Přestože většina Američanů schvaluje a oceňuje vládní investice do vědeckého výzkumu a podnikání a je toho názoru, že je podstatné, aby byla jejich vlast na první příčce v oblasti vědeckých úspěchů, až 38 % respondentů se podle nového průzkumu Pew Research Center domnívá, že Spojené státy ztrácí svou pozici v celosvětovém měřítku.
Pandemie – vědecký výzkum v centru pozornosti
Klíčovou událostí, která občany USA v tomto směru názorově ovlivnila, je pandemie covidu-19. Skeptičtí jsou Američané zejména ke zmíněnému rozvoji vědního pokroku, o němž má pozitivní mínění pouze malé procento respondentů – 14 % z dotázaných se domnívá, že USA v oblasti vědeckých inovací předstihují ostatní země, zatímco většina (47 %) si myslí, že jejich vlast s ostatními zeměmi drží krok. Od května 2020 se snížil o 12 % podíl Američanů, kteří tvrdí, že by vědci měli hrát aktivní roli v politických debatách. Naopak se od roku 2020 zvýšil o 6 % podíl Američanů, kteří tvrdí, že veřejné mínění by mělo hrát důležitou roli při řešení vědeckých otázek.
Zásadní faktor je politická preference
Řada otázek souvisejících s rolí vědců na politickém poli a důvěrou v ně se podle výsledku průzkumu liší podle politické preference respondentů. Voliči republikánů typicky zastávají mnohem skeptičtější názory na roli vědců než voliči demokratů.
Tyto rozdíly mezi stoupenci demokratů a republikánů se dnes prohlubují daleko markantněji než před vypuknutím pandemie koronaviru, kdy se tyto skupiny už také často rozcházely v otázkách týkajících se vědy – včetně například zdravotní hrozby, kterou koronavirus představuje, vhodných politických reakcí na pandemii a účinnosti prevence, ať už v podobě masek, či vakcín.
Zajímavé však je, že míra důvěry ve vědu a její pozitivní vnímání nekorelují s vyšším vzděláním. Další nedávné průzkumy potvrdily, že dosažené vzdělání a vědecká gramotnost nesouvisejí s ochotou přijímat vědecké poznatky.
I když tvrzení, že vyšší vzdělání koreluje s vyšší důvěrou ve vědu, podle průzkumu ATP sice platí u voličů Demokratické strany, u které vzdělanější členové (53 %) mají ve vědu a vědce plnou důvěru, nelze jej zcela zobecnit.
Vzdělaní republikáni stejně často jako méně vzdělaní odmítají klimatickou vědu a prevenci proti koronaviru v podobě vakcín, případně si myslí, že vědci hrozbu přehánějí. Američané, kteří na jaře 2021 uváděli, že se „rozhodně nenechají“ očkovat vakcínou, nebyli ani tak nevzdělaní jako spíše v drtivé většině stoupenci republikánů (67 % oproti 12 % voličům demokratů). Během léta a podzimu 2021 se tento rozdíl mezi politickými voliči obou stran dále prohluboval.
Průzkum ATP u voličů Demokratické strany dále eviduje vyšší názorovou různorodost na základě dalších proměnných než u Republikánské strany – rozdíly nejsou spojovány jen se vzděláním, ale také s rasovou a etnickou identitou. Na 52 % bělošských voličů Demokratické strany uvedlo, že chová plnou důvěru ve vědce a tvrdí, že právě vědci jednají v zájmu veřejnosti. Jsou tak v převaze oproti černošským (25 % plně důvěřuje) a hispánským (26 % plně důvěřuje) voličům Demokratické strany.
Historický skepticismus republikánů
Historici Naomi Oreskes a Erik M. Conway v této souvislosti zmiňují tezi, že zdroje odmítání vědy ze strany republikánů nespočívají ve vědě samotné, ale v předchozích politických a ideologických přesvědčeních a závazcích a mají svou historii.
Názor zmíněných autorů se shoduje s pohledem sociologů Aarona M. McCrighta a Riley E. Dunlapa. Ti zmiňují tendenci amerických konzervativců odmítat vědní obory o „dopadech“ (ty, jež se zabývají identifikací škod na životním prostředí a zdraví), ale nikoli vědy o „produkci“ (ty, které podporují podnikání a průmysl).
Jinými slovy: konzervativci a jejich voliči neodmítají vědu jako takovou, ale odmítají vědní obory, které jsou základem pro vládní opatření nebo by mohly být vnímány jako důkaz schvalující regulace na úkor svobody. Problém s „dopadovým“ rámcem však spočívá v tom, že jakákoli věda se může stát „dopadovou“, pokud vědci objeví něco, co poukazuje na potřebu vládní regulace.
Vědci, kteří objevili ozónovou díru a kyselé deště, se nepovažovali za environmentalisty, nebo dokonce za vědce zabývající se životním prostředím. Objevili však problémy způsobené takovými činnostmi, jako je spalování fosilních paliv, jízda autem a používání chladiv, které lze napravit pouze opatřeními v podobě omezení nebo jiné kontroly těchto činností. Občané protestující proti koronavirovým opatřením většinou nezpochybňovali vědecké poznatky, ale vymezovali se vůči „popírání osobní svobody“.
Čtveřice zmíněných autorů uvádí, že se tyto odmítavé postoje pozvolna objevovaly od první poloviny 20. století, kdy skupina konzervativních podnikatelů a intelektuálů cíleně rozvíjela nedůvěru ve vládu, aby ovlivnila veřejné mínění. Postoje se však naplno prosadily za prezidentství Ronalda Reagana. Byl to právě on, který ve svém prvním inauguračním projevu zdůraznil, že „vláda není řešením našeho problému; vláda je problémem“. Reagan následně zintenzivnil model republikánského odmítání vědeckých poznatků, která poukazovala na potřebu větší vládní regulace.
Od Reagana až po Trumpa
Jedním z příkladů, které Naomi Oreskes a Erik M. Conway uvádějí, jsou kyselé deště. V měsících před Reaganovým nástupem do úřadu dospěli vědci k závěru, že znečištění ovzduší způsobuje kyselé deště a Carterova administrativa směřovala ke smlouvě s Kanadou, která by přísně omezila americké elektrárny.
Když však Reagan nastoupil do úřadu, změnil kurz a představil myšlenku, že vědecké poznatky nejsou dostatečné k tomu, aby ospravedlnily silnou regulační reakci. Administrativa nejenže zpochybnila stávající vědecké poznatky, ale zasáhla i do procesu vědecké expertízy.
V roce 1984 zasáhl prezidentův poradce pro vědu George Keyworth do závěrečných fází vědeckého posudku a nařídil hlavnímu autorovi, aby provedl změny, na základě kterých se závěry zdály být méně jisté, než k jakým dospěl vědecký panel. Administrativa toho pak využila k ospravedlnění nečinnosti. Pokud jde o ozonovou díru, Reagan nakonec podepsal Montrealský protokol, mezinárodní smlouvu o kontrole chemických látek ničících ozonovou vrstvu. Učinil tak ale až poté, co někteří jeho poradci a členové vlády zpochybnili vědecké poznatky o úbytku ozonu ve stratosféře. Později dokonce zpochybnili i nové důkazy o globálním oteplování.
Zmínění historici tvrdí, že následně se odpor vůči konkrétním vědeckým poznatkům také přelil do odporu vůči vědě obecně a lze jej identifikovat i v nedávných událostech – například bagatelizováním hrozby koronaviru v roce 2020.
Autor: Vědavýzkum.cz (JM)
Zdroje: Pew Research Centre, Science (1, 2), American Academy of Arts & Sciences (1, 2)
