Alžběta Ressnerová: Dokud se bude Evropa bát, bude ve vědě jen dohánět vlak

Působila jste v Brně, Berlíně i v USA. Když srovnáte vědecké prostředí, v čem vidíte ten nejzásadnější rozdíl v přístupu k výzkumu?

Největší rozdíl je v ochotě riskovat. V Americe se běžně financují výzkumy, které označujeme jako „high risk – high reward“. To znamená, že jdete do něčeho, co je extrémně nejisté, ale pokud to vyjde, bude to mít obrovský dopad, bude to velký objev. V Evropě je to spíše naopak. Evropské grantové prostředí je dost konzervativní. Všechno musí být naplánované tak, aby to v podstatě nemohlo dopadnout špatně. Nejde se do žádné nejistoty. Jenže bez té nejistoty se v moderní vědě nikam neposuneme. Tím, že Amerika dává peníze na odvážné projekty, dosahuje velkých pokroků a je na špičce. V EU byste na takové věci peníze často vůbec nedostali, protože se hodnotitelé bojí, že projekt selže.

Další zátěží je také tlak na publikování. V Americe se publikuje celý výzkum s významným výsledkem například jednou za čtyři roky. V Česku je, kvůli tomu, jak jsou nastavené granty, potřeba publikovat v mnoha případech ročně. Vede to k tomu, že čeští vědci musí publikovat dílčí výsledky, které se pak dostanou s nadsázkou do Mateřídoušky a ne do Nature. Je to škoda. Pokud by se celý výzkum publikoval až na jeho konci, měl by potenciál se dostat do lepšího žurnálu a tím se také více zviditelnit. 

Hlavní naší překážkou je tedy mentalita, která nepřeje riskování? 

Ano. A projevuje se to i v transferu technologií. V Česku, když založíte startup na základě akademického výzkumu a nepovede se, nahlížíme na to jako na jakési osobní selhání nebo dokonce ostudu. V USA je to úplně jinak. Na neúspěch se nedívají jako na konečnou. Řeknou si: „Ok, tohle nevyšlo, ale co když to příště vyjde?“ Pokud se nebudeme pokoušet o věci, které mohou selhat, nikdy neuděláme skutečný skok vpřed. Právě americká odvaha zkoušet věci znovu a znovu je přesně to, co nám v Evropě chybí. Česko má obrovské množství chytrých lidí, kteří umí přemýšlet inovativně, ale brzdí je systém i strach z neúspěchu, který se u nás pěstuje. Češi jsou taky obecně rebelové a to je při výzkumu dosti užitečné. Bohužel systém jim nedává prostor dělat velmi odvážné věci.

Mimo to v českém prostředí komercionalizace stále hodně drhne, akademický a průmyslový sektor jsou tu oproti USA málo propojené. V Americe je spolupráce naprosto přirozená,  univerzita je vnímána jako inkubátor pro startupy. Díky tomu se i medicínské objevy dostávají mnohem rychleji do klinické praxe, tedy k reálným pacientům. Celý proces je nesrovnatelně rychlejší. U nás komercializace vědy v podstatě neexistuje, žádaným výstupem je článek,  ale chybí tlak na to, aby nápad někdo koupil, aby se z něj stal produkt. To se musí změnit, jinak naše věda zůstane pozadu za zbytkem světa.

Vy osobně se věnujete metodě CRISPR. Jak se na tuto moderní technologii dívá Evropa ve srovnání s USA?

To je typický příklad evropské brzdy. V EU se úpravy genomu pomocí metody CRISPR například v rostlinách v podstatě zakazovaly, což vědu výrazně zablokovalo a znemožnilo její posun do praxe. Evropa je o dost opatrnější a hledají se důvody, proč to nedělat. V Americe se takové projekty aktivně podporují. Pokud se v EU nezmění legislativa a přístup k inovacím, budeme pořád jen dohánět vlak, který už dávno odjel. 

Vnímáte rozdíl v pracovním tempu v Česku a v Americe?

To hodně záleží na instituci i na nadřízeném. Mně se naštěstí podařilo, že mám skvělé vedení, které po mně nevyžaduje, abych pracovala o víkendech. A v laboratoři nemusím být do noci. Bohužel se to nedá říct o všech amerických univerzitách. Pověstný je tím například Harvard. V Berkeley pracujeme v důstojné pracovní době a neřekla bych, že bychom měli méně kvalitní výsledky. Zákony tady ale nechrání zaměstnance tak jako v Evropě, takže je to hodně individuální a musíte mít štěstí. 

Hodně vědců z České republiky odchází kvůli finančnímu podhodnocení. Jak to vnímáte vy?

Je pravda, že vědci v akademické sféře nejsou nikde na světě vyloženě bohatí a ve srovnání se soukromým sektorem máme pocit podhodnocení. Ale je tu jeden zásadní rozdíl: i se svým „podhodnoceným“ americkým platem mám mnohem vyšší životní úroveň než v Česku. A to platí i pro doktorandy. V Americe mají studenti takové podmínky, že se mohou plně věnovat výzkumu. Nemusí řešit, jak zaplatí nájem nebo jestli budou mít na jídlo. V Česku existenční problémy studenty demotivují, někdy to vede i k tomu, že už nepokračují v postdoktorských pozicích. Mám s tím osobní zkušenosti z posledního ročníku mého doktorátu. Přestože jsem měla smlouvu, tak jsem ten rok nedostala žádná další stipendia, granty nebo ocenění navíc, což jsou věci, které nás dost drží finančně nad vodou. Byla jsem na tom zle a projevilo se to i na mém zdraví. Situace se ale i u nás zlepšuje. Pozitivním krokem byl například zákon o podmínkách doktorandů, který nastavil, že doktorandi musí mít 1.2 krát vyšší příjem než je minimální mzda. To sice stále není žádná sláva, ale je to dobrý start. 

Kdybych dělala stejnou vědu pro biotechnologickou firmu v soukromém sektoru tady v Kalifornii, měla bych okamžitě dvojnásobný plat. V USA mohu žít život bez existenčních problémů i v akademické sféře, což v Česku stále není samozřejmostí. 

Návrat do Česka jen když se v EU změní podmínky 

Měla jste příležitost ucházet se o studium na Harvardu, ale vybrala jste si raději Brno. Proč? 

Měla jsem štěstí, že vedoucím mé magisterské práce v Berlíně byl Klaus Rajewsky. Je to velmi uznávaný vědec, profesor z Harvardu a velká kapacita v oboru imunologie. Právě on mi tehdy řekl, že si myslí, že bych se mohla ucházet o doktorát na Harvardu. Samozřejmě bych musela projít standardním výběrovým řízením, ale napadly jej laboratoře, kam bych se hodila.  Po náročném studiu v Berlíně jsem se ale na Harvard necítila a chtěla jsem se vrátit do Brna, kde jsem získala zázemí a mentory. Těmi byli můj vedoucí Zbyněk Heger, jenž mi dal opravdu velkou svobodu a prostor se rozvíjet a již zesnulý Vojtěch Adam, který na mě měl vědecky i lidsky velký vliv. 

V závěru doktorátu jsem měla čest intenzivněji spolupracovat s Martinem Pumerou, jedním z nejlepších českých chemiků, se kterým jsme napsali dva články. Je to přesně jeden z těch vědců, kteří umí studenty vést a motivovat, naučit je přemýšlet a vymanit z české „malosti“. Svého rozhodnutí dělat doktorát v Česku vůbec nelituji. Dalo mi to opravdu mnoho. Do USA jsem se poprvé během něj podívala díky Fulbrightovu stipendiu. Pak jsem se na rok vrátila do Česka, abych dokončila a obhájila doktorát, a rok na to jsem se opět vydala do Ameriky jako postdoc. Nakonec mého současného amerického zaměstnavatele tolik nezajímalo, zda jsem vystudovala Harvard nebo Vysoké učení technické, ale ocenili mé nápady, řešení a dovednosti. 

Plánujete se do Česka vrátit? 

Upřímně, hrozně se chci vrátit do Evropy. Žít v Americe je docela náročné. Nemít tady rodinu ani sociální jistoty je těžké. Všem, kdo si stěžují na naše zdravotnictví, bych doporučila si vyzkoušet měsíc tady v Americe. Česko jako zemi mám moc ráda. Pravděpodobnost, že bych se vrátila přímo tam, je ale momentálně malá. Nejspíše bych si vybrala jinou evropskou zemi, ale ani tak se nechci vrátit teď hned.

Proč? 

Pracuji v USA na metodách dopravy genové terapie po těle. Ty jsou zde na absolutní špičce. Je to rizikové, je to odvážné. Kdybych se v tuto chvíli vrátila do Evropy, která většinově stále používá staré metody, byl by to pro mě vědecky hrozný krok dozadu. Proto říkám, že se sice chci vrátit, a upřímně s tím i počítám, jen moc doufám, že se vědecké podmínky a mé pole zkoumání v EU mezitím posunou kupředu. Potřebujeme prostředí, které se nebojí inovací, lépe financuje mladé vědce a dokáže propojit laboratoř s trhem. Upřímně: fakt, že jsme získali Nobelovu cenu naposledy zhruba před 60 lety, podle mě o tom, zda se v Česku dá nebo nedá dělat špičková věda, něco vypovídá. A není to nedostatečností českých vědců, ale prostředím, které není primárně nastavené na růst.

Doufám, že za dobu, co budu v Americe, se situace v EU zlepší natolik, abych se mohla vrátit a pomohla své pole rozvíjet tak, aby bylo konkurenceschopné. Čeští politici sice říkají, jak chtějí lákat vědce zpět, ale já zatím nevidím žádnou výraznou akci, která by nás k tomu motivovala.

Alžběta Ressnerová je molekulární bioložka a expertka na nanotechnologie, která se specializuje na revoluční technologii genetických nůžek CRISPR. Po studiu molekulární medicíny na Humboldtově univerzitě v Berlíně získala doktorát z nanověd na brněnském institutu CEITEC VUT. S technologií CRISPR začala pracovat na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde působí i v současnosti. Nyní provádí výzkum v rámci tamního Innovative Genomics Institute (IGI). Zde se věnuje vývoji bezpečných metod pro opravu DNA přímo v lidském těle.