Lesk a bída českých grantů 2: Řešení grantu jako nekončící série plánování a kontrol

V předchozí části jsem popsal některé problémy zadávacích dokumentací českých grantů. V tomto textu se zaměřím na problémy spojené s byrokracií a kontrolami, kterým čelí ti, kteří grant v ČR skutečně získají. I zde si naše věda ubližuje, a to opět celkem zbytečně. Domnívám se navíc, že bez podstatné změny stávajícího přístupu je takřka nemožné dosáhnout výrazného zlepšení výkonu české vědy.

Stejně jako v minulém blogu začnu porovnáním se správou grantu ve Velké Británii. Když s žádostí o grant uspějete, tak dostanete požadované finance, a vaše instituce navíc určitou sumu jako „overhead costs“. Poté většinou až po dořešení grantu napíšete závěrečnou zprávu, kde stručně popíšete, jestli jste naplnili své cíle, případně jak se původní výzkumný plán změnil. Popíšete výstupy v podobě publikací, patentů, či něčeho jiného. V žádosti jste žádné specifické výstupy neslibovali, takže můžete psát zcela podle pravdy a bez stresu, že jste se někde nesprávně odchýlili od plánu. Plán samozřejmě součástí žádosti o grant je, ale neočekává se jeho dogmatické plnění. V případě některých poskytovatelů zhruba v polovině doby řešení grantu může proběhnout schůzka mezi řešitelem a poskytovatelem, kde se probere, jak grant postupuje. Primární motivací však není řešitele či řešitelku kontrolovat nebo strašit, ale spíše vymyslet, jak mu nebo jí pomoci, pokud se dostane do problémů.

Britský systém grantového financování zkrátka vědcům a vědkyním věří. Předpokládá, že vědí, co dělají, a že se snaží pracovat, jak nejlépe to umí. Grantová agentura a výzkumná instituce se pak vědcům snaží pomoci, aby se na svou práci mohli soustředit. Systém v ČR, jak pozoruji, je vůči vědcům naopak velmi nedůvěřivý. Působí dojmem, že je neustále podezřívá z neschopnosti či zlodějství, případně obojího zároveň, jak mj. popsali i prof. Konvalinka, či dr. Hostomský. I například celkově spíše krátký GAČR Standardní projekt (tříletý) vyžaduje každoroční průběžné zprávy. Tam je třeba popsat účetnictví (včetně pečlivého zdůvodnění nedočerpání plánovaných financí), report o postupu prací, popis průběhu zahraničních cest, a opět věcný i finanční plán na další období. O byrokracii spojené s administrací grantů OP JAK od MŠMT slýchám ještě podstatně horší věci.

Podobná přemíra kontroly a plánů má několik negativních důsledků. V první řadě vědcům zabere poměrně dost času a energie. Možná si řeknete, že na několik málo výkazů se čas najde. Potíž je v tom, že jako vědci absolvujeme povinná školení, organizujeme a navštěvujeme semináře, sedíme v komisích, učíme, máme provozní schůze, atd. Času na vlastní vědu je mnohem méně, než se při pohledu na odpracované hodiny může zdát – a právě z tohoto cenného času další výkaznictví odkrajuje. Časová náročnost takových kontrol se zvyšuje tím, že dílčí zprávy se musí dělat typicky každoročně a je třeba vždy znovu nastudovat jejich specifický formát, který je navíc u každého poskytovatele jiný.

Druhým problémem důrazu na přílišné kontroly je to, že přímo či nepřímo vede k průměrnému výzkumu. Špičkový (tzv. „excelentní“) výzkum je z podstaty riskantní a výzkumný plán se mnohdy musí přehodnotit, či občas úplně změnit. Něco takového je třeba v britském systému velmi snadné a nikdo vás kvůli tomu nebude penalizovat. Obecně platí, že dokud máte výsledky, není úplně klíčové, jaký byl původní plán. Stejně jako je jasné, že se směr výzkumu v průběhu grantu mění, je každému jasné, že nejde plánovat publikace, natožpak ve špičkových časopisech, kam vědci přirozeně míří.

České prostředí je bohužel podstatně méně flexibilní. Klasickým příkladem je nutnost uvádět v případě některých poskytovatelů financování kdy, ve kterých vědeckých časopisech a kolik publikací přihlašující se vědecký tým „vyprodukuje“ a za jak dlouho (existence tohoto požadavku přijde mým zahraničním kolegům neuvěřitelná). Navíc se očekává, že se takový plán opravdu splní. Nelze se tak divit, že se vědci na systém adaptují a leckdy využívají služeb predátorských nakladatelství jako je MDPI. U predátorských časopisů zaplatíte poplatek a článek bude velmi pravděpodobně přijat – je to tak zdaleka nejsnazší způsob, jak zajistit splnění plánu. Mnohé predátorské časopisy mají navíc celkem solidní impakt faktor (co na tom, že získaný nečistými metodami), takže i hodnotitelé scientometrik jsou spokojeni, i když věda sama bohužel trpí. Řada vědců upozorňuje na to, že česká akademická sféra má rostoucí problém s predátorskými vydavateli. Nekritizujme však pouze vědce, kteří u nich články vydávají, ale dívejme se i na systém, který je k tomu tlačí.

Obdobně škodlivé jsou průběžné kontroly plnění výzkumného plánu. V podstatě to tlačí výzkumníka k tomu, aby podával žádosti o granty na témata, která již vyřešil (a kde tedy ví, že bude schopen plán splnit), nebo na témata triviální a neambiciózní, a tedy snadno plánovatelná. Opět tím trpí kvalita výzkumu. Excelentní věda se nedělá tak, že se o ní hodně mluví, a že se čas od času přestřihne páska nového nablýskaného centra excelence. Excelentní věda se dělá tak, že zodpovědně vyberete ty nejlepší vědce a vědkyně a dáte jim čas, prostor a zdroje na řešení vysoce ambiciózních projektů. Jejich práci pak kontroluje především instituce a celosvětová vědecká komunita.

Nejběžnější argument proti podobnému systému založeném na důvěře je, že by tu důvěru někteří vědci začali zneužívat. Řekněme si na rovinu, že to se opravdu dít může. Zároveň se domnívám, že to je mnohem menší zlo než současný stav detailních kontrol. Pokud se ve Velké Británii budete „flákat“ a promarníte velký grant, budete mít příliš málo výsledků a příliš slabý životopis na to, abyste se mohli ucházet o další. Vaše konkurence samozřejmě nestojí na místě a za těch několik let vám uteče a získá granty místo vás. Vůbec není potřeba, aby vám někdo průběžně dával černé puntíky za to, že jste nesplnili kontroly, výsledný efekt je totiž podobný.

Detailními kontrolami a vykazováním zajistíme to, že několik nepříliš výkonných vědců pracně dotlačíme k tomu, že místo jedné slabé publikace za dva roky budou mít jednu ročně. Ale je třeba si uvědomit, že to děláme za cenu toho, že plýtváme cenným časem špičkových vědců, kteří skutečně chtějí posouvat lidské vědění a českou akademickou sféru dopředu. A jsou to právě dobří a špičkoví vědci a vědkyně, kteří přitahují mezinárodní finance a zvyšují renomé našich institucí. S lepším renomé přijdou kvalitnější výzkumníci, zvýší se zdravá konkurence, a přibudou mezinárodní spolupráce či spolupráce s inovativním průmyslem. Zvyšuje se také šance uspět v prestižních mezinárodních grantových soutěžích, či s publikacemi v nejlepších světových vědeckých časopisech. Zároveň s kvalitnějšími vědci a vědkyněmi a lepšími projekty vzroste kvalita především doktorského studia, kde je kvalitní výzkum předpokladem kvalitního vzdělání. A s výkonnou a světově relevantní vědou je také mnohem snazší předstoupit před politiky a požadovat další peníze pro výzkum. Pokud těchto věcí chceme ale dosáhnout, je třeba přestat mrhat časem lidí, kteří nám je mohou zařídit.

Co si myslím, že by bylo vhodné změnit?

1. Dát vědcům více důvěry a svobody: opustit nutnost pečlivého plnění detailního plánu výzkumu, včetně plánovaných publikací.
2. Zrušit škodlivý systém průběžných kontrol. Zde je mimo jiné nutné změnit legislativu, aby průběžné kontroly nebyly u grantů delších než 2 roky vyžadované zákonem (zákon 130, §13, odstavec 2). Pokud poskytovatel financování bude z nějakého důvodu chtít průběžné kontroly provádět, nechť to dělá v takové podobě a míře, jakou si zvolí sám. Zákon 130 je nyní novelizován, a je tak skvělá příležitost zákonnou povinnost průběžných kontrol zrušit.
3. Místo kultury kontrolování a postihů v průběhu řešení grantů se zaměřme na podporu zdravého konkurenčního prostředí, kde granty získají ti nejschopnější v procesu maximálně férového hodnocení s využitím nezávislých zahraničních odborníků.

Proč tvrdím, že je bez takových změn jen velmi těžké si představit podstatnější zlepšení výkonu české vědy? Za prvé je současná byrokracie přímý žrout času a energie vědkyň a vědců již pracujících v ČR, a tlačí je k průměrnému a snadno plánovatelnému výzkumu. Za druhé je tento systém silně odpuzující pro vědce a vědkyně, které bychom chtěli získat ze zahraničí. Tím se obíráme o spoustu talentu, který by mohl přinést nové pohledy, dovednosti a zdravou konkurenci, a pomohl nám snížit míru inbrednosti v institucích, snad nejomílanějšího problému české akademické sféry. Za sebe mohu říci, že při zvažování návratu bych se mnohem snáz dokázal smířit s nižším platem, než s ponižujícím a ubíjejícím systémem kontrol a výkazů. Nedovedu si představit, jak bych v českém systému mohl dělat svobodnou a ambiciózní vědu, což je jediný způsob, který mi dává vnitřní smysl. Pokud se na to ale zaměříme pozitivně, snadnou a nebyrokratickou administrací grantů bychom se v budoucnu mohli pro zahraniční vědce stát více atraktivní zemí, a to bez vynaložení dalších peněz.

Ve dvou textech o některých problémech českých grantů jsem zkusil nastínit dvě oblasti, kde existuje relativně zřetelná cesta ke zlepšení stávajícího stavu. Nedělám si iluzi, že řešení dvou uvedených problémů samo o sobě vyřeší problémy české akademické a vědecké scény, na to jsou moc hluboké a vzájemně provázané. Ale považuji za důležité řešit věci, které řešit lze.

Děkuji za komentáře k textu Blance Collis, Markétě Tomkové, Janu Maškovi, Matouši Glancovi a Martinu Janovskému.

Autor: Jakub Tomek

Zdroj: Czexpats in science

Články v rubrice Blogy a komentáře nijak neodrážejí názory redakce.

Jakub Tomek je v současnosti Sir Henry Wellcome Fellow na University of Oxford, kde za využití výpočetního modelování a laboratorních experimentů zkoumá příčiny vzniku srdečních arytmií. Předtím působil jako postdoktorand na University of California v Davisu a na Oxfordské univerzitě, na které také obhájil svůj doktorát.

První díl článku Les a bída českých grantů si můžete přečíst zde.