facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Kde končí přemýšlení o budoucnosti a začíná utopie?

23. 8. 2020
Kde končí přemýšlení o budoucnosti a začíná utopie?

Přemýšlení o budoucnosti je ošidné úsilí, které už ze své podstaty místo argumentů v podobě empirických důkazů nabízí mlhavé úvahy a přinejlepším více či méně mylné predikce. Přináší směr, orientaci a možnosti adaptace, ale chybné závěry se dozvídáme až časem, pokud vůbec. K tomu by jistě měl co dodat i Lord Birkenhead, autor futurologické eseje z roku 1930 s názvem „Svět v roce 2030“.

for 1

Ilustrace převzata a upravena z titulní strany knihy Edwina Smithe „The World in 2030 A.D.“ z roku 1930.

Četba jeho práce svádí k jednoduchým závěrům, přitom v něčem nabízí až překvapivě současný pohled na technologický vývoj a jeho širší souvislosti. Odpověď na otázku: „Proč se svět deset let od domnělého naplnění Birkenheadových představ jeho stoletým úvahám příliš nepodobá?“, je totiž skryta právě v autorových přinejmenším částečně chybných predikcích. Co má společného syntetický kaučuk s prvním komerčně úspěšným osobním počítačem? Existuje něco jako přirozený vývoj?

Dávné pohledy, naše současnost a vše mezi tím

Lord Birkenhead, vlastním jménem Frederick Edwin Smith, jedna z výraznějších postav meziválečné konzervativní britské politické scény, přišel krátce před smrtí se svou esejí o budoucnosti – publikací „Svět v roce 2030“. Ve své 250 stránkové eseji se zabýval širšími úvahami, ale i konkrétnějšími predikcemi budoucnosti vědy, průmyslu, změn v životním stylu.

Smith, vášnivý bohém, který nedlouho po vydání své futurologické eseje umírá právě na důsledky svého životního stylu, kupříkladu předpokládal, že energie v roce 2030 bude levnou, jednoduše a s přírodou v souladu generovanou komoditou. Rozvoj bezdrátových telefonů a dalších zařízení měl umožnit to, že „bude možné pro kohokoli, kdo bude sedět doma, aby se účastnil libovolně vzdáleného setkání.“ (Smith, 1930). Pozornost Smith věnoval rovněž změnám práce a pracovní doby. O pracovní době a jejím zkracování se lze (znovu) dočíst z nedávných debat relativně mnoho, včetně stále aktuálnější otázky, proč je svět, který je nepoměřitelně efektivnější než kdy předtím, pořád více zaměstnáván (viz exkurs úvahami o zkracování a zefektivňování práce v knize Rutgera Bregmana: „Utopia for realists“). Četba Smithovy futurologické práce může zaujmout jinými konkrétními příklady, kde se ve svých předpokladech autor přiblížil či výrazně vzdálil skutečnému vývoji, na který nám všehovšudy zbývá ještě necelých 10 let.

Jedním z nejzajímavějších – a zároveň relativně nenápadných – příkladů technologického vývoje, kterému Smith správně – i když velmi obecně – přisuzuje zářnou blízkou budoucnost, je syntetizace kaučuku. V době psaní jeho předpovědi byly syntetické kaučukové materiály asi 50krát dražší než přírodní (Smith, 1930). Průmysl ve vyspělém světě byl totiž dlouhodobě zvyklý spoléhat na dovoz přírodních materiálů zejména z jihovýchodní Asie. Jak nepřímo zmiňuje Maurice Morton (1981), zásadním bodem zlomu pro syntetizaci kaučukových materiálů a kompletní proměnu jednoho průmyslu se stávají netechnologické okolnosti.

Píše se rok 1941 a Japonsko vojensky okupuje velkou část jihovýchodní Asie a s ní i drtivou většinu přírodních ložisek kaučuku. Spojené státy jsou v reakci na to nuceny vybudovat překotně celý průmysl umožňující výrobu syntetické náhrady za obrovský výpadek v dovozu, bez nějž by se válka vyhrávala jen velmi obtížně (Gent, 2020a; Morton, 1981). Kaučukové materiály jsou v té době klíčové pro široká odvětví průmyslu, od využívání pro pohon raketových zbraňových systémů, vozidel a jejich výrobu, po pozdější poválečný vesmírný výzkum a třeba i pohon raketoplánů. Produkce syntetické gumy dodnes navazuje na materiály, které vymysleli vědci v předválečném Německu, a které se začaly z nutnosti následně masově vyrábět ve Spojených státech za války díky společnému a cílevědomému úsilí vědců, průmyslníků a americké vlády pod hlavičkou „U.S. Synthethic Rubber Programme“ (American Chemical Society, 1998).

Částečně mylnými, částečně naplněnými jsou rovněž autorovy uváhy o syntetizaci potravin. Smith v roce 1930 předpovídá, že zemědělství přežije pouze jako koníček nejbohatších a že města budou brzy nezávislá na venkově právě ve smyslu soběstačnosti produkce syntetických potravin. Syntetické potraviny jsou něčím, co skutečně existuje a čím se zabývají výzkumníci v USA i Evropě. Americká společnost „Impossible“, která se zdá být v komerční produkci syntetického jídla nejdále, dodává v USA své „Impossible burgery“ do velkých řetězců jako jsou Burger King či Starbucks. Jejich „maso“ má rostlinný původ a obsahuje pouze několik látek na úrovni molekul, které bychom mohli označit za syntetické – jedná se zejména o syntetizovaný sójový hem, který je přidáván do kvasinek, a který tak procesem nepříliš vzdáleným fermentaci způsobuje růst hmoty zajištující jinak rostlinnému produktu velmi specifickou chuť, kterou si spojujeme právě s masem (více v propagačních videích společnosti).

Výzkumníci v Nizozemsku na druhé straně za anestezie odebírají živému zvířeti vzorek myosatelitních buněk – kravských svalových vláken, jež podobně jako američtí kolegové vkládají do hmoty umožňující jejich růst. Procesem podobným výrobě jogurtu či piva „pěstují“ skutečná svalová vlákna. Výzkumníci Mosa Meat uvádějí, že z jednoho odebraného vzorku dokáží takto uměle vypěstovat až na 80 000 večeří, a to na rozdíl od svých amerických kolegů bez jakékoli genetické modifikace.

for 3

Syntetické maso se skutečným živočišným základem. Zdroj: Mosa Meat

Když technologie jsou, ale vývoj si jde vlastní cestou

I přes pokročilost technologií a schopnost „pěstovat“ maso šetrnějšími způsoby jsou nicméně syntetické přístupy produkce potravin naproti Smithovým úvahám stále velmi okrajovou záležitostí, která se snad ještě více marginalizuje neustálým nárůstem poptávky po mase a živočišných produktech. Kupříkladu celosvětová produkce drůbežího masa, které postupně nahrazuje nejžádanější vepřové, pocházela v roce 1961 od zhruba 6,6 miliard zvířat oproti téměř 69 miliardám zvířat v roce 2018 (Ritchie & Roser, 2019). Spotřeba masa přitom roste ruku v ruce se zvyšujícím se bohatstvím společnosti a prakticky tak nelze předpokládat žádný přirozený pokles. Produkce masa přitom v současnosti tvoří necelou pětinu všech emisí oxidu uhličitého (Ritchie & Roser, 2019).  Podobně se zdá být jedním z faktorů resistence vůči antibiotikům (Anomaly, 2015). Zemědělská produkce celkově spotřebuje asi 70 % celosvětových sladkovodních zdrojů (FAO, 2011; Poore & Nemecek, 2018; Ritchie & Roser, 2019), a podílí se na celosvětových, ale lokálně projevovaných palčivostech, jako je nepřirozená eutrofizace vodních zdrojů (Poore & Nemecek, 2018; Ritchie & Roser, 2019). 

Co se týče syntetizace jídla, máme velmi pokročilé technologické nástroje v relativní shodě se Smithovými úvahami, na druhou stranu technologie samy o sobě, alespoň v tomto případě, nevedou k žádným citelným změnám ve struktuře zemědělství a spotřebitelském chování. Trend je opačný, město je na venkově závislé ještě více a celkové množství zvířat ve velkochovech alespoň ve Spojených státech dlouhodobě narůstá (Lempert, 2015).

Jak dlouho trvá než se sejdou počítač, monitor, klávesnice a myš

Pokud se podíváme na další příklady vývoje technologií, zdá se být zřejmé, že od jejich samotného vynalezení a masového využívání nás může dělit značná doba, značné úsilí a velké množství slepých technologických uliček a slepě vynaložených zdrojů. Ostatně jako dobrý příklad „klikatosti“ lze uvést ty pro veřejnost nejsrozumitelnější technologie (Gaskell et al., 2010), které jsou klíčové pro chod naší společnosti – počítače.

První válečné „obří kalkulačky“ ENIAC vznikají v letech 1943 až 1945 (Computer History Museum, 2020) jako místnosti plné obřích skříní a kabelů. První pracovní stanice s obrazovkou, klávesnicí a myší „Xerox Alto“ vzniká v roce 1973, nicméně do 80. let je v celkových asi 2000 vyrobených kusech výhradně doménou laboratoří Xeroxu a několika univerzit (Centre for Computing History, 2020). Naproti tomu jsou ve stejné době komerčními trháky počítače jako MITS Altair 8800 z roku 1975, který nedisponoval žádnou obrazovkou, myší ani klávesnicí a který spíše fungoval jako jakýsi terminál s několika řadami vypínačů a světel.

Než se sešla obrazovka, počítač, klávesnice i myš v komerčně alespoň ucházející podobě, trvalo téměř další desetiletí. Velkými náklady na propagaci toho částečně dosáhl až Macintosh. Apple si byl svým produktem natolik (ne)jistý, že si raději zaplatil reklamu v hlavním vysílacím čase Super Bowlu a od jednoho z nejuznávanějších režisérů své doby (video zde). Prodej těchto počítačů, jak je zhruba známe dnes, tedy počítačů s operačním systémem, který funguje v nějakém grafickém rozhraní a ovládáme jej zejména myší, se začíná na komerční bázi vyrábět až v roce 1984. A i v té době byl masivně zastíněn konkurencí, a to zejména legendárními Commodore 64 a IBM PC (Reimer, 2005), které myš ani nějaké pokročilé grafické rozhraní původně nevyužívaly.

Falešný technologický optimismus a snaha „vyzkoumat se“ problémy do budoucnosti

Právě složitý a na první pohled neintuitivní vývoj zmíněných technologií, ať už jsou to vcelku jednoznačně pozitivně přijímané osobní počítače, syntetické kaučukové materiály nebo syntetizace potravin, vede ve vztahu k přemýšlení o budoucnosti k jednoduché otázce: Uvažujeme při snahách odhadnout budoucnost o našich schopnostech vytvořit nějakou technologii, anebo spíše odhadujeme jejich celospolečenský dopad? Ptáme se na budoucí stav vědy a výzkumu, anebo se spíše ptáme na aktivitu jednotlivých aktérů průmyslu a společenskou poptávku?

Nedávno jsme psali o tom, že veřejnost v otázkách technologického vývoje nejčastěji důvěřuje vědcům a připisuje jim stejně tak nejčastěji odpovědnost za samotný výsledek – že jednotlivé, konkrétní aplikace budou bezpečné. Veřejnost od technologií a vědců zároveň očekává, že budou reagovat na celospolečenské problémy, jako jsou výzvy životního prostředí, a civilizační výzvy, jako jsou rakovina či cukrovka. Úkolů pro vědce je mnoho a laický pohled je sváděn k tomu redukovat velké množství odlišných problémů, různých příčin a různých řešení do roviny otázek určených pro vědu a výzkum.

Pokud jde o technologický vývoj a s ním spojené řešení celospolečenských otázek, nejedná se o nic, co by vycházelo samo ze sebe nebo od několika málo vědců či technologií. Syntetické kaučukové materiály byly v době, kdy začíná jejich masová produkce, v podstatě stoletou technologií: První výzkumy probíhají již v polovině 19. století. První konkrétní materiály začínají vznikat na začátku 20. století a samotná masová produkce začíná za nějakých dalších dvacet až třicet let (Gent, 2020b). I tento poslední krok přitom vyžadoval velmi úzkou koordinaci státu, průmyslníků a vědců v reakci na velmi konkrétní důvod. Technická část osobních počítačů iterovala jako různé kombinace jednotlivých technologických vynálezů v dlouhodobé snaze o co nejúspěšnější komerční podobu přinejmenším patnáct let, než se jejich forma ustálila v podobě několika obecnějších „standardů“. A až poté umožnila více se zaměřit na vývoj softwaru a přidružit mnoho přidaných funkcí, které využíváme v masové podobě dnes.

Nápady vznikají a cirkulují. Technologie existují a je spíše úkolem pro společnost a jednotlivé aktéry, aby se rozhodli své nejpokročilejší technologie využívat a snažili se dosáhnout jejich jednoznačného (ne)naplnění. Co v současnosti přirozeně působí a co přirozeně využíváme ve skutečnosti přirozené nebývá. Vede k tomu klikatý a kostrbatý vývoj, který je naším zpětným pohledem proložen jako přímkou, která maže všechny „slepé“ technologické uličky, všechny „slepě“ vynaložené zdroje a úsilí. Smith proto na zmíněných příkladech výborně ilustruje obecné rysy přemýšlení o budoucnosti, které skrze technologicky optimistický pohled nedokáže uvažovat dostatečně všechny netechnologické součásti technologického vývoje. Právě ty nám častokrát naše utopické vize znemožňují žít mnohem víc než cokoli jiného. A zejména nám připomínají, že spíše než diváky technologického vývoje jsme pořád jeho tvůrci. A i když jsme na něj zvyklí, tak nějak jej očekáváme a spíše sledujeme, žádný konec není dopředu daný.

 

Autor: Marek Pour

Zdroj: Technologické centrum AV ČR