„Abychom si udrželi zdravou vědeckou kulturu v akademickém prostředí, nesmíme tolerovat šikanu na pracovišti.“ Asi tak by znělo vyjádření každého akademického pracovníka, kdybychom se ho zeptali na otázky týkající se šikany na jeho pracovišti. Zajišťuje nejvyšší stupeň vzdělání a akademické prostředí automaticky to, že se dostaneme mezi férový kolektiv? Pokusme se nahlédnout pod pokličku situace v zahraničí a u nás.
Pokud se objeví šikana na kterémkoliv pracovišti, jedná se o velký problém. Podle Julie Růžičkové z Nadačního fondu Filantia je typickým projevem násilí bossing nebo mobbing. Obvykle se oba projevy pojmenují jako šikana, ale je mezi nimi podstatný rozdíl. „Bossing je násilí ze strany nadřízeného, mobbing pak útok, kterého se dopouští zaměstnanec, nebo spíše zaměstnanci vůči svým kolegům,“ dodává Růžičková, která Nadační fond Filantia založila po vlastních zkušenostech z velké korporace. Jejím cílem je vzdělávání a osvěta v oblasti pracovních vztahů a pozitivní změny v prostředí firem, akademické sféry a vzdělávacích institucí.
Podle průzkumu Nadace Filantia o násilí v pracovních vztazích v České republice provedeného v listopadu 2020 je vzdělání šikanovaných lidí na přibližně stejné úrovni. Obětí psychického násilí se základním vzděláním bylo 20 % a 17 % lidí mělo vysokoškolský titul.
Jak je to se šikanou ve vědě?
V akademickém prostředí šikana bezesporu existuje. Výzkum mezi britskými akademiky ukázal, že 28,5 % žen a 19,8 % mužů se stalo terčem šikany. Zajímavé je, že ve třech čtvrtinách nahlášených případů nebyla podniknuta žádná akce. Studie provedená na kanadské univerzitě zjistila, že 32 % z dotázaných zaměstnanců a studujících má zkušenost s nějakou formou šikany. Ve výzkumu na šesti institucích ve Walesu poskytujících vysokoškolské vzdělávání uvedlo 18 % respondentů přímou zkušenost s mobbingem a 22 % zkušenost nepřímou. Mezi externí faktory, které podle respondentů mohou za šikanu, patří mocenská asymetrie mezi akademiky a vedením univerzit a nedostatek školených pracovníků na manažerských postech.
Na italských akademických pracovištích upozornila studie provedená v letech 2008 a 2009 na mírně zvýšený trend případů šikanovaných akademických pracovníků z 15,2 % na 16,4 %. Podle další studie v akademickém prostředí, provedené ve Finsku a Estonsku, bylo 27 % estonských akademiků terčem šikany během posledního půl roku. Jednalo se především o urážení člověka před ostatními, ale také obviňování, násilí, ponižování či zesměšňování. Ve Finsku bylo šikaně vystaveno 18 % dotázaných a šlo spíše o jednání za zády druhého člověka. Na rozdíl od výpovědí Estonců, Finové zažívají „pouze“ negativní poznámky na práci. Podle výzkumu provedeného v Česku se 7,9 % až 13,6 % českých akademických pracovníků ocitlo v pozici šikanovaného.
Co dělá šikana s lidmi?
Pro účely tohoto článku jsme se zeptali několika vědců z českých akademických a výzkumných pracovišť, kteří si prošli touto formou násilí na pracovišti. Ukazuje se, že někteří lidé si ani neuvědomí, že jsou šikanováni, a o pomoc si neřeknou, což může mít dalekosáhlé psychologické následky. Šikana neničí jenom jedince, ale také veškeré zdravé pracovní prostředí. A produktivita pochopitelně klesá.
„Nejprve jsem se snažil o vysvětlení všech nedorozumění s nadřízenými a kolegy. Poté jsem pochopil, že se jedná o vědomý záměr, který cílil na můj odchod. Neustále jsem se zaobíral minulými kroky, obviňoval jsem sám sebe a uzavřel se do sebe. Pak jsem vše najednou pochopil, měl jsem chuť o tom mluvit. V zákoníku práce jsem našel, že jednání se mnou bylo protiprávní. Přestal jsem se cítit jako oběť, ale jako bojovník. Nicméně z akademické sféry jsem odešel. Bylo velmi těžké se s tím smířit, svoji práci jsem miloval a měl jsem pocit vyhoštění z pulzujícího vědeckého života. Musel jsem se naučit jinak přemýšlet, jinak vnímat život, být jinak aktivní, prošel jsem transformací.“
Jiná respondentka musela své psychické problémy řešit dokonce medikací: „Musela jsem odejít z práce, která mě bavila a kde jsem byla od školy a byla jsem v ní dobrá. Projevilo se to v osobním životě a skončilo to rozpadem manželství. Psychicky mě to sebralo, brala jsem antidepresiva.“
Vyhoření, trauma
Bohužel, ve většině případů se oběť nebrání, je propuštěna nebo sama odejde. Toxické prostředí zůstává dále. Oběť si navíc odnese i určitý stupeň vyhoření a psychického traumatu. Někdy vše zůstane nezpracované a jedinec se vrací zpět do „normálního“ života velmi obtížně. Ale například Nadace Filantia nabízí pomoc se zvládnutím této události prostřednictvím odborníků nebo svépomocné skupiny.
„Věda, která mě do té doby bavila, se mi výrazně znechutila. Začal jsem vnímat univerzitní pracoviště jako místo, na které nechci chodit. Ztratil jsem respekt k některým vědeckým a pedagogickým pracovníkům, u kterých jsem poznal, že jim nejde přednostně o kvalitu výzkumu a výchovu studentů, ale především o vlastní pozici. Pochopil jsem, proč má společnost často averzi vůči akademikům, a tuto averzi jsem převzal a chovám ji doteď,“ vysvětluje vědec, který po své zkušenosti radí vybírat si příští pracoviště s velkým důrazem na dobrou pracovní atmosféru.
„Na mém pracovišti byly konflikty již delší dobu, proto jsem byl psychicky zocelen a měl jsem spíše vůli bojovat. To mi vydrželo ještě několik let po vyhazovu, soudil jsem se, snažil jsem se útočit na zaměstnavatele pomocí médií či politiků. V době vyhazovu jsem to fyzicky a zdravotně zvládal, ale dalším podobným situacím se vyhýbám, už bych to psychicky nezvládl. Určitě mě to v něčem podlomilo na mnoho let,“ říká vědec, kterému se podařilo přejít na jiné akademické pracoviště a těší se dobré reputaci.
Autor: Vědavýzkum.cz (ED)
Zdroj: University and College Union, Science, Publikace Kateřiny Zábrodské a kolektivu (1, 2, 3, 4)
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
