Derecho a downbursty: Když si bouře podají ruce a plivou vichr

Píše se 4. červenec 1929. V Pošumaví je parný letní podvečer, teploty se blíží pětatřicítce, obloha je jako vymetená. Kolem šesté se však na nebi objevují zlověstná žlutozelená oblaka a zvedá se prudký vítr. O chvíli později už bouře doprovázená větrnou smrští a kroupami o velikosti holubích vajec zuřivě vytlouká okna domů a kosí stromy. A to je teprve začátek.

„Bouře prošly přes většinu našeho území, Bavorsko i sever Rakouska a zabily několik desítek lidí. Z kronik víme, že třeba v Jindřichově Hradci vichr smetl celý vlak z trati, na Pardubicku pokácel asi devadesát procent veškerých stromů. O střechu tehdy přišlo tolik lidí, že se pak československý trh potýkal s akutním nedostatkem střešních tašek,“ líčí Miloslav Staněk z Ústavu fyziky atmosféry AV ČR.

Nikdo tenkrát netušil, že se zemí přehnal fenomén, kterému dnešní meteorologové říkají derecho (čti derečo). A to dokonce nejsilnější v našich novodobých dějinách. Co přesně se ale pod tímto pojmem skrývá? „Jde o rozsáhlou větrnou bouři, která vzniká, když se několik bouřek spojí do jedné rychle postupující linie. Jako by si podaly ruce, běžely vedle sebe a hodně z nich fičelo,“ popisuje Miloslav Staněk, jenž jev dlouhodobě zkoumá.

Abychom však mohli mluvit o derechu, musí se živel mimo jiné projevovat nárazy větru o rychlosti alespoň devadesát kilometrů v hodině, a to na dráze delší než čtyři sta kilometrů. „Zasahuje tedy opravdu rozsáhlá území, minimálně o velikosti naší republiky. Rekordní derecha mohou v letním období urazit i více než tisíc kilometrů. Začnou třeba v Německu, přejdou Česko a skončí někde v Polsku,“ poukazuje meteorolog.

Větrné plivance z nebes

Představte si horký srpnový den. Najednou obloha potemní, všechno podivně utichne a studeně se rozfouká. Příchod bouřky člověk většinou pozná dřív, než mu na nos dopadnou první kapky deště. Hlavně díky náhlému větru, kterým jako by si smršť před sebou razila cestu. Ze svého nitra totiž pošle dolů proud chladného vzduchu, jenž se po dopadu na zem roztéká do stran.

„Pod bouřkou se tvoří bazén studeného vzduchu – podobně, jako když pod sebe vylijete kýbl s vodou. Na přední straně této ‚vzdušné louže‘ se formuje gust fronta, tedy ostré rozhraní, kde se chladný vzduch tlačí do teplejšího. Ta má studené rozfoukání před bouřkou na svědomí,“ vysvětluje Petr Zacharov z Ústavu fyziky atmosféry AV ČR (s Petrem Zacharovem zveřejníme v pondělí 18. 8. rozhovor, pozn. red.).

Svůj bazének v podobě ochlazeného vzduchu pod sebe vychrstne každá, byť sebemenší bouřka. Jenže někdy to přepískne a „ufoukne“ si pořádně. K zemi pak rychle propadne obrovský objem chladného vzduchu, který se rozlévá ve směru pohybu bouře. „Těmto intenzivním sestupným proudům, které na zemi produkují silný přímý vítr, se říká downbursty. A právě těch je derecho plné. Tvoří vlastně jeho základní stavební kameny,“ pokračuje vědec.

Downbursty dokážou způsobit podobnou paseku jako tornádo. Jejich rukopis je však v něčem specifický. „Zatímco u tornáda je vždy patrná osa rotace, kolem níž jsou například stromy pokácené na všechny strany, downburst je vyvrací jedním směrem nebo do vějíře,“ objasňuje Miloslav Staněk.

Tyto dva jevy se liší i stopou škod, kterou po sobě zanechávají. „Masivní tornádo ji má souvislou – vezme jednu vesnici za druhou. Po downburstech je však krajina jakoby flekatá. Bouře prostě upustí studený vzduch, pak jde dál a ‚uplivne‘ si zase jinde,“ doplňuje Petr Zacharov.

Mimochodem, 24. června 2021 Česko potrápily oba druhy pustošivého větru, naštěstí však každý v jiné oblasti. Zatímco na Břeclavsku a Hodonínsku řádilo dosud nejničivější tornádo v naší moderní historii o intenzitě F4 (druhý nejsilnější stupeň Fujitovy škály), na Lounsku jen o pár hodin dříve lámal stromy a strhával střechy vydatný downburst.

Španělština napoví

Rovný nebo přímý. Těmito výrazy by se dalo přeložit španělské slovo derecho. K označení větrných bouří ho poprvé použil americký profesor chemie a přírodní filozofie Gustavus Hinrichs ve své studii z roku 1888, v níž analyzoval silný vichr, který o jedenáct let dříve prosvištěl státem Iowa.

„Byl totiž přesvědčen, že tamní krajinu tehdy nezdevastoval rotující vítr v rámci tornáda, jak se někteří meteorologové domnívali, ale vítr přímý. Proto hledal nový termín, aby tyto úkazy od sebe odlišil,“ uvádí Miloslav Staněk.

A jelikož název tornádo pochází ze španělského „tornar“, které v překladu znamená „otočit“, sáhl i on do stejného románského jazyka a zvolil takový výraz, aby z něj bylo na první dobrou jasné, že jím popsaný vítr má přímočarý charakter.

Pojem derecho se však neujal a na desítky let upadl v zapomnění. Meteorologický výzkum se totiž dlouho soustředil hlavně na tornáda. Pak se ale v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v USA záhadně zřítilo několik letadel a vyšetřovatelé si jejich pády nedovedli vysvětlit. S objasněním přišel až Theodore Fujita, autor stupnice sloužící ke klasifikaci tornád, který odhalil existenci silných sestupných proudů vzduchu v bouřích, tedy downburstů.

Jejich shluky se pak zabýval hlavně americký meteorolog Robert H. Johns s kolegou Williamem D. Hirtem, kteří v roce 1987 téměř po sto letech oprášili termín derecho a jasně tento fenomén definovali.

Tam, kde fičí derecho

Právě Spojenými státy americkými se derecha prohánějí nejčastěji. O jejich výskytu mimo USA se dlouho pouze spekulovalo. V jiných částech světa se totiž dokumentaci těchto jevů až do začátku jedenadvacátého století prakticky nikdo nevěnoval. „Nyní už však víme, že pomyslnou stříbrnou medaili v jejich četnosti má střední Evropa. Hojné jsou také v Laplatské nížině v Jižní Americe a mezi Indií a Bangladéšem,“ vypočítává Miloslav Staněk.

Řeč je o derechech letního typu, která vznikají, když je teplé a vlhké počasí. Jen to však k jejich zrodu nestačí. Při zemi se ještě musí držet vrstva hodně suchého a prohřátého vzduchu. Díky tomu se totiž kapičky deště velmi rychle odpařují, což tok vzduchu v downburstu ještě víc ochladí. Jeho dopad je pak o to intenzivnější.

„Letní derecha jsou pro meteorology zajímavá nejen proto, že jsou běžnější, ale hlavně kvůli tomu, že se na rozdíl od zimního typu, který je organizován zvenku třeba studenou frontou, řídí sama. Bouřky si zkrátka řeknou: Jdeme na to! A dají se dohromady,“ vypráví Petr Zacharov. Proto se taky podle něho dají jen velmi těžko předpovídat. Ostatně identifikovat je nelze ani ve chvíli, kdy zrovna zuří. Vzhledem k jejich poměrně komplikované definici je to totiž možné až poté, co se přeženou.

„Nedá se říct: hele, támhle jede derecho! Abychom mohli použít toto označení, musí jev splňovat řadu různých kritérií: downbursty musí zasáhnout velké území, musí mezi nimi být určitá časová souvislost a nárazy větru musí v různých místech dosahovat daných hodnot,“ jmenuje Miloslav Staněk. „Tohle všechno zpětně analyzujeme, abychom zjistili, zda jsme měli tu čest s derechem, nebo šlo jen o náhodný shluk bouřek,“ shrnuje výzkumník.

U nás řádí inkognito

Českem se letní derecho v posledních pětadvaceti letech prohnalo v průměru dvakrát až třikrát do roka, tedy zhruba stejně často jako slabé tornádo. Zkušenosti však tuzemsko má i se zimním typem derecha, které k nám zavítalo třeba v lednu 2007. Veřejnosti se však vrylo do paměti jako orkán Kyrill. Přímočarý vítr z downburstů tehdy pokosil deset milionů kubíků dřeva, zejména v šumavských lesích.

Každý rok je situace jiná. Někdy se u nás derecho nevyskytne vůbec, jindy láme rekordy. Například v roce 2017 jich přes naše území přešlo dokonce šest. „Ve zprávách tento pojem ale spíše neuslyšíte – v českém prostředí je stále relativně nový a není ještě tak zažitý jako třeba tornádo,“ soudí Miloslav Staněk a dodává, že zatím poslední derecho u nás vědci zaznamenali 26. srpna 2023.

Sám ho již jako vášnivý lovec bouřek zažil několikrát. A nedočkavě čeká na další. „Každý meteorolog se těší na pořádnou ‚buřinu‘, aby ji mohl pozorovat a popsat. Toto nadšení však s námi z pochopitelných důvodů nikdo jiný nesdílí,“ usmívá se mladý badatel.

Článek vyšel pod názvem Když si bouře podají ruce a plivou vichr v A / Magazínu 2/2025

Autorka: Radka Římanová

Foto: Jana Plavec

Zdroj: Akademie věd ČR

Miloslava Staňka bouře fascinovaly už odmala. „Jako dítě jsem vydržel klidně šest hodin v kuse sedět u okna a pozorovat, jak prší a blýská se,“ usmívá se vědec, který nyní pracuje v Ústavu fyziky atmosféry AV ČR, kde se zaměřuje na výzkum downburstů a fenoménu derecho. Je nadšený storm chaser neboli lovec bouřek. Fotí je a dokumentuje nejen v tuzemsku, ale taky při výpravách do zahraničí.