Finanční úřad musí uznat uplatněnou náhradu mzdy za dovolenou u zaměstnanců podílejících se na výzkumu a vývoji. Vyplývá to z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci kasační stížnosti proti Odvolacímu finančnímu ředitelství zveřejněného na konci minulého roku.
Nejvyšší správní soud na svých webových stránkách zveřejnil následující informaci k rozhodnutí ze dne 10. prosince 2019, ve věci sp. zn. 1 Afs 429/2018:
Finanční úřad musí uznat uplatněnou náhradu mzdy za dovolenou u zaměstnanců podílejících se na výzkumu a vývoji
Nejvyšší správní soud při projednávání kasační stížnosti ve věci žalobkyně ABADIA a. s. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství řešil jako jednu z námitek uplatnitelnost náhrady mzdy za dovolenou jako nákladu na podporu výzkumu a vývoje dle § 34 zákona o daních z příjmů.
Odvolací finanční ředitelství hájilo dosavadní praxi finančních úřadů, která do nákladů na podporu výzkumu a vývoje neumožňovala zahrnout (uplatnit) náhradu mzdy za dovolenou, neboť ta není přímo spjatá s výkonem vývojově výzkumné činnosti (na dovolené přeci zaměstnanec nepracuje).
Nejvyšší správní soud tuto argumentaci odmítl.
„Je-li s ohledem na odpracované hodiny na výzkumných a vývojových pracích (na vykonanou práci) zřejmé, že dle zákoníku práce vzniká nárok na dovolenou, není racionálního důvodu tento výdaj nepovažovat za výdaj související s realizací projektu výzkumu a vývoje. Jde o náklad stanovený zákonem za práci (realizaci činnosti, a to i vědecko výzkumné či výzkumně vývojové), nikoliv za nepřítomnost v práci či zotavování se.
Fakticky nejde o nic jiného než rozložení úhrady ceny práce v čase. Nárok na dovolenou a náhradu mzdy v době dovolené vzniká při výkonu práce (simultánně), jde o cenu práce, kterou zaměstnavatel proplácí v zákonem stanoveném časovém úseku (v době čerpání dovolené nebo při ukončení pracovního poměru). Takto nastavená výplata mzdy zaručuje zaměstnanci pravidelnost a stabilitu příjmu.
Stěžejní pro samotný výzkum a vývoj je jeho realizace prováděná kvalifikovanými zaměstnanci (resp. lidskými vědecko výzkumnými sílami). Práce vykonávaná lidmi s sebou neodmyslitelně nese osobní mzdové, resp. personální náklady. Ty tradičně daňové zákony považují za výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (zde dle § 24 zákon o daních z příjmů). Není žádných pochyb o tom, že náhrada mzdy za dovolenou je právě oním nákladem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, jinak řečeno je jeho součástí (existuje zde „přímá“ souvislost se zdanitelným příjmem). Na jeho základním charakteru nic nemění ani „připíchnutá“ omezující podmínka, že práce byla vynaložena při realizaci projektu výzkum a vývoje. Soud proto neshledává žádný důvod, proč by personální náklady uznatelné dle § 24 zákona o daních z příjmů neměly být uznatelné i dle § 34 téhož zákona." Zdůraznil v odůvodnění rozsudku předseda senátu Josef Baxa.
Soud dále připomněl, že obdobně jako platba sociálního a zdravotního pojištění je i náhrada mzdy za dovolenou či proplacení nevyčerpané dovolené povinným nákladem práce stanoveným zákonem, který musí zaměstnavatel vynaložit, aby získal a udržel kvalifikované zaměstnance a motivoval je k výzkumné a vývojové činnosti. Tento účel je v souladu se záměrem státu podporovat vývojově výzkumné činnosti, zvýšit zájem podnikatelských subjektů o kvalifikované zaměstnance, s cílem zvýšit poptávku po kvalifikované práci a zlepšit tak konkurenceschopnost na zejména mezinárodním trhu.
Pro výše uvedené dospěli soudci k závěru, že "náhrada mzdy za dovolenou patří mezi osobní náklady a je tudíž odčitatelnou položkou na podporu výzkumu a vývoje upraveném v § 34 odst. 4 zákona o daních z příjmů. Odpočet opravňuje daňový subjekt při splnění zákonných podmínek definovaných v § 34a až § 34e citovaného zákona uplatnit tyto náklady nejen jako daňově uznatelné výdaje ve smyslu § 24 odst. 1 téhož zákona, ale umožňuje je odečíst od základu daně také ve formě odpočtu, tedy dvakrát; ve druhém případě ovšem jen v části odpovídající prokázanému a odděleně evidovanému poměru běžných pracovních činností a činností prováděných při realizaci projektu výzkumu a vývoje."
Rozhodnutí finanční správy přesto v projednávané věci obstálo, neboť stěžovatelka neprokázala, že výdaje vynaložila při realizaci projektu výzkumu a vývoje. Soud tak kasační stížnost stěžovatelky zamítl.
Celý rozsudek naleznete zde.
Autor: Vědavýzkum.cz (JS)
Zdroj: Nejvyšší správní soud
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
