Se zdravotním omezením do světa
V panelové diskuzi se představili Mikuláš Klenor, který je silně slabozraký, panelistka, která se potýká s chronickým onemocněním a zástupkyně Centra Carolina (UK Point, Univerzita Karlova) Simona Kostelanská a Šárka Vohlídalová. Připojení se dozvěděli praktické rady i dost specifické osobní zážitky a okolnosti, nad kterými by se člověk bez zdravotního omezení nezamyslel.
Každý z panelistů přinesl jiný pohled na přípravu před výjezdem. Co by udělali jinak? Nad čím se hlavně zamýšleli a co je překvapilo? Jak se může lišit příprava na dlouhodobý pobyt od krátkodobého?
Panelovou diskuzi otevřel Mikuláš Klenor, který studuje magisterský obor Fyzikální chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a věnuje se teoretickému návrhu léčiv. Od dětství trpí silnou slabozrakostí, přesto celý školní systém absolvoval v kolektivu spolužáků bez zrakových omezení. Jeho zahraniční zkušeností byl Erasmus pobyt v rakouské Vídni.
Nejdřív s námi sdílel, jak probíhal proces před výjezdem. Zařídit si podpisy na všechny dokumenty potřebné pro výjezd s programem Erasmus je náročné samo o sobě. O to větší je administrativní zátěž, pokud trpíte poruchou zraku. Mikuláš by (asi jako každý) ocenil menší zahlcení “papíry” dvojnásob. Ačkoliv Erasmus obnáší rozsáhlé „papírování”, zástupkyně Centra Carolina vyzdvihly, že tento program nabízí doplňková stipendia pro studenty se specifickými potřebami, například uhrazení nákladů na asistenta. Právě sehnání asistenta vnímal Mikuláš jako velkou výzvu. V Česku s tím vlastně neměl zkušenost a sám by ocenil, kdyby dopředu víc věděl o spolupráci s asistentem, a aby asistent měl nějaké školení o tom, co se od něj očekává. Nakonec ale Mikuláš uvedl, že během svého budoucího doktorského studia by rád vyjel na letní stáž, ale tentokrát by to chtěl pojmout jako výzvu a tolik by se dopředu nepřipravoval.
Druhou panelistkou byla molekulární bioložka, která během doktorského studia a postdoku působila ve Francii, a do diskuse přispěla svou zkušeností a zkušeností svého partnera. Doktorské studium resp. postdoc v zahraničí absolvovali i přes chronické onemocnění vyžadující dlouhodobou léčbu a pravidelné kontroly. Vzhledem k propracovanosti a přenositelnosti zdravotního a sociálního pojištění pro ně byl jasnou volbou pobyt v zemích EU. Kromě dobré dostupnosti zdravotní péče existují v zemích EU také více či méně solidární sociální systémy. Dobře léčená chronická nemoc se nemusí dlouhodobě projevovat, avšak může dojít ke zhoršení, které si vyžádá intenzivnější léčbu, případně pracovní neschopnost. Potom je dobré, zejména při absenci rodinné sítě, mít ochranu v rámci sociálního systému.
Totéž platí pro případ těhotenství a péče o malé dítě. S těmito situacemi se však naše panelistka s partnerem setkávali až během svého pobytu v zahraničí a přesunu zpět do ČR. Jak ona, tak Mikuláš, se shodli na tom, že ač se člověk snaží před odjezdem připravit na různé možnosti, tak vždycky musí některé situace řešit až ve chvíli, kdy nastanou. Ze získaných zkušeností bychom rádi zdůraznili několik rad. Za 1) evropská kartička zdravotního pojištění je mocný nástroj a neslouží jen pro akutní problémy, ale i pro péči nutnou pro udržení zdravotního stavu (např. nezbytná péče při chronických nemocech, péče o těhotné a novorozence, jen se o tom málo ví, a to i mezi zdravotnickým personálem; za 2) je dobré vyhledat Kancelář zdravotního pojištění v ČR, kde vám mohou poradit a pomoci se připravit na specifika přenosu zdravotního pojištění, a přínosné informace publikuje i Ministerstvo zahraničních věcí; za 3) přenos sociálního a zdravotního pojištění je jednoduchý na papíře, ale místní prováděcí předpisy se liší a může být složité se v nich zorientovat; za 4) si dejte pozor u mezivládních organizací (např. OSN, CERN apod.), kde nemusí platit místní pravidla o sociálním a zdravotním pojištění.
Řečeno trochu s nadsázkou je nejlepší se stěhovat vždy jako pracující, ideálně aby pracovní poměr začínal vždy 1. 1. a končil 31. 12. V opačném případě se pokud možno nestaňte jakkoliv nestandardním případem (podpora v nezaměstnanosti, nemocenská, mateřská, atd.), protože to přináší komplikace. Nicméně toto bylo řečeno trochu žertem a naše panelistka s partnerem během svých studijních a pracovních pobytů v zahraničí vše i přes všechny nástrahy zvládli.
Panel uzavřely zástupkyně Centra Carolina (UK Point, Univerzita Karlova) Simona Kostelanská a Šárka Vohlídalová, které poskytly pohled na výjezdy studentů či studentek se specifickými potřebami z druhé strany. Pomáhají jak studentům vyjíždějícím z Česka, tak studentům přijíždějícím za studiem na Univerzitu Karlovu. Při své práci komunikují i se zástupci a zástupkyněmi obdobných center na zahraničních institucích, a proto mají srovnání, jak podpora studujících se specifickými potřebami funguje v mezinárodním prostoru. Momentálně se věnují z velké části, ale ne výlučně, právě podpoře spojené s výjezdy na Erasmus. Erasmus nabízí navýšení stipendií pro podporu výjezdů studentů a studentek se specifickými potřebami ve třech úrovních: první úroveň do 3000 euro na pokrytí výdajů za speciální dietu, přepravu nebo bezbariérové ubytování, druhá úroveň do výše 10000 euro může pokrýt výdaje právě za asistenta nebo třeba lékařskou péči zpět v ČR, třetí úroveň navýšení nad 10000 euro lze využít pro větší výdaje (např. delší výjezd a s ním spojené náklady).
Kam (ne)jet?
Oba panelisté sdílející osobní zkušenosti se shodli na tom, že pro ně by byl výjezd do USA neuskutečnitelný. Pro někoho s chronickým onemocněním by bylo finančně náročnější uhradit léky a lékařskou péči. Pro Mikuláše byla při rozhodování, kam se vydat, důležitá například také infrastruktura města. Po Praze se pohybuje primárně pěšky nebo veřejnou dopravou. Ta v Americe není ve městech samozřejmostí a nejsou tam ani chodníky. Vzhledem ke své slabozrakosti nemůže řídit automobil a pobyt v USA by pro něj znamenal naprostou závislost na doprovázející osobě.
Čím se můžou české instituce inspirovat v zahraničí a co u nás naopak funguje velmi dobře?
V závěru diskuze panelisté zhodnotili, jaký servis jim byl poskytnut v zahraničí. Mikuláš přirovnal administrativu a nastavení univerzity ve Vídni k tomu u nás a neměl žádné větší výhrady. Naopak ve Francii bychom se možná inspirovat neměli, protože hodně informací bylo jaksi „schovaných“, a navíc ještě francouzsky. Šárka Vohlídalová a Simona Kostelanská vyzdvihly inkluzivní systém v severských zemích, které nám stále mohou být vzorem. V ČR je škála dostupných služeb hodně závislá na velikosti instituce, např. na Univerzitě Karlově jsou na hodně vysoké úrovni i díky tomu, že se jedná o velkou instituci. Srovnání se zahraničím v Centru Carolina mají, protože s podobnými centry napříč Evropou komunikují v případě vyjíždějících i přijíždějících studentů a studentek se specifickými potřebami. Univerzita Karlova navíc chystá systém podpory mobilit pro studující se specifickými potřebami, což je určitě skvělá zpráva!
Závěrem
Děkujeme oběma panelistům za otevřenost a odvahu sdílet velmi osobní informace a vhledy, které velmi často nechtěli při své práci nebo výjezdech nutně vyprávět tzv. na potkání a dokonce ani do doby, dokud je jejich zdravotní stav nezačal nějak indisponovat. „Samozřejmě bych radši žil/a bez zdravotních omezení,“ shodli se, ale také připustili, že jejich omezení je naučilo přistupovat k některým věcem trochu jinak a možná s větším nadhledem.
Děkujeme také poradkyním z Centra Carolina, protože i díky nim v rámci diskuze zazněly praktické informace i podpůrná slova, která mohla připojeným se zdravotním omezením dodat odvahu do zahraničí na stáž také vyjet. Pokud je mezi čtenářkami a čtenáři někdo, kdo do zahraničí vyjel i přes zdravotní komplikace a chtěl/a by se o své zkušenosti podělit prostřednictvím příspěvku na blog, neváhejte napsat organizaci Czexpats in Science.
Protože sharing is caring!
Autorka: Kristýna Bubeníková
Zdroj: Czexpats in Science
