Bohuslav Melichar je onkolog. V současné době působí jako přednosta Onkologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc. Všeobecné lékařství vystudoval v roce 1989. Po sametové revoluci využil do té doby zcela nepředstavitelné možnosti zahraničních stáží, a strávil tak dva měsíce v rakouském Innsbrucku, tři měsíce ve francouzském Bordeaux.
V létě roku 1994 vyjel s Fulbrightovým stipendiem do USA. Působil v jednom z největších institutů zaměřených na léčbu a výzkum nádorových onemocnění v M.D. Anderson Cancer Center při University of Texas ve městě Houston.
Během pobytu prošel několika laboratořemi, publikoval v prestižních časopisech, osvojil si angličtinu, pronikl do aspektů vědecké práce a zažil profesionální management vědeckého týmu. Věnoval se buněčné terapii, což položilo základ jeho dalšímu výzkumu v oblasti imunoterapie nádorových onemocnění.
Rozhovor s Bohuslavem Melicharem vznikl ve spolupráci s Ladislavem Loukotou ze stránky Vědátor a je dvacátým osmým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na YouTube kanále a Facebooku.
Budeme se dnes zaobírat zdravotnictvím, které se v České republice a v USA z hlediska systémů pojištění značně liší. Který systém je podle Vás jako onkologa lepší?
Já rozhodně preferuji systém péče, který je u nás, protože americký systém je zatížen velkými nerovnostmi přístupu. Sami Američané teď s tím bojují. Ne každý americký pacient má přístup k těm nejnovějším léčebným metodám, zatímco u nás ten přístup je rovnoměrný. Každý občan této země je pojištěn a má přístup ke všem modalitám léčby. Bohužel ne všichni to úplně doceňují a často musíme diskutovat s pacienty o takových zanedbatelných věcech, jako třeba doprava za lékařem. Z pohledu toho, o jak závažné onemocnění se jedná, je to zcela zanedbatelný problém. Myslím si, že mnoho z nás si neváží toho, co tady vlastně máme.
Co Vám výjezd do Spojených států dal? Co se z něj mohou lékaři naučit dnes?
Já jsem se tam naučil velmi mnoho. Jsem klinický lékař, ale tam jsem pracoval převážně ve výzkumu, i když jsem se také samozřejmě podíval do nemocnice. Tehdy, v roce 1994, vlastně necelých pět let po sametové revoluci, se nám otevřel svět a člověk chtěl poznat, jaký ten svět je. Před rokem 1989 bych vůbec nedoufal, že se takhle někam podívám. Ve Spojených státech je věda na špičkové úrovni. Česká republika ale v mnoha ohledech Ameriku od té doby dohnala či dohání. Tehdy byly možnosti zcela nesrovnatelné. Dodnes je rozhodně inspirativní např. tamní organizace vědy. Myslím si, že i v současné době je studijní pobyt ve Spojených státech velkým přínosem. Amerika je z našeho pohledu sice charakterizovaná velkými nerovnostmi, věda a akademická sféra je tam však špičková. Já jsem se tam naučil nejenom spoustu dílčích poznatků, ale také systém organizace, práci v týmu, a z tohoto pohledu to pro mě byla zkušenost k nezaplacení.
Nejste prvním olomouckým lékařem, kterého v rámci našeho rozhovoru o Fulbrightově stipendiu zpovídám. Znají se fulbrightisté mezi sebou, potkáváte se?
Kolegů, kteří vyjeli do zahraničí, je celá řada i na naší fakultě. Samozřejmě většina stipendistů je z jiných oblastí - ze společenských věd nebo z technických oborů. Je jich celá řada. Stýkáme se občas všichni neoficiálně a někdy i při oficiálních příležitostech. Ta setkání byla v posledních letech méně četná vzhledem k pandemii, ale stále jsme v kontaktu, protože podobné zkušenosti nás sbližují.
Co se v onkologii od Vašeho výjezdu do USA změnilo? Často se objevují nové studie slibující nové typy léčby, daří se je však dostávat i na kliniky?
Fascinující na onkologii je, že nové léčebné postupy, které jsou úspěšné, do praxe přijdou prakticky ihned. Je to dáno tím, že nádory jsou život ohrožující onemocnění, takže není, na co čekat. Od toho mého pobytu v USA před 30 lety se onkologie zásadním způsobem změnila. Tehdy jsem se tam zabýval oblastí nádorové imunologie, a právě v oblasti imunoterapie nádorů je v posledních letech asi ten největší pokrok. S pomocí imunoterapie dokážeme dnes řadu nádorových onemocnění úspěšně léčit a někdy i vyléčit. Je to třeba patrné u karcinomu plic, kterým se poměrně významně zabývám. Imunoterapie zcela zásadním způsobem změnila léčebné postupy, a dokázala tak zachránit řadu pacientů s nádorovým onemocněním. Totéž platí třeba o karcinomu prsu, kde ten pokrok je již delší dobu. Opět se jedná o onemocnění, které je z velké části vyléčitelné a dokážeme tak pacientky navrátit do normálního života.
Jedna věc jsou objevy, druhá věc je ale cena za jejich zavedení do praxe. Jak si v tomto ohledu stojí Česká republika?
Samozřejmě, náklady na léčbu novými metodami jsou vysoké. Léčba je obecně drahá, musíme u každého léku zvažovat jeho přínos. V řadě případů jsou léky díky různé cenové politice u nás dostupnější než ve Spojených státech. Všechno je relativní a hlavním faktorem, který zlepšuje dostupnost péče, je, že práce lékařů a zdravotnického personálu u nás není tak drahá jako ve Spojených státech. My lékaři zde ošetříme více pacientů a naše odměna nebo obecně personální náklady na lékaře nejsou tak vysoké. Náš zdravotní systém je u nás v řadě případů mnohem efektivnější a myslím si, že i to, že nemáme k dispozici tolik prostředků, nás naučilo být úspornější, než jsou třeba naši američtí kolegové.
Jak vypadá práce přednosty kliniky? Je možné se pro veškerou byrokracii dostat ještě k léčbě?
Tak samozřejmě byrokracie zde je, to je součástí té práce, nicméně zase to není tak vysoká pozice, aby se člověk nezabýval medicínou. Jako přednosta kliniky nemůžete přestat být aktivním lékařem, takže já každý týden vidím desítky ambulantních pacientů, chodím na vizity a většinou na tu administrativu mám čas jen mimo tuto činnost. Ty desítky či stovky e-mailů každý den vyřizuji často brzy ráno nebo pozdě večer. Nedovedu si představit, že bych tu práci dělal bez toho, abych byl aktivním lékařem a participoval na výuce mediků a účastnil se vědeckých projektů.
Proč jste se vlastně původně rozhodl pro onkologii? Není to obor, se kterým by se pojila zrovna veselá pověst. Zvažoval jste i jiné specializace nebo zaměření?
Já jsem se pro medicínu rozhodnul před 40 lety. Letos tomu bude 40 let od doby, kdy jsem nastoupil na lékařskou fakultu. Ono tehdy zase těch možností tolik nebylo. Zajímaly mě přírodní vědy i společenské vědy, ale společenskými vědami se tehdy člověk moc dobře zabývat nechtěl, pokud nechtěl zbytek života lhát nebo strávit ve vězení. Medicína je však obor, který potřebuje každá společnost, a tehdejší ideologie do této oblasti pronikala mnohem méně než do jiných oblastí. Mě v medicíně vždy fascinovala problematika onkologie, protože to je oblast, která s sebou nese ohromné stigma a lidé se jí bojí. Před určitým nebezpečím ale nemá cenu utíkat a je potřeba se mu postavit. Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem se rozhodl právě pro onkologii. Žádná jiná oblast neudělala takový pokrok jako právě oblast nádorových onemocnění.
Tradiční závěrečná otázka: Co by podle Vás měl každý laik vědět o tématu onkologie, ale podle Vás to běžný člověk neví?
Problematika nádorových onemocnění je stále jistým tabu a řada lidí si myslí, že osoby, které onemocní, jsou ztracené. Tak tomu ale není a je třeba, aby se lidé nebáli jít k lékaři, nebáli se diagnózy a aktivně se léčili. V naší zemi je systém péče o nádory naštěstí centralizován do velkých center – vlastně Fakultní nemocnice Olomouc je jedno z velkých komplexních onkologických center. Pacienti by se neměli bát se na nás obrátit, i když je třeba někdo posílá jinam. Velké nemocnice mají kapacitu postarat se o všechny nemocné. Je důležité, aby pacienti vyhledali odborníka, aby se neléčili u různých léčitelů a aby ten boj s nádorovým onemocněním nevzdávali. Řadu nemocných dokážeme vrátit do normálního života.
Zdroj: Komise J. Williama Fulbrighta
Článek vyšel v listopadu 2023 na blogu Fulbrightovy komise.
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
