Andrea Stašek: Cesta na Yale, která kvůli americké politice skončila ještě než začala

Chci to nejlepší

V rámci doktorského studia máme v programu Klinická psychologie (na Masarykově univerzitě) povinnost vyjet na minimálně tříměsíční stáž. Je to skvělá příležitost, zejména pokud se nám podaří sehnat dobré financování. A protože jednička v oboru LGBTQAI+ psychologie, John Pachankis, je v USA, rozhodla jsem se podat Fulbrightovo stipendium. Pachankis má na Web of Science h-index 53, 227 publikací a téměř 10 000 citací. Hlavně ale sídlí na Yale University, která patří mezi desítku nejlepších na světě. Kromě toho má Pachankisova laboratoř (Yale LGBTQ Mental Health Initiative) sídlo na Manhattanu, kde podle jeho slov lépe dosáhnou na svou cílovou skupinu.

Kdo mě alespoň trochu zná, ví, že nejsem troškař a že když něco dělám, tak do toho jdu na maximum. Vysnít si Yale a Pachankisovo pozvání byl ale jen začátek. Hlásila jsem se konkrétně na Fulbright-Masarykovo stipendium pro PhD studující, které podporuje lidi, kteří se snaží o to, aby jejich výzkum měl i reálný přesah do společnosti. Jsem zakladatelkou a předsedkyní neziskové společnosti Q-Hub, která usiluje o daty podloženou popularizaci LGBTQIA+ psychologie a zdraví, pořádá přednášky a workshopy pro veřejnost i pro odborníky a organizuje podpůrné skupiny v Brně. Vedení neziskové organizace  tedy mohlo být pro mou žádost o Fulbright-Masarykovo stipendium přínosem. Hlavními kritérii jsou nicméně zájem hostující instituce, dobře napsaný projekt a dosavadní úspěchy žadatele nebo žadatelky.

Přijímací proces

Oslovila jsem tedy Pachankise a ten si se mnou domluvil online pohovor. Pohovor byl moc příjemný, zajímala ho moje práce i současná situace v Česku. Zaujal ho také můj projekt, který byl součástí přihlášky na Fulbrightovo stipendium: v USA jsem chtěla pilotovat a připravit náročný design, který by obsahoval denní měření několika zásadních faktorů, které mohou u LGBTQIA+ osob ovlivňovat jejich každodenní well-being a zdraví. Navrhla jsem tedy intenzivní longitudinální sběr dat, který by měl možnost zachytit kauzální procesy mezi prostředím a individuálním zdravím (resp. stresem). Nadto jsem chtěla podpořit dosavadní teoretické rámce použitím dynamického síťového přístupu, který se rozšířil do sociálních věd poměrně nedávno, nicméně v tomto oboru je stále vzácný (dynamický síťový přístup označuje metodologii, která se zaměřuje na analýzu, vizualizaci a interpretaci sítí, jež se v čase vyvíjejí, pozn. red.). Pachankis reagoval na projekt pozitivně a na základě projektu a pohovoru mě pozval do své laboratoře. Už jen tohle považuji za velký úspěch. Věděla jsem, že mi to zásadně změní kariéru.

Koncem února jsem byla pozvána na pohovor, který vedla Hana Ripková (ředitelka a zakladatelka české Fulbrightovy komise) spolu s dalšími čtyřmi hodnotitelkami. Pohovor nebyl jednoduchý, ptaly se na náročné otázky – např. jak je možné, že mám na kontě již několik publikací, když jsem (tou dobou) ve třetím roce PhD studia (odpověď je jednoduchá – kromě toho, že jsem s výzkumem začala brzy, se můj školitel Lukas Blinka i INPSY velmi zasazují o podporu mladých ambiciózních vědkyň a vědců). Na konci pohovoru mi hodnotitelky sdělily, že vzhledem k tomu, že se chci zabývat zdravím LGBTQIA+ lidí, nemohou odhadnout, jak dopadne výběr ze strany USA. Tou dobou, tedy pár měsíců po znovuzvolení prezidenta Donalda Trumpa, se totiž akademické svobody v USA hroutily.

Dlouhé čekání na výsledky

Výsledky měly přijít do pár týdnů, nicméně americká vláda se stále k ničemu neměla. S Hanou Ripkovou jsme si během čekací doby zavolaly a opět se mnou sdílela skepsi kolem směřování a výběru letošních projektů. Česká kancelář Fulbrightovy komise sama nedostávala dostatek informací, nicméně brzy bylo jasné, že letos bude všechno jinak. Hana Ripková mi také prozradila milou skutečnost – tedy že můj projekt a přihláška byly v dané kategorii Fulbrightova stipendia na prvním místě v ČR. Česká kancelář mi také zaslala výňatky čtyř nezávislých zahraničních posudků projektu a s radostí jsem zjistila, že byly poměrně pozitivní a žádaly spíše detaily designu než jeho předělání.

Začala jsem postupně pro jistotu řešit jinou stáž – s přibývajícími informacemi začínal můj výlet na Yale vypadat nereálně. Vsadila jsem s Fulbrightovým stipendiem na jedinou kartu a čas pro domlouvání jiné stáže a stipendia se začal nepříjemně krátit.

Zanedlouho jsem od české komise dostala zprávu, že se letos podmínky mění a americká vláda si bude vybírat nikoli podle nezávisle hodnocené kvality, ale podle vhodnosti témat. Přístup české strany v čele s Hanou Ripkovou byl opravdu vstřícný a věřím, že jejich práce není žádný med. Jsem jim vděčná za vše, co udělali.

Konec pohádky

Dva týdny před tím, než jsem dostala výsledky, odstoupila rada americké Fulbrightovy komise s vyjádřením, že se nechce účastnit procesu, do kterého se politicky zasahovalo. Mé první místo v hodnocení tedy letos nemělo žádnou váhu. Můj projekt, a tím celou stáž na Yaleu, zamítli. Na mezinárodní úrovni však nezamítli jen můj projekt (který se strefil do černého v politicky zakázaném terči), ale také projekty z inženýrství, architektury, zoologie, hudby či historie. Vyhnout se zakázaným slovům (např. „historically“, „allergies“, „evidence-based“, „female“...) v žádostech o granty je téměř nemožné. Pokud se tedy nechcete podvolit propagandě, abyste si – jako v případě mnohých kolegů a kolegyň v USA – udrželi práci.

Nyní si vyjednávám stáž v Evropě s šancí na poměrně malé stipendium (prestižnější soutěže už jsou dávno pryč) a nic z mého snažení patrně nebude nikdy nikoho zajímat. Těžko si do CV dáte: „Trumpova administrativa mě nechtěla, ale koukejte, komu se můj neúspěšný projekt líbil“. Přestože mám nabídku na velmi dobrou univerzitu, Fulbrightovo stipendium má v Česku i jinde velkou váhu – znají jej dokonce i laici, kterou nahradí máloco. Kontakty napříč stipendisty vám navíc otevřou mnohé zajímavé dveře a poznáte spoustu potenciálních spolupracovníků a spolupracovnic.

Tento text vznikl na pozvání Czexpats in Science a jsem ráda, že mohu tuto klikatou cestu veřejně sdílet. USA byly po desetiletí líhní skvělé vědy a nabízely unikátní příležitosti pro zahraniční výzkumníky a výzkumnice. Doufala jsem, že skrze navázání spolupráce s Pachankisovým týmem nejen rozvinu málo zkoumané téma v Česku, ale rovnou jej posunu na vysokou úroveň. V to doufám do budoucna i nyní, nicméně Fulbrightovo stipendium by tento záměr doslova nakoplo.

Osobně bych si přála, především kvůli kolegům a kolegyním v USA, aby se situace za pár let opět zlepšila. Zatím se dle mého názoru šrouby spíše utahují, a některé záměry, projekty i spolupráce jsou nenávratně ztracené. Myslím, že můžeme jen doufat, že další generace nadějných vědců a vědkyň vezme akademickou svobodu v USA pevněji do rukou a vrátí ji na její původní úroveň pro Ameriku, ale i pro zbytek světa.

Autorka: Andrea Stašek

Příspěvky z rubriky Blogy a komentáře nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.

Andrea Stašek je vědkyně zabývající se psychologií zdraví, a to mimo jiné i u populace sexuálně a genderově rozmanitých lidí. Od roku 2021 pracuje na Institutu pro psychologický výzkum (INPSY) na Masarykově univerzitě v týmu Anny Ševčíkové a Lukase Blinky. Výzkumu se začala věnovat již na bakalářském stupni, nyní dokončuje doktorát v programu Klinická psychologie na FSS MU. Díky podpoře na INPSY letos podala Standardní projekt GA ČR, ale dlouhodobě cílí na nejprestižnější příležitosti, které může výzkum společenských a lékařských věd nabídnout. Ve volném čase hraje v kapele Jinany, chodí do sauny a venčí přátelům psy.