(Un)funded Science: Akademické nerovnosti a vědecké poznání

Centre for Science, Technology, and Society Studies (CSTSS) při Filosofickém ústavu AV ČR uspořádalo v říjnu 2021 dvoudenní sympózium, které se zaměřilo na analýzu financování vědy a výzkumu, ať už ve smyslu vlivu sociálních nerovností při rozdílení grantů, či v kontextu toho, jak různé způsoby financování ovlivňují produkci vědeckého poznání. Jednotlivé přednáškové bloky také nabídly pohled do systémů financování vědy v různých zemích, jako je Německo, Francie, USA, Česká republika nebo Jižní Korea.

Českou situaci přiblížil například Adolf Filáček, bývalý ředitel pořadatelského CSTSS. Připomněl osudy české Akademie věd během 90. let minulého století a upozornil také na to, jak se AV ČR během více než třiceti let po Sametové revoluci podařilo dohnat standardy západní vědy. „Vznik Evropského výzkumného prostoru byl zcela zásadní křižovatkou pro českou i evropskou vědu,“ připomněl začátky evropské spolupráce Filáček. Petr Horák z Technologické agentury ČR zase představil metodologii a výsledky evaluace programu ALFA. Další přednášející, Vincent Lariviére, ve svém příspěvku ukázal, jaké pozitivní dopady může přinést větší rozptýlení výzkumných prostředků pro výzkum v jednotlivých zemích.

Soohong Eum poukázal na to, že způsob financování výzkumu je klíčovým nástrojem politiky vědy a nevyhnutelně na vědce působí – a to i v situaci, kdy se tomu sami výzkumníci třeba i aktivně brání. Alfredo Yergos se zase ve svém příspěvku zabýval výzkumem vlivu financování farmaceutického průmyslu na vědecko-výzkumné prostředí ve farmacii. Poukázal na to, že publikační výkon není i v mnoha „tradičních“ oborech zdaleka jediným způsobem měření výzkumné aktivity, a že soukromé financování výzkumu je právě například ve farmacii naprosto formativním aspektem výzkumného prostředí. Ilya Rahkovsky  upozornil na to, že nám stále schází data, který by skutečně ověřovala specifika vztahu mezi financováním a publikačním výkonem.

Celé sympózium mělo také tři hlavní řečníky. První z nich byla socioložka Grit Laudel s příspěvkem „Funding and the Transition to Independent Research“ z Technical University Berlin. Laudel se ve svém výzkumu zabývá otázkou, jak organizace výzkumných institucí ovlivňuje vědecké poznání. V Praze představila příspěvek, ve kterém analyzovala kariérní situaci výzkumníků v Německu, Francii a USA. Jejím cílem bylo ukázat, jak národní systém financování výzkumu podporuje (či nepodporuje) vznik samostatných vědeckých skupin, respektive vznik nových vědeckých programů. „Studovat různé formy financování a vědecké kariéry je důležité proto, že prostřednictvím analýzy toho, jak vědci reagují na nedostatek prostředků a jaká si kvůli tomu vybírají výzkumná témata, můžeme vidět, jak určité systémy politik výzkumu a vývoje ovlivňují produkci vědeckého poznání,“ vysvětlilae Laudel. V posledních dekádách jsou podle ní vědecké kariéry stále závislejší na kompetitivním projektovém financování. „Nedostatek zdrojů tak ve výsledku často vede k tomu, že i nezávislý základní výzkum je závislý na těch aktérech, kteří kontrolují lokální finanční zdroje,“ doplnila Laudel.

Dalším hlavním řečníkem byl Peter van den Besselaar, profesor z Vrije Universiteit Amsterdam s příspěvkem „What Influences Funding Success - Apart from Merit?“. V něm se zaměřil na otázku, jaké faktory kromě kvality projektu mají vliv na jeho úspěšný výběr v projektovém řízení. Podle van den Besselaara jsou nerovnosti, které vyvěrají z kvality projektu, zcela logickou a přirozenou součástí reality vědeckého života. Ve svých datových analýzách se však van den Besselaar snaží identifikovat, jaké další – už méně legitimní – faktory se na úspěchu konkrétního projektu mohou také podílet. Analyzoval například vliv žadatelovy sociální sítě, reputace, schopnost sebe-prezentace, genderu, institucionální příslušnosti, či kognitivní blízkosti. Van den Besselaarovy studie ukazují, že například i hodnotící panely prestižních ERC grantů mají nezanedbatelnou tendenci udělovat granty těm žadatelům, kteří jsou nějak spojeni s domovskou institucí zasedajících panelistů. Zajímavé přitom je, že tento jev byl pozorován jen u věd o živé přírodě a sociálních a humanitních věd.

Třetí řečnice, Cassidy R. Sugimoto, za název svého příspěvku zvolila podtitul celé konference „Academic Inequalities and Epistemic Gaps“. Sugimoto je americká vědkyně, která působí na Georgia Institute of Technology, kde primárně zkoumá způsoby, jak se sděluje a šíří vědecké poznání. Ve svém příspěvku se zaměřila primárně na analýzu společenských nerovností, které formují vědecké prostředí ve Spojených státech amerických. Na analýze dat o držitelích doktorského titulu v USA Sugimoto například ukázala, že z hlediska objemu finančních prostředků na výzkumné projekty není mezi ženami a muži tak velký rozdíl v kontextu malých a středních velkých grantů, ale v kategorii velkých, slavných nebo prestižních grantů masivně dominují muži. Poukázala také na rozdíly v citovanosti. Přestože ženy podle jejích výsledků publikují v časopisech, které mají průměrně vyšší impakt, jsou ve výsledku méně často citované.

Podle Sugimoto je jedním z problémů i to, jak pojímáme autorství vědeckých článků. „Když přemýšlíme o tom, kdo se podílel na vědeckém výzkumu, nemělo by jít jen o autorství konkrétního textu. Jedna osoba experiment navrhuje, druhá ho provádí. Další lidé zase píšou text článků a jiní ho zase editují,“ vysvětlila Sugimoto. „Vědecká práce zahrnuje mnoho různorodých rolí a úkolů a jenom hrstku z nich zahrnuje do autorství.“ Podle ní by bylo užitečnější nad autorstvím výzkumu uvažovat spíše jako nad závěrečnými titulky u filmu – na výzkumu, stejně jako na filmu, se podílí velké množství lidí, kteří mají svou zcela zásadní roli, ačkoliv nutně nemusí sedět režisérském křesle či se podílet na finální střihu. Sugimoto uzavřela svůj příspěvek s tím, že větší diverzita ve vědě by neměla být jenom etickým požadavkem, ale měla by být také zcela pragmatickou ambicí. Podle vědeckých závěrů Sugimoto je očividné, že vědci si volí taková vědecká témata, které vycházejí z jejich preferencí a životních zkušeností. Diverzita mezi vědci tak vede k mnohem pestřejšímu – a tudíž robustnějšímu vědeckému poznání.

 

Autor: Vědavýzkum.cz (JT)

Foto: Filosofický ústav AV ČR