Bára Cihlová: Jak jsem získala plně financovaný doktorát v Oxfordu (co vám mnozí neřeknou)

Toto je text od Báry Cihlové, aktivní vědkyně, která se výzkumu virových proteinů na Ústavu organické chemie a biochemie v Praze začala věnovat už v patnácti letech a byla v Česku první post-brexitovou studentkou, která pomocí crowdfundingu sháněla finance na studium v Británii. 

Co si myslí ostatní a co je pravda

Mnozí si představují, že pokud už studujete bakaláře a magistra na Oxfordu, doktorát je pak víceméně formalitou. Navenek to tak může působit, ale realita je jiná. Každý rok se spousta talentovaných lidí nedostane na žádný z jimi zvolených programů a – možná se vám to ani nechce věřit – jsou mezi nimi i oxfordští studenti a studentky. Například z mých čtyřech letošních spolužáků z koleje letos na doktorát nejde ani jeden. (V magisterském ročníku je nás 110, na každé z kolejí jsme po skupinkách 3–5.)

Nepřekvapí vás, že nejlepší univerzity na světě jsou vybíravé. Na doktorský program v biochemii se hlásí desítky až stovky uchazečů a uchazeček. K pohovoru postoupí jen někteří. Na stipendium je jich nominováno sedm. A nakonec ho získá tři až pět z nich. Z celého světa. Není náhoda, že mezi nimi jsem letos i já.

Ale proč?

• Genialitou to tedy rozhodně nebude.
• Štěstí je vždycky fajn, ale jak mi řekl jeden vědec na ÚOCHB: „Štěstí přeje připraveným.”
• A i když bych to ráda tvrdila, mistrovsky předpřipravený plán jsem také neměla.

Co mi nejvíc pomohlo, bylo to, že jsem se biochemii věnovala i ve chvílích volna. Ne proto, že bych musela nebo by na tom někomu jinému záleželo, ale protože jsem bez toho nedokázala být. Nemyslím si, že by to tak měl mít každý biochemik, ale věřím, že každý má něco, co ho táhne. Když je tím něčím právě laborka, pak je to trefa do černého.

Jak jsem volila letní stáže a projekty

Rozhodovala jsem se podle kvality výzkumu, ne podle platu, místa nebo pohodlí. Například laboratoř v německém Kolíně jsem si vybrala proto, že mi vedoucí osobně zavolal, zeptal se, co se chci naučit, a slíbil mi prostor dělat přesně to, o co jsem měla zájem. Ostatní nabídky, včetně jedné ze Švýcarska s více než čtyřnásobným platem, šly stranou.

Poslední stáž jsem si zařídila bez oficiálního programu, a tím i bez platu nebo party dalších kolegů a kolegyň stážistů. Chtěla jsem do velmi specifické laboratoře za konkrétní metodou.  A nemyslete si, žádná z těchto stáží mi nepřinesla výsledky hodné publikace, ale letní stáže přece nejsou o publikacích. Jsou o zkušenostech, metodách, otázkách a lidech, které potkáte. Na publikacích je třeba pracovat jindy.

Ve všech případech jsem si vybírala příležitosti, které mi připadaly jako nejhodnotnější výzkumně, i když byly méně pohodlné nebo neplacené. Zpětně vidím, že právě tyto moje volby vytvořily příběh, který dával smysl nejen mně, ale i přijímacím komisím.

Jak se z toho vyklubal příběh

Do každé laboratoře jsem šla celým svým duchem, instinktivně a s přesvědčením, že jde o něco, co bych chtěla dělat i do budoucna. Postupně se přirozeně měnily mé pohledy i očekávání; některé věci nadchly, jiné zklamaly. Když však přišla chvíle volit doktorát, měla jsem naprosto jasno. Věděla jsem, kam nechci, co dělat nechci, ale i co dělat chci, kam patřím a kde prostě musím být.

Zkusím to ukázat v následujícím odstavci, který se možná někomu – stejně jako celý tenhle blog – bude zdát jako požitkářská retrospektiva, ale jinému s trochou štěstí poslouží jako šablona pro psaní doktorandských přihlášek.

Začalo to v patnácti na ÚOCHB, kde se mě ujal skvělý vědec. Zkoumal opravy DNA a já v jeho přístupu poprvé uviděla, jak může výzkum vypadat. V Oxfordu jsem si našla profesora, který se této oblasti věnoval, a přemluvila ho, aby mi svěřil vlastní projekt. Otevřel mi svět ADP-ribosylace DNA a RNA – jevu zkoumaného hlavně u mikrobů. Chtěla jsem se ale naučit i práci s lidskými buňkami, a tak jsem si vybrala stáž v Kolíně. Tam jsem si osvojila detekci ADP-ribosylace na proteinech a uvědomila jsem si, že pro DNA a RNA podobné metody prostě neexistují. O rok později jsem proto nastoupila do laboratoře v Cambridge, specializující se na „vše RNA“. Teprve tam mi došlo, že jediný opravdu přesvědčivý způsob, jak RNA studovat, je sledovat ji přímo, v reálném čase a v živé buňce.

Jenže to tato laboratoř technicky neuměla. To mě přivedlo zpět do Oxfordu, do laboratoře, která patří k celosvětovým průkopníkům v zobrazování RNA v super-rozlišení. Dostala jsem na starost konkrétní molekulu RNA, která vypíná geny (tzn. části chromozomů, části DNA). Když jsem jednoho dne na mikroskopu vlastníma očima viděla, že tahle RNA během buněčného dělení z chromozomů spadla, měla jsem spoustu otázek. Co všechno tedy geny drží vypnuté, kdy tam ta RNA není?

Závěr

Toť bude můj doktorát. (Pro odpověď kontaktujte Báru z budoucnosti, cca 2029.)

Otázky mě dovedly k profesorce, jejíž tým zkoumá, co se na chromozomech drží a proč na tom záleží. Už po prvním rozhovoru s ní mi bylo jasné, že právě sem celý ten příběh směřoval. Nebyl to předpřipravený plán, ale zpětně to dává smysl, a smysl je to, co hledají i přijímací komise. Možná nejjednodušší cestou k nejlepšímu doktorátu na světě je jít za smyslem, ne za značkou, platem nebo místem na mapě.

Zdroj: Czexpats in Science

HBára Cihlová  je doktorandkou biochemie na Oxfordské univerzitě ve skupině Amandy Fisher, kde zkoumá roli RNA a chromatinu při utváření a přepisování buněčné identity. Molekulární a buněčnou biochemii (magistra: MSci) vystudovala rovněž na Oxfordu. Do světa vědy vstoupila v patnácti letech v laboratoři Evžena Bouři na ÚOCHB AV ČR. Později působila na oxfordské Dunn School of Pathology a absolvovala výzkumné stáže na Max Planck Institutu pro biologii stárnutí a na University of Cambridge. Je spoluautorkou prací v oblasti virových enzymů, ADP-ribosylace a nekódující RNA. Ve volném čase a mimo laboratoř bývá k zastižení v běžeckých botách nebo u malířského stojanu.