Jaroslav Koča: Chceme pomoci české vědě dostat se více do světa

Jaká je role Grantové agentury České republiky (GA ČR) v české vědě? A jaká je role jejího předsedy?

Pro základní výzkum naprosto klíčová. Rozděluje finanční podporu ve výši 4,4 miliardy korun. Bez těchto peněz už by se dnes základní výzkum neobešel a těžko bychom je hledali jinde. Významným způsobem se tak podílí na formování české vědy jako takové. A to už je věc systémová. Stát v čele této Grantové agentury je proto velká čest, ale zároveň odpovědnost.

Není to příliš velký úkol pro jednotlivce, určovat další směřování české vědy?

To nemůže dělat jednotlivec. Předseda nerozhoduje sám. Může určovat směry, motivovat, ale zásadní rozhodnutí jsou na předsednictvu. Výběr kvalitních vědeckých projektů je složitá věc. Věda se nedá měřit stopkami nebo metrem. Hodnocení vědeckých projektů je komplikovaný a několikavrstevný proces. Máme pro to sofistikovaný hodnoticí mechanismus tvořený zhruba čtyřiceti hodnoticími panely, v nichž pracuje na čtyři sta odborníků, kteří posuzují, zda je projekt kvalitní a konkurenceschopný.

V minulém období jste byl členem předsednictva GA ČR. Máme čekat nějakou revoluci poté, co jste byl zvolen předsedou?

To určitě ne. Předsednictvo je malý pětičlenný orgán. Dobře si rozumíme, občas se pohádáme, ale bylo by divné, kdyby to tak nebylo. Nemyslím, že bude nějaká velká změna, ale to neznamená, že vnější svět neuvidí, že se něco děje. Nebude to revoluce, ale kontinuita. V uplynulém období se udělal velký kus práce v oblasti podpory mezinárodních projektů a v tom chceme pokračovat a zahraniční spolupráce rozšiřovat.

Jak?

Například chceme postupně zavést systém, kdy by za stejných formálních pravidel a mechanismů mohl český vědec podat projekt s jakoukoliv zahraniční laboratoří či pracovištěm v Evropě. V současnosti sice spolupráce s řadou zemí možná je, ale pouze na základě bilaterálních dohod. Chceme docílit toho, abychom neměli patnáct bilaterálních smluv, ale jeden mechanismus s jednotnými pravidly. To bude velký průlom pro rozvoj mezinárodní spolupráce. Umožní to snáze podávat projekty s těmi nejkvalitnějšími pracovišti v zahraničí, což nám následně také zlepší šance publikovat v těch nejkvalitnějších časopisech.

Co ještě bude agentura pod vaším vedením podporovat?

Mimo standardních projektů budeme dál pokračovat v podpoře excelence. Máme na to dva druhy grantových výzev. Jedna je určena pro mladé vědce. Ti věkem zralejší vědci mohou v rámci programu EXPRO získat pětiletý projekt až do výše 50 milionů korun, díky čemuž nemusí psát projekty každé dva roky. To by navíc mělo i zvýšit účast českých vědců zejména v evropských projektech typu ERC, kde česká věda zatím není příliš úspěšná. Cílem je, abychom projektů ERC získali víc a tyto peníze pomohly české vědě.

A pro ty mladé vědce je tedy jaká výzva?

Máme výzvu JUNIOR STAR. Ta je určená pro mladé vědce, jejichž výzkum je dostatečně kvalitní, aby se mohli vědecky osamostatnit a například založit vlastní tým. Cílem těchto grantů je i oživit českou vědu – právě mladí vědci často přichází s novými a neotřelými myšlenkami. Díky těmto grantům dostanou šanci se jim naplno věnovat. Podpora je poměrně štědrá, uchazeč může získat až 25 milionů korun na pět let. Aby ale v této výzvě mladý vědec uspěl, musí už mít něco za sebou. Konkurence je doopravdy vysoká.

Jenže co mladý vědec v roce nula? Ten je bez šance?

To by samozřejmě bylo špatně. Jednou z našich klíčových myšlenek je, abychom dokázali financovat vědce během celé jeho kariéry. Letošní rok vypíšeme grantovou soutěž pro takzvané postdoktorální projekty. Bude cílená na ty, kteří skončí doktorské studium, líbí se jim ve vědě, chtějí pokračovat, ale ještě nejsou dostatečně zkušení na vedení vlastního týmu. Úspěšný žadatel o tříletý projekt v této soutěži získá peníze, aby mohl první dva roky strávit v pozici postdoktoranda na kterékoliv univerzitě na světě. Třetí rok pak musí bádat na nějakém českém výzkumném pracovišti, aby předal nabyté zkušenosti ze zahraničí.

Druhá větev programu je určena na získávání talentovaných mladých lidí ze zahraničí na postdoktorální pobyty v České republice. Smyslem je, abychom sdíleli myšlenky a zkušenosti na českých výzkumných pracovištích. To je ve vědě nesmírně důležité. Každý ví, že když se míchají geny, tak to bývá úspěšné, a ve vědě to platí dvojnásob. Tam je potřeba prostě „míchat“ myšlenky a na to je ten program zaměřený.

Co má mladý vědec udělat, aby se svým projektem uspěl?

Věda se nedá dělat bez nápadu. Nepůjde to bez originální myšlenky, ale ani bez vědomí, že se tomu bude muset hodně věnovat. A to je dobré si uvědomit na úplném začátku. Lidé, kteří pracují ve vědě, té práci obvykle věnují enormní množství času, často o víkendecha dovolených. Žene je pocit, že můžou vidět a poznat něco, co ještě nikdo neví. To je docela slastný pocit.

Co podle vás české vědce brzdí?

Česká věda je v řadě oborů vysoce kompetitivní. Z mého pohledu ji však nejvíce brzdí byrokracie. Ta je téměř všude, i v zahraničí, ovšem na různé úrovni. A proti byrokracii může úspěšně bojovat jen ten, kdo má zkušenosti s tím, že to může fungovat i bez papíru. V Grantové agentuře se nám podařilo například docílit toho, že se na konci každého roku nemusí do haléře vyrovnávat čerpání financí a zůstatky se mohou převést do dalšího roku. Důležité je, aby se prostředky vyčerpaly v průběhu řešení projektu.

Nesouvisí byrokracie obecně tak trochu s důvěrou?

Důvěra je velmi důležitá. Kdyby se mělo monitorovat vše, co děláme, nakonec bychom se utopili v papírech – a to se netýká jen vědy. Neříkám tím, že máme podporovat anarchii, ale měli bychom si říct: „Je toto opatření nebo požadavek vážně nutné? Odpovídá míra případného rizika požadavku, který na druhé klademe?“ Míru rizika vyhodnocujeme neustále. Když vyjdeme ven, hrozí, že nás srazí auto nebo na nás spadne letadlo. Je to ale míra rizika, kterou jsme ochotni každodenně podstupovat. Podobně by to mělo být i ve vědě, ale i jinde – měli bychom být schopni přijmout únosnou míru rizika.

Na post předsedy GA ČR přicházíte z pozice ředitele výzkumného centra CEITEC. Které zkušenosti z řízení CEITEC vám v nové funkci pomohou?

Zjišťuji, že vlastně téměř všechny. Při budování CEITEC jsme měli tři hlavní cíle: vytvořit centrum excelentní vědy, nabídnout vysoce kompetitivní výzkumnou infrastrukturu a pěstovat kulturu, která bude blízká špičkovým vědeckým mezinárodním pracovištím v zahraničí. S výjimkou investic do budování výzkumných infrastruktur, což není role GA ČR, je všechno ostatní – kompetitivnost, mezinárodní prostředí, kultura – cílem i pro agenturu. Takže teritorium poněkud širší, ale ty klíčové věci jsou velmi podobné.

Takže to, co jste si vyzkoušel v CEITEC, můžete teď přenášet do prostředí celé České republiky? Co se vám tam nejvíc povedlo?

Za největší úspěch na CEITEC považuji právě ty výzkumné infrastruktury. Když jsme je připravovali, nebyl to u nás příliš známý model. Během deseti let se ukázalo, jak je to nesmírně důležité, a to nejen v České republice, ale i ve světě. V tomhle jsme drželi krok. A je velmi příjemné, když se švýcarská agentura připravující podklady a schéma pro Evropskou unii v otázce financování výzkumných infrastruktur pro další programovací období obrátí na vás s žádostí o interview – jako na člověka reprezentujícího instituci, která to velmi dobře zvládla.

Mluvil jste o mezinárodním prostředí a kultuře...

Myslím, že se nám v CEITEC podařilo vytvořit opravdu mezinárodní prostředí s atributy, které nejsou zatím v České republice úplně běžné. Všechny administrativní mechanismy jsou od samého počátku vedeny v angličtině. Řada lidí ve vedoucích pozicích v CEITEC jednoduše neuměla a neumí česky. Museli jsme proto přesvědčit administrativu, aby fungovala v angličtině. To v České republice nebylo a není úplně běžné. Pro kulturu instituce je to ale hodně důležité a rozhoduje to mimo jiné o tom, jestli sem dostanete dalšího kvalitního vědce, nebo ne.

Je to pro zahraniční vědce důležitější než výše platu?

Plat pro ně je samozřejmě důležitý. I oni musí z něčeho žít, ale když jim zajistíme rozumnou výši platu, což nemusí být nutně hned astronomická částka, tak už se nebudou zajímat o plat, ale o to, jaké nabízíme podmínky k práci. Jaké jsou tady vztahy, jaká je tady kultura, jaké máme infrastruktury. Aby našli takové prostředí, kde budou mít prostor pro tvořivost.

Co se naopak v CEITEC nepovedlo?

Chtěli jsme vytvořit centrum vědecké excelence, které přemosťuje vědy o živé přírodě a materiálové vědy. V tom zůstaly rezervy. Podařila se řada krásných interdisciplinárních projektů založených spíše na materiálových vědách s výstupy do biologie. Méně už ale je těch projektů, které by vycházely třeba z medicíny a potřebovaly nějaké materiálové výzkumy.

Proč se to stalo?

Nebylo to snadné. Původní záměr byl vybudovat v Brně nový kampus, kde by bylo vše pohromadě. Ten se ale mohl stavět buď v blízkosti kampusu Masarykovy univerzity v Brně-Bohunicích, nebo areálu Vysokého učení technického Pod Palackého vrchem, nebo jinde na zelené louce. Nakonec se postavila část v Univerzitním kampusu Bohunice a část Pod Palackého vrchem. Tehdy to bylo asi jediné řešení, ale ta vzdálenost obou pracovišť nás trochu handicapuje. I tak se ale díky existenci konsorcia podařilo nastavit v řadě oblastí společná pravidla a posunout tak kvalitu.

Co bude hlavním úkolem pro Pavla Tomančáka, který se stal novým ředitelem CEITEC?

Starat se o integritu konsorcia a pěstovat a rozvíjet značku CEITEC. Ta značka mi otevřela mnohé dveře, vlastně všechny, které jsem si přál. Je to značka, o které se už ve světě ví a která je mezinárodně známá a uznávaná. Může se jí pyšnit Masarykova univerzita, stejně jako další zapojené univerzity a výzkumné instituce.

A co ta výzkumná infrastruktura? Nebudou chybět peníze na její obnovu?

Máme rozhodnutí vlády z roku 2015, díky němuž existuje speciální kapitola věnovaná výzkumným infrastrukturám, která může činit až 10 procent rozpočtu na vědu a výzkum ze státního rozpočtu. Nyní je to ročně přibližně 1,8 miliardy korun provozních prostředků. Zhruba stejně velká je pak částka investiční, která přichází ze strukturálních fondů. Měla by být zahrnuta i v dalším programovacím období v rámci operačního programu JAK. Kvalita infrastruktur a její udržování dnes v řadě oborů rozhoduje o tom, jestli ten daný obor bude konkurenceschopný, nebo ne.

Hodně tu mluvíme o úkolech ředitele vědeckého centra. Dá se vůbec věda řídit při respektu svobody bádání?

Existuje pár bláhových lidí, většinou administrátorů, kteří si myslí, že věda se dá řídit. Ale věda se samozřejmě z principu řídit nedá. Jak chcete řídit něco, o čem nevíte, jak dopadne? Z pozice ředitele můžete vědě pomáhat, vytvářet pro ni podmínky. To je role manažerů vědy, aby vytvářeli vědcům podmínky (včetně těch finančních), ale nepletli se jim do bádání, to by bylo špatně.

Vy sám ještě máte čas na vědu?

No skoro ne, ale zase mám kolem sebe šikovné mladé lidi a já jim mohu pomoct radou nebo se do něčeho malým dílem zapojit a pak se postarat o výstupy. To je teď moje spojení s vědou. A člověk, který se zabývá rozdělováním peněz na vědu, by s vědou měl mít nějaké spojení. Moje výhoda je, že jsem během své vědecké kariéry prošel celou řadou oborů.

Kde jste začínal?

Jako organický chemik jsem se zabýval počítačovými návrhy organických syntéz. Cesta na postdoktorální stáž do Skandinávie mě zavedla ke studiu biologicky zajímavých molekul. Tehdy to byly malé molekuly, u nichž jsem studoval, jak se mění jejich tvar v čase.

Byl jste i ve Spojených státech...

Ano, postupně jsem přešel od malých molekul k biomakromolekulám, zejména bílkovinám a nukleovým kyselinám. V USA jsem měl možnost se setkat se špičkovými nástroji, které umožňovaly studovat tyhle velké systémy v čase a prostředí, a hlavně provádět počítačové simulace. Postupem času množství informací kolem struktur makromolekul narůstalo a začal se formovat obor, kterému se říká strukturní bioinformatika.

Spojení biologie a informatiky?

Ukázalo se, že už není problém to, co nás zajímá, jen naměřit, ale najít tu informaci v množství dat, která díky moderním přístrojům máme k dispozici. Bioinformatika začíná být oborem, který přináší novou informaci. Ona v těch datech je, ale my ji nevidíme.

Jste příkladem bourání hranic mezi obory. Na Masarykově univerzitě jste v roce 2001 založil Národní centrum pro výzkum biomolekul (NCBR). Z jakého důvodu?

Chtěli jsme vytvořit ústav přírodovědecké fakulty, který by se zaměřoval na výzkum a postgraduální studium. Byla to velká inspirace pro následné založení a budování CEITEC. Dnes NCBR velmi úspěšně a úzce s CEITEC spolupracuje a pokrývá hlavně oblast postgraduálního vzdělávání. V současnosti zajišťuje NCBR vzdělání asi pro 160 doktorských studentů a to by nebylo možné bez spolupráce s CEITEC. Představuji si, že takhle by to mělo fungovat na celé univerzitě.

Jaký je váš vztah k Masarykově univerzitě? Co vám dala?

Strávil jsem na této univerzitě mnoho let, z čehož vyplývá, že zde jsem spokojený. Ale byl jsem také mnoho let v zahraničí, a pokud tenhle rozhovor budou číst mladí lidé, tak jim vzkazuji: „Určitě to zkuste i jinde, venku. Teprve až se vrátíte, pochopíte, jaký to mělo význam.“ Snad se mi podařilo zkušenostmi, které jsem ze zahraničí přinesl zpátky, i zpětně nebo na oplátku kultivovat svoji alma mater.

Jak byste popsal kulturu na Masarykově univerzitě jak s ohledem na zkušenosti ze zahraničí, tak díky CEITEC z jiných českých škol?

Masarykova univerzita je multikulturní a multioborová. Díky CEITEC jsem musel mluvit s lékaři, přírodovědci, ale také s techniky, zemědělci, s veterináři a dělal jsem to rád. Byla to výborná škola. Interdisciplinarita vždycky byla a stále je cestou, která přináší růže, ale jako růže i píchá. Je velmi trnitá. Univerzita má ale výborné předpoklady se po ní vydat, které se ještě trochu vylepší po příchodu farmaceutické fakulty.

Co by tedy MU do budoucna potřebovala?

Přál bych jí, aby měla co nejvíc pracovišť, která budou atraktivní pro zahraniční učitele nebo i vědce nebo pro ty, kteří se vracejí. Aby byla institucí dynamickou a otevřenou, protože jedině tak se posune v mezinárodních žebříčcích. Dnešní doba se v oblasti vědy, ale i vzdělávání vyznačuje bojem o mozky. Ten boj je čím dál tvrdší, protože do něho vstupuje čím dál více hráčů. A právě umístění v žebříčku je jedním z parametrů, které v tom boji o mozky vylepšují pozici.

A výzvy pro českou vědu pod vlivem aktuálních událostí? Jaké jsou?

Svět nikdy nebude stále stejný. Změnily ho události jako 11. září, změnila ho současná pandemie. A svět se bude měnit neustále. My nevíme, co bude příští krize, může to být další pandemie, ekologická, biologická katastrofa... A protože to nevíme, tak jediné rozumné, co můžeme udělat, je být co nejvšeobecněji připraveni, a k tomu nám slouží základní výzkum. Takže dělejme kvalitní základní výzkum. Nedělejme nekvalitní základní výzkum, protože ten si vlastně ani nezaslouží, aby byl financován. To proto, že ho někdo jiný udělá lépe a my se k té informaci dostaneme nejspíš ještě týž den odpoledne.

Autorka: Tereza Fojtová

Zdroj: Masarykova univerzita

Na otázky portálu Vědavýzkum.cz k nástupu do funkce předsedy GA ČR Jaroslav Koča odpovídal v lednovém rozhovoru.

Jaroslav Koča

Strukturní biolog a dosavadní vědecký ředitel CEITEC. Vystudoval matematiku a chemii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně, nynější Masarykově univerzitě. Působil na řadě zahraničních pracovišť, dlouhodobě pak na stážích v Norsku, Francii a USA. Získal a vedl několik velkých domácích i zahraničních vědeckých projektů v objemu desítek či stovek milionů korun. Titul profesor získal v roce 1995 na Masarykově univerzitě oboru organická chemie.