Vědecké společnosti nejsou uzavřené kluby, mají být užitečné všem

Vědecké společnosti vytvářejí prostor, v němž se setkávají zájemci o příslušný obor – ať už akademici, vysokoškolští učitelé a studenti nebo laičtí nadšenci. Zastřešující a podpůrnou organizací je pro ně již více než tři desítky let Rada vědeckých společností. Sdružuje 87 společností z přírodovědných, lékařských, společenskovědních i technických oborů. Členská základna o velikosti středně velkého města čítá 28 tisíc členů.

Rada vědeckých společností vznikla v roce 1990. Sdružování odborníků, kteří se hlásí k příslušné vědní disciplíně, má ale mnohem hlubší kořeny. Už před 150 lety se u nás sjednocovali například matematici a fyzikové, později také astronomové či botanici. Dnes koordinuje 87 vědeckých společností z přírodovědných, lékařských, společenskovědních a technických oborů, což představuje více než 28 tisíc členů. Jednotlivé společnosti jsou jedinou institucí spojující odborníky z vysokých škol, Akademie věd ČR i resortních výzkumných ústavů. Vytvářejí prostor, v němž se setkávají profesionálové s dalšími odbornými zájemci o příslušný obor, otevřeny jsou studentům všech stupňů, umožňují jim mimoškolní, neformální seznámení s vědci a učiteli. Těžiště aktivit vědeckých společností spočívá v pořádání kongresů, konferencí, sympozií a seminářů mezinárodního či národního charakteru.

Lubomír Hrouda dlouhá léta působí v České botanické společnosti, vstoupil do ní už v roce 1965, tehdy ještě jako vysokoškolák. Od roku 2014 vede Radu vědeckých společností, svůj mandát obhájil ve volbách v dubnu 2022. S jakými ambicemi ji povede v dalším období?

Rada vědeckých společností vstoupila v roce 2020 do třicátého roku existence. Jak rozvíjela své aktivity v období, co stojíte v jejím čele?

Vrátím se krátce do minulosti. Nejtěžšímu, nikoli ale nejhoršímu období čelila na konci roku 1990, kdy vznikla. Rád bych proto připomněl své předchůdce Jaroslava Valentu (1990–2002) a Ivo Hánu (2002–2013) – mimořádně vzdělané džentlmeny. Profesor Valenta byl biomechanik, mně oborově vzdálený technik – když mi ale vyprávěl o výzkumech a spolupráci s lékaři v Japonsku a jinde, jak navrátit poškozeným lidským končetinám pohyb, cítil jsem jeho velké uspokojení z užitečnosti výzkumu. Profesor Hána byl noblesní člověk, „řemeslem“ epidemiolog a imunolog, který půlku života strávil v tropech, ordinoval do osmdesáti let a Radě se věnoval ještě déle.

Pokračujte, prosím…

Radu tvořilo okolo padesáti společností při Československé akademii věd – zejména z klasických vědních oborů přírodních i společenských věd. Po svém zvolení jsem nastoupil do rozjetého vlaku. Kvalita byla dána. Snažil jsem se věci vylepšit, „rodinu RVS“ rozšířit a přitom zachovat její úroveň. Dnes je nás o pár desítek víc – a žádná druhá liga.

O jaké společnosti jste se rozšířili?

Uvedu příklady z oborů, jimž více rozumím. Před několika lety mezi nás vstoupila Česká ornitologická společnost, která má více než šest tisíc členů. Vlajkovou lodí jejích aktivit je mezinárodní spolupráce vědců a „birdwatcherů“. Před třemi lety jsme přijali Českou pedologickou společnost, která se zabývá úžasnou materií půdní diverzity – vědou, jež nemá vlastní ústav ani katedru na některé z renomovaných univerzit, natolik je multidisciplinární.

Léta jste působil v České botanické společnosti. Jak na toto období vzpomínáte?

Vstoupil jsem do ní jako vysokoškolák. Nebyl jsem ani uctivým studentem, ani uctivým elévem vědy, jakkoli jsem vzhledem k věku nic jiného než elév nebyl. Ve společnosti působili většinou univerzitní učitelé, vědci z Akademie, spousty studentů, středoškolských učitelů – dnes už bohužel skoro vymřeli – a další „liebhabeři“ bez ohledu na občanské povolání. Člověk se mohl každého, podotýkám, že v hlubokém socialismu, na cokoli zeptat a dostalo se mu odpovědi. Dnes to zní možná absurdně, ale cítil jsem se mezi svými, jakkoli i na svou fakultu vzpomínám rád.

Lubomír Hrouda je členem České botanické společnosti od roku 1965 – tedy skoro padesát sedm let.

Vydrželo vám zaujetí, když jste se stal předsedou?

Tenhle pocit mi zůstal. Vést takovou „sešlost“, když se naskytne příležitost, je požitek, a jakkoli se na práci společnosti podílím už jen drobně, jde pořád o potěšení. S Českou botanickou společností jsem jako předseda zažil i sté výročí, které rámoval mezinárodní sjezd. Na co ale budu vzpomínat nejvíce? Společnost pořádá od roku 1957 pro členy a zájemce týdenní terénní kurz studia rostlin a vegetace. Od roku 1977 se s gustem podílím na jeho vedení, tuším, že jsem „chyběl“ asi třikrát, a letos už se zase těším.

Jak zasáhla aktivity Rady covidová pandemie?

Jako každého. Nikdo si nedovedl takové omezení styku představit. První rok byl krušný. Neuměli jsme všichni komunikovat online. Pro pedagoga mého věku šlo zpočátku o noční můru i v povolání. Naštěstí jsme vše zvládli, finance za neuskutečněné aktivity se daly vrátit. Když srovnám výroční zprávu za léta 2020 a 2021, je patrné, že většina společností se dokázala po počátečním přešlapování „zhybridizovat“ a uspořádat mimořádná setkání. Ale upřímně: zažít bych to už nechtěl. Navzdory výsledkům je to takové „mimolidsky sterilní“. Člověk je trojrozměrná osobnost do trojrozměrného prostoru.

Kolik společností Rada sdružuje? Jaký je jejich smysl a záměr?

V současnosti ji tvoří osmdesát sedm společností. Poslední dvě jsme přijali na online plenárním zasedání v roce 2021. Možná si ale pro odpověď na vaši otázku vypůjčím část z výroční zprávy. Společnosti plní úlohu oborových jednotících platforem. Ve většině oborů jsou institucemi, které spojují odborníky z vysokých škol, Akademie věd, resortních výzkumných ústavů a studenty všech stupňů. Mnohé mají interdisciplinární charakter, některá vědecká zaměření nemají zastoupení v akademických či jiných vědeckých institucích. Jiné spojují odbornou veřejnost s mezinárodními vědeckými organizacemi.

Jak se může společnost do rodiny RVS začlenit?

Již jsem hovořil o „základu“ společností, které k nám dobrovolně přešly v průběhu let 1990 a 1991. Do té doby byly v gesci Komise pro organizaci vědeckých společností – KOVS při Československé akademii věd. Tyto společnosti existují desítky let a nemalá část už překročila sté jubileum. Každoročně ale projevuje zájem několik dalších. Přijímání nových je výlučnou záležitostí nejvyššího orgánu Rady – plenárního zasedání. Abychom ale zachovali kvalitu, přijal výkonný výbor v roce 2009 kritéria pro posuzování zájemců.

Můžete je jmenovat?

Důležitá je pro nás nejen kvalita v příslušném oboru, ale i další náležitosti. Společnost musí mít finanční zajištění prostřednictvím členských příspěvků, právní subjektivitu jako „zapsaný spolek“, její činnost se musí týkat vymezitelného vědního odvětví, které se liší od ostatních společností v Radě. Žádosti se zasílají dvěma oborově příbuzným společnostem k posouzení. S výsledkem se seznámí plenární zasedání, na němž se uchazeč představí. Vrátím se ale ještě k financím – společnosti se mohou ucházet o dotace na činnost maximálně ve výši sedmdesáti procent nákladů, zbytek financí musí tvořit vlastní prostředky.

Vědecké společnosti podle Lubomíra Hroudy plní důležitou spojovací roli mezi výzkumem a vysokými školami.

Čím je Rada pro společnosti prospěšná?

Rada funguje jako „převodní páka“ mezi Akademií věd a společnostmi – zejména v dotační politice. Rovněž slouží jako společná platforma pro vzájemnou komunikaci. Reprezentantem je volený výkonný výbor sestávající paritně z vědních oborů přírodovědných i společenských. Společnosti si jej volí na plenárním zasedání – lidověji „valné hromadě“.

Jak s tolika společnostmi komunikujete?

Statutárním zástupcem Rady je předseda. Krkem a údy je ale sekretariát s tajemnicí Ludmilou Němcovou, která ví, že společnosti je třeba trochu „honit“ a že „prodlevy“ jsou na trati mezi všemi „statutáry“ a výkonnými sekretariáty či osobami. Jako bývalý předseda České botanické společnosti vím, jak je důležité mít pamětlivé spolupracovníky.

Přejděme ke vztahu s Akademií věd. Podílí se na financování Rady?

Rada je od roku 2019 zapsaným spolkem, vlastně jednou ze společností, které sdružuje. Předtím byla svým způsobem součástí Akademie věd – dokonce do Rady nějaký čas patřila i Učená společnost. V budově na Národní sídlil sekretariát, jeho pracovnice byly zpočátku zaměstnankyněmi Střediska společných činností, posléze Kanceláře Akademie věd.

Co se změnilo?

Po roce 2016 se začalo projevovat určité právní a ekonomické vakuum v dotační politice. Dotace v podstatě vyplácela Akademie věd ostatním společnostem – tedy cizím subjektům. Kromě toho šlo o jistou dvojkolejnost: dotace na vědeckou, odbornou, popularizační či organizační činnost, na nichž se společnosti musejí podílet zčásti vlastními zdroji, byly vypláceny prostřednictvím Rady. Dotace na členství či spolupráci s mezinárodními organizacemi, v nichž je okolo osmdesáti procent našich společností, vyplácela rovnou Akademie věd.

Jaká je situace dnes?

Jsme samostatným právním subjektem. Akademie věd podporuje Radu vědeckých společností formou projektu na činnost ve výši sto procent, protože Rada nemá vlastní členskou základnu. Rada poté komunikuje s ostatními společnostmi a podává výroční i účetní zprávu. Styčným článkem je Komise pro spolupráci s vědeckými společnostmi při Akademické radě, které předsedá Markéta Pravdová. Rád bych zdůraznil, že jakkoli vypadá struktura vzájemné komunikace složitě, pracovní i mezilidské vztahy jsou nejlepší, jaké pamatuji.

Na konci dubna jste opět uspěl ve volbách do výkonného výboru. S jakou vizí Radu povedete?

Po třiceti letech je Rada zakotveným subjektem majícím po osamostatnění jasné vztahy jak s Akademií věd, zejména s její Akademickou radou, tak se společnostmi. Slovem „vize“ obvykle člověk míní, že by měl svou činnost dělat mnohem lépe než dosud. Možná překvapím: mým prvním přáním je, aby všechno fungovalo tak dobře jako dosud.

Co tím myslíte?

Společnosti nejsou ani vědecký ústav, který má v popisu práce být nejlepší, ani vysoká škola, jež logicky chce mít co nejvíce absolventů na významných postech po celém světě. Jsou „mezičlánkem“, často i na mezinárodní úrovni, jenž spojuje lidi, které něco v příslušném oboru baví, kdy spolupráce není subordinační a kdy se každý rád od druhého něco učí. Dospěl jsem v normalizaci, pracoval v Akademii věd v individualizovaném kolektivu a pořád mi něco chybělo. Pochopil jsem to, vlastně najednou, po převratu, souběžně s přechodem na vysokou školu. Moje maminka říkávala: „Pracuj tak, abys byl užitečnej.“ Od té doby to mám v sobě. Myslím si, že trochu znám chod Rady i společností a samozřejmě i vědy a učení. Jistě jsou lepší vědci a lepší učitelé. Naše „sociální bublina“ má asi tři hlavní vášně: vědu, výuku, popularizaci. Jak už jsem řekl, vědecké společnosti jsou jakýmsi „průsečíkem“ těchto aktivit. Zachovat kvalitu tohoto průsečíku, přátelství a vzájemnou úctu, protože bez nich nejde pořádně nic dělat, je moje „užitečná“ vize…

 

Rozhovor vyšel v dubnovém čísle časopisu Akademický bulletin Akademie věd ČR.

 

Autor: Luděk Svoboda, Jan Hanáček

Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

---

Lubomír Hrouda

V Radě vědeckých společností působí od roku 1991 jako člen výkonného výboru, od roku 2014 je předsedou. V oborové České botanické společnosti vykonával funkci předsedy (2005–2015). Dlouhá léta pracoval v Botanickém ústavu ČSAV (1969–1990), od roku 1991 působí na Přírodovědecké fakultě UK. Je autorem 150 vědeckých a odborných publikací. Podílel se na autorství osmidílného kompendia Květena ČR, je editorem a spoluautorem publikace Klíč ke květeně ČR (2002, 2019), autorem tří populárně-naučných knih – atlasu Rostliny naší republiky (s akvarely Anny Skoumalové), Rostliny luk a pastvin, Průvodce po botanické zahradě Přírodovědecké fakulty UK.