáte spoustu kamarádů a tím si užijete ještě ty extra věci spojené se studiem v Americe – párty, spring break, Den díkuvzdání u Američanů doma, poznávání větších měst, jako je New York nebo Boston, v mém případě za doprovodu lidí, co tam žijí… Je samozřejmé, že se zdokonalíte v angličtině – již po prvním měsíci studia jsem začal anglicky i přemýšlet, což je podle mě dost zlomový bod, co se týče ovládání cizího jazyka. Navíc se osamostatníte a dostanete se ze své tzv. komfortní zóny, čímž dospějete i jako člověk.

Na ledě jsme byli jedním z lepších týmů v lize – tři roky za sebou jsme vyhráli naší konferenci (v lize je 10 konferencí po zhruba 8 týmech), poslední rok jsme pouze o gól prohráli ve finále. Poté jsme se ale minulý rok dostali až do semifinále celé ligy, které bylo ve Wisconsinu. NCAA pro nás dokonce poslalo soukromé letadlo, abychom nemuseli 18 hodin sedět v autobuse. Nakonec jsme prohráli s týmem, který druhý den vyhrál i finále, ale i tak to pro Hobart bylo vyrovnání nejlepšího výsledku z roku 2009. I osobně se mi celkem dařilo – ve třetím a čtvrtém ročníku jsem byl vyhlášen jako první levé křídlo konference, po tom, co jsem dva roky po sobě vedl náš tým v bodování. Poslední rok jsem byl i kapitánem.

Díky sportu jsem se mohl naplno věnovat škole, což je někdy těžké někomu vysvětlit. Tím, že jsem měl velice nabitý program (tréninky pondělí-čtvrtek, zápasy v pátek a v sobotu, s tím, že každý druhý víkend jsme na ně jezdili 6-8 hodin), jsem byl nucen dělat úkoly, kdykoliv jsem měl volnou chvilku. V autobuse, mezi hodinami, před tréninkem, dlouho do noci, v podstatě pořád. A díky tomuto režimu jsem pak mohl mít i volné neděle, protože jsem se snažil si všechno udělat tak, abych měl alespoň jeden den, kdy budu moct něco podniknout s klukama. Geologie mě navíc hrozně bavila, ať to byly „field tripy“ na korálové útesy staré 500 milionů let, zkoumání toho, co jedli a jak žili dinosauři v dnešním západním Massachusetts, nebo toho, kde se vzalo všechno to uhlí v Pensylvánii. I laboratorní projekty mě naplňovaly, od zkoumání minerálů pod mikroskopem až po hledání ledovců a náznacích o povodních na Marsu díky satelitům a softwaru JMars. Tento výzkum jsme mimochodem následně přes Zoom prezentovali týmu vědců z NASA.

V tom je studium v Americe jiné než u nás v Čechách – většina poznání přichází skrz projekty a jejich následné prezentování spíš než memorizací fakt a vzorečků. Například na zkoušku z fyziky jsme si mohli přinést jeden list papíru, na který jsme si mohli napsat, co jsme chtěli – profesor netestoval, zdali si zapamatujeme Planckovu konstantu, ale jestli jsme schopní ze známých vzorečků vypracovat složitější úkoly a poznat, co všechno je v daném problému nutné znát a co si můžeme dovolit ignorovat.

I díku podobným problémům a projektům se i u vědců pěstuje kreativita. Paradoxně je totiž jedním z těžších aspektů vědy schopnost si vymyslet, co ještě nebylo popsáno, jak si správně položit otázku, kterou by člověk mohl zkoumat, která by někam vedla a která by posunula daný obor o něco dál. Díky tomu jsem si sestrojil svojí bakalářskou práci (v Americe se tomu říká Honors program a trvá dva semestry). Na rozdíl od Čech není povinné psát bakalářku, z toho prostého důvodu, že neexistuje ~ 2 milióny originálních témat (zhruba takový je počet studentů, co každý rok dodělá vysokou školu v Americe). Kdo se ale rozhodne ji psát, musí najít něco originálního, co bude zkoumat, musí to být publikovatelné, a člověk ji musí po napsání obhájit. I ta obhajoba je zajímavá – v komisi je pozvaný odborník na dané téma z jiné školy, odborník na téma ze školy studenta a poté profesor, který s daným tématem nemá vůbec nic společného, a student musí být schopen ho bez problému vysvětlit a popsat i takovému laikovi.

Já jsem se zaměřil na otázku, zda jsou satelitní snímky využitelné k analýze rtuti v přírodě. Studoval jsem především oblast Tarkwa v Ghaně, kde místní lidé těží zlato právě za pomoci rtuti. Nejjednodušší způsob jak dostat zlato z rudy je smíchat zlatou rudu s rtutí – zlato se s rtutí sloučí do tekutého amalgamu a člověk se poté může zbavit zbylého kamení. Následně se z tohoto amalgamu povařením nad ohněm rtuť odpaří a zbyde zlato. Problém je, že tento proces zanechá v oblasti spoustu rtuti. Už relativně dlouho se ví, že listy stromů, co rostou na ložiscích mědi, mají lehce pozměněný pigment a tak se dá měď najít díky satelitním snímkům i uprostřed džungle. Já jsem použil podobný přístup, jen jsem se chtěl soustředit na znečištění rtutí.

Povedlo se nám ukázat, že stromy rostoucí v půdě, kde bylo naměřeno více rtuti, opravdu mají jiné zabarvení, a to protože rtuť se zaměňuje za centrální atom chlorofylu, tedy hořčík. Díky tomu jsme sestrojili mapy ukazující relativní znečištění v dané oblasti. Manuskript jsme zaslali do časopisu Environmental Pollution a nyní čekáme na kritiku, abychom článek a naší metodu co nejdříve publikovali.

Kam pak dál?

Díky tomu, že jsem již vlastní výzkum dotáhl od začátku do konce, od vytvoření vlastní originální otázky až po sepsání všeho do publikovatelné formy, jsem měl poměrně silné postavení, co se týče dalšího studia. Chtěl jsem dále studovat v Americe a hledal jsem si místo, kde bych mohl studovat na PhD. Komunikoval jsem s několika školami a profesory, některé jsem také potkal na konferenci Geological Society of America, kde jsem svůj výzkum prezentoval. Z hlediska získání pozice na PhD programu v Americe je nejdůležitější právě kontakt s profesory a snaha se s nimi seznámit.

Samozřejmě, že jsou zde také známky, Graduate Record Examinations (známé jako GRE testy, které se soustředí hlavně na matematiku, analýzy článků a psaní esejí), vaše zkušenosti v oboru a ve výzkumu, to jaké předměty jste studovali, váš motivační dopis a doporučení třech profesorů, ale podle mě je nejdůležitější se seznámit s profesorem, se kterým byste chtěli pracovat. Koneckonců, PhD nějakou chvíli trvá a bude mnohem příjemnější pracovat s někým, s kým máte něco společného, a tak se na to spoustu profesorů dívá. Já jsem napsal zhruba 16 profesorům na 16 školách. Asi tak polovina se mi ozvala, že ten rok nikoho brát nebudou a tak jsem dále pracoval s osmi školami a z těch si nakonec vybíral, kam půjdu.

Opravdu si myslím, že ta domluva s profesorem dopředu je nejdůležitější část celého procesu. Když jsem si například já podal přihlášku na školu, kam jsem si myslel, že se stoprocentně dostanu a nikomu z toho oddělení jsem tudíž ani nepsal, tak jsem se tam samozřejmě nedostal. Na druhé straně mince jsem byl v těsném kontaktu s profesory z University of Pennsylvania, velice selektivní školy ze skupiny Ivy League (osm nejstarších škol na severovýchodě USA, školy jako Harvard, Yale, Brown, Cornell…,) nebo také s lidmi z University of Arizona, což je v geologii jedna z nejlepších škol na světě. Nabídku jsem dostal na obě.

Lidsky jsem si nejvíce sedl s profesorem z UPenn, která mi vyhovovala také lokalitou, vybavením, prestiží, vyhlídkou do budoucna, i možností dále hrát hokej, i když už jen na nižší úrovni v soutěži ACHA. Na University of Pennsylvania budu tedy teď koncem srpna nastupovat a nějakou dobu tam studovat, zkoumat a učit. Chtěl bych se zaměřit na lithium, o němž si myslím, že to bude v blízké budoucnosti velice důležitý prvek, pokud se opravdu chceme jako lidstvo odvázat od ropy a uhlíku. Právě z toho důvodu bych se chtěl zapojit také do projektu v Cínovci, už mám pár nápadů, na čem bych tam mohl pracovat a snažím se to zrealizovat, snad bych mohl začít již toto léto. I díku tomu obdivuji to, co se Czexpats in Science snaží zrealizovat, totiž propojit české vědce ze světa s příležitostmi z domova a vytvořit síť velice chytrých lidí studujících po celém světě. Doufám, že můj příběh pomůže dalším alespoň trochu objasnit studium v Americe, a to jednak jak se tam člověk může dostat a jednak jak to poté chodí. Jak jsem již řekl, celá ta zkušenost je k nezaplacení, jak z hlediska mého osobního vývoje, tak z hlediska mého vývoje jako vědce a hokejisty. Navíc získáte horu kamarádů a naplno si užijete studijní život.

 

Autor: Jonáš Ťoupal

Zdroj: Czexpats in Science

---

Jonáš Ťoupal vystudoval Geosciences (B.S.) a Planetary Science (B.A.) na Hobart and William Smith Colleges, kde zároveň hrál hokej. S Hobartem vyhrál konferenci třikrát ze 4 let a v posledním ročníku se zúčastnil Frozen Four turnaje pro nejlepší čtyři týmy daného roku. Byl zařazen do CoSIDA All-America Team, vybírán trenéry a novináři ze všech sportů na základně výkonu ve sportu a akademických výsledků a dvakrát vyhlášen NEHC First Team All Conference pro pět nejlepších hráčů konference. Člen Phi Beta Kappa Society, nyní studuje Earth and Environmental Studies (PhD) na University of Pennsylvania ve Philadelphii, se zaměřením na ložiska lithia a remediaci těžařských oblastí. Na UPenn se dále drží hokeje, ale sleduje a fandí skoro všem sportům.