Biolog Jan Květ získal letos hlavní Cenu Josefa Vavrouška, kterou každoročně uděluje Nadace Partnerství za přínos pro životní prostředí. Jan Květ do českého jazyka navrátil slovo „mokřad“, napsal řadu knih, zasloužil se o Zákon na ochranu přírody a krajiny. O vzpomínkách na „vládu technokratů“ v 90. letech a svém celoživotním úsilí promluvil v rozhovoru.
Za svůj život jste obdržel řadu ocenění doma i v zahraničí. Letos k nim přibyla Cena Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos k ochraně životního prostředí a udržitelného rozvoje. Když se člověk ohlédne za vaší prací, skoro by mohl v českém prostředí nahradit slovo dlouhodobý slovem nejdelší...
Doba trvání zájmu o přírodu, zdravé životní prostředí a jejich ochranu nebo obnovu není tak důležitá jako to, aby chování každého jednotlivce prokazovalo, že patří k rozumným uživatelům těchto božích darů. Dnes se pro ně často užívá přírodu ponižující, nevědecký a domýšlivě antropocentrický termín „ekosystémové služby“. Lidská společenství různého stupně, od rodin až po lidstvo, ať se chovají jako poctiví a rozumní uživatelé, ne však majitelé nebo přednostní vládci nad těmito dary, nad tímto „stvořením“, jak to nazývá teologie. „Záchrana stvoření“ leží na srdci i papeži Františkovi. Domnívám se, že mé pochopení nutnosti ochrany přírody a životního prostředí není od jeho názorů příliš vzdálené.
S Josefem Vavrouškem jste se osobně znal dlouhé roky. Ať už z práce v ekologických organizacích před listopadem 1989, nebo poté, co jste byl poslancem tehdejší České národní rady a on de facto řídil federální ministerstvo životního prostředí. Čeho jste si na něm cenil, v čem vidíte jeho přednosti a přínos?
Před listopadem 1989 jsem samozřejmě věděl o působení Josefa Vavrouška v ekologické sekci Československé biologické společnosti; byl jsem jedním ze zakládajících členů této sekce. Osobně jsem se však s Josefem Vavrouškem setkával až v době svého poslaneckého působení v první svobodně zvolené České národní radě (ČNR, 1990–92), tj. nejvyšším zastupitelském sboru České republiky jako součásti České a Slovenské federativní republiky.
Několikrát jsme spolu s dalšími poslanci podpořili Vavrouškovy návrhy moderních zákonů respektujících poznatky ekologie a dalších relevantních vědních oborů. Naši podporu potřebovaly, aby byly přijaty do návrhů zákonů federální vládou, kde byli silně zastoupeni technokraté. Po osobní stránce mně velmi imponovalo zejména Vavrouškovo přiznání se k inspiraci, kterou jeho životnímu zaměření a pochopení hlavních ekologických i etických problémů světa dala účast ve studentské „Expedici Lambaréné“ (1968), vezoucí z Československa nákladním autem značky Tatra dary do pralesní nemocnice založené a řízené doktorem Albertem Schweitzerem v africkém Gabonu.
Josef Vavroušek byl první federální ministr životního prostředí, environmentalista, publicista, horolezec a pedagog, jemuž se v roce 1995 staly hory osudnými, spolu s dcerou zahynul ve slovenských Roháčích. Letos by oslavil 80 let. Je považován za ekologického vizionáře a průkopníka trvale udržitelného života. V roce 1991 zorganizoval historicky první konferenci o životním prostředí v Evropě, na kterou do Dobříše přijeli ministři životního prostředí z celé Evropy. Na tuto historickou konferenci navázal proces setkávání evropských ministrů životního prostředí známý pod názvem „Životní prostředí pro Evropu“, kterou organizuje Evropská hospodářská komise OSN. Věnoval se také publikační činnosti, publikoval 5 knih a více než 150 článků a studií, přednášel na univerzitách v Česku i v zahraničí.
Ocenění jeho jménem je udělováno již od roku 1996: rok po jeho předčasném úmrtí cenu v minulosti udělovala Nadace Charty 77. Dnes jeho odkaz rozvíjí spolu s rodinou Vavrouškových Nadace Partnerství.
Přelomová „stočtrnáctka"
Váš zřetelný podpis z té doby nese i Zákon na ochranu přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., který tehdy patřil k nejpokrokovějším v Evropě. Jak těžké ho bylo schválit v době, kdy ve vládě seděla řada vlivných technokratů a většina společnosti po čtyřicetileté vládě komunistů netušila, co si má pod ochranou životního prostředí představit?
Naše veřejnost, zejména ve větších městech a průmyslových aglomeracích, celkem dobře věděla, co je špatné životní prostředí. Měla s ním vlastní zkušenosti, např. se smogovými situacemi v době zimních teplotních inverzí, spadem popílku kolem tepláren, elektráren a továren spalujících hnědé uhlí, se znečištěnými řekami. Hynutí lesů postupně na všech našich horách pod vlivem oxidu siřičitého a oxidů dusíku se utajovat nedalo. Lidé ze zemědělských oblastí dobře věděli o kontaminaci polí nadměrným množstvím pesticidů, rychlém úbytku a někde i vyhynutí zajíců, koroptví a bažantů, a také o úbytku kvalitní půdy na obrovských lánech, scelených bez ohledu na povahu reliéfu a zrnitostního složení půdy.
Silnou ranou, která probudila i lidi předtím lhostejné, byla černobylská tragédie v r. 1986, přestože se režim snažil její důsledky zlehčovat. V roce 1987 proběhl první rozsáhlý protest veřejnosti „Bratislava nahlas“, v roce 1989 zase ke spouštěčům velkých demonstrací náležely protismogové demonstrace v Teplicích a dalších severočeských městech. Přelomová byla v roce 1987 vypracovaná „Zpráva o životním prostředí v Československu“, kterou vypracovala ekologická sekce Československé biologické společnosti. Správně ji měla schválit tehdejší Akademie věd, ale předseda sekce Emil Hadač obešel její opatrnické předsednictvo a donesl ji přímo předsedovi federální vlády Lubomíru Štrougalovi. O zprávě informovaly rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, nemohla ji tedy ignorovat ani vláda a do studií ji zahrnul Prognostický ústav Československé akademie věd. Zlepšení životního prostředí se stalo po svobodě a demokracii druhým hlavním požadavkem demonstrující veřejnosti!
Nemalá část veřejnosti se angažovala i v různých ekologických hnutích…
Ano, významná část mládeže se ráda účastnila režimem tolerovaného hnutí „Brontosaurus“ (autor jeho výtvarného zpracování, Vladimír Jiránek, byl letos také vyznamenán Cenou J. Vavrouška, pozn. red.). V 70. letech vzniklý a rovněž tolerovaný Český svaz ochránců přírody (ČSOP) měl slušný počet členů ze všech generací. Ti nejmladší vyrůstali v oddílech mladých ochránců přírody při ČSOP a také skrytě skautských turistických oddílech mládeže (TOM), nebo některých jen navenek pionýrských oddílech. Kritika některých typů poškozování našeho životního prostředí a evidentního porušování tehdejšího zákonodárství na ochranu přírody se asi od r. 1970 stala jakýmsi ventilem povolené, ale i tak sledované kritiky. Nicméně, také díky tomuto veřejnému zájmu byl po roce 1989 poměrně hladce schválen tehdy značně progresivní zákon České národní rady č. 114/92 Sb. na ochranu přírody a krajiny a ostatní tzv. ekologická legislativa. Další vývoj postojů mnoha našich politiků k ní však již tak vstřícný nebyl.
Má zákon na ochranu přírody a krajiny, takzvaná stočtrnáctka, svoji sílu a platnost i po více než třiceti letech?
Československo přijalo letech 1990–92 ze všech postkomunistických zemí nejvíce zákonů chránících přírodu a životní prostředí, blahopřáli nám k tomu i kolegové v USA. Stočtrnáctka pak čelila různým pokusům o oslabení. K tomu došlo mimo jiné, když byla připravena o statut „lex specialis“, tedy zákona, který má vždy aplikační přednost, když vznikne rozpor mezi ním a jiným zákonem. Některé novelizace ho zase obohatily, např. o ustanovení o celoevropsky chráněných druzích a evropských ptačích oblastech nebo o národních parcích. Pokusům o oslabení „stočtrnáctky“ nebude konec, dokud se značná většina lidí nevrátí k uznání klíčového významu zdravé přírody, krajiny a životního prostředí pro všechny naše aktivity.
I když často říkáte, že schválení této legislativy byl jeden z vašich velkých životních počinů, je za vámi také spousta práce odborné a výzkumné. Jste největší odborník na mokřady – ne-li v Evropě, tak jistě v Česku. Je něco, co ještě o mokřadech nevíte?
S tím nejlepším odborníkem bych byl opatrný. Se Sokratem si říkám: „Vím, že nic nevím“. Dobrých „mokřadníků“ je už dlouho u nás hodně, a já se mohu považovat nanejvýše za jednoho z nich. Za mých mladých let se oceňovaly hlavně knižní publikace, a kromě nich hlavně průkazně novátorské články ve vědeckých časopisech. Rád se ohlížím za knižními tituly, které tu po mě a po spoluautorech zůstanou.
Spolueditoval jsem několik knih shrnujících a hodnotících výsledky rozsáhlých výzkumných projektů týkajících se mokřadů. Taková je celosvětová „syntéza“ výsledků výzkumu mokřadů, vzniklého díky IBP, kterou vydalo nakladatelství Cambridge University Press. A také národní „syntéza“ českého podílu na výzkumu mokřadů v IBP, vydaná nakladatelstvím Springer Verlag. Velmi si vážím také první české učebnice ekologie mokřadů, na které jsem se podílel jako autor i editor, a která byla oceněna jako nejlepší česká kniha z biologických oborů vydaná v roce 1997. Vydala ji Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích.
Navrácení slova mokřad do našeho jazyka
Pracoval jste 46 let v Botanickém ústavu Akademie věd postupně na pracovištích v Průhonicích, Brně a Třeboni, zakládal jste Jihočeskou univerzitu, a nakonec jste po 20 let současně působil také v Ústavu výzkumu globální změny AV ČR. Baví vás víc vědecká práce, nebo předávání zkušeností studentům?
Obojí mě baví stejně. Věnoval jsem se mládeži od základních škol až po vysokoškoláky. K soustavné vysokoškolské výuce jsem se dostal až v roce 1993 s nástupem na Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích. Kdo chce učit studenty na vysoké škole s vědeckým zaměřením, musí také sám vědeckou práci vykonávat. Bez ní se sice může stát znalcem v některém oboru, všestranným popularizátorem a dobrým autorem článků nebo knih o vědě, sotva však dokáže studentům řádně vysvětlit, jak se vědecké poznatky získávají, aby byly důvěryhodné.
Jste člověk, který slovo mokřad vrátil po téměř 150 letech zpět do českého slovníku, kam ho v roce 1836 včlenil Josef Jungmann. Proč se vám nelíbila bažina nebo močál?
Při hledání vhodného českého ekvivalentu pro anglické slovo „wetland“ jsme odmítali ty české názvy pro silně zavodněná území, které buď označovaly jen jejich některý typ či typy, nebo vyvolávaly negativními emoce, zejména obavy z infekcí, bodavého hmyzu, bloudění, zmizení v bahně, utonutí, zkrátka strach z neznáma. Oprášili jsme tak pozapomenuté české slovo mokřad.
Slova „bažina“ nebo „močál“ však nezavrhujeme. Jen se snažíme dát jim v české ekologické terminologii přesné významy: „bažiny“ nechť jsou mokřady s převážně bylinnou vegetací („marshes“ v Sev. Americe) a „močály“ nechť se nazývají mokřady s převážně stromovou nebo křovinnou vegetací („swamps“ tamtéž).
Váš zájem o produkční ekologii rostlin a vegetace vám otevřel počátkem 60. let cestu na stáž na univerzitu v Oxfordu. Čemu jste se tam věnoval? Byl to velký posun proti tomu, jak pracovali vědci v tehdejším Československu?
Rozdíl mezi vybavením laboratoří u nás a v UK tehdy jistě existoval, ale vzhledem k typu své práce jsem neměl příležitost jej zaznamenat. Účelem mé stáže na „University of Oxford, Department of Agriculture“ a krátce i na slavné zemědělské výzkumné stanici v Rothamsteadu bylo, abych se blíže seznámil s metodami analýzy růstu jako součástí produkční ekologie pěstovaných i planě rostoucích rostlin a jejich porostů, a také s možnostmi využití těchto metod.
K potřebným pokusům, terénním odběrům a měřením jsme používali podobné vybavení jako zde. Navíc jsme měli jen tehdy ještě nedokonale klimatizované pěstební komory (growth chambers) a několik částečně automatických elektrických mechanických počítacích strojů. Jakékoli počítače a kalkulačky tehdy pro nás ještě byly hudbou budoucnosti, jakou jsme si ani nedovedli představit.
A neuvažoval jste ani na chvíli, že byste v Anglii zůstal? Tehdy jste byl svobodný a svět vám nabízel větší možnosti než bolševický režim.
Neuvažoval. Hlavním důvodem asi byla má odpovědnost k rodině a síla vztahů, které jsem měl ke svým rodičům – táta byl tehdy navíc těžce nemocný – a sestře s její rodinou. Rodiče mě od emigrace zrazovali, považovali ji za morální právo vyhrazené perzekuovaným a těm, kdo chtěli ze zahraničí účinně usilovat o obnovu demokracie u nás. A také, kdybych přece jen emigroval, musel bych splatit celé čtrnáctiměsíční stipendium Britské radě!
V letech existence železné opony jste dokázal téma mokřadů dostat mezi vědce na celém světě. Jak se to tehdy podařilo? A žije ve veřejném mezinárodním prostoru dodnes?
V letech 1965–1974 probíhal Mezinárodní biologický program (IBP) a hned od jeho počátku nebylo obtížné navazovat spolupráci mezi „zeměmi socialistického tábora“. Spojili jsme se s kolegy z Polska a Rumunska a uspořádali v letech 1970 a 1972 dvě vskutku mezinárodní konference. Při té první, v deltě Dunaje, jsme založili pracovní skupinu, kterou pak vědecký výbor IBP pověřil sepsáním knihy, shrnující hlavní výsledky výzkumu mokřadů v IBP. V Polsku se výzkum soustředil hlavně na Mazurských jezerech, u nás na Třeboňsku a jižní Moravě. V návaznosti na IBP se v Třeboni v roce 1984 konala 2. mezinárodní konference INTE COL (Mezinárodní asociace pro ekologii) o mokřadech. Mokřadní konference INTECOL se od roku 1980 konají každé 4 roky v různých částech světa.
Nedávno jste přišel se zajímavou myšlenkou, jak by mohly být mokřady prospěšné v době současné klimatické změny. Můžete popsat svůj nápad, jaký význam by mohl mít?
Všechny zemědělské plodiny pěstované u nás na větších plochách byly vyšlechtěny ze suchozemských planě rostoucích rostlin. Předky obilnin, které zajišťují velký podíl naší potravy, byly dokonce stepní trávy nesnášející příliš vlhkou půdu. Zlepšení půdních podmínek zejména pro tyto obilniny bylo odedávna hlavním důvodem odvodňování podmáčených nebo zamokřených polí. Ve 2. polovině 20. století se pole začala odvodňovat intenzivněji, aby je bylo možné obdělávat těžkou mechanizací. Nyní už je na nich často až příliš sucho i pro naše obilniny. Zemědělští odborníci vidí jako jedno z řešení vyšlechtění k suchu více odolných odrůd polních plodin.
Já mimo to vidím možnost dlouhodobějšího řešení ve vyhledání a následné úpravě genomů (šlechtěním a genovou manipulací) plodin, které by poskytovaly dobré výnosy i na podmáčených nebo i zamokřených polích. Obrazně řečeno potřebujeme „rýži pro mírné pásmo“. Takový způsob pěstování různých plodin se nazývá paludikultura. Její velkou předností je, že v krajině udržuje větší množství vody, zpomaluje její odtok. Také následný zvýšený výpar vody, zejména transpirace rostlin, ve vegetačním období přispívá spolu s přímým výparem z vodních ploch a vlhkého půdního povrchu ke zmírnění oteplování přízemní vrstvy vzduchu. Posílený malý vodní koloběh přitom brzo vrací zpět vypařenou vodu v podobě místních srážek, nejen dešťových, ale i rosy a mlhy. Úspěšný výzkum různých typů paludikultury je nyní soustředěn zejména na univerzitě v severoněmeckém Greifswaldu.
Odkaz Josefa Vavrouška
Jste člověk víry, který nevěří na náhody. Byla to tehdy vůle Boží, která vedla kulku vystřelenou vojákem SS v květnu roku 1945 na vás a vaši o trochu starší sousedku tak, že proletěla mezi vašimi hlavami? Tehdy vám bylo 12 let. Zažil jste podobně dramatické okamžiky, které rozhodovaly o vašem bytí, ještě jindy v životě?
Tehdy 5. května 1945 jsme se sousedkou zpoza záclon pozorovali dění v ulicích Prahy. Když začala střelba, ulice se vyprázdnily a svou pozorovatelnu jsme chtěli opustit. Najednou se však objevila skupina asi 25 neozbrojených mužů, kteří přijeli vlakem na nádraží Dejvice, aby pomohli bojující Praze. Tam je však zajala stráž SS, aby je odvedla do svých nedalekých kasáren; tam byli všichni zastřeleni. Když jeden strážný zahlédl naše hlavy za záclonami, vystřelil na nás. Dodnes nevím, zda nás chtěl pouze zastrašit nebo zabít.
Nejistotu, zda přežiji, jsem zažil několikrát, např. na jaře roku 1958, při vodácké plavbě po chladné Sázavě, kdy se naše pramice v silném proudu „udělala“ a zaklesla se mezi dva balvany. Byl jsem pod lodí ve vodě už jen s trochou vzduchu v plících a nevěděl, zda mě vodní proud protáhne mezi oběma balvany. Díky Bohu protáhl! Jinak bych už dnes nemohl odpovídat na vaše otázky. Rizika svých později prodělaných operací, včetně těžkého srdečního zákroku, ani nebezpečně silného zápalu plic, jsem si nepřipouštěl. Měl jsem vždy naprostou důvěru k lékařům, kteří mě měli ve své péči.
Jak se díváte s vašimi zkušenostmi na dnešní dobu, ať už z pohledu vývoje globálního světa nebo naší vlasti? Máme šanci vybrat všechny zatáčky na řadě klikatých cest, kterými se v dalších letech chtě nechtě musíme vydat?
Doba byla pro lidi, kteří v ní museli žít, více či méně nejistá snad vždycky. Teď je bohužel více. Narodil jsem se v roce 1933, kdy Německo ovládl Hitler, do školy jsem šel 1. září 1939, když začala 2. světová válka. Prožil jsem nálety v roce 1945, období studené války. Příliš jsem tím však svou mysl nezatěžoval a tento přístup mi pomáhá dodnes. Nejsem však fatalista, spíše patřím k dnes mnohdy vysmívaným důvěřivým „pravdoláskařům“, udržujícím si naději v pojetí Bible, které převzali i mnozí světští myslitelé. To obrací mou mysl nakonec zpět k Josefu Vavrouškovi: když jsem přemýšlel o důstojném a co nejvhodnějším možném nástupci prezidenta Václava Havla, považoval jsem za nejlepšího kandidáta Josefa Vavrouška. Bylo to na počátku roku 1995. Krátce nato nám Josefa Vavrouška s dcerou Petrou vzaly jejich milované hory a ponechaly si je pro sebe.
Autoři: Pavel Vysloužil (Nadace Partnerství), Vladislava Vojtíšková (Vědavýzkum.cz)
Jan Květ (1933), významný přírodovědec, botanik a ekolog, vědecko-výzkumný pracovník v Akademii věd ČR a učitel na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, autor řady odborných článků a knih. Laureát hlavní Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos. Stál u zrodu českého vědeckého výzkumu v oborech produkční ekologie rostlin a ekologie mokřadů, stojí za českým termínem „mokřad“. Podílel se na vzniku CHKO Třeboňsko a zpoza železné opony dokázal prosadit, aby byl československý výzkum produkční ekologie a ekologie mokřadů zařazen nejprve (1965–74) do Mezinárodního biologického programu (IBP) a poté i do programu UNESCO „Člověk a biosféra“ (MaB). V roce 2008 obdržel cenu Mezinárodního Ramsarského výboru Recognition of Excellence za zásluhy o studium a ochranu mokřadů. Je členem Učené společnosti České republiky od roku 2002.
Environmentální cena Josefa Vavrouška
Cenu Josefa Vavrouška uděluje od roku 2004 Nadace Partnerství, udělena je ve čtyřech kategoriích: Cena za dlouhodobý přínos, Cena za výjimečný počin, Cena pro mladé: Ekozásek roku a Cena ministra životního prostředí. Cílem ceny je zároveň stmelovat a propojovat lidi z ochrany přírody napříč obory i generacemi. První Cenu Josefa Vavrouška udělila Nadace Charty 77 za rok 1996, odnesl si ji Mikuláš Huba a Erazim Kohák. Cena záměrně putovala do obou republik bývalé federace s poznatkem, že ekologie nezná hranic.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Nadace Partnerství
