Na předvánoční konferenci Czexpats in Science jsme mluvili mimo jiné s fyzikem Jiřím Klimešem, který se po doktorátu v Londýně a postdoktorálním působení ve Vídni vrátil do Čech, kde nyní řeší ERC Starting grant. Peníze podle něj nejsou lék na všechno, problém české vědy spatřuje spíš v personální politice.
Co v současnosti děláte?
Působím na Matematicko-fyzikální fakultě. Věnuji se počítačovým simulacím materiálů. Zajímá mě, jak různé systémy fungují na úrovni atomů.
Jste držitelem prestižního ERC grantu, na jaký výzkum jste jej získal?
V rámci grantu se věnujeme vývoji výpočetních metod, které by spolehlivě popisovaly vlastnosti molekulárních krystalů. To jsou důležité látky, které mají mnohdy zajímavé vlastnosti. Například pro vodu existuje nejenom ta známá krystalická fáze, tedy led, ale asi dalších šestnáct různých krystalických fází ledu, stabilních za extrémních podmínek. Energetické rozdíly mezi nimi jsou velmi malé, a tak je obtížné je vypočítat přesně. Současné metody někdy fungují a někdy ne, chtěli bychom tomu porozumět a vyvinout metody, kterým bychom mohli věřit.
Proč jste na doktorát odešel do Londýna? Bylo pro vás důležité změnit prostředí?
Ty důvody byly vlastně tři. Chtěl jsem se podívat na delší dobu za hranice, a také jsem chtěl pokračovat v tématu mé diplomové práce. Ta se ubrala asi trochu jiným směrem, než byl hlavní obor mého vedoucího. Proto jsem si v Londýně našel jiného, kterého toto téma zajímá. U něj to nakonec nevyšlo, protože neměl grant, ale vzal mě jeho kolega, který grant měl. Třetím důvodem bylo to, že jsem si říkal, že pokud budu v budoucnu chtít dlouhodobou akademickou pozici v Čechách, tak budu muset nabídnout něco nového, něco, co tu zatím nikdo nedělá.
A co období mezi doktorátem a ERC grantem?
Po doktorátu jsem dostal v Londýně roční PhD+ Fellowship, stipendium určené absolventům s kvalitní disertací, kterou by bylo dobré takříkajíc vytěžit. Dostal jsem tak možnost použít metody, na kterých jsem pracoval, na další systémy a spolupracovat s lidmi, které ty metody zaujaly. U mě tou dobou ale nadšení z těchto metod tak trochu vyprchalo a chtěl jsem se věnovat přesnějším výpočtům. Jejich vývoji se věnují ve Vídni, tam jsem se dostal a jako postdok strávil dva a půl roku.
Jak jste se dostal zpátky do Čech?
Poslední rok postdoku ve Vídni byla se mnou moje manželka, byla tam na mateřské a rodičovské dovolené. Pak jsem se chtěl vrátit do Čech, ale volná místa nebyla nebo byla vypsána příliš konkrétně. Podmínky grantů také nejsou zrovna ideální, když se odněkud vracíte. Zjistil jsem, že je potřeba mít nějaké kontakty. Naštěstí jsem se dostal do kontaktu s Jiřím Pittnerem z Heyrovského ústavu. Ten mi nabídl, že mě u nich na ústavu zaměstnají, pokud si seženu grant. Osobní kontakt se tak ukázal jako velmi důležitý. Za ústav jsem pak žádal i o grant Marie-Sklodowska-Curie. Nakonec se náhodou v mém oboru otevřelo místo na Matfyzu a získal jsem obojí, pozici i grant. Takže jsem potom působil jak na Matfyzu, tak dva roky na Heyrovského ústavu.
Kde se vám jako vědci pracovalo nejlépe? Mohl byste mezi sebou svá působiště porovnat?
Silná stránka britského výzkumu spočívá v dlouhé tradici výborných univerzit, a to zase láká kvalitní lidi z celého světa. Lidé jsou navíc schopni se dohodnout na rozumných a funkčních pravidlech. Například pokud máte grant, tak z něj zaplatíte doktoranda po celou dobu jeho studia. V Rakousku také, ale hůře se lákají ti nejlepší lidé, protože třeba vyřízení víza je složitý proces. V Čechách se podmínky pro doktorandy lepší, ale stále tu fungují různé pokoutné praktiky. V tomto ohledu by bylo dobré mít zde jasně nastavená transparentní a funkční pravidla. Někdy mi přijde, že místo toho, abychom se poučili z toho, jak věci fungují jinde, se snažíme znovuobjevit kolo, a když už ho objevíme, tak je pak hranaté.
V Londýně se hodně vědeckých skupin věnuje simulacím a vývoji metod, viděl jsem věci, o kterých jsem v Čechách do té doby neslyšel, a také jsem mohl poznat novinky v oboru z první ruky. V Rakousku jsem poznal zase jiné metody, ale celkově to bylo trochu komornější a klidnější.
Nelitujete toho, že jste si ERC grant vzal do Čech?
To ne, jde o to, jestli seženete dobré lidi a jestli vám prostředí vychází vstříc. Výhoda Matfyzu je, že láká opravdu dobré studenty. Měl jsem štěstí na jednoho studenta, který udělal spoustu dobré práce.
Co vidíte jako nejslabší místo české vědy?
Myslím, že v současnosti je to personální politika, tedy její absence. Nevidím zas až takový problém v hodnocení, ale v nejasném řízení a mlhavosti pravidel. Když se dělá výběrové řízení na akademickou pozici v Londýně, tak se přihlásí třeba 100 lidí a 5 se jich pozve na pohovor. S tím naše předpisy do nedávna snad ani nepočítaly. Cílem je najít něco nového, rozšířit vědění a nezůstat pozadu. Nový člověk nepřinese to, co už se tam dělá, ale něco, co na daném pracovišti ještě nikdo nedělá.
Není problém v tom, že u nás není taková konkurence ani mobilita vědců? Že všichni vědí, že na jedné pozici mohou zůstat napořád?
Lidé v systému se budou chovat podle jeho pravidel. Pokud někdo chce zůstat ve vědě a vidí, že optimální strategie je zůstat na jedné židli, tak to tak spousta lidí udělá. Myslím, že je to takové dědictví starých časů, kdy mobilita byla logicky malá, šikovní studenti dostávali takzvané místo na katedře a zadalo se jim nějaké zajímavé téma výzkumu. Jenže dnes velká část nejlepších studentů odchází pryč už na bakaláře nebo magistra. Další jdou do zahraničí na doktorát. Ze zahraničí pak přicházejí sami se zajímavými tématy. Nemá smysl se té změně bránit, s těmi lidmi se musejí univerzity naučit počítat.
Jsou názory, že v Česku proudí do vědy slušné peníze. Co je ale kromě peněz, které nechybí, důležité?
Souhlasím s tím, že peníze už dnes ten největší problém nejsou, období hladovění jsme snad překonali. Když se podíváte na Slovensko, tak tam peníze opravdu chybí. A má to velký dopad na nastupující generaci. Pro mě osobně byly a jsou zásadní investice do superpočítačových služeb, pro naše výpočty používáme tisíce výpočetních jader a to znamená milionové náklady. Kdyby vláda nebo EU tyto peníze nedávala, tak bych musel dělat něco jiného nebo být jinde.
Přes deset let se tu do detailu debatuje o tom, jakou metodiku použít na hodnocení výzkumných organizací, přičemž to je v podstatě jen debata o tom, jak přerozdělit peníze. Mnohem více by nám ale prospělo, kdybychom se stejně intenzivně bavili o tom, jak zajistit zlepšení kvality výuky a vědy. Tedy jak nastavit pravidla, aby výsledkem bylo zlepšení kvality. V té Británii nejsou dobří, protože se dobře hodnotí, ale protože se snaží. Na univerzitách bychom měli mít dle zákona tzv. systém zajištění a hodnocení kvality vědecké a vzdělávací činnosti. U té vzdělávací činnosti si nejsem jistý, zda nějaký systém zajištění kvality vůbec máme, i u vědy se v oficiálních textech zajištění rychle odbyde a dál se do detailu probírá jen ta hodnotící fáze. Pokud jsou některé obory špatné, tak výsledkem bývá to, že dostanou méně peněz. Takto se ale nikam neposuneme, situace se vlastně zhoršuje. Pokud lidé na nějakém pracovišti dělají nekvalitní výzkum, tak to přece nevyřešíme jinou metodikou hodnocení.
Děkujeme za rozhovor.
Za Vědavýzkum.cz se ptal Aleš Vlk.
Jiří Klimeš vystudoval biofyziku a chemickou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Doktorskou práci v oboru chemie obhájil na University College London. V současnosti působí na Katedře chemické fyziky a optiky MFF UK, kde má vlastní výzkumnou skupinu. Je autorem třicetipěti studií s více než 5000 vědeckými citacemi. V roce 2017 získal pro svůj výzkum zaměřený na vývoj metod pro simulace materiálů startovací grant Evropské výzkumné rady ve výši 920 tisíc eur.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
