Petra Urbanová v médiích často vystupuje jako česká forenzní antropoložka a vysvětluje rozdíly mezi svou prací a zobrazováním tohoto oboru ve filmech a v literatuře. Je docentkou a ředitelkou Ústavu antropologie na Masarykově univerzitě. Na přelomu roku 2013 strávila šest měsíců na North Carolina State University ve městě Raleigh jako stipendistka Fulbrightova programu.
Obor forenzní antropologie vznikl právě v USA a Petra Urbanová vysvětluje, že během svého pobytu mohla: „Nasát atmosféru a vidět davy, které mají zájem o forenzní vědy. Bylo to důležité a utvrdilo mě to v tom, že dělám smysluplnou práci, co lidi zajímá.“ Málokoho napadnou praktická využití forenzní antropologie v každodenním životě. Petra Urbanová to ale vnímá jinak a pro příklad není třeba chodit daleko. Na jaře 2020, bezprostředně po vypuknutí pandemie, se její tým podílel na vývoji a testování respirátorů pro dospělé i pro děti. K výběru konkrétní velikosti stačila fotografie zájemce v mobilním telefonu.
S Petrou Urbanovou hovořil Ladislav Loukota ze stránky Vědátor. Rozhovor je třináctým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na YouTube kanále a Facebooku.
Co je obor vašeho výzkumu? Jak jste se k němu dostala? Řekla jste si jednoduše v dětství, že chcete zkoumat lidské kosti, nebo jste se k tomu dostala oklikou?
Zabývám se fyzickou a forenzní antropologií, k čemuž mě přivedla záliba z dětství zkoumat biologii v minulosti a obava maminky, která chtěla, abych šla studovat do Brna, a ne do Prahy. Vždycky jsem měla představu, že bych chtěla dělat vědeckou činnost. Lákalo mě spojení přírodních věd a historie, ale těch možností bylo víc – třeba také archeologie či paleontologie. Až nakonec jsem se přihlásila na antropologii. Měla jsem ale více méně vždy jasno, že něco podobného chci dělat.
Forenzní antropologie je poměrně často zobrazována ve fikci. Tuhle otázku jistě dostáváte často, ale co je podle vás jedna zásadní věc, ve které se fikce liší od reality?
Hmm, média potřebují ukázat práci forenzních vědců jako práci, která je dobrodružná, akční a konstantně plná práce v terénu. Skutečná realita je spíše sezení u počítače, pročítání spisu a samotná analýza, která rozhodně není dobrodružná, nehoníte se za vrahy nebo pachateli trestných činů, i když se s nimi třeba jednou setkáte. Není to náš každodenní chleba.
Foto 2: Vyšetření mumie barona Trencka na počítačovém tomografu, Fakultní nemocnice Brno, únor 2017.
Pod antropologickou prací si představuji už zmíněné lidské ostatky. Jak vypadá vaše běžná denní činnost?
Paradoxně naše práce s lidskými ostatky znamená dotýkat se jich jen minimálně. Moje práce přesunuje studium do virtuálního prostoru. Proto i má běžná denní činnost se více podobá hráči komplikované počítačové hry, ve které se hledají indicie a luští se jeden kvíz za druhým.
Do jaké míry se používá forenzní antropologie v české kriminalistice? A do jaké míry naopak podobné metody užíváte v archeologii?
Forenzní antropologie má své důležité místo v kriminalistice, a to kdekoliv ve světě. Český, nebo spíše evropský kontext je typický svým širokým odborným záběrem od identifikace kosterních nálezů přes analýzy mrtvých těl až po identifikace živých osob na různých záznamových médiích. Nebo odhady věku osob, které hledají v Evropě azyl. V oblasti analýzy kosterních nálezů se řada metodických postupů překrývá s bioarcheologií nebo kosterní antropologií. Rozdíl je ve stáří nálezu, společenském významu a odborné i osobní odpovědnosti.
Foto 3: Vyšetření mumie barona Trencka na počítačovém tomografu, Fakultní nemocnice Brno, únor 2017.
Jak zásadně se studium ostatků liší dnes v porovnání s výzkumem o generaci nazpět?
Rozdíl je ve významu moderních technologií. Dnes se antropologické pracoviště neobejde bez záznamových a zobrazovacích přístrojů, jako jsou trojrozměrné skenery, ruční RTG nebo synchronizované digitální fotoaparáty. Současně se klade vysoký důraz na molekulárně biologické a biochemické analýzy. V neposlední řadě musí být každý forenzní antropolog vybaven znalostmi biostatistiky.
Abych to vztáhl na konkrétní příklad – jak dlouho by trvala rekonstrukce tváře Jošta Lucemburského před příchodem počítačů a jak dlouho trvala dnes s počítači?
Rekonstrukce s počítačovou podporou i bez ní jsou v obou případech mravenčí prací. Manuální upravování v počítači je časově i odborně náročné, v tom směru jsme si práci neulehčili, ale můžeme některé kroky automatizovat. Nicméně obličej každého člověka je odlišný, a proto i každá rekonstrukce je tak trochu jiná. Výhoda počítačové podpory je v možnosti donekonečna upravovat výsledek nebo vytvářet různé scénáře, např. jeden obličej v různé fázi života.
Řekněme, že mě dnes přejede tramvaj a za 1000 let vykopou vědci moje ostatky. Z čeho se pozná, jestli jsem se živil rukama, nebo naopak hlavou?
Záleží, jak náročná byla vaše manuální práce a jak dlouho jste vykonával opakované pohyby spojené s daným zaměstnáním. Pokud to byla práce v kamenolomu, pak očekávejte změny na obratlích a kloubech horní končetiny, určitě se u vás objeví fraktury z únavy nebo minimálně mikrotrhliny v koncových částech dlouhých kostí. Některé profese mají zcela specifický projev na kostře, jiné již méně. Takový mnich se s lamačem kamene ve fyzické aktivitě nedá srovnat, a přesto může mít shodně poškozená kolena od klečení.
Pojďme se vrátit k vaší osobní historii. Na jakém typu Fulbrightova stipendia jste byla a co vám dal zahraniční pobyt?
Byla to výrazná životní zkušenost! Forenzní antropologie má primárně historické kořeny ve Spojených státech, takže už jenom být tam a vlastně nasát atmosféru a vidět davy, které mají zájem o forenzní vědy, bylo důležité a utvrdilo mě to v tom, že dělám smysluplnou práci, co lidi zajímá. Byla jsem visiting scholar v roce 2012 až 2013. Po odborné stránce jsem měla možnost být součástí americké komunity forenzních odborníků, jejíž počet se s jejím evropským ekvivalentem nedá srovnat. V tomto ohledu je opravdu velmi znát, že forenzní vědy a forenzní antropologie mají původ ve Spojených státech. Po osobní stránce se mi poštěstilo navštívit krásná místa a potkat výborné přátele.
Foto 4: Návštěva národního parku Grand Canyon v Arizoně během studijního pobytu v USA, únor 2013.
Významně jste rovněž na jaře 2020 přispěla multioborovému týmu vyvíjejícímu respirátory. Jak projekt vypadal? A jak vypadala vaše účast?
Moje pracoviště iniciovalo testování prototypů respirátorů pro dospělé a ve výsledku jsme také navrhli několik modifikací pro děti různého věku. Vedle toho jsme přišli na jednoduchý postup výběru vhodné velikosti pomocí fotografie z mobilu.
Často se ptám, jaký je rozdíl mezi českou a zahraniční vědou. Tedy jak je na tom česká antropologie ve světovém kontextu?
Zda je česká antropologie na světové úrovni? Snažíme se, aby byla! Není úplně pravda, že antropologie je úplně stejná v celém světě – zrovna česká antropologie nebo středoevropská je trošku specifická ve svém záběru. Ten je mnohem širší než třeba ve Spojených státech. Když v USA řeknete „forenzní antropolog“, máte na mysli odborníka, který identifikuje forenzní kosterní nálezy. Když totéž řeknete u nás, tak je to zároveň člověk, který se zabývá identifikací osob, živých i mrtvých. Okruh zájmu je u nás mnohem širší a klade také větší nároky na odbornost. Takže v tomto mohu říct, že forenzní antropologie je u nás na velmi dobré úrovni – je nejen na úrovni světové, ale přináší ještě něco navíc.
Co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá?
Antropologie obvykle nebývá vnímána jako věda s praktickým využitím. A přesto jako věda o člověku by člověku měla pomáhat v každém směru. Na našem pracovišti se snažíme, aby to tak opravdu bylo.
Foto 5: Výstava o výzkumu mumie barona Trencka, Špilberk, Brno, 2. 10. 2019.
Rozhovor vyšel v prosinci 2021 v rámci blogu Komise J. Williama Fulbrighta s názvem Fulbright Reality Czech.
Zdroj: Komise J. Williama Fulbrighta
Foto: M. Budíková
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
