Jana Klánová: Česká věda se bojí velkých evropských výzev

Co všechno obnáší vedení takové vědecké instituce, jako je RECETOX, a co vnímáte jako hlavní poslání Vaší práce jakožto ředitelky celé organizace?

Vzhledem k tomu, že jsme součástí univerzity, tak to musí být vzdělávání mladých lidí (pozn. redakce: RECETOX je ústav Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity). Týká se to nejen studentů všech stupňů, ale i vědeckých pracovníků, učitelů, manažerů a komunikátorů vědy. Vzděláváme je zapojením do mezinárodních výzkumných a vzdělávacích sítí a kvalitních vědeckých a aplikačních projektů, do interpretace, komunikace a aplikace jejich výsledků. Čím silnější jsou naši akademici a jejich zahraniční partneři, čím kvalitnější jsou naše projekty, čím větším výzvám mladé lidi vystavujeme, tím lépe je připravujeme na jejich budoucí kariéru, a to nejen ve vědě.

Obecně při své práci dělám věci zábavnější a méně zábavné. Mezi ty zajímavější patří tvorba odborného rámce centra. Myslím, že ředitel výzkumné instituce by měl být především vědec, který má vizi, a který dokáže tuto vizi formulovat pro celé pracoviště. Ředitel nebo ředitelka si přitom musí být dobře vědomi toho, co je možné. Co je ve finančních, personálních a infrastrukturních možnostech daného pracoviště.

Další hezký úkol je samozřejmě hledat a nacházet talentované lidi, kteří dokáží vize realizovat, umět je pro něco nadchnout a přivést je k tomu, aby spolu dokázali spolupracovat. Pak jsou tu ty méně zábavné povinnosti, spojené se zodpovědností administrativní, legislativní a finanční. Žádná výzkumná organizace dnes nedokáže efektivně fungovat bez dobře vystavěného administrativního zázemí.

Mezi těmi příjemnějšími věcmi jste zmínila vytváření vize pro celé pracoviště. Co je vaše vize pro RECETOX?

Naším mottem je „Výzkum a vzdělávání pro zdravou budoucnost“. V souladu s principy „jednoho zdraví“ (One Health) hledáme souvislost mezi zdravím prostředí a zdravím člověka. Třetím vrcholem trojúhelníku, ve kterém se pohybujeme, je pak udržitelná společnost, která nepřekračuje „planetární meze“ (Planetary Boundaries), neboli žije v souladu se svými zdroji a nevyčerpává svůj (přírodní ani genetický) potenciál.

Kvalitou životního prostředí a jeho kontaminací toxickými látkami se RECETOX zabývá čtyřicet let, zdravotní dopady environmentálních expozic jsme začali hlouběji studovat v poslední dekádě. A v současné době rozvíjíme holistický přístup „lidského exposomu“ (Human Exposome), tedy komplexního pohledu na současný vliv environmentálních, sociálních, ekonomických či psychologických stresorů.

Pokud máme být užiteční a přispět k pozitivní transformaci současného světa, musíme správně identifikovat největší problémy dnešní společnosti a pokládat si správné vědecké otázky. Musíme ale také tímhle směrem vzdělávat další generaci a naše poznání interpretovat na různých úrovních, ať už směrem k vědecké komunitě, k veřejnosti, která nás skrze veřejné prostředky financuje, ale také k politikům a v některých ohledech i k průmyslu. Je to často právě průmysl, který může uchopit naše nápady a objevy a udělat z nich něco, co je komerčně zajímavé a pomůže ochraně přírody i lidského zdraví.

Zbývá Vám v tom všem čas na Vaši vlastní konkrétní vědeckou práci?

Kdysi se ptali jednoho dirigenta, jestli mu nechybí hra na jeho původní nástroj. Odpověděl, že pořád hraje na nástroj, ale teď je pro něj tím nástrojem celý orchestr. Nejsem už v pozici, že bych mohla trávit čas v jedné laboratoři a měřit na jednom stroji, ale mohu se pustit do daleko větších, interdisciplinárních projektů, které vyžadují expertízu a koordinaci mnoha skupin. Sleduji, jak se rozvíjí náš obor, kde se objevují nové výzvy a příležitosti, ale už si tam musím nasměrovat svého hudebníka. Sama už to neudělám.

Na co jste Vy osobně na RECETOXu nejpyšnější? Jsou to například nějaké konkrétní projekty?

Jestli jsem na něco opravdu pyšná, tak je to výborná pověst našeho ústavu v zahraničí. Jméno RECETOX má ve světě opravdu dobrý zvuk, lidé z oboru vědí, kdo jsme a jsme vnímáni jako cenný partner. To není samozřejmost a je za tím mnoho let práce.

První příležitost vybudovat něco většího přišla někdy v roce 2005 s tehdejšími výzkumnými záměry. Na to jsme v roce 2009 navázali prvními projekty z operačních programů. Tehdy se nám podařilo získat peníze na výstavbu nového pavilonu, nakoupit vybavení, ale hlavně získat první zahraniční vědce. V současnosti jich máme asi třetinu z celkového počtu u nás působících, na což jsme také hrdí.

Po roce 2012 jsme převzali dlouhodobou studii brněnských dětí CELSPAC a začali budovat výzkumnou infrastrukturu pro epidemiologické studie, včetně výstavby moderní biobanky. V roce 2020 jsme navázali strategická partnerství s nejlepšími evropskými univerzitami a získali prestižní evropské projekty včetně Teaming, Twinning a ERA Chair. V roce 2021 jsme se stali koordinátory nové evropské infrastruktury EIRENE – to všechno jsou důvody k hrdosti.

Autor: Martin Indruch

Česko málo čerpá z evropských peněz

V květnu 2022 také začalo evropské výzkumné partnerství PARC, kterého se účastní i RECETOX. Jaká byla cesta k tomuto prestižnímu partnerství?

V letech 2017-2022 jsme se podíleli na projektu HBM4EU (Human Biomonitoring for Europe), jehož cílem bylo monitorovat, nakolik je evropská populace vystavená chemickým látkám a jaké to má dopady na její zdraví. Už během realizace projektu ale běžela jednání mezi Evropskou komisí, jejími agenturami a členskými zeměmi o jeho pokračování a dalším rozšíření.

Výsledkem je PARC, tedy Partnerství pro analýzu rizik spojených s chemickými látkami, které je pro následujících 7 let dotováno čtyřmi sty miliony eur. V projektu je celkem asi dvě stě evropských institucí a my jsme rádi, že opět můžeme vést jeden z jeho pracovních balíčků. Přinese to zajímavé příležitosti řadě našich mladých kolegů i studentů. Nestačí si totiž vybudovat kvalitní výzkum na domácí půdě. Je zásadní se také zapojit do velkých evropských konsorcií a společných projektů. A to je podle mého názoru jedna ze slabin české vědy: málo čerpá evropské prostředky.

Co jsou podle Vás klíčové rady nebo zkušenosti, které by mohly dalším českým výzkumným institucím pomoct k zisku podobných projektů?

Myslím si, že klíčové je mít vůli se rozvíjet a neustrnout na stejných pozicích. Také dobře nastavený plán, dlouhodobou rozvojovou strategii. Přitom zůstat flexibilní a otevřený novým zkušenostem a příležitostem. Ale to nakonec platí pro instituce stejně jako pro jednotlivce v každém oboru. České instituce často trpí tím, že se fixují na své agendy a od poskytovatelů čekají dlouhodobou podporu svých témat.

Tak ale evropské projekty nefungují. Programy financované z evropských zdrojů daleko více reagují na společenskou poptávku a očekávají návrh komplexních řešení. Konkrétní pracoviště může nabídnout zpravidla velmi úzkou expertizu a pro řešení složitých problémů musí hledat další partnery. Vznikají multidisciplinární týmy, ve kterých jsou i odborníci na komunikaci výsledků všem zainteresovaným partnerům nebo na využití aplikačního potenciálu.

Co konkrétně míníte pojmem „dobře nastavená dlouhodobá strategie“?

Kde chcete být za pět let? To je klíčová otázka, ve které organizace musí mít jasno, protože evropské projekty, které se připravují teď, se začnou realizovat až za pět let. Abyste byli konkurenceschopní, musíte přemýšlet dopředu. Ve chvíli, kdy se velká evropská partnerství otevřou, tak už je de facto pozdě. Karty jsou rozdány, o cílech a směřování se už nediskutuje, rozdávají se pouze dílčí úkoly a menší rozpočty.

Na druhou stranu je potřeba říct, že příprava takto významných evropských projektů je velmi časově náročná. Zapojení do přípravy PARC znamenalo pro RECETOX nezanedbatelné úsilí třech konkrétních pracovníků po dobu dvou let. Znamená to pravidelná jednání pracovních skupin v Bruselu i jinde, časté telekonference a stovky e-mailových komunikací. Rozumím tomu, že to každý výzkumník podstoupit nemůže a nechce. Není velká motivace k zapojení do takových aktivit ze strany ministerstva, ale ani podpora výzkumných institucí. Osobně se domnívám, že je to úkol pro zkušené vědce a akademiky, pro emeritní profesory. Ti by měli využít svých zkušeností a usnadnit svým mladým kolegům vstup do mezinárodní komunity.

Autor: Martin Indruch

Překážkou dalšího rozvoje je přehnaná rivalita

Co vnímáte jakožto představitelka vědecké instituce jako největší překážky ze systémové hlediska?

Podle mě největší překážkou rozvoje české vědy je její fragmentace a inklinace ke zbytečné řevnivosti na úkor spolupráce. Například americké univerzity jsou ucelené jednotky, které sice mají své „faculties“ nebo „schools“, ale ty nejsou zdaleka tak uzavřené, jako jsou naše fakulty. Zajišťují specifické odbornosti, ale výzkumné projekty i vzdělávací programy jdou přes ně průřezově, vytvářejí se ad hoc uskupení nebo centra zaměřená na řešení konkrétních problémů. Myslím si, že u nás panuje kontraproduktivní soutěživost nejen mezi jednotlivými institucemi, ale i uvnitř nich, a to nevede k ničemu dobrému. Jenom nás zpomaluje a zhoršuje obraz České republiky navenek. To samozřejmě souvisí i s financováním.

V jakém smyslu?

Vysoká míra vnitřní soutěživosti je samozřejmě logická u institucí, které jsou podfinancované. Pokud je financování (a přežití) fakult a ústavů závislé zejména na jejich publikačním výkonu, nevyhnutelně to generuje spory o každý bod a vede vnitřnímu boji na úrovni instituce, fakult i ústavů. Nevytváří to moc prostoru pro společnou diskusi, přesahové projekty a spolupráce, každý si chrání své pole. Takové zapouzdření všech jednotek vede k vytváření duplicit, malé efektivitě a snižování kvality. Pokud se z prostředků na dlouhodobý koncepční rozvoj lepí díry provozních nákladů, nemůže být o skutečném rozvoji řeč.

Je třeba striktně oddělit výzkumné infrastruktury

V rámci centra RECETOX úspěšně funguje také výzkumná infrastruktura, která poskytuje své kapacity interním i externím uživatelům z akademické i průmyslové sféry. Jak hodnotíte současné fungování výzkumných infrastruktur v ČR?

Myslím, že v Česku především nemáme odpracovánu komunikaci toho, co jsou výzkumné infrastruktury, co mají dělat a jaká je jejich role. Domnívám se, že to nemají zvládnuté ani samotné instituce, které infrastruktury hostí, a nemají v tom jasno ani další úrovně nad nimi, včetně Rady pro výzkum, vývoj a inovace.

Že jsou výzkumné infrastruktury nezastupitelnou částí vědecké krajiny, pochopila evropská výzkumná komunita i politici už před dvaceti lety. Na výstavbu strategických zařízení, ať už centralizovaných, jako jsou různé reaktory, nebo distribuovaných, jako jsou sítě měřících stanic nebo populačních kohort, je třeba spojit kapacity členských zemí. Následně je třeba zajistit, že budou mít k novým kapacitám volný přístup a kontrolu nad jejich směřováním a kvalitou.

Vzniklo Evropské strategické fórum výzkumných infrastruktur reprezentující jednotlivé země a mechanismy pro prioritizaci výzkumných a společenských potřeb, mapování existujících i připravovaných infrastruktur, jejich metodické vedení, financování a hodnocení. Česká republika je součástí tohoto procesu a do řady evropských infrastruktur je zapojená. Využívá jejich výzkumných kapacit a nabízí své vlastní, což podporuje kvalitu naší vědy a její propojení s mezinárodní komunitou.

Co je podle Vás pro kvalitní fungování výzkumných infrastruktur nejdůležitější?

Výzkumné infrastruktury mohou fungovat na různých úrovních, ale v DNA každé z nich musí být vepsaná vědecká excelence a otevřený přístup. Proto jsou také výzvy evropských programů podporujících výzkumné infrastruktury zařazeny pod excelentní vědu, podobně jako výzvy ERC.

Evropské infrastruktury by měly zajišťovat služby nedosažitelné na národní úrovni nebo ty, kde je nezbytná celoevropská koordinace. Mohou však existovat i infrastruktury národní, které reagují na specifické potřeby a vyplňují mezery regionálně. Na úrovni univerzit pak mohou fungovat tzv. „core facilities“, tedy sdílené laboratoře, které využívá mnoho univerzitních pracovišť a nějak se podílí na jejich financování. Je třeba ale počítat s tím, že nejde jen o jednorázovou investici do techniky, ale o dlouhodobou podporu expertní obsluhy a technické podpory. Podpory vědeckých pracovníků, kteří nepracují na vlastních projektech, ale na neustálém zlepšování služeb a uspokojování potřeb svých klientů.

Jak se tedy díváte na situaci v ČR?

V posledních 15 letech se tu investovalo obrovské množství – zejména evropských – prostředků do nových budov a přístrojů, vznikla nebo se zmodernizovala řada výzkumných ústavů a center. Některé z jejich částí jsou nebo mají potenciál se stát výzkumnou infrastrukturou.

Je ale potřeba otevřeně přiznat, která pracoviště opravdu jsou výzkumnou infrastrukturou nabízející otevřený přístup k unikátním technologiím, službám a expertizám žádaným mezinárodní vědeckou komunitou, a která podporují jen svůj vlastní výzkum. Tyto dvě kategorie je třeba na institucionální úrovni naprosto striktně oddělit a popsat transparentní pravidla fungování.

Děkujeme za rozhovor!

 

Autor: Vědavýzkum.cz (JT, TH)

---

Jana Klánová

Jana Klánová je profesorka environmentální chemie a ředitelka centra RECETOX na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Odborně se věnuje studiu vztahů mezi životním prostředím a zdravím. Koordinuje novou evropskou (ESFRI) infrastrukturu EIRENE podporující výzkum lidského exposomu i GEO iniciativu GOS4POPs (Global Observation System for Persistent Organic Pollutants). Je členkou Rady pro výzkumné infrastruktury a Výzkumné rady TA ČR. V posledních dvanácti letech vedla/vede řadu velkých výzkumných projektů evropských strukturálních fondů i rámcových programů v celkové hodnotě přes dvě miliardy korun, včetně prestižního projektu H2020 Teaming.