Rok pracovala Jana Římanová na plný úvazek a zároveň na svém doktorátu. Po roce oznámila školiteli, že končí. Důvod? Její stipendium činilo v prvním ročníku šest tisíc korun měsíčně.
„Z toho zaplatíte v Praze maximálně nájem, a to při studentském spolubydlení. Bez zaměstnání, které vás bude skutečně živit, nemáte ani na jídlo. Nemluvě o možnosti získat jakoukoli stabilitu a třeba založit rodinu, což je pro mnoho lidí ve věku doktorského studia aktuální,“ stěžuje si Římanová. Devětadvacetiletá magistra v oboru soudobých dějin na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy se při doktorátu živí jako lektorka informační gramotnosti na České zemědělské univerzitě a zároveň připravuje pořad o vzdělávání na Radiu Wave. „Je to paradox, učím jak psát akademické práce, ale sama nemám čas na svou vlastní,“ tvrdí.
„Snažila jsem se zvládat všechno najednou, bohužel je otázka, kam až může člověk své tělo i psychiku hnát. Nejsem z těch, kteří se snadno vzdávají, ale nakonec jsem musela zastavit kvůli zdravotním problémům souvisejícím se soustavným přetížením a stresem,“ říká Římanová. Nakonec ale v doktorátu přece jenom pokračuje.
Na otázku, proč si nepožádala o grant, odpovídá prozaicky: „Protože jsem na to jednoduše neměla čas. Žádat o grant znamená dost práce, na kterou si musíte vyhradit čas, vzít si třeba neplacené volno. Takže nemáte z čeho fungovat. Navíc výsledek je velmi nejistý, protože ten grant nakonec nemusíte dostat,“ krčí rameny Římanová.
Zdroj: Výzkum Doktorandi 2014
Stipendia jsou pod životním minimem
Příběh Jany Římanové je jeden z mnoha příkladů, které ukazují problém českých doktorandů. Těch je v současnosti 25 tisíc a jejich stipendia činí v průměru 7500 korun, což v metropoli nestačí ani na nájem samostatného bytu. Navíc průměrná výše stipendií posledních deset let stagnuje, takže jediné, co se mění – totiž snižuje – je objem toho, co si za tu částku budoucí doktor může koupit. Mnoho studentů tak své úsilí vzdá a místo vědecké kariéry mladí talenti raději zaklepou na dveře soukromých firem nebo začnou podnikat.
Z šetření Doktorandi 2014, do kterého se zapojilo 3500 doktorandů, vyplývá, že 84 procent z nich nestačilo stipendium ani na pokrytí životních nákladů. A pokud doktorandi přerušovali studium, bylo to v polovině případů právě kvůli nedostatku financí. Tedy neměli čas, protože pracovali v placeném zaměstnání, které ale nijak nesouviselo s jejich dizertací. Nutno přitom poznamenat, že toto šetření zahrnulo jen doktorandy, kteří se nakonec ke studiu vrátili.
„Data z mého dizertačního výzkumu, který se naopak soustředil na lidi, kteří opustili vědeckou dráhu úplně – včetně doktorandů – však naznačují, že nedostatečný výdělek z vědecké činnosti představuje jeden z nejčastějších důvodů k odchodu,“ upozorňuje Kateřina Cidlinská, předsedkyně České asociace doktorandek a doktorandů, která na znepokojivou situaci s mladými vědci dlouhodobě upozorňuje.
„Na jedné škole jsem se setkala s doktorandy, kteří si stěžovali, že mají v prvním i v druhém ročníku stipendium nižší než 7500 korun, a přitom mají povinnost trávit ve škole čtyřicet hodin týdně a pracovat v laboratořích a učit bakalářské studenty. Když jsem se jich zeptala, jak by to podle nich šlo změnit, odpověděli, že s vedením školy by nejspíš pohnula jen stávka, nejlépe v nějakém citlivém termínu typu bakalářské státnice,“ pokračuje Cidlinská.
Doktorandka: nejde jen o stipendia, ale i o školitele
Světlou výjimkou mezi doktorandy je Jaroslava Šeflová z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, mimo jiné letošní laureátka vědecké Ceny Sanofi za farmacii. Aktuálně dokončila čtvrtý ročník doktorského studia a během pátého ročníku studium završí. Nyní stipendium nepobírá, ale je zaměstnaná na katedře.
„Díky polovičnímu úvazku jsem mohla doktorské studium realizovat. Měla jsem velké štěstí, že jsem byla zaměstnaná v oboru a musela se nad rámec svého doktorátu věnovat jen výuce studentů. Vzhledem k časové náročnosti doktorátu, kdy práce často překračuje osm hodin denně, pracuji během víkendů nebo státních svátků, bych nemohla být zaměstnaná jinde a financovat takto svá studia,“ zamýšlí se Šeflová.
S problémem nedostatku peněz se pak pojí i nedostatek času. A to se dotýká nejen doktorandů, ale i školitelů. Aby totiž doktorand zdárně postupoval v práci na dizertaci a aby byl jeho výzkum a jeho výstupy kvalitní, potřebuje vedení. A takové vedení vyžaduje školitelův čas. To však může být problém ve chvíli, kdy čeští školitelé, na rozdíl od svých zahraničních kolegů na evropských univerzitách a dalších výzkumných institucích, jsou sami často vytíženi tím, aby se vůbec uživili. „Výuka je odměňována nedůstojně mizerně, však také vysoké školy zvažují stávku, pokud se jim nezvýší výdaje ze státního rozpočtu,“ upozorňuje Cidlinská. A tak si školitelé zvyšují platy pomocí výzkumných grantů.
Jenže to má ve vztahu k doktorandům dva zásadní dopady. „Za prvé školitelé nevěnují doktorandům potřebnou pozornost. Ono totiž napsat takovou grantovou žádost je časově náročné, stejně jako pak grant spravovat, pokud to vyjde. Za druhé si školitelé podávají granty primárně proto, aby měli sami z čeho žít, ne proto, aby si vytvořili kvalitní pracovní tým, jako je tomu v jiných zemích na západ od nás,“ dodává Cidlinská. V zahraničí je totiž běžné, že školitelé nebývají z grantů sami placeni, ale platí z nich pracovní úvazky postdoktorandů a doktorandů, kteří si jako součást grantu vypracují dizertaci. Tedy udělají ji ve své pracovní době.
Pomoci může stát, ale i samy univerzity
Řešením patové situace v Česku, kdy ti nejtalentovanější vědci paradoxně opouštějí vědu a odcházejí do světa byznysu, je podle Šeflové zásah z obou stran – od státu, ale i od univerzit. „Situaci by částečně pomohlo navýšení stipendia, aby doktorandi nebyli přímo odkázáni na získávání jiných finančních zdrojů a mohli se plně věnovat studiu,“ navrhuje Šeflová. Pomoci by podle ní mohly také samy univerzity, které by měly zajistit, aby doktorské studium bylo elitní, tedy ne pro každého absolventa magisterského nebo inženýrského studia. „A také kvalitní. Tedy například školitelé by se měli věnovat svým doktorandům a dokázat zajistit finance na výzkum samotný. Pak by lepší finanční ohodnocení zcela jistě bylo na místě,“ soudí Šeflová.
Podle Jany Římanové je řešením zvýšit stipendium doktorandů alespoň na dvojnásobek, tedy na 15 tisíc korun, a zároveň umožnit doktorandům získat pracovní úvazek ve stejném oboru, kam spadá i jejich doktorát. „Bohužel na univerzitách i v Akademii věd je pro nováčka těžké získat stabilní pracovní úvazek. Pracovní místa jsou tam zabraná a je téměř nemožné dostat se mezi stálé zaměstnance,“ upozorňuje Římanová. Práci na dohodu v rámci grantu na dobu určitou má za sebou, ale to prý znamená jen další stres a nejistotu, co s vámi bude, až grant skončí. „A nezapomeňte, že si musíte sami zaplatit zdravotní a sociální pojištění, takže vám toho moc nezbyde,“ dodává Římanová.
MŠMT chce stipendia zvýšit od příštího roku
Situaci se snaží řešit jak ministerstvo školství (MŠMT), tak vládní Rada pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI). Řešení doktorských studijních programů je dokonce jednou z priorit ministerstva pro období 2016–2020. „V první řadě probíhá analýza stavu doktorských studijních programů, která by měla být dokončena na začátku roku 2018. Na jejím základě identifikujeme klíčové problémy a výzvy, stanovíme priority politiky ministerstva v této oblasti a navrhneme opatření k jejich dosažení,“ vzkázala Jarmila Balážová z tiskového oddělení MŠMT. Dodala, že odměňování doktorandů považuje ministerstvo za problematické a od roku 2017 je součástí strategie ministerstva navýšení příspěvku státu na stipendia doktorandům. Ovšem vše závisí na tom, jak dopadnou vyjednávání o rozpočtu na příští rok. „MŠMT za tímto účelem nárokovalo zvýšení rozpočtu pro kapitolu vysokých škol. V případě, že tato vyjednávání proběhnou úspěšně, lze očekávat, že ke zvýšení příspěvku dojde od roku 2018,“ dodává Balážová.
Že jsou stížnosti doktorandů oprávněné, přiznává i RVVI, ovšem s výhradami. „Ti nejlepší doktorandi nemají celkové příjmy, které by odpovídaly jejich vzdělání, výzvám, které musí řešit, a věku, ve kterém se obvykle zakládá rodina,“ říká místopředseda rady Petr Dvořák. Podle Dvořáka je ale stipendium v převážné většině jenom část jejich příjmů. „Mají úvazky z grantů a dostávají peníze také ze specifického výzkumu, což je zvláštní program, který má podporovat jejich zapojení do výzkumu. Celkově to ale není dost,“ připouští Dvořák. Poznamenal ovšem, že malá část doktorandů bere stipendium jen jako příjemnou státní dotaci v prodluženém studiu a tomu, čemu by se měli věnovat, se prý nevěnují.
RVVI se nyní snaží zvyšovat institucionální, tedy relativně stabilní a „neobarvený“, podíl financování výzkumu na úkor účelového „obarveného“, tedy toho financování, které jde přes nejrůznější projekty. Tedy aby doktorandi mohli být placeni nikoli přes grant, ale přímo od své instituce. „Doktorandi k výzkumu patří, představují zásadní výzkumnou sílu, instituce to dobře vědí a pokud si je budou moci dlouhodobě a slušně platit, situace se zlepší,“ soudí Dvořák. Politika stipendií není ovšem podle něj v případě doktorandů úplně vhodná. „Neměli by být chápáni jako studenti na stipendiích a s kredity za kdo ví co, ale jako začínající vědci s platem, jasným a náročným výzkumným zadáním a odměnou za výkon,“ uzavírá Dvořák.
Autor: Zuzana Keményová
Článek byl publikován na webu Universitas.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Universitas
