Martin Hora je biologický antropolog. Působí na Katedře antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a na začátku akademického roku 2018/2019 vyjel společně s manželkou a dvěma malými dětmi do města Durham v Severní Karolíně. S Fulbrightovým stipendiem na místní Duke University po dobu osmi měsíců zkoumal zatížení holenních kostí při chůzi u různě fyzicky aktivních lidí.
Foto: Kampus Duke University, Durham, Severní Karolína, podzim 2018.
Martina Hora v rozhovoru vysvětluje, že jeho cesta k biologické antropologii vedla od náhodných nálezů kostí při orání brambor a dětských dobrodružných knížek. Na rozdíl od obecně rozšířené představy biologický antropolog podle něj může klidně pracovat i s živými lidmi, a dozví se tak nejen něco nového o evoluční historii, ale i o nás samotných.
Rozhovor s Martinem Horou vznikl ve spolupráci s Ladislavem Loukotou ze stránky Vědátor a je dvacátým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na YouTube kanále a Facebooku Fulbrightovy komise.
Jaký byl nejvýznamnější okamžik, kdy došlo na oddělení člověka od zbytku fauny?
Já bych se možná snažil tomu oddělování člověka od zbytku fauny vyhnout. Protože většinou, když jsme to zkoušeli, tak jsme dospěli k tomu, že člověk až tak odlišný od těch ostatních zvířat vlastně není. Nicméně takové asi nejklíčovější období, kdy se člověk opravdu začal odlišovat od našich nejbližších příbuzných primátů, bylo podle mého názoru před dvěma a půl miliony let. V téhle době se objevuje rod Homo, máme přitom evidenci o tom, že se mění celý náš způsob subsistence, způsob obživy.
Zintenzivňuje se využívání živočišných zdrojů potravy. Máme k tomu třeba důkazy ve formě řezání na kostech – mnohdy u savců větších než současní lidé. Zároveň všechny ty živočišné zdroje a jiné zdroje potravy začaly být v téže době mnohem častěji zpracovávány pomocí kamenných nástrojů. Těch už nenalézáme jednotky nebo desítky, ale najednou stovky a tisíce. S tímhle souvisejí vlastně i další změny týkající se naší morfologie. Lidé někdy v tomto období ztrácí schopnost pohybovat se efektivně ve stromech, což ještě australopitéci nebo dřívější hominini měli.
Z člověka se stává obligátní biped, pohybujeme se už v podstatě výhradně jenom po zemi a po dvou končetinách. Abychom získali všechny ty živočišné zdroje, najednou jsme museli začít překonávat mnohem delší vzdálenosti, než vidíme třeba u současných lidoopů. S tím se opět posouvá morfologie – vyvíjí se způsob lokomoce, abychom mohli doběhnout k nějaké mršině dřív než jiní mrchožrouti nebo predátoři, nebo případně abychom si kořist ulovili sami.
Jak se všechny tyto změny podepsaly na našem mozku? Vděčím vlastně bipedii za naši kognici?
Do určité míry vlastně ano. Mluvíme o období, kdy jsme se začali podstatně více orientovat na živočišné zdroje a pohybovat v prostoru – to je zároveň také období, kdy začíná encefalizace neboli zvětšování mozku. Takže to spolu určitě souvisí. Nicméně řekl bych, že to nebylo jenom o nohách nebo lépe řečeno dolních končetinách. Dané změny musely probíhat i na jiných úrovních našeho těla, v jiných orgánových soustavách, například cévní, která zase přispěla k vytrvalosti při pohybu. Důležitou změnou musela být termoregulace.
Tropické oblasti v Africe znamenají velké množství slunečního záření – při pohybu naše svaly navíc produkují velké množství tepla, které potřebujeme z těla odvádět. Takže někdy v téhle době si představujeme, že muselo dojít ke zlepšení naší schopnosti se potit a ochlazovat se tímto způsobem. Spolu s tím jsme ztratili většinu srsti, která bránila odpařování potu. Takže to celé je vlastně systémová změna – není to jenom o nohách, ale i o dalších částech těla a celkové morfologii a fyziologii.
Foto: Acrocanthosaurus, Raleigh, Severní Karlonína, zima 2019.
Jak jste se dostal ke studiu antropologie? Práce s kostmi by pro řadu lidí byla spíše něčím, co je odradí.
Často říkám historku, že jsme měli s rodiči zahradu pod hřbitovem, kde občas, když jsme orali brambory, jsme objevili i nějakou kůstku. A právě tohle mě možná už podvědomě nasměrovalo k antropologii.
Ale třeba ještě po střední škole jsem moc nevěděl, čemu se vlastně chci věnovat. To jsem stále hledal. Byl jsem si jistý jenom tím, že se chci ještě něco dozvídat. A když jsem přemýšlel, co dál, objevil jsem obor, který se jmenoval Sociální a kulturní antropologie. Tam byl takový ten náznak studia exotických populací a krajů. A to mi trošku připomnělo dobrodružné knížky, které jsem četl v dětství, tak jsem to vyzkoušel. A vlastně až při studiu oboru jsem si uvědomil, že víc než sociální a kulturní přednášky mě fascinují spíše přednášky doktora Blažka, které byly zaměřené více na biologii. Takže já jsem se už vlastně během bakalářského studia přeorientoval spíš na biologickou antropologii a tam jsem pak i zůstal.
Během magisterského studia jsme s docentem Sládkem zkoumali biologickou variabilitu člověka – proč se lidé liší, jaké to má důsledky pro lokomoci nebo termoregulaci. To jsou témata, u kterých jsem zůstal do dneška. Vzhledem k tomu, co všechno se o nich dá bádat, tak mi asi vydrží ještě na hodně dlouho.
Foto: Stěhování, Durham, Severní Karolína, září 2018.
Dále jste pokračoval i na zahraniční pobyt se stipendiem Fulbrightovy komise. Jak jste se o tomto typu výjezdu dozvěděl a co Vám ten pobyt dal?
To bylo vlastně díky mému školiteli, který na Fulbrightově pobytu také byl. Právě on mě inspiroval to zkusit. A co mi Fulbright dal? Byla to vlastně úžasná fyzická zkušenost z pobytu v cizím prostředí. Možnost podívat se, jak cizí pracoviště funguje jinak, jak se lidé chovají jinak, a ještě řeč je vlastně jiná – byla to prostě úžasná zkušenost k nezaplacení. Dalo mi to nadhled nad vlastním životem a nad problémy, které se u nás řeší. Zjistil jsem, že stejné situace je možné řešit jiným způsobem a inspirovat se můžeme právě zkušenostmi ze zahraničí.
Navíc jsem měl to štěstí, že jsem byl na špičkovém pracovišti evoluční antropologie. Měl jsem možnost tam pracovat vedle úžasných lidí, se kterými jsme rozjeli dlouhodobější spolupráci. Dostal jsem se navíc k tématům, která by mě vůbec nenapadlo tady doma řešit.
No a kromě profesní stránky to mělo také ohromný přínos rodinný, nebo řekněme lidský. Vyjeli jsme tehdy s dvěma malými dětmi ve věku jeden rok a tři roky, a i tak jsme tam byli schopní žít. Člověk zjistil až tam, jak málo věcí potřebuje ke spokojenému životu, což je taky docela dobré vědět. Bylo to tak fajn, že ještě dnes se mě starší syn, který si zahraniční zkušenost lépe pamatuje, ptá, kdy zase pojedeme do Ameriky.
Závěrem tradiční otázku – co by lidé měli o práci evolučního antropologa vědět?
Lidé mají často představu evolučního antropologa jako někoho, kdo pracuje celý den někde s kostmi. Buďto je někde hledá, nebo je potom zkoumá, měří a prohlíží. Ve skutečnosti ale evolučním antropologem může být i někdo, kdo s kostmi vůbec nepřijde do styku. Já například pracuji především s živými lidmi. I touto cestou se můžeme něco dozvědět o naší evoluční historii a zároveň také i něco o nás samotných.
Zdroj: Komise J. Williama Fulbrighta
Rozhovor vyšel v březnu 2023 na blogu Komise J. Williama Fulbrighta.
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
