Eliška Černá je sociální pracovnice a působí jako výzkumnice a odborná asistentka na Katedře sociální práce Fakulty sociálních studií Ostravské univerzity. Ve své akademické praxi se zajímá o řešení problémů spojených s bezdomovectvím a vyloučením a o radikální sociální práci. V domovské Ostravě založila Noc venku – akci na rozšíření povědomí o problematice bezdomovectví. Podílela se na projektu Rapid Re-Housing v Brně.
Spoluzaložila a nadále podporuje Asociaci lidí pro domov a spolupracuje s Platformou pro sociální bydlení. Vydala knihy Způsoby a řešení bezdomovectví a vyloučení z bydlení: Analýza a komparace situací ve Francii, Velké Británii a v České republice (2016) a Z ulice do bytu: Sociální práce v procesu reintegrace do bydlení (2019). V prosinci 2018 vyjela jako stipendistka Fulbright-Masarykova programu do Kalifornie, kde ve výzkumném centru Urban Displacement Project při University of California, Berkeley pět měsíců zkoumala procesy vymísťování a vystěhovávání osob ze svých domovů.
Rozhovor s Eliškou Černou vznikl ve spolupráci s Ladislavem Loukotou ze stránky Vědátor a je třicátým sedmým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na YouTube kanále a Facebooku.
Existuje řada příběhů lidí, kteří jsou chronicky bez domova. Utkvěl vám ale v hlavě nějaký „ideální případ" toho, jak se člověk bez domova dočkal šťastného konce?
V letech 2016–2018 jsem byla součástí výzkumného týmu projektu Rapid Re-Housing v Brně. Testovali jsme přístup „bydlení především," který spočíval v tom, že 50 rodin s dětmi bez domova bylo zabydleno do městských bytů. Důležitá byla samozřejmě návazná podpora v bytech, která byla potřebám domácností šitá na míru s cílem bydlení si udržet. Rodiny byly v průměru před tím bez domova šest let, mnohé z nich žily na ubytovnách, v naprosto nevyhovujících podmínkách. Každá jedna takto zabydlená domácnost, ať už jednotlivce či rodiny, pro mne představuje ideální případ odchodu z bezdomovectví. Ideální proto, že nemusí naplňovat různá kritéria, jakými jsou například bezdlužnost či abstinence od drog a alkoholu, a i tak získají důstojné bydlení. Díky výsledkům projektu se podobné programy rozšířily do dalších měst v Česku. A tím je tento příklad také pro mne ideální, že se nějaké řešení osvědčilo a daří se ho šířit dále.
Eliška Černá při akci na podporu obyvatel hornické osady Bedřiška, kterým hrozilo vystěhování, říjen 2019, Ostrava
Založila jste akci Noc venku, při které si mohou lidé vyzkoušet, jaké je to být bez domova. Co vás k tomu přimělo? Jaké na to máte ohlasy?
Já bych úplně na začátek ráda uvedla na pravou míru, že v rámci jedné noci si nejde vyzkoušet bezdomovectví. Snažíme se proto Noc venku rámovat tak, že přespáváme jednu noc venku na ulici v solidaritě s lidmi bez přístřeší. Abychom problém zviditelnili, a zejména zviditelnili to, že lidé bez přístřeší nejsou veřejnosti lhostejní. Protože lhostejnost části veřejnosti je opakovanou zkušeností lidí bez domova. Já jsem Noc venku zakládala v době, kdy v Česku moc neexistovaly akce na podporu lidí bez domova ve veřejném prostoru. S tzv. „sleep outem" (nocí venku) jsem měla zkušenost ze zahraničí, a přišlo mi to jako vhodná forma pomoci, protože zapojuje veřejnost aktivně. Kromě přespání se navíc vyberou potraviny, které se následně rozvezou do potřebných zařízení. V českém kontextu je inovativní to, že alespoň v zakládajícím, ostravském týmu figurují samotní lidé bez domova, čímž se u veřejnosti mohou nabourávat případné stereotypy nebo předsudky o lidech bez domova jako o pasivních objektech pomoci. Nejsem si jistá, jak je to nyní, ale v době, kdy jsem v Noci venku působila, jsem byla příjemně překvapená, kolik dalších lidí se na akci nabalilo a jak velká vlna solidarity se zvedla.
Eliška Černá představuje svou knihu Z ulice do bytu v ostravské galerii PLATO, leden 2020
Ohrožuje opravdu bezdomovectví i střední třídu? Existuje dnes přece paleta „záchranných sítí" sociálního systému, který by tomu měl zabránit. Jak se situace dlouhodobě vyvíjí?
Střední třídu určitě ohrožují rostoucí náklady na bydlení v kombinaci se stagnující mzdou, což je dlouhodobý trend. Jde o zvyšující se nájmy, ale i nedostupnost hypoték k pořízení si vlastnického bydlení. Nemusí to nutně hned znamenat propad do bezdomovectví. Existuje například příspěvek na bydlení, který mohou domácnosti v nájemním bydlení čerpat. Nicméně je určitě možné říci, že současná situace neúměrně zatěžuje rodinné rozpočty náklady na bydlení, a pro zranitelnější domácnosti (což mohou být typicky seniorské domácnosti, či domácnosti s více dětmi nebo vedené pouze jednou pečující osobou) představuje ohrožení ztrátou bydlení.
V rozhovoru pro iDnes jste zmínila, že nejviditelnějšími bezdomovci jsou muži, ale bezdomovectví trápí méně viditelně také ženy. Existuje nějaký odhad, kolik u nás je lidí bez domova, a kolik z nich je bez domova krátkodobě, a kolik naopak opakovaně a dlouhodobě?
Ano, odhady se dělají. Posledním je Zpráva o vyloučení z bydlení za rok 2021 organizace Lumos a Platformy pro sociální bydlení. Podle ní se v bytové nouzi nachází 35 až 62 tisíc domácností. Z toho sedm až 9 tisíc je rodin s dětmi a 4,7 – 5,8 tisíc seniorských domácností nad 65 let věku. Dětí do 18 let je 20 – 51 tisíc. Bohužel celoplošně nemapujeme formy bezdomovectví, tedy zda jsou domácnosti v bezdomovectví krátkodobě, opakovaně či chronicky.
Každoroční pochod za práva žen tzv. Women´s March v San Franciscu, březen 2019
Jaké jsou obecně prostředky pomoci lidem bez domova? Co mohu já jako občan udělat a neměl by v tomto ohledu více učinit stát či města?
Touto otázkou se možná dostáváme zpátky na začátek k Noci venku. Já jako občan mohu projevit zájem, nebýt lhostejný, neodvracet pohled. Důležitá je také práce s vlastními předsudky. Existují sociální služby, které by prokazatelně mohly lidem bez domova pomoci, například mokré azylové domy či mokrá denní centra, ale je problém takové zařízení někde prostorově umístit. Lidé / veřejnost je nechtějí, dopředu se obávají konfliktů či hluku nebo se zkrátka jen nechtějí na lidi ve složité životní situaci dívat. Je samozřejmě důležité umět případné třecí plochy mediovat a obavy veřejnosti vyslyšet. V tomto ohledu si představuji, že může sehrát roli právě municipalita. Je to konec konců její úloha dbát na to, aby se obyvatelům města či konkrétního sousedství společně dobře žilo. Tady vidím prostor pro rozvíjení komunitní práce na obci. A na úrovni státu je určitě potřeba legislativního ukotvení sociálního bydlení, tím by mohl být připravovaný Zákon o podpoře v bydlení, který půjde na vládu letos na jaře.
Jak jsou na tom zahraniční systémy? Bezdomovectví není cizí ani jinde ve světě.
To je velmi složitá otázka, protože v různých zemích je situace různá. Nicméně určité globální mechanismy působí napříč euroamerickým kontextem, například deregulace systémů nájemního bydlení, či privatizace bytového fondu do rukou nadnárodních společností. A stejně tak se objevují podobná řešení. V zahraničí dobře fungují například unie nájemníků. I my v Česku máme relativně nově Iniciativu nájemnic a nájemníků, která je organizována hodně zezdola. Dále je hodně rozšířený přístup „bydlení především," o kterém jsem již mluvila. My jsme nicméně jedna z mála zemí, která usiluje o rozvoj tohoto přístupu také pro rodiny s dětmi, ne jen pro jednotlivce. V zahraničí se také rozvíjí různé formy participativního bydlení, a první vlaštovky máme již i u nás.
Kampus University of California, Berkeley, jaro 2019
Byl vám při poznávání přístupů jinde užitečný i výjezd s Fulbrightovým stipendiem? Na co přesně byl zaměřený?
Při mém výjezdu jsem chtěla porozumět více procesům vymísťování a vystěhování lidí ze svých domovů a seznámit se s výzkumnými metodologiemi, které tyto procesy umí zachytit a zmapovat. V rámci výjezdu jsem napsala výzkumný projekt GAČR, který tedy bohužel zatím nebyl finančně podpořen. Fulbrightův výjezd mi nicméně umožnil nahlédnout rozsah pouličního bezdomovectví v opravdu gigantickém měřítku. Byla jsem v Kalifornii, ve městě Berkeley. Hodně mě výjezd konfrontoval také se situací lidí s duševním onemocněním. Konkrétně s tím, že pokud nejsou nastavené dobře služby komunitního typu a v dostatečné míře rozvíjeny zabydlovací programy, tak se na ulici ocitají velmi zranitelné osoby. Nutno však říci, že v Kalifornii se bez domova ocitají i lidé, kteří pracují. Ceny bydlení jsou tam totiž neskutečně vysoké vlivem financializace bydlení. To znamená, že bydlení je chápáno spíše jako investice či prostředek zisku, kdy na trh s bydlením vstupují různé nadnárodní společnosti a akciové fondy spíše, než veřejný statek dostupný všem.
Eliška Černá při každoročním pochodu za práva žen - Women´s March, březen 2019, San Francisco
Tradiční závěrečná otázka: Co by podle vás měl každý laik vědět o problému bezdomovectví, ale podle vás se to příliš neví?
Bezdomovectví není otázkou individuálního přístupu či jednotlivce, který nějak pochybil. Je výsledkem společenských nerovností, které jsou dány dominancí neoliberální ideologie a diskurzem zásluhovosti. Bezdomovectví vede k dehumanizaci lidí, kteří neměli dostatek kapitálu (sociálního, kulturního a ekonomického) k tomu, aby v dnešní společnosti „uspěli”. Pokud by bydlení nebylo přidělováno podle „zásluh” a bylo dostupné všem, neřešili bychom problém bezdomovectví.
Nástěnná malba v San Franciscu, březen 2019
Zdroj: Komise J. Williama Fulbrighta
Článek vyšel v srpnu 2024 na blogu Fulbrightovy komise.
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
