Eliška Procházková: Od profesora Holého k protinožcům a zpět

Později ale od organické chemie a biochemie přešla k technice NMR spektroskopie a jako postdoktorandka sbírala zkušenosti v Německu, Austrálii a Japonsku. Vrátila se a dnes působí jako vědecká pracovnice na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR a své zkušenosti předává dál i jako školitelka na své alma mater, Přírodovědecké fakultě UK.

Jaká byla vaše cesta k vědě?

Už na základní škole mě chemie moc bavila i díky báječné chemikářce. Pokračovala jsem proto na „Křemencárnu“, Masarykovu střední školu chemickou v Křemencově ulici v Praze. Ve vyšších ročnících byla možnost zakusit, co asi obnáší vědecká práce v soutěži SOČ (Středoškolská odborná činnost), kdy studenti ve svém volném čase dochází do vědecké laboratoře a pracují na projektu, který pak sepíší a obhajují před odbornou komisí a početným publikem. A já jsem si na SOČ projekt vybrala přímo profesora Antonína Holého, kterého jsem sledovala v médiích už od základní školy. To byl asi ten zlomový moment – nebát se ho oslovit. Pan profesor mě přijal velmi vlídně, pracovala jsem v biochemické části jeho oddělení, protože mi tehdy ještě nebylo 18 let, což je věkový limit pro práci v organické laboratoři. Se SOČ prací jsem se nakonec dostala až do celostátního kola soutěže a poté mi pan profesor v roce 2006 nabídl místo ve svém týmu. A tak jsem u něho po maturitě začala pracovat na své bakalářské práci a zároveň i jako laborantka, protože jsem byla absolventkou střední odborné školy.

Jaké to bylo pracovat v týmu špičkového vědce? Co vás práce pod vedením profesora Holého naučila?

Byla to pro mě velká výzva. Byla jsem zdaleka - asi i historicky - nejmladší člen týmu, takže jsem zpočátku budila spíše nedůvěru. Do laboratoře jsem mohla kvůli škole docházet jen některé dny, bylo poměrně náročné sladit rozvrh a plánování syntézy, takže jsem postupovala pomaleji, než jsem si představovala. Vlastní téma bakalářské práce mi pan profesor zadal asi až po roce, navíc tou dobou byl už hodně nemocný, a tak do laboratoře nedocházel každý den. Naštěstí jsem ale byla v laboratorní společnosti dvou skvělých chemiků - tehdy ještě doktorandů - Petra Jansy a Ondřeje Baszczyňského. Jejich pracovní - řekla bych až totální - nasazení mě motivovalo, jejich rady mi hodně pomohly a přátelská atmosféra to celé jen umocňovala. S Ondřejem, který v současné době vede vědeckou skupinu na Katedře organické chemie PřF UK, jsme se o osm let později profesně opět potkali a již čtvrtým rokem úzce spolupracujeme.

Naučila jsem se tam mnohé – chodit do práce ráno na sedmou, protože ráno se toho opravdu nejvíc udělá, umět hospodařit se svým laboratorním časem; člověk musí každé ráno už cestou do laborky vědět, co, jak a proč bude dělat. Dále, že je užitečné pracovat na více projektech souběžně a spolupracovat s kolegy z jiných oborů. A také že je důležitá trpělivost, soustavná práce a nenechat se zdeptat neúspěchy. Těmito pravidly se řídím doteď, stále si píšu rozvrh týdne, co bych chtěla za daný časový úsek stihnout udělat.

Během studia jste postupně měnila témata od organické chemie a biochemie až k dnešní technice NMR spektroskopie. Co vám to dalo a jak to zpětně hodnotíte?

Změnu oborů jsem si předem vůbec neplánovala, chtěla jsem se stát organickým chemikem jako pan profesor. Ale když se blížila obhajoba bakalářské práce, musela jsem se rozhodnout, co dál. Diplomová práce pod vedením pana profesora totiž už kvůli jeho zdravotnímu stavu nebyla možná. Zároveň jsem pořád toužila zkoušet a učit se nové věci. Proto jsem se rozhodla organickou syntézu vyměnit za biochemii – nevytvářet nové látky, ale zkoumat jejich biologické vlastnosti. Biochemie mě však nenaplňovala, proto jsem hledala pro svou disertační práci jiný obor. A tím se stala NMR spektroskopie, která mě zajímala už během bakalářského studia a doteď mě nepřestává fascinovat, jak širokou škálu informací může poskytnout.

To, že jsem během studia prošla několika obory, mi dalo přehled, jak celý systém funguje a co práce v jednotlivých laboratořích obnáší. Práce v organické laboratoři je riziková z hlediska manipulace s hořlavinami, jedy, rozpouštědly, je také asi nejvíce fyzicky náročná, v podstatě celý den stojíte. Biochemická laboratoř je čistší, ale zase je mnohem náročnější na přesnost a soustředění. NMR spektroskopie využívá přístroje řízené počítačem, takže většina pracovního času je u počítače - nejen během měření, ale i při zpracování a vyhodnocení dat. Rozhodně bych neměnila, jsem za tyto zkušenosti vděčná a čerpám z nich doteď. Usnadňuje mi to například komunikaci s kolegy z těchto oborů.

Čím vás NMR spektroskopie uchvátila? Co umožňuje?

NMR, nukleární magnetická rezonance, je instrumentální analytická metoda, která slouží k určení chemické struktury látek a jejich vlastností. To je klíčové pro jejich další využití, například v biochemii, farmakologii či materiálových vědách. Princip metody je založen na využití magnetických vlastností atomových jader. Po vložení vzorku do supravodivého magnetu dojde ke zorientování jaderných spinů do dvou energeticky rozdílných hladin – ve směru a proti směru magnetického pole. A právě vzniklý energetický rozdíl mezi hladinami umožňuje měřit NMR signál. Elektronový obal jádro významně ovlivňuje, proto můžeme pozorovat různé NMR signály pro různě vázaná jádra. Nejčastěji nás v organické chemii zajímají jádra vodíku (H), uhlíku (C), popř. dusíku a fosforu.

Jako příklad můžeme uvést molekulu ethanolu s chemickým vzorcem CH3-CH2-OH. Ta bude mít v uhlíkovém spektru dva signály, protože jsou v molekule dva typy uhlíků (CH3 a CH2); ve vodíkovém spektru bude mít signály tři (CH3, CH2 a OH). Pozice signálů ve spektru se řídí určitými zákonitostmi, např. chemickým okolím daného jádra či typem vazby. A aby to nebylo tak jednoduché, tak na sebe sousední atomy „vidí“, interagují spolu, a to pak pozorujeme jako štěpení jednotlivých čar. Podle pozice a štěpení čar pak lze určit strukturu molekuly – které části jsou spojeny a jakým způsobem. Současně je možné sledovat celou řadu fyzikálně-chemických vlastností molekul, které implikují například jejich biologickou aktivitu.

Interpretace NMR spekter je tak trochu detektivka, kdy dáváte dohromady dílčí informace tak, aby vznikl výsledný obraz, ve kterém do sebe všechny dílky zapadají. Navíc informace získané z měření se dají doplnit kvantově-chemickými výpočty, práce je tak velmi pestrá, zábavná, ale umí být i frustrující, když na to nemůžete přijít.

Jako postdoktorandka jste byla na stážích v Německu, Austrálii a Japonsku – co vám to dalo? Jak se liší věda v těchto zemích?

Zahraniční zkušenost je pro vědecké pracovníky opravdu klíčová. Já měla veliké štěstí, že jsem mohla pracovat hned v několika zemích. Každý můj pobyt byl úplně jiný a nesmírně mě to obohatilo. Utvrdilo mě to také v tom, že ÚOCHB je opravdu špičkové pracoviště na světové úrovni, a to nejen svým vybavením, ale hlavně odborníky z různých oborů, kteří spolu komunikují a spolupracují.

Německo jsem si vybrala kvůli rakouské profesorce, kterou jsem znala z konferenčních přednášek. Osobně jsem se s ní seznámila až na konferenci v Praze v roce 2015, kdy jsem dokončovala disertační práci a hledala jsem vhodné místo pro svou postdoktorskou stáž. Sedly jsem si i po lidské stránce a už na začátku roku 2016 jsem k ní do Darmstadtu vyrazila, nejprve na čtyři měsíce, ale nakonec z toho byla roční stáž. Němci jsou velmi precizní, dochvilní, dobře organizovaní a spolehliví, což se odráží v jejich práci a přesně zapadá do mých návyků. Po příjezdu tam jsem měla připravený stůl i počítač, takže jsem hned mohla začít pracovat. Téma se na začátku sice zdálo být nemožné, ale nakonec se ho podařilo zpracovat a úspěšně publikovat.

Po roce jsem dostala nabídku zůstat o rok déle a zabývat se dalším projektem, čehož si moc cením, ale nakonec jsem se rozhodla vrátit se domů. Pracovní prostředí bylo báječné, ale jako jediný cizinec ve skupině jsem po čase cítila narůstající sociální izolaci. Stáž v Německu mi zlepšila angličtinu a dala mi více sebedůvěry, samostatnosti a podpory do budoucna – stále, i po skoro pěti letech, na některých projektech spolupracujeme. Také jsem se tam naučila nové NMR techniky, které využívám dodnes.

Poté následovala stáž v Austrálii.

Nápad jet na další stáž, a navíc do Austrálie, vznikl „náhodou“. V Německu jsem získala poměrně dobré výsledky, se kterými mě má profesorka poslala na NMR konferenci do Kalifornie. Tam jsem potkala kalifornského profesora, ke kterému jsem úplně původně chtěla jet na stáž. Šla jsem ho pozdravit, a to byl další zlomový bod mého profesního života. On totiž seděl u stolu s jiným kolegou, vedoucím NMR laboratoře v Sydney. A ten mi nabídl stáž v Austrálii, pochopitelně za předpokladu, že si přivezu vlastní projekt a financování. Tehdy jsem však byla nasycená cestování, tak jsem jen slušně poděkovala a ani ve snu by mě nenapadlo, že tam odjedu už další rok v zimě; nejprve na krátký třítýdenní pobyt s vědeckou konferencí a přednáškami na univerzitě a poté na devítiměsíční stáž.

Pobyt v Austrálii měl podstatně jiný charakter – Australani jsou pravým opakem Němců. Styl práce i pracovní tempo ve stylu „no worries“ bylo na denním pořádku. Já jsem ale na projekt měla jen devět měsíců, takže každé zdržení hrálo podstatnou roli. Pořád jsem se musela připomínat a urgovat předem domluvené věci, což mě psychicky dost vyčerpávalo. Pracovní frustraci však výborně kompenzovalo cestování, výlety do národních parků – po plážích a útesech i do buše a hor ve vnitrozemí. Australská příroda je nádherná, jedinečná a zážitky opravdu berou dech.

Další přidanou hodnotou byl časový posun. Mohli jsme tak s kolegy v Evropě pracovat „na směny“ a udělali jsme mnohem více práce. Austrálie mě naučila, že ani obrovské pracovní nasazení a entuziasmus nevedou k cíli, pokud nejste obklopeni motivovanými, pracovitými, a hlavně spolehlivými spolupracovníky.

A do třetice jste se v roce 2019 vydala do Japonska.

Nápad odjet na stáž do Japonska vznikl už v Austrálii. Z Austrálie jsem totiž spolupracovala s kolegy v Evropě na projektu, který by mohl být vyřešen pomocí speciální NMR metody, kterou jsem našla právě v Jokohamě. Oslovila jsem tedy japonské kolegy, zda by bylo možné spolupracovat. Původně jsme si mysleli, že bychom tam vzorky jen odeslali, ale to se ukázalo jako ne zrovna jednoduché. Asi o měsíc později přišla možnost napsat projekt na česko-japonskou spolupráci financovaný firmou Canon. To byla další „náhoda“, která mě zavedla na krátkou tříměsíční stáž do Japonska.

Japonsko mě uchvátilo. Přestože kulturní rozdíly byly obrovské a jazyková bariéra ještě větší, cítila jsem se tam moc příjemně. Věnoval se mi velmi laskavý pan profesor, všichni byli moc milí, slušně vychovaní, leč hodně stydliví. Dost často byla znát jejich zvědavost, ale než aby řekli anglicky něco gramaticky nesprávně, raději nemluvili vůbec. Já zase nerozuměla japonsky, takže to někdy vedlo ke komickým situacím.

O víkendech jsem jezdila na výlety a objevovala krásy Japonska – od chrámů (Nikkó) přes zahrady, hory (Fudži), aktivní sopky (Aso), obří městské aglomerace (Tokio), čajové obřady až po historii (Hirošima) a divadlo (Kjóto), abych večer skončila v on-sen, místních termálních lázních. Opravdu silným zážitkem byla poměrně častá zemětřesení.

A stejně jako v Austrálii mě bavil časový posun, který umožňoval efektivnější spolupráci s Evropou. Japonsko mi rozšířilo obzory a opravdu hodně silně mě vytáhlo ze stereotypu a zažitých kulturních zvyklostí. Japonci jsou velmi pracovití, výborně organizovaní a dost uzavření ve smyslu striktního oddělování pracovního a soukromého života. Ale asi nejvíce mě fascinovala mezilidská slušnost, úcta a pokora.

Loňský rok byl pro vás profesně zlomový – od Grantové agentury ČR jste získala první standardní grant na samostatný projekt. Co budete zkoumat? Co jsou aktuálně ty největší výzvy?

Projekt je zaměřen na studium prostorové struktury bioaktivních látek obsahujících fosfor pomocí NMR spekter měřených v kapalných krystalech. Tam se teprve projeví interakce, které bychom v kapalině neviděli. Fosfor je „dobře vychované“ magneticky aktivní jádro a cílem je využití jeho magnetických interakcí s ostatními jádry pro určení konfigurace právě na fosforu. Látky s opačnou konfigurací mohou mít různé vlastnosti, např. biologickou aktivitu, a proto je nezbytné konfiguraci znát. V současné době se využívá hlavně rentgenová difrakce, ale pro tu je nutné připravit vhodný krystal, což je právě u našich fosforových látek problematické.

Aktuálně největší výzvou je postavit silný tým. Základ týmu je samozřejmě znám už při sepisování grantu, ale zároveň je zde poměrně vysoké procento studentů, které je nutné sehnat. Je velice obtížné najít motivované, samostatné a pečlivé studenty, kteří zároveň zapadnou do skupiny i po lidské stránce, a zaměstnat je ideálně hned od 1. ledna…

Jak jste získala svoji první doktorandku? A jaká chcete být školitelka?

Doporučila mi ji Hanka Dvořáková, zkušená NMRistka z VŠCHT a zakladatelka Nadace Experientia, která také spolupracovala s profesorem Holým a zná mě od mých úplných NMR začátků. Na konferenci mi představila svou diplomantku a přišla s myšlenkou, že by ke mně mohla jít na doktorát. Nejprve mi tato myšlenka doslova vyrazila dech, ale Hanky důvěra mě hodně motivovala. Byl to další zlomový bod mého profesního života. S diplomantkou jsme si, myslím, padly do oka okamžitě, takže jsem hned začala podnikat příslušné kroky – stát se školitelkou na PřF UK a získat finanční prostředky, což se oboje podařilo.

Samozřejmě chci být dobrá školitelka, po které zůstanou motivovaní a sebevědomí absolventi, kteří najdou dobré uplatnění. Ale stejně tak jako dobrým rodičem se člověk nestane přes noc, tak ani dobrým školitelem. Podle mě je to proces, který závisí nejen na školiteli, ale i na přístupu studenta a jeho zpětné vazbě. Nejvíce zatím čerpám ze svých vlastních zkušeností, jak se mnou kdo zacházel, kolik jsem dostala prostoru pro vlastní iniciativu. Mám poměrně vysoké nároky na sebe i své okolí a snažím se využívat čas maximálně efektivně. Zároveň ale vím, že nejvíce chyb a stresu vzniká ve spěchu, takže se stále snažím hledat rovnováhu, práci organizovat a „dávkovat“ dle priorit. Hodně důležité pro mě také je, aby nás práce bavila, pak totiž dokážeme snáze překonat dílčí neúspěchy, případně „zabrat“ při dokončování některých prací i na úkor svého volného času.

Jak se vám daří udržet si balanc mezi prací a volným časem? Kde berete inspiraci pro svoji práci?

Popravdě, balanc mezi prací a volným časem se mi úplně nedaří, pomalu se učím opravdu odpočívat až teď. Jsem spíše outdoor typ, nejlépe se mi relaxuje v přírodě, na horách, v lese, na kole či na zahradě. Myšlenky si nejlépe urovnám za chůze.

Inspiraci beru asi nejvíc na zahraničních výjezdech – stážích či konferencích, kde ze mě opadne stereotyp, poznám nové lidi a začnu nad věcmi přemýšlet jinak. Inspirace samotná však nestačí, je důležité mít kolem sebe skupinu spolehlivých lidí, se kterými se dá o tématech diskutovat, nápady dále rozvíjet a realizovat.

Autorka: Pavla Hubálková

Foto: Archiv E. Procházkové

Rozhovor vyšel v online magazínu Unvierzity Karlovy Forum.

Eliška Procházková

Absolventka PřF UK, která již od střední školy spolupracovala s Antonínem Holým v oboru Fyzikální chemie získala v roce 2015, jako postdoktorandka sbírala zkušenosti v Německu, Austrálii a Japonsku. V současné době působí jako vědecký pracovník v oddělení NMR spektroskopie na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR. Od loňského roku je školitelkou doktorského studijního programu Fyzikální chemie na PřF UK. Publikovala 40 prací v odborných časopisech.