Jaroslav Miller: Reforma doktorského studia je klíčová pro budoucnost

Portál Vědavýzkum.cz naposledy hovořil s Jaroslavem Millerem, když stál v čele Anglo-americké vysoké školy. Na začátku roku 2022 však nastoupil na pozici politického náměstka na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Tento rozhovor pak vznikl jen několik dní před rezignací Petra Gazdíka na post ministra školství, mládeže a tělovýchovy.

Jak po těch několika měsících ve funkci vnímáte státní správu a přechod z akademického prostředí do státní správy?

S nadsázkou řečeno se jedná o druhou stranu téže mince, protože se pořád pohybuji v oblasti školství a vědy. Pro mne je nicméně práce ve státní správě zcela novou zkušeností. Po třech desetiletích na akademii jsem cítil potřebu vyjít alespoň dočasně z komfortní a důvěrně známé zóny, potkávat jiné lidi, pracovat v jiném prostředí, dělat odlišnou práci, navíc ve vzrušujícím období českého předsednictví v Radě Evropské unie. V osobní rovině se jedná svým způsobem o životní impuls, v té veřejné o službu státu v tom nejvlastnějším smyslu slova. V této zemi je folklórem kritizovat, a často oprávněně, úroveň státní správy, ale po necelém půl roce s čistým svědomím říkám, že kvalita ministerstva je v tomto směru vysoká.

Kompetence úřadu se pozná především v časech krize, kdy je nutno nacházet flexibilní a funkční řešení. Přesně těmto výzvám jsme čelili v souvislosti s masovou a nečekanou migrační vlnou z Ukrajiny, přičemž bylo jasné, že nás čeká vysoká míra improvizace. Troufám si tvrdit, že ministerstvo školství zareagovalo rychle a v rámci svých možností pružně. Já sám byl vhozen do vody ihned po nástupu, protože příslušné zákony bylo nutné probrat s řadou politických aktérů, což patří do mé gesce.

Jaké jsou cíle, kterých chcete ve své funkci dosáhnout?

Musím zdůraznit, že nejsem odborným náměstkem, ale náměstkem člena vlády. Pan ministr Petr Gazdík mne poprosil, abych se ujal reformy doktorského studia, která je obsažena v programovém prohlášení vlády. Kromě toho zajišťuji dvě základní agendy. Především se jedná o koordinaci a komunikaci legislativy přicházející z ministerstva školství do parlamentu. Druhou agendou je zastupování ministra na odborných i politických jednáních, které se týkají vzdělání, vědy a výzkumu. Vzhledem k předsednictví České republiky v Evropské radě nás na tomto poli zřejmě čeká hektických šest měsíců.

Vzhledem k vašim zkušenostem z pozice rektora jedné ze zakládajících škol Asociace výzkumných univerzit (AVU) a vaší současné pozici, jak se díváte na nedávno vzniklou iniciativu Meziregionální univerzitní rady (MUR)?

Jsem velkým zastáncem postupné a inteligentní diverzifikace vysokých škol. V posledních letech tuto tendenci vidíme i ze strany státu, protože například institucionální akreditace nebo Hodnocení 17+ k diverzifikaci významně přispívají. To, že stát, potažmo ministerstvo, ustupuje od své tradiční paternalistické role a omezuje své ambice na nastavení základních pravidel hry, je výrazem vědomí, že každá vysoká škola má svá strukturální specifika, jinou akademickou kulturu, své vlastní představy o strategickém řízení a vlastní koncepci vzdělávání. Proto je nezbytné dát školám manévrovací prostor pro uskutečnění jejich vlastních představ o tom, jak má vypadat moderní vysokoškolské vzdělání a jak má být v 21. století strategicky řízena univerzita.

Kromě skutečnosti, že diverzifikace vnáší do systému prvky konkurence a soutěživosti, jde také o důležitý signál pro studenty, kteří mohou při výběru školy těžit z větší rozmanitosti. Z tohoto pohledu je pro mne vznik Meziregionální univerzitní rady akcentující klíčové postavení členských univerzit v jednotlivých regionech silným přihlášením se k určité specifické roli, a tudíž dalším krokem k diverzifikaci českých vysokých škol. Na straně druhé ale všechny vysoké školy, nehledě na nejrůznější specifika, mají společné rysy a zájmy, proto je existence jednotné platformy v podobě České konference rektorů absolutně klíčová. Považoval bych proto za nešťastné, kdyby se reprezentace vysokých škol rozdrobila do skupin hájících pouze své partikulární zájmy a zájmy celku by strádaly.

Není podle Vás MUR naopak reakcí na tuto tendenci diverzifikovat české vysoké školy? Jedním cílů, o které se chce MUR zasadit, je férovější hodnocení výzkumných organizací…

Diverzifikace vysokých škol probíhá v České republice již drahnou řadu let. Například nový způsob akreditací založený na možnosti získat v této oblasti autonomii celý diverzifikační proces významně podporuje. Totéž samozřejmě platí pro hodnocení vysokých škol a stejným směrem koneckonců míří i připravovaná reforma doktorského studia. Trendem, podle mého soukromého názoru správným, je pozvolný a obezřetný ústup od paternalistické role státu, který umožňuje jednotlivým vysokým školám definovat své vlastní cíle a dlouhodobé strategie ve shodě se svými ambicemi, strukturálními specifiky, i akademickou kulturou. A samozřejmě, metodika hodnocení není navěky vytesána do kamene, ale musí být předmětem neustále odborné diskuse.

Jde o budoucnost české vědy

V jaké fázi je připravovaná reforma doktorského studia?

Novela vysokoškolského zákona, jehož součástí bude reforma postgraduálního studia, je momentálně připravena v paragrafovém znění a byla odeslána k připomínkám vysokoškolským reprezentacím. Poté by mělo být zahájeno klasické připomínkovací řízení mezi resorty, následné schválení vládou a legislativní proces v parlamentu České republiky. Doufáme, že novela by mohla platit od začátku roku 2024.

Proč je podle Vás osobně reforma tak potřebná?

Postgraduální studium v České republice není v dobré formě, to si myslím uvědomují všichni aktéři, od studentů přes oborové rady, vedení vysokých škol až po ministerstvo školství. Pro budoucnost vědy a výzkumu v této zemi to je zásadní problém, protože bez kvalitního a dobře vedeného vědeckého dorostu a bez výborných podmínek pro juniorní vědce se robustní a vysoce konkurenceschopný výzkum prostě nedá dělat. Reforma doktorského studia tak má přímý vliv na budoucnost české vědy. Tu zajistíme jen dobře zaplacenými, motivovanými a vynikajícími studenty získanými z celého světa, kteří jednou převezmou otěže vědy a výzkumu v České republice.

Systém doktorského studia u nás trpí několika chronickými neduhy, soustředím se alespoň na dva nejzávažnější. Prvním je až propastný rozdíl mezi vstupem a výstupem. V současné době vstupují do studia doslova armády doktorandů. Vztaženo k počtu bakalářských studentů má Česká republika dlouhodobě jeden z nejvyšších podílů studujících v doktorských programech. Toto číslo osciluje zhruba mezi 11 a 12 %. Bohužel studium dokončí pouze zlomek z tohoto počtu, a často velmi dlouho po standardní době studia, což jsou většinou čtyři roky.

Pro představu, v České republice dosahuje studijní neúspěšnost přibližně dvou třetin. Samozřejmě, jedná se o průměr. Existují vysoké školy či fakulty, kde se aktivně snaží studijní neúspěšnost snižovat. Existují ale zároveň instituce, na nichž nedokončí studium až 80 % studentů. Pokud tuto statistiku převedeme do primitivní řeči peněz, znamená to, že dvě třetiny veřejných prostředků proinvestovaných do systému nejsou využity. A zároveň společnost, veřejné výzkumné instituce ani firmy nemohou těžit z know-how špičkových odborníků, kteří se nám poztrácejí po cestě.

V čem tkví onen druhý problém?

Druhým problémem je obecně velmi nízká míra mezinárodní konkurenceschopnosti ČR v oblasti doktorských studií. Drtivá většina doktorandů v České republice jsou Češi a Slováci, pouze cca 11–13 % studentů postgraduálního studia přichází ze zahraničí. Naopak ve vyspělých zemích investujících do své budoucnosti prostřednictvím podpory vědy a výzkumu se toto číslo obvykle pohybuje až mezi 30 a 50%.

Jinými slovy, při podmínkách, které nabízíme, nám nezbývá než omezit výběr převážně na československý rybníček, čest výjimkám. To samozřejmě podstatně snižuje naši konkurenceschopnost, protože nejsme schopni přilákat do systému ty nejlepší motivované studenty z celého světa, kteří míří za lepšími podmínkami jinam. Především finanční ohodnocení doktorandů je u nás podstatně nižší než ve většině zemí širší střední Evropy. Tento problém je zásadní, protože chce-li být Česká republika the country for the future, tak lákavý slogan nestačí, je nutné tu budoucnost odpracovat a skutečně zajistit výrazným vylepšením podmínek.

Jak se tedy plánovaná reforma doktorského studia snaží tyto dva problémy vyřešit?

První mechanismus, který se přirozeně nabízí jako řešení, je podstatné zlepšení finančních podmínek, přičemž platí, že jde o krok nutný, nikoliv jediný. Zde bych chtěl poděkovat mému předchůdci Pavlu Dolečkovi, který téma otevřel. Naše úvahy míří směrem k navázání výše stipendia na minimální mzdu, tak aby docházelo k pravidelné valorizaci a nestalo se, že stipendium zůstane řadu na let na stejné úrovni a každé jeho případné zvýšení bude generovat značné napětí a vzrušené debaty.

Jaká je tedy plánovaná výše doktorského stipendia?

Naše představa je zafixování výše základního doktorského stipendia na 1,2 násobku minimální mzdy. Pohybujeme se tedy dnes někde mezi 18 až 19 tisíci korun, přičemž v současné době stát posílá univerzitám částku lehce převyšující 11 tisíc korun měsíčně. Doktorandi vesměs legitimně poukazují na to, že tato nízká částka neumožňuje motivovaným mladým lidem dělat vědu. Většina těch nejlepších buď tváří v tvář neúprosné ekonomické a sociální realitě zamíří jinam, a pro vědu je navždy ztracená, nebo si při doktorském studiu musí intenzívně vydělávat jinde. Ano, řada akademických pracovišť studentům zajišťuje další příjmy. Zároveň však mnoho kateder a řada oblastí výzkumu nedisponuje dostatečnými a pravidelnými zdroji, které by umožnily dlouhodobé dofinancování vlastních doktorských studentů a „státní“ stipendium tak tvoří zdaleka nejvyšší část jejich finančního ohodnocení.

Myslím, že existuje většinový konsenzus, že je nutné vydat se razantněji cestou kvality na úkor kvantity, která je v dosavadním nastavení systému silně přítomna. Poměrně výrazné finanční zlepšení podmínek doktorského studia k tomu může výrazně přispět, protože bude motivovat školy, aby při srovnatelném poskytovaném objemu peněz vybíraly mnohem pečlivěji adepty doktorského studia a mnohem intenzívněji se snažily předcházet vysoké studijní neúspěšnosti. Podle našich propočtů by v na vstupu mohl klesnout počet doktorandů zahajujících studium zhruba o třetinu, avšak v kombinaci se zvýšenou mírou dokončovaných studií by v ideálním případě mohl být počet nových nositelů PhD srovnatelný se současnými čísly.

To je první mechanismus řešení, jak vypadá ten druhý?

Druhé opatření spočívá v ústupu od kapitační platby. Když to hodně zjednoduším, tak škola dnes přijme sto doktorandů a ministerstvo jí pošle na tyto studenty finance. Bohužel tento systém vede k oné hrozivé inflaci doktorandů, o níž jsme hovořili výše, protože chybí motivace a jasná prioritizace kvality oproti kvantitě. Zároveň systém nijak nenutí školy vážně se zabývat studijní neúspěšností. Reforma počítá s tím, že každá vysoká škola dostane přímo do svého rozpočtu (pravděpodobně jako součást ukazatelů A a K) určitou sumu peněz určenou na financování doktorských studií a každá instituce si sama zvolí vlastní strategii, jak tyto finance co nejefektivněji využít. Výše objemu financí směřujících na jednu každou vysokou školu by podle našich návrhů měla být vypočtena na základě několika hodnotících kritérií, jejichž smyslem by mělo být právě posílení kvality a efektivity doktorských studií.

Jaká jsou ona hodnotící kritéria?

Upozorňuji, že se v tuto chvíli jedná o pracovní návrh, který může být samozřejmě podroben revizi. Nejde tedy v žádném případě o definitivní verzi. V zásadě pracujeme se třemi kritérii. První kritérium nazýváme stabilizační, protože je nezbytné udržet jistou kontinuitu se stávající praxí. To znamená vzít v úvahu dlouhodobé procentuální zastoupení doktorandů na jednotlivých univerzitách ve vztahu k celku, tak aby se nestalo, že konkrétní vysoká škola, „obhospodařující“ například 5 % doktorandů najednou vylétne na 15 % nebo spadne na 2 %. V prvním roce by toto „stabilizační“ kritérium mělo mít zdaleka nejvyšší váhu s tím, že jeho důležitost by se měla rok od roku postupně snižovat ve prospěch tzv. kvalitativních kritérií. Naopak jejich význam by měl v čase narůstat.

A ono druhé a třetí kritérium?

Druhé kritérium, které již míří ke kvalitě, by mělo zohledňovat kombinaci míry studijní neúspěšnosti a délky studia. Jinými slovy, rádi bychom motivovali školy k tomu, aby přijaly strategie vedoucí ke snížení dropoutu a aby docílily rozumné délky studia. Jenom na okraj připomínám, že v roce 2022 máme v systému pořád doktorandy, kteří zahájili studium v roce 2009.

Konečně třetím parametrem by v našich představách měly být výsledky hodnocení univerzit podle Metodiky 17+, přesněji řečeno výsledky aktuálního hodnocení. Jedná se o logické kritérium, protože jeden z modulů hodnocení se přímo zabývá kvalitou doktorských studií a celá tato oblast je tedy součástí komplexnější pětileté evaluace. Jak jsem uvedl výše, váha druhého a třetího parametru by se měla zvyšovat v čase na úkor „stabilizačního“ kritéria. 

Chceme, aby byly stanoveny standardy školitele

Studie ukazují, že peníze jsou sice velký faktor úspěšnosti dokončování doktorátu, ale začlenění doktoranda do struktury organizace a výzkumného týmu je možná ještě zásadnější. Plánuje MŠMT s ohledem na reformu zasáhnout i do těchto organizačních procesů studia?

Rozhodně. Chceme například motivovat školy, aby v rámci svých rad pro vnitřní hodnocení stanovily jasné standardy školitele. Měly by se například zabývat záležitostí počtu doktorandů na jednoho školitele, dále by měly přesněji vymezit požadované kompetence a povinnosti školitelů včetně odhadované časové dotace věnované studentům doktorského studia. Toto nastavení by ale mělo být v kompetenci univerzitních rad pro vnitřní hodnocení, protože chápeme, že jednotlivé školy mají různou akademickou kulturu i trochu odlišné představy. Proto není žádoucí, aby o těchto specifikách rozhodovalo plošně a centrálně MŠMT. Navíc posilování autonomie vysokých škol je trendem posledních let.

Jaké další úpravy ještě plánovaná reforma obsahuje?

Chceme rovněž maximálně využít relativně nově zavedeného institutu mimořádného profesora, který by byl oprávněn stát se školitelem nebo garantem doktorského studijního programu. Na základě obšírné diskuse v pracovní skupině jsme se také shodli, že co se týče pedagogických povinností doktorandů, bude lepší nechat rozhodnutí na jednotlivých vysokých školách či oborových radách, zda chtějí, aby výuka byla povinnou součástí kurikula či nikoliv. Důvodem je obrovská heterogenita oborů, z nichž některé mají skutečný problém zabezpečit přímou výuku, a bohužel také občasná praxe zneužívání doktorandů, kteří kvůli nadměrným pedagogickým povinnostem často nemají prostor k systematické výzkumné práci. Předpokladem doktorandské výuky by však měla být dohoda v rámci školícího pracoviště, přičemž pedagogické aktivity by měly být finančně ohodnoceny nad rámec pravidelného stipendia.

Plánujete změnit i formu závěrečného hodnocení?

Dnes je ukončení doktorského studia v zásadě dvojstupňové, přičemž se skládá ze státní doktorské zkoušky a obhajoby dizertace. Rádi bychom se přizpůsobili většinové mezinárodní praxi, která se soustřeďuje především na samotnou obhajobu dizertační práce. To samozřejmě nevylučuje obšírnou diskusi o odborných záležitostech souvisejících s výzkumnou prací studenta doktorského studia a s tématem práce.

Děkujeme za rozhovor!

 

Autor: Vědavýzkum.cz (JT, TH)

---

Jaroslav Miller

Jaroslav Miller je profesorem historie, bývalým rektorem Univerzity Palackého v Olomouci (2014–2021). V roce 2021 působil i jako rektor soukromé Anglo-americké vysoké školy v Praze. Od 1. února 2022 je politickým náměstkem ministra školství, mládeže a tělovýchovy. Absolvoval studium komparativní historie a filologie na Středoevropské univerzitě v Budapešti, Univerzitě Palackého v Olomouci a na Oxfordské univerzitě. Jako několikanásobný držitel stipendia Alexandra von Humboldta působil vědecky především v Německu. Absolvoval také dlouhodobé stáže na univerzitách v USA, Kanadě či Velké Británii.

V letech 2010 a 2011 zastával místo hostujícího profesora na University of Western Australia v Perthu. V roce 2012 ho velvyslanec Spojených států amerických jmenoval do funkce ambasadora Fulbrightova programu v České republice. V současné době je Jaroslav Miller členem Správní rady Fulbrightovy nadace. Je autorem mnoha monografií a vědeckých publikací, za které získal řadu mezinárodních ocenění.