Vladimír Urbánek: Někteří učitelé Komenského modernizovali až příliš

Dnes je z Komenského symbol učitelství. Jak se jeho obraz proměňoval?

Obrozenecká doba ukotvila Komenského v české kolektivní paměti jako „učitele národů“, klasika české literatury a zakladatelskou figuru moderní pedagogiky. Jeho veřejné obrazy v 17. století jsou úzce spojeny s Komenského sebeprezentací, s recepcí jeho děl a s normativními představami o učencích a „správné“ učenosti. Většinový konsensus panoval ohledně jeho jazykových učebnic a didaktiky, které byly považovány za významné počiny. Učenecká obec se výrazněji štěpila v hodnocení jeho filozoficky založených projektů zaměřených na nápravu a novou systematizaci veškerého vědění, takzvanou pansofii, a na univerzální reformu věcí lidských, tedy všenápravu. Vedle podporovatelů pansofie existovali i její kritici, a to jak z řad teologů, tak z řad významných vědců a filozofů. Příkladem za všechny tu může být René Descartes.

Nejkontroverznější pak bylo již za života Komenského jeho politické angažmá a víra v dobová nábožensko-politická proroctví. Právě ta byla rozhodující pro velmi kritické vnímání Komenského v osvícenské epoše, které založil svým medailonem ve vlivném Historickém a kritickém slovníku Pierre Bayle a které trvalo do konce 18. století. Baylova kritika Komenského jako náboženského fanatika fakticky marginalizovala vliv jeho díla na celých sto let.

Co nastalo potom?

Možnosti nových interpretací Komenského otevřely pozdní osvícenství a počínající národní hnutí. Johann Gottfried Herder označil Komenského za apoštola humanity a odstartoval zájem o jeho filozofické a všenápravné myšlenky. František Palacký vydal ucelený Komenského životopis pojatý jako příběh hrdiny pronásledovaného nepřízní osudu a zasazený do kontextu tragického období českých dějin. Tato biografie pak umožnila zakotvení Komenského v české národní paměti jako kanonické figury, českého velikána, duchovního vůdce národa a předchůdce jeho moderní nezávislosti. Podobně si Komenského přivlastňovalo i německé prostředí, které jej řadilo do kontextu německé pedagogiky, zatímco polské vnímání Komenského bylo značně ambivalentní a patří k němu i jeho obraz jako „zrádce polského národa“, který spolupracoval se Švédy a „zavinil“ vypálení Lešna. Za svého patrona si Komenského vyvolilo české učitelské hnutí od 60. let 19. století a o něco později vznikají i první výtvarná zobrazení Komenského jako učitele s žáčkem. Čeští evangelíci zahrnuli Komenského mezi klíčové postavy české reformace. Jeho jméno se rovněž spojovalo s konkrétními místy, kde působil či která se ucházela o poctu být zvána jeho rodištěm, s pověstmi o jeho přebývání v konkrétní lokalitě a s hledáním jeho hrobu i poutěmi k němu.

Jak se osobnost a dílo Komenského promítly do umění?

Jeho rozličné reprezentace upevňovaly v kolektivní paměti různá média a žánry: od Kollárových veršů po postmoderní romány, od Hollarových rytin po Bornovy obrazy, od Vávrova velkofilmu po cimrmanovské České nebe. Komenského obraz byl spoluvytvářen rituálem pravidelných oslav i politickými a ideologickými požadavky a poptávkou. Tak za první republiky vrcholil jeho kult jako „proroka“ české samostatnosti a Masarykova předchůdce, za komunistického režimu byl oficiálně traktován jako „pokrokový“ předchůdce socialistické školy a bojovník za sociální spravedlnost.

V jakém směru ovlivnil evropskou vědu?

Pokud se díváme na evropskou vědu jen prizmatem takzvané vědecké revoluce 16. a 17. století, Komenský se s řadou jejích klíčových tendencí míjí nebo s nimi přímo polemizuje. Mechanistická přírodověda mu byla cizí, Koperníkovo heliocentrické učení po celý život odmítal, i když přijal kompromisní kosmologický model Tychona Braha. S Descartovým racionalismem a ještě více s karteziány polemizoval. Stejně tak pro něj bylo nepřijatelné Machiavelliho pojetí státu a vládnutí a princip státní rezóny, které považoval za ateistické. Komenský nabídl něco jiného – pokusil se na encyklopedickém, teologickém a filozofickém základě nově systematizovat a harmonizovat dobové vědění o přírodě, člověku a Bohu a nabídnout metodu jejich poznání, která by se dala uplatnit jak v rovině školního vyučování, tak na úrovni metafyzického systému. Jeho cíle zahrnovaly nápravu věcí lidských – filozofie (respektive vědění), politiky a náboženství.

A co jeho učebnice?

Největší uznání si získaly ty, které spojily jazykovou a věcnou výuku: Janua lingvarum reserata a Orbis sensualium pictus. Obě patřily k dobovým bestsellerům s desítkami vydání. Jeho Didactica magna se zařadila k nejsystematičtějším výkladům didaktické teorie. Jeho projekt univerzální reformy vědění a společnosti byl intenzívně diskutován prostřednictvím korespondenčních sítí zejména učenci z Anglie, Nizozemí, Francie, Švédska a Uher od poloviny 30. let 17. století do počátku let šedesátých. Řada z nich jej vnímala jako kolektivní projekt a Komenský sám navrhl nadnárodní infrastrukturu pro vědeckou spolupráci, kterou nazval Sbor světla. Někteří badatelé v tom vidí předstupeň učených společností, zejména anglické Královské učené společnosti.

Koho z vědců či myslitelů nejvíce ovlivnil?

Komenský měl velký vliv na řadu svých současníků. K nejvýznamnějším patřil německo-anglický polyhistor a jeden z klíčových zpravodajů vědění té doby Samuel Hartlib, který se podstatnou měrou zasloužil o propagaci a vydávání Komenského v Anglii i na kontinentě. Ke Komenskému jako své filozofické inspiraci se hlásil německý filozof Gottfried Wilhelm Leibniz, který dokonce po jeho smrti sepsal oslavnou latinskou báseň. K velkým propagátorům a obdivovatelům Komenského patřil i Tomáš Garrigue Masaryk. K těm, kteří se jeho dílem zabývali badatelsky a zároveň je inspiroval, patřili ukrajinský filozof a slavista Dmytro Čyževskij, filozof Jan Patočka a filozof výchovy Radim Palouš.

Je možné, že byl Komenský členem tehdejšího Rosekruciánského bratrstva?

Je nesporné, že Komenský četl takzvané rosekruciánské manifesty, a to snad už v rukopisné formě, ve které kolovaly v kroužcích zainteresovaných intelektuálů ještě před jejich publikací. Ve svém Labyrintu světa a ráji srdce sepsaném roku 1623, tedy devět let po publikaci prvého rosekruciánského manifestu tiskem, pojednal o rosekruciánských idejích a symbolech nabízených na tržišti v satirickém duchu. Komenský byl však přes tuto satirickou reakci nepochybně zaujat myšlenkou univerzální reformy světa, která se objevila jak v manifestech, tak zejména v pozdějších dílech jednoho z jejich nejpravděpodobnějších duchovních otců, luterského teologa a myslitele Johanna Valentina Andreaeho. Nemáme však žádný doklad o tom, že by se ucházel o členství v tomto bratrstvu, o což se pokusili někteří jeho vrstevníci z řad pobělohorských exulantů.

Jaký význam promítáme do jeho osobnosti dnes?

V rámci české společnosti je Komenský nepochybně považován za velkou osobnost českých dějin. Svědčí o tom dlouhodobé průzkumy veřejného mínění z let 1946, 1968, 2007 či 2010, při kterých Komenský figuroval stabilně na třetím až šestém místě. A tuto jeho prominentní pozici upevnila i televizní soutěž o největšího Čecha z roku 2005, v níž se umístil na čtvrtém místě za Karlem IV., Masarykem a Havlem. Co konkrétně ale společnost na Komenském oceňuje, je otázka. Obávám se, že ve většinovém povědomí figuruje stále jako „učitel národů“, autor vrcholného díla starší české literatury Labyrintu světa a ráje srdce a snad i jako velký Evropan. Jeho spisy se však bohužel moc nečtou, spíš se z nich často účelově vytrhávají jednotlivé myšlenky a citáty. Přitom celek jeho díla, jenž prokazuje jeho myslitelskou velikost a původnost, zůstává do značné míry širší veřejnosti neznámý.

Jak hodnotíte uplatňování Komenského pedagogické metody „škola hrou“ v dnešním školství? A jaký potenciál má do budoucnosti?

Nejsem pedagog a netroufám si hodnotit z tohoto hlediska naše školství jako celek. Ze slovního spojení „škola hrou“ se stal slogan, který používají školy a výukové programy ve svých názvech nebo se k němu hlásí různé pedagogické proudy. Obecně se mu rozumí tak, že žáci by si měli ve škole víc hrát, že škola a výuka by měly být především zábavné. Komenský přitom usiloval o dodržování řádu ve světě i ve školním vyučování a rozhodně mu nešlo o nějakou plytkou zábavnost či podbízivost. Pojem „škola hrou“ nebyl v jeho pojetí nějakou pedagogickou metodou, nýbrž byl odvozený od názvu latinské divadelní hry Schola ludus, kterou sepsal během svého působení v uherském Sárospataku. Jednalo se podle jeho vlastních slov o živou encyklopedii, hru, která sloužila k procvičování učební látky již dříve zpracované ve slavné učebnici Brána jazyků otevřená. Komenský hru se svými žáky i nacvičil a sehrál před publikem.

Co z pedagogického učení Komenského považujete pro současné školství za zásadní?

Komenského pojetí výchovy a vzdělávání se ještě po staletích zdá být mnohým aktuální jak svou celkovou koncepcí, tak v jednotlivostech. Školy jako dílny lidskosti, názorné vyučování, přístup všech ke vzdělání bez rozdílu pohlaví, sociálního postavení, národnosti, rasy, či tělesného nebo jiného hendikepu, pedagogická zásada všechno všem všestranně a zároveň otázky spojené s informačním boomem, počínající specializací a nadprodukcí vědění – to je jen malá ukázka toho, proč je Komenský považován za stále živého klasika pedagogiky. Na druhou stranu pedagogové dvacátého století často Komenského příliš modernizovali a nebrali v potaz celkový filozoficko-teologický rámec jeho koncepce, jejímž leitmotivem byla myšlenka obnovy obrazu božího v člověku. Za zásadní považuji jeho pojetí celého života jako školy. Lidský život dělí na osm časových úseků od období prenatálního, které nazývá školou zrození, až po etapu školy stáří a přípravy na smrt. Pro každý úsek předkládá nejen odpovídající výchovné a vzdělávací metody a cíle, ale i rady, jak dobře a hodnotně žít. Koncepce vzdělávání je v této jeho práci úzce spjata s křesťanskou filozofií lidského života a zasazena do kontextu společenské všenápravy.

Autorka rozhovoru: Eva Presová

Foto: Fabiana Mertová

Rozhovor vyšel 13. listopadu 2020 v Lidových novinách

Vladimír Urbánek je historik a vedoucí Oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filozofického ústavu Akademie věd ČR. Specializuje se na intelektuální dějiny 17. století, komunikaci učenců v raně novověké Evropě, myšlenkový svět pobělohorského exilu a na studium života a díla Jana Amose Komenského. Je šéfredaktorem mezinárodního časopisu Acta Comeniana, autorem řady odborných studií a monografie Eschatologie, vědění a politika: Příspěvek k dějinám myšlení pobělohorského exilu.

O autorce

Eva Presová je redaktorka Lidových novin, v nichž má od začátku roku 2020 na starost školství, vědu a výzkum. V médiích pracuje mnoho let, v minulosti působila mimo jiné v Hospodářských novinách, Deníku, Českém rozhlasu nebo odborném periodiku Medical Tribune.