Herbaria manuscripta – možný inspirační zdroj při hledání nových léčiv

Rukopis ze začátku 15. století obsahuje encyklopedii Tomáše z Cantimpré De natura rerum. Na obrázku je kniha o bylinách a zelenině, doplněná o schematická vyobrazení jednotlivých rostlin, která jsou velmi vzácná a dochovala se pouze v některých rukopisech./ Foto: Národní knihovna ČR

Podobné historické prameny jsou v posledních desetiletích inspiračním zdrojem při vývoji nových léčiv. Některé herbáře zveřejněné v nové databázi jsou významné v celoevropském literárním kontextu.

Řimbaba nebo levandule proti molům, dubové jmelí a jitrocel na průjem. Podobné návody si již v době antiky lidé zaznamenávali do specializovaných spisů – herbářů. Z období středověku se v českých zemích dochovalo přes 120 opisů takových textů. Všechny jsou zahrnuty do nové digitální databáze Herbaria manuscripta. Její vznik iniciovala latinská medievistka Dana Stehlíková z Filozofické fakulty MU, která se specializuje na středověkou lékařskou literaturu.

Název Herbaria manuscripta vychází ze stejnojmenného projektu, v němž Stehlíková zúročila své badatelské úsilí z předchozích dvou desetiletí. „Původně jsme se chtěli věnovat jen textům do 15. století a shromažďovat rukopisy psané ve středověku, ale postupně jsme svůj záběr rozšířili. Některé středověké texty totiž byly v oblibě i po tomto datu a opisovaly se třeba ještě v 17. století. Současně jsme začali zaznamenávat i rukou psané opisy herbářů, které byly vydávány od konce 15. století tiskem,“ uvedla Dana Stehlíková z Ústavu klasických studií.

Databáze je určena hlavně odborníkům, ale také laikům. Filoložka Stehlíková ji vytvářela ve spolupráci s badateli z Přírodovědecké a Lékařské fakulty. V týmu nechyběli zástupci kodikologie, paleografie, bohemistiky, latinské medievistiky či farmakologie a botaniky. Herbaria manuscripta nabízí ke každému rukopisnému herbáři základní kodikologické údaje: informaci o tom, z jaké doby rukopis pochází, zda je text psán latinsky či staročesky, o jaký konkrétní spis se jedná. „Všechny herbáře se nám podařilo identifikovat. Zpravidla se psaly anonymně, bývají schované v obsáhlejších lékařských sbornících, v mnohých chybí začátky. Z databáze můžeme například zjistit, kolik opisů určitého herbáře se v českých knihovnách dochovalo. Z toho potom můžeme usuzovat, jak oblíbený tento herbář byl,“ objasnila vedoucí výzkumného týmu Stehlíková.

Co je kodikologie?
Pomocná věda historická, která studuje rukopisné knihy literární povahy, takzvané kodexy. Vznikla v polovině 20. století ve Francii a je velkým přínosem zejména pro historiografii středověku. Využívá ji například obor dějiny hudby.

Významný inspirační zdroj

Podle Stehlíkové je databáze uživatelsky přívětivá. Odkazuje na platformy, kde jsou k dispozici kopie originálních rukopisů. Čtenář se pomocí pouhých několika prokliků dozví, jak rukopis vypadá a může jím listovat. Databáze nabízí též propojení s Databází české flóry a vegetace (Pladias). Ta popisuje vlastnosti rostlinných druhů zastoupených v České republice a zpřístupňuje mapy jejich rozšíření. V budoucnosti chtějí odborníci novou databázi propojit také s Atlasem léčivých rostlin, který funguje pod záštitou Lékařské fakulty.

Databáze Herbaria manuscripta může být významným inspiračním zdrojem při hledání nových léčiv. V současné době se v medicíně dle Českého lékopisu používá necelých 140 rostlin. Středověké herbáře však mohou obsahovat i více než 500 rostlinných léčiv, užívaných pro vyšší počet indikací, než je tomu dnes. „V posledních letech, kdy se potýkáme s rezistencí bakterií vůči antibiotikům, rezonuje samozřejmě především otázka antibakteriálních či obecně antimikrobiálních účinků rostlin. Takové výzkumy jsou však finančně náročné a zařazení nové rostliny mezi rostlinné monografie Evropské lékové agentury je celkově velmi zdlouhavý proces,“ podotkla Stehlíková.

Poukázala také na to, že řada rostlin, které se dnes považují za jedovaté, se dříve běžně využívala. „Klíčové je dávkování, což lze dobře pozorovat například u léčiv pro gynekologické účely. Rostliny pro podporu menstruace mohly vést ve vysokých dávkách k potratu. Ve spojitosti se záznamy v herbářích je to pozoruhodné, protože popisy účinků bylin jsou velmi stručné a údaje o dávkování či způsobu přípravy obsahují jen výjimečně. Tehdejší uživatelé herbářů si patrně potřebovali pouze připomenout základní údaje, protože vše ostatní věděli. Je to podobné jako u kuchařských receptů, kdy také není třeba vždy znovu vysvětlovat, jak se připraví sníh z bílků,“ doplnila Stehlíková.

Rukopisný zlomek z prvních desetiletí 15. století obsahuje staročeskou verzi herbáře zvaného Galganum (podle prvního hesla o účincích galgánového kořene). Tento herbář byl oblíben především v prostředí střední Evropy, jak v latinské, tak české a německé verzi./ Foto: Moravský zemský archiv

Určitá strohost středověkých herbářů byla standardem. Tyto spisy představují jednu rostlinu za druhou, zpravidla dle abecedy, a nejsou doplněny žádnými vyobrazeními. „S ohledem na absenci obrázků bychom dnes patrně očekávali, že tyto texty budou obsahovat základní botanický popis rostliny kvůli správné identifikaci. Ve skutečnosti se však o vzhledu rostliny nedozvíme vůbec nic, případně pouze to, že má dva druhy (zahradní a divoký), nebo že má drobné bílé květy. I v tomto případě musíme počítat s důkladnými znalostmi, které v textu zůstávají nevyřčeny. Odborně tento jev nazýváme tacit knowledge,“ vysvětlila Stehlíková.

Omyly a záměrné záměny

Herbáře neodrážejí osobní zkušenost svého autora, ale jsou vždy založeny na starších písemných pramenech, jejichž excerpta byla nově poskládána dohromady. Jednalo se výhradně o knižní vědění. Velké problémy způsobovala terminologie, protože informace cestovaly mezi různými jazykovými prostředími. Překládaly se z řečtiny do latiny, syrštiny, hebrejštiny či arabštiny, odtud v 11. a 12. století znovu do latiny a později do vernakulárních jazyků. Lidé se pak pokoušeli tyto záznamy aplikovat na rostliny ze svého okolí. „To platí i pro opisy herbářů, které vznikly či kolovaly v prostředí českých zemí. I v nich se objevují středomořské rostliny, u nichž najdeme české glosy odkazující na zcela jinou rostlinu, než kterou původní řecký pramen popisoval. Běžně tedy docházelo k omylům, někdy i záměrným záměnám. Například u exotických koření se prodávaly v lékárnách falzifikáty,“ podotkla Stehlíková.

Co je kodex?
Termín kodex původně označoval svazek voskových destiček či svitek papyru – název byl přenesen na mnohalistovou knihu, do 13. století pergamenovou, později papírovou. Nejstarší papírna v Čechách je z roku 1490 a nacházela se v Praze na Zbraslavi.

Nejstarší opis herbáře, který je na území České republiky dochován, pochází ze začátku 12. století a je psaný na pergamenu. Jedná se o vůbec nejstarší známou kopii latinského překladu původně arabského lékařského spisu z 10. století. Tento spis, který sepsal Haly Abbas, se označoval jako Pantegni a jeho část pojednávající o rostlinných léčivech se dochovala v zámecké knihovně na Křivoklátě. Většina našich rukopisů však pochází ze 14. a 15. století a je psána na papíře. „První herbář v českých zemích, který není pouhou kopií staršího textu, ale zcela novým spisem, je spojen se jménem Křišťana z Prachatic, astronoma a lékaře působícího na pražské univerzitě. Herbář vznikl v devadesátých letech 14. století,“ upřesnila Stehlíková.

Doplnila, že import starších kopií ze zahraničí a vznik nových opisů souvisí přímo i nepřímo s výukou na lékařské fakultě v Praze ve druhé polovině 14. a na začátku 15. století. Některé texty o léčivech se užívaly jako učebnice, jiné zase sloužily jako praktické příručky pro lékaře či nižší lékařské profese v jejich praxi. V první polovině 15. století se již objevují i staročeské verze starších latinských herbářů, které ukazují, že o tento typ textů byl zájem i u čtenářů, kteří neovládali latinu.

Databáze Herbaria manuscripta je svým zaměřením a celkovým záběrem naprosto ojedinělá, neboť propojuje historické a moderní znalosti o léčivých účincích rostlin. Poskytuje základní přehled o všech dochovaných herbářích a jejich kopiích, seznam středověkých názvů rostlin v latině, němčině a staré češtině, bibliografii k jednotlivým dílům i konkrétním rukopisům a také propojení s řadou jiných obsahově souvisejících databází. Důležité je, že historické názvy rostlin jsou opatřeny moderními identifikacemi, které umožňují, aby s databází pracovali také botanikové či farmakologové.

„U vybraných textů, které byly v českých zemích v 15. století zvláště oblíbené, postupně doplňujeme všechny rostliny v nich obsažené a budeme zde také odkazovat na náš výzkum validity návodů ze středověkých herbářů, uskutečňovaný ve spolupráci s Lékařskou fakultou. Žádná jiná databáze neobsahuje konkrétní položky jednotlivých herbářů. Díky naší databázi budeme například schopni zjistit, jak často se která rostlina v latinských bohemikálních textech vyskytuje, zda pronikla i do staročeských textů nebo jaké různé názvy se pro ni používaly. Pokud je mi známo, nic podobného zatím v celosvětovém měřítku nevzniklo,“ zdůraznila Stehlíková.

 

Autorka: Markéta Stulírová

Zdroj: Masarykova univerzita v Brně