Jaroslav Miller: Výzkum a výuka na univerzitě nejsou národním sportem

V prosinci 2020 jste překvapivě oznámil svou rezignaci na post rektora Univerzity Palackého v Olomouci. Jaké byly vaše důvody k tomuto rozhodnutí?

K rozhodnutí mě vedlo dvojí poznání, ke kterému jsem v uplynulém půlroce dospěl. Za prvé jsem si uvědomil, že od roku 2014 se mi podařilo vlastně dosáhnout všeho, co jsem si v roli rektora předsevzal. Všechny vize, které jsme s mým týmem měli, se v nějaké formě uskutečnily. Do našeho portfolia ambicí přitom patřily ve své době obtížně dosažitelné cíle, jako založení zahraničního kampusu univerzity, uspořádání prvního globálního summitu Times Higher Education ve střední Evropě, zapojení do Asociace výzkumných univerzit, umístění mezi pěti sty nejlepšími univerzitami světa nebo dosažení členství UP v prestižním evropském univerzitním konsorciu. Zároveň na sobě po těch letech vysokého pracovního nasazení pociťuji, že postupně ztrácím dynamiku a kreativitu. Přitom nejsem povahou člověk, který by se spokojil s pouhým provozováním univerzity bez jakékoliv přidané hodnoty. Na to mám v sobě příliš zakódovaný protestantský étos služby a práce. Řečeno v krátkosti: Intenzívně cítím, že svou práci jsem udělal a nemám instituci již co nového nabídnout. Proto je vhodné, aby přišel někdo čerstvý s inovativními vizemi a silnou motivací pokračovat dál.

A onen druhý závěr?

Druhým důvodem byla skutečnost, že jsem v poslední době začal stále více narážet na limity pravomocí, které rektor podle českého vysokoškolského zákona má. Zákon po rektorech požaduje, aby za univerzitu nejen jednali, ale především, aby ji strategicky řídili. To ovšem není možné v situaci extrémní decentralizace pravomocí mezi mnoho aktérů a na druhé straně absolutní odpovědnosti rektorů. Zjistil jsem tak, že některá opatření, která považuji za strategická a za podmínku sine qua non dalšího rozvoje univerzity, již nejsem schopen efektivně prosazovat. A jak jsem předeslal výše, nejsem typem člověka, který by se spokojil s tím, že na úsilí o strategický rozvoj rezignuje a v klidu a míru dokončí v posledním roce svůj mandát. Měl bych trochu pocit, že se zpronevěřuji poslání, které rektor má. Obecně jsem přesvědčen, že hluboká propast mezi atomizací pravomocí a koncentrací odpovědnosti je jedním z hlavních důvodů dlouhodobé stagnace českých univerzit v globálním srovnání. A domnívám se, že v tomto ohledu dozrál čas na rozumnou legislativní změnu.

My jsme spolu naposledy mluvili na začátku roku 2018, těsně po vašem znovuzvolení do čela Univerzity Palackého. Jak reflektujete úspěchy a neúspěchy uplynulých let?

První čtyři roky mého mandátu byly naplněny silnou dynamikou a kolektivně sdílenou touhou po rozvoji univerzity v mnoha oblastech. Vděčím za to i podpoře senátu, který mne zvolil, a mnoha lidem, kteří mne obklopovali. Druhý mandát je vždy přirozeně obtížnější i proto, že vybízí pustit se do nepopulárních, těžkých, avšak pro budoucnost nezbytných reforem a opatření. Zároveň se mění lidé, senáty, vedení fakult a roste únava z vedení, které je ve funkci příliš dlouho a pořád něco chce. Mimochodem, zjistil jsem ke svému úžasu, že jsem nejdéle sloužící rektor UP po roce 1989. Dovolím si malou odbočku: Dočetl jsem právě Obamovy Paměti, kde popisuje přesně stejnou situaci, v níž se ocitlo jeho prezidentství v průběhu druhého mandátu.

Jaká témata v tomto směru považujete za nejdůležitější?

Za vlajkovou loď mého rektorství jsem vždy považoval fundamentální a všestrannou internacionalizaci univerzitního prostředí. Patnáct let svého profesního působení jsem strávil v zahraničí a kontinuální pobyt ve fungujících akademických systémech v Německu, USA, Velké Británii nebo Austrálii mne dovedl k hluboké reflexi českého univerzitního prostředí, jehož kvalita donedávna trpěla jistou polouzavřeností našeho akademického světa. Hlavním leitmotivem mého působení v roli rektora tak bylo vždy přesvědčení, že výzkum i výuka nejsou národní disciplínou, ale jsou z definice hluboce mezinárodní. Proto za jeden z velkých triumfů uplynulých sedmi let považuji těžce odpracované členství v prestižní alianci evropských univerzit AURORA. Evropská komise je totiž odhodlána tato partnerství finančně podporovat dlouhodobě, a to s cílem zvýšit konkurenceschopnost evropských univerzit ve vztahu k univerzitám v USA. Proměníme-li tuto šanci, přesedneme obrazně řečeno z regionálního vlaku do šinkanzenu.

Kdo je kromě Olomouce členem aliance AURORA?

Naše aliance je složena z vynikajících evropských univerzit, jako je například amsterdamská Vrije Universiteit, naše sesterská univerzita v Innsbrucku nebo univerzita v Duisburgu. Od těchto partnerů se rozhodně máme co učit a v řadě ohledů nás dlouhodobá spolupráce s nimi může vytáhnout kvalitativně mnohem výš. Mám představu postupného institucionálního prorůstání v oblastech výuky, vědy, kvality, akreditací, společných projektů atd. Sázíme na to, že AURORA umožní Univerzitě Palackého vykročit v řadě ohledů z českého prostředí a stát se mezinárodně vysoce konkurenceschopnou a evropsky rozkročenou univerzitou. Máme proto seriózní šanci, že o pět až deset let později se UP bude v univerzitních žebříčcích pohybovat o sto či dvě stě míst výše. Funguji v tomto ohledu vlastně jako otevírač brány. Vše ale záleží na tom, jak poctivě si tuto šanci v dalších letech odpracujeme a jak hodně budeme chtít být skutečně lepší a pracovat sami na sobě. Napadá mne parafráze výroku německého raně osvícenského národohospodáře Phillipa von Hörnigka: „UP über alles wenn es nur will.“

Univerzita Palackého je také první univerzitou v ČR, která otevřela zahraniční kampus. Jaká byla vaše motivace otevřít kampus v Iráku?

Pro nás má zahraniční kampus tři hlavní benefity: Za prvé jde o velký přínos pro internacionalizaci univerzity. Získáme díky tomu nové zahraniční studenty, kteří mohou studovat ve své domovské zemi a nemusí jezdit do ČR. Odpadá tak například nutnost řešit víza a podobně. Za druhé se jedná o zdroj financí pro univerzitu. To je benefit, který má svou váhu i z toho důvodu, že je výrazem snahy posílit vlastní financování a snížit tak závislost na státu.

A ten třetí důvod?

Třetí benefit je často mým okolím považovaný za idealistický, ale osobně jej považuji možná za daleko nejvýznamnější. Vloženou energii do zahraničního kampusu chápu jako symbolickou splátku dluhu. Po roce 1989 byla Univerzita Palackého typickou postsocialistickou univerzitou trpící všemi neduhy doby. Tehdy nám nesmírně pomohly spřátelené akademie ze západní Evropy a z USA. Například existence naší právnické fakulty by byla stěží myslitelná bez významné a trvalé podpory několika rakouských univerzit.

Takže jde také o altruistickou motivaci?

V tom spočívá můj nenapravitelný idealismus. Tvrdohlavě věřím, že ochota pomoci dělá ze světa lepší místo. Proto jsme přijali režimem pronásledované turecké a běloruské akademiky, proto v méně přístupných regionech ČR provozujeme Občanskou univerzitu, proto jsme založili akademickou iniciativu Euforka, jejímž cílem je bojovat s dezinformacemi. Jsem hrdý na to, že jsme univerzitou, které není lhostejné, v jakém světě žijeme. Dnes, v roce 2021, je Univerzita Palackého v Olomouci moderní a na středoevropské poměry bohatou výzkumnou institucí, a to mimo jiné i díky těm, kteří nám kdysi nezištně pomáhali. Beru to tak, že nyní máme my morální povinnost pomoci rozvíjet regiony, které neměly tolik historického štěstí. K nim nepochybně patří irácký Kurdistán. Oblast pronásledovaná v posledních desetiletích osudem a zároveň kolébka civilizace. Dynamicky se rozvíjející, poměrně bohatá společnost, která touží dostat šanci postavit se opět na nohy. Jsem hluboce přesvědčen, že prosperity se nedá dosáhnout tím, že někam pošlete armádu nebo napumpujete do regionu jednorázově miliardy dolarů. Z dlouhodobého hlediska je nejlepší strategií kvalitní vzdělání, které lidem umožní rozvíjet svůj region a zároveň realizovat své sny. V Erbílu (mimochodem v jednom z nejstarších měst světa) už máme slušně vybavenou knihovnu, laboratoře, jazykové učebny, koleje. Nedávno jsme dostali akreditaci na program Petroleum Engineering. Vedle nás se v projektu angažuje i Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. S tamější vládou jednáme prostřednictvím našeho partnera o větším pozemku na kraji Erbílu, kde by mohl stát větší komplex budov. Začínáme sice skromně, ale zatím jsem s naším pokrokem spokojen, i když kvůli pandemii se mnoho věcí zabrzdilo. Jenom připomínám, že legislativně, kulturně, logisticky i politicky jde o nesmírně obtížný proces, který, pokud vím, u nás nemá srovnatelný precedens.

Jak v tomto kontextu vnímáte debatu kolem vzniku ústavu CATRIN?

Diskuse o integraci našich v evropském kontextu poměrně malých výzkumných center byla zahájena v roce 2018. Myšlenku si postupně osvojily všechny klíčové samosprávné orgány univerzity i řada nositelů Českých hlav a Akademický senát UP nakonec více než třípětinovou většinou schválil vznik vysokoškolského ústavu CATRIN založeného na multioborovém výzkumu, což je jasný trend dnešní vědy. Cílem bylo vytvořit onu pověstnou kritickou masu, která bude schopna účasti v konsorciálních projektech často rozkročených od čisté medicíny přes chemii až k biotechnologiím, nanotechnologiím a pokročilým materiálům. K integraci našich decentralizovaných vědeckých center nás koneckonců vyzval i audit Evropské asociace univerzit, který si UP zadala před takřka třemi lety. Přiznávám ovšem, že příběh byl kvůli interním a často divokým diskusím delší a komplikovanější, než kdokoliv z nás předpokládal. Dnes jsme v situaci, kdy CATRIN má svého ředitele a na ústav postupně přecházejí vědci a výzkumné týmy. Nepochybně si ale uvedení do plného provozu vyžádá ještě nějaký čas.

Jaké poučení vám přinesly události okolo vzniku ústavu CATRIN? Ať už na osobní úrovni nebo na rovině řízení akademické instituce?

Na osobní úrovni neměly žádný dopad, protože jako historik jsem v přeneseném slova smyslu zažil různé druhy chování jedinců i celých společností v nejrůznějších dějinných kontextech, takže mne jenom málo věcí může překvapit. Možná po mnoha těžkých a často nepříjemných jednáních jsem si uvědomil, jako moc se těším na svobodu a privilegium věnovat svůj čas pouze lidem, kteří mají motivaci budovat synergie a přinášejí něco pozitivního.

A na úrovni řízení?

Opět se vracím k rektorským kompetencím, které jsou v českém kontextu příliš slabé na to, aby univerzity mohly být skutečně efektivně a strategicky rozvíjeny.

Jak by tedy podle vás měla vypadat novela vysokoškolského zákona?

Nerad bych, aby to vyznělo, že usiluji o koncentraci moci v rukou autokratických rektorů, protože zároveň pevně věřím, že akademická samospráva má své hluboké opodstatnění. Myslím, že by úplně stačily dvě změny. Tou první je posílení pravomoci správních rad univerzit, což je častý model v zahraničí. V současné době o všech zásadních věcech na univerzitě totiž rozhodují „insideři“, kteří mají nezřídka své vlastní zájmy, občas postrádají kompetence nebo nedokážou věc posoudit v širším naduniverzitním kontextu. Navíc všichni víme, že v takto nastaveném systému často bují klientelistické vazby a tendence k hokynaření v tom nepříliš lichotivém smyslu slova. Abych si vypůjčil termín z akademické oblasti, trochu se současný systém podobá neslavně proslulému personálnímu inbreedingu, tedy samooplodňovacímu procesu, který instituci udržuje v chodu, ale nemá potenciál univerzitu posunovat kvalitativně výše.

A ta druhá změna?

Druhým posunem by dle mého skromného názoru mělo být v nějaké formě uzákonění pracovněprávních pravomocí rektora, a to tak, aby vedení univerzit mělo vliv především na výběr profesorů a docentů na klíčových pracovištích. Dnes se vysokoškolský zákon v podstatě pokouší o kvadraturu kruhu. Rektor má odpovědnost za strategické řízení univerzity, přitom má nulový vliv na personální obsazování klíčových vědeckých a vědeckopedagogických pozic, které ale definují kvalitu instituce.

Vysoké školy jsou nyní také ve finální fázi přípravy plánu na strategický rozvoj 2021+. Co plánujete na Univerzitě Palackého?

Pro velké instituce typu univerzit je klíčová kontinuita a dlouhodobé směřování, protože radikální změny strategie mají většinou destruktivní účinky. Proto usilujeme o pokračování kurzu, který vytyčilo minulé i současné vedení, samozřejmě s přihlédnutím k současným i budoucím výzvám. Rádi bychom například ještě mnohem intenzivněji integrovali Univerzitu Palackého do evropských akademických struktur tak, aby byla institucí výrazně rozkročenou i mimo národní rámec. Univerzity jsou z definice mezinárodní a kosmopolitní instituce a pojem „národní univerzita“ je v podstatě vulgárním omezením smyslu akademie. Ambice rozvíjet Univerzitu Palackého tak vždy musí být nevyhnutelně spojena s úsilím vynořit se z relativního klidu českého rybníka a najít odvahu skočit do vln globálního oceánu. V podstatě tak naplňujeme historickou misi olomoucké akademie, která (jak ukazují matriky) nikdy nebyla moravská, nebo česká, ale minimálně středoevropská, rozkročená po celém široce chápaném regionu. Druhým, a nikterak originálním, leitmotivem našeho strategického plánu je masivní digitalizace. Rádi bychom, aby se v průběhu dalších deseti let z Univerzity Palackého stala univerzita hybridní, která kombinuje nástroje fyzické i distanční výuky. Samozřejmě budeme pokračovat v tradiční výuce, zároveň ale cítíme, že je nutné modernizovat a zavádět do praxe nové postupy a technologie. Například pracovní trh se v blízké budoucnosti neobejde bez množství rekvalifikačních kurzů pro zaměstnance, kteří budou nuceni se vzdělávat po celý aktivní život, aby si udrželi práci. Právě v této oblasti je distanční výuka jedním z vhodných nástrojů a univerzity by v ní měly hrát zásadní roli.

Digitalizaci akademického prostředí výrazně urychlila aktuální pandemie. Jaké důsledky aktuální situace podle vás přinese vysokým školám?

Inovace často vznikají pod tlakem a z nutnosti se přizpůsobit. To je jeden z benefitů současné těžké situace – příslovečná nouze naučila Dalibora housti. Jak jsem uvedl výše, na Univerzitě Palackého se digitalizaci chceme rozhodně věnovat, a to zejména ve specifických oblastech vzdělávání, kde nám to dává smysl. Jsme také první univerzitou v ČR, která akreditovala celý online studijní program – bakalářskou teologii, a zájem uchazečů dalece předčil naše očekávání. Ovšem pozor, studium je v mnoha ohledech náročnější než v klasické formě a studenti, kteří by mylně došli k názoru, že lze takto získat diplom jednoduše, se pravděpodobně nedočkají úspěšného konce svého studia.

A největší negativní dopad pandemie?

V této otázce bychom asi narazili na širokou pluralitu názorů. Podle mne páchá největší a bohužel dlouhodobé škody plíživá dezintegrace společenských vztahů a jejich vulgarizace. Dokonce bych se odvážil hovořit o krizi nepsané, ale zcela klíčové společenské smlouvy. Současná společnost se chová vysoce neuroticky, lidé mají menší důvěru vůči institucím, a to se samozřejmě projevuje i uvnitř univerzit. Ctnosti, na kterých akademie vždy stály, jako třeba kritické myšlení či kolegialita, prožívají dobu slabosti. Roste pocit frustrace i úzkosti z budoucnosti, a to se promítá do mezilidských vztahů i do ochoty k funkčním konsenzuálním řešením. Tento stav, který má pohříchu tendenci sílit, považuji do budoucna za krajně nebezpečný pro tuto zemi, a to jak z ekonomického tak hlavně z politického a sociálního hlediska.

Chci se také zeptat na vaše zkušenosti s aktuálním hodnocením v Metodice 2017+, v modulech 3 až 5. Zejména mě zajímají vaše zkušenosti s mezinárodním hodnoticím panelem.

Rád přiznávám, že jsem byl celým průběhem hodnocení velmi příjemně překvapen. Má očekávání přitom původně nebyla nikterak velká. Je nutné zdůraznit, že nikdy dříve nebyly české univerzity takto plošně podrobeny mezinárodní evaluaci, a už jenom tento aspekt vnáší do Metodiky 2017+ prvek znatelného pokroku. Vysoce jsem ocenil kompetentnost členů hodnotícího panelu, jehož závěry musí být novým vedením univerzity zohledněny při strategickém řízení instituce a doufám, že všechny hodnocené součásti si uvědomí, že je v jejich zájmu vzít doporučení vážně.

Funkci plánujete opustit k 30. dubnu 2021. Co vás čeká dál? Jaké máte plány do budoucna?

Většina zásadních změn v mém životě přišla tak trochu nečekaně a i v tomto případě se nechám rád překvapit. Podstatná část mého já se velice těší na návrat k vědě a výzkumu. Svoboda nakládat se svým časem a organizovat si svou vlastní práci je devíza, která mi byla po dvě rektorská období zapovězena. Láká mne možnost vzít si tvůrčí volno, zajet si na pár týdnů do jedné z těch báječných německých, amerických nebo britských knihoven a dopsat knížku, kterou mám pár let rozdělanou. To jsou velká intelektuální pokušení pro člověka, který strávil posledních pár let někdy až don quijotskou snahou o rozvoj velké a heterogenní instituce. Na druhé straně jsem se něco za dvě rektorská období naučil a možná přišel čas to zužitkovat v jiné službě společnosti. Shrnuto: s napětím a značnou mírou pokory vyhlížím věci příští.

Děkujeme za rozhovor!

Za redakci Vědavýzkum.cz se ptal Jan Tesárek.

Foto: Univerzita Palackého

Jaroslav Miller

absolvoval studium komparativní historie a filologie na Středoevropské univerzitě v Budapešti a Univerzitě Palackého v Olomouci. Jako doktorand studoval komparativní dějiny také na Oxfordské univerzitě ve Velké Británii. Působil i v Kanadě a dvakrát byl stipendistou prestižní německé vědecké nadace Alexandra von Humboldta a americké nadace Andrew W. Mellona. Jako Fulbright Fellow vyučoval na Georgia College and State University v USA a v letech 2010 a 2011 zastával místo hostujícího profesora na University of Western Australia v Perthu. V roce 2012 ho velvyslanec Spojených států amerických jmenoval do funkce ambasadora Fulbrightova programu v České republice. Ve stejném roce byl jmenován profesorem historie. Od roku 2014 je Jaroslav Miller rektorem Univerzity Palackého v Olomouci. V říjnu 2017 byl do této funkce zvolen podruhé.