Jiří Přibáň: Work-life balance je manažerská floskule

Ve Velké Británii pracujete už přes dvacet let. Jak vnímáte britskou akademickou kulturu v porovnání s jinými zeměmi, například s Českou republikou?

Na britské akademické kultuře jsem vždy obdivoval to, jak není hierarchická. Je mnohem meritokratičtější než středoevropská kultura, ve které kdo má stolici, tak pod ním mu docenti nosí tašky a odborní asistenti píšou všechny články. V Británii se vždy u každého posuzovala práce nebo schopnost formulovat vědecký projekt, vědeckou otázku. Za posledních deset let se ale univerzity globalizovaly a staly se z nich do značné míry obchodní společnosti. To souvisí částečně s ekonomickou krizí. Když se po jejím vypuknutí v roce 2008 o čtvrtinu snížily rozpočty a celá rektorská konference psala protestní dopisy, pronesl ministr pro vzdělávání slavnou větu: „Univerzity jsou jedním z našich nejúspěšnějších průmyslových odvětví.“ Tím udal tón. Manažerizace a permanentní tyranie auditu vědy je tady mnohem pokročilejší než na kontinentu.

Ale i na kontinentu je obdobný trend…

Obávám se, že kontinentální Evropa v tomto následuje špatný příklad. Snažíme se kvantifikovat a převést na ekonomické kategorie i ty části vědy, které se opravdu nedají vyjádřit kvantitativně nebo penězi. Jsem zastáncem toho, že se vědecká práce musí kontrolovat, hodnotit a vytvářet se k ní nějaká zpětná vazba, protože obzvláště ve společenských a humanitních vědách existuje tendence k tomu, že bychom žili způsobem, jaký paroduje v Hostujících profesorech David Lodge – znáte tu knihu?

No jasně, kvůli ní jsem se stala akademikem! (smích)

V té knize je postava děkana fakulty, od něhož nikdy nikdo neviděl žádný napsaný článek. Takže požadovat odpovědnost za obor je zcela na místě, ale bohužel dnešní hodnocení vědy jsou spíš simulakrou ekonomického modelu, kde nejlepší vítězí, průměrní se mají zlepšovat a podprůměrní buď zbankrotují, anebo se jim vytvoří nějaký zvláštní režim. Já doufám, že se kontinent poučí z toho, co se v Británii udělalo za posledních dvacet let špatně. V Británii se už dnes daleko více klade důraz na vědecké prostředí, „research environment“. Už to nejsou jen holé publikace v nejprestižnějších časopisech, impakt faktory a indexy. Víme, že ty impaktové faktory, které mají rádi politologové a ekonomové, obzvlášť v humanitních oborech zdaleka nejsou všechno. To by jim právníci a filozofové mohli rozmluvit.

Jak vidíte vědecké prostředí v Británii obecně?

Británie má samozřejmě zvláštní univerzitní strukturu. V Německu existují tucty velmi kvalitních univerzit. Třeba právnická fakulta v Pasově založená v 80. letech patří mezi vůbec nejlepší fakulty v Německu. Britové nikdy nepochopí, že by nějaká bývalá polytechnika mohla být excelentní institucí. Tady v Británii je zlatý trojúhelník tvořený Oxfordem, Cambridge a nejlepšími kolejemi v Londýně: LSE, King’s, UCL v právech, ve vědeckých oborech Imperial. Ten je úplně exkluzivní. Potom je tu 24 výzkumných univerzit sdružených v tzv. Russell Group, včetně Cardiffu, kde máme podmínky k vědecké práci velmi slušné, přes všechny těžkosti posledních deseti let. Ale na zbylých zhruba 190 univerzitách mimo Russell Group jsou vaše šance dělat špičkovou vědu velmi omezené.

Na skleněný strop jsem nenarazil

Zažil jste někdy jako imigrant ze střední Evropy, že byste narazil na skleněný strop?

Hodně kolegů mi o tom skleněném stropu vypráví, i z vaší mladší generace. Já jsem se s tím nikdy osobně nesetkal. Možná je to tím, že jsem ve Walesu a že pracuji v oboru, ve kterém jsem začal sbírat zkušenosti záhy díky kontaktu na Cardiff, kde mě kolegové naprosto úžasně vzali mezi sebe. I s mojí omezenou jazykovou výbavou, která tehdy byla na počátku devadesátých let pochopitelná, a s omezenými znalostmi. Po mnoha letech jsem se zpětně dozvěděl, že mi tenkrát přezdívali Tigger z Medvídka Pú, protože jsem na ně údajně vždycky skočil a chtěl další knížku nebo se na něco zeptat. Šéfredaktor Journal of Law and Society Phil Thomas údajně říkal: „I was being bounced by the Tigger again.“ Cardiff je úžasná globální vesnice, ve které jsme ani jako rodina nikdy nepocítili, že by nám někdo dával najevo, že jsme odněkud odjinud. Ale vím také, že jinde lidé odešli z Británie, zpravidla z prestižních míst. Nemyslím tím jenom Čechy, ale třeba i Švédy nebo Íránce, protože ten skleněný strop někde možná existuje, i když já jsem se s ním osobně nesetkal.

Ani teď po Brexitu to necítíte?

Vůbec ne, spíše naopak. Univerzity možná mají skleněné stropy, ale já bych řekl, že to vůbec jsou takové skleníky oddělující vnitřek od vnějšího světa. Jeden právní historik mi říkal: „Brexit zase taková tragédie není, jedno století jsme blíž, druhé století jsme dál, ona se ta vazba zase nějak vyvine.“ Naopak po Brexitu člověk cítí, že je snaha udržet univerzity jako univerzální, nikoli jako britské instituce. Spolupráce s Evropou a celým světem se spíše prohlubuje, než že by se omezovala.

Jak kombinujete práci a rodinu?

Skloubit rodinu a práci v zahraničí je vždy mnohem těžší, protože si uvědomujete, že vaše partnerka nebo manželka spoustu věcí obětovala, abych mohl já pracovat a naplňovat svoje akademické sny. Oběť těch manželů, manželek, partnerů, partnerek je obrovská. My jsme měli dohodu, že pokud by moje žena nebyla absolutně spokojená, tak se v každém případě vracíme. Ona má také náročnou práci, dokonce si myslím, že v mnoha ohledech náročnější než já. Pracuje s rodinami imigrantů, s romskými rodinami z Čech, Slovenska, ale i Rumunska a Polska. Skloubit dohromady se to dá jen za cenu toho, že rodina pracuje daleko více jako tým. Ten vztah se daleko více utuží v tom slova smyslu, že víte, že jste na sobě opravdu závislí. A děti byly nakonec hlavní důvod, že jsme tady zůstali delší dobu. Nikdy jsem nechtěl odejít z Prahy, proto jsem si tam dodělal habilitaci a profesuru. Ještě v roce 2001, kdy jsem v Cardiffu vzal plný úvazek, jsme si pořád říkali, že to je jen na tři roky a že si za ty tři roky naše dcery zlepší angličtinu, že to bude úžasná zkušenost a pak že se vrátíme. No a pak jsme zůstávali, zůstávali a najednou za těch šest, sedm let jsme zjistili, že máme i velkou odpovědnost vůči dcerám, protože vrátit se do Prahy by znamenalo vytrhnout je z určitého vzdělávacího systému a vsadit je do jiného. Vyžadovat další oběti od rodiny už nešlo…

Věda nezná business plan

Před dvěma lety jste v rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že nemá smysl dělat práci vysokoškolského pedagoga méně než 12 hodin denně. Máte tři dcery, to muselo být náročné.

Naprosto. Dvě starší dcery se narodily ještě v Čechách, nejmladší už tady v Cardiffu. Moje žena začínala pracovat a já jsem měl sabbatical, takže ráno jsem nejmladší Andulku odvezl do školky a už během toho jsem přemýšlel, jak tu druhou kapitolu sestavím. Pak jsem ji vyzvedl a doufal jsem, že usne a já budu mít ještě hodinu na to, abych psal. Člověka to naučí daleko lépe využívat čas. Akademická profese určitě není zaměstnání od devíti do pěti. Ráno člověk vstane a už když si čistí zuby, tak přemýšlí jestli to, co včera v 11 hodin večer napsal, má nějaký smysl nebo ne. Pracujete vlastně permanentně. Ale já to neberu jako zátěž, já to beru jako privilegium. A těch 12 hodin denně – já si myslím, že vlastně skloubit studium, psaní, přednášení a přemýšlení, to opravdu vyžaduje hodně hodin (smích).

Ale jde to proti současným trendům. Mezi mladšími ročníky je trend spíš opačný: dávat si pozor na work-life balance, určit si nějaké hranice, nedávat do akademie úplně celý svůj život. Poradil byste tohle mladším ročníkům?

To je otázka, jestli chtějí dělat vědu jako práci nebo jako povolání.

To jsme se od Maxe Webera moc neposunuli.

Přesně tak, věda není práce, ale povolání. Work-life balance je klasická manažerská floskule, kterou se snaží manažeři na univerzitách tvrdit, že oni vytvářejí dobré pracovní podmínky a to, čemu se souhrnně říká well-being. Oni se snaží říkat, že univerzitní práce je práce jako každá jiná. Ale já tvrdím, že to tak není, protože přemýšlet člověk musí pořád a nemůže vypnout jako stroj. Pokud chce někdo nastoupit na univerzitu s představou, že bude pracovat od devíti do pěti, vyplní kolonku, zažádá o grant a dostane ho, a že to je náplň jeho práce, tak to je velký omyl. To je právě to, co z nás chtějí ti manažeři udělat: že tohle jsou naše povinnosti a když si je splníme, tak máme hotovo, tak jsme dobří vědci. My jsme dobří vědci, když přijdeme na nějakou originální myšlenku. Moji kolegové v Austrálii založili nové centrum a manažeři se jich po roce zeptali, jaký mají business plan. A oni jim trefně odpověděli, že nejsou business people, tj. obchodníci, ale vědci. My se zabýváme myšlenkami a nevytváříme produkty.

Stačí zvýšit platy trojnásobně

Vraťme se k vašim začátkům. Jak jste se dostal do Cardiffu?

Já jsem úplně náhodou do Cardiffu vyjel na první Erasmus pobyt jako mladý asistent v roce 1993. Nic jsem o Cardiffu nevěděl, protože to bylo v době před internetem. Tehdy byl Cardiff skutečně takové postdepresivní město, kde všechno bylo ještě zasažené tím, jak se zavřely doly a ocelárny. Dneska je přístav v Cardiffu klasické zábavní centrum jako kterékoli jiné, ale v té době tu ještě ta zkušenost s ekonomickou depresí 80. let byla silná… Vystoupil jsem na autobusovém nádraží, samozřejmě lilo jako z konve a dorazil na univerzitu, kde jsem jako začínající asistent v oboru sociologie a teorie práva v Praze zjistil, že tu vydávají jeden z nejprestižnějších sociologicko-právních časopisů Journal of Law and Society.

Jaké to bylo, být mladým akademikem v roce 1989?

Já jsem končil studim v roce 1989 a občas se “chlubím”, že mám poslední komunistický doktorát v republice. Měl jsem červený diplom a tehdy to bylo tak, že za červený diplom vám automaticky dali titul doktor práv. Dostal jsem ho 8. listopadu 1989 a když jsem při projevu v Karolinu jedinkrát nezmínil sousloví komunistická strana, a naopak jsem zdůrazňoval humanistické tradice naší univerzity, ještě za mnou chodily sekretářky a šeptaly mi: „Pane doktore, to bylo úžasné.“ A druhý den spadla Berlínská zeď, což jen ukazuje schizofrenii situace v tehdejším Československu.  V únoru 1990 jsem nastoupil jako asistent na nově založenou katedru filosofie a sociologie a celá ta 90. léta byla velmi otevřená. Když měl člověk diplom a uměl jen trochu anglicky, příležitosti byly obrovské. A platilo to i o vědě. To se bavíme o době před internetem, před elektronickou knihovnou, takže já jsem vždycky přijel do Cardiffu, zavřel se do knihovny a doslova jsem tady hltal jednu knihu za druhou a dělal si výpisky nebo fotokopie. Takto jsem napsal habilitaci a v 29 letech se stal docentem. V Cardiffu jsem rok učil v letech 1996 a 1997, ale vrátili jsme se, protože jsem nechtěl odejít z Prahy. Vždycky jsem byl půl roku v Cardiffu a půl roku v Praze. A to šlo skloubit.

Proč jste nechtěl odejít z Prahy?

Protože 90. léta v Praze byla fantastická. Všechno se měnilo, všechno bylo čerstvé, citlivé. Člověk se vrátil po třech, čtyřech měsících z Cardiffu a viděl, jak se ta společnost proměňovala před očima. Do Prahy v roce 1990 přicházely knihy z exilu, my jsme to všechno hltali. Společnost byla plná nadějí a očekávání. A samozřejmě plná rizik. Nikdo nevěděl, co bude, jak bude. Člověk si tu dobu může idealizovat, ale v parlamentu seděl Miroslav Sládek a rozkrádaly se majetky díky privatizaci v miliardách. Utvářely se nové oligarchie, což tehdy ne tak úplně lidem docházelo. Nebo někomu to nedocházelo vůbec a těm, kterým to došlo, tak ti se toho dobře chopili (smích). A zároveň se všechno europeizovalo. To očekávání, že vstoupíme do Evropy, že se staneme otevřenou společností… Člověk si dělal naděje i co se týče akademie, věděl, že to není absolutní priorita, že to bude trvat, ale věřil, že za nějakých 10–15 let se z Karlovy univerzity stane regionálně špičková univerzita, kde lidé budou slušně zaplaceni a kde budou mít slušné podmínky k vědě.

Ale to se nestalo?

Najednou po třiceti letech člověk vidí, že Karlova univerzita v mnoha ohledech vypadá spíše jako univerzita, kterou jsem pamatoval jako student. Někdy mám pocit, že se 80. léta vracejí nejenom v politice a kultuře, ale i ve vědě. Jsou tu samozřejmě shluky naprosto skvělých vědeckých pracovišť na světové úrovni. Zpravidla je to díky charizmatickým osobnostem, shodou okolností, dobrým kontaktům nebo jiným externím faktorům. Akademici však obecně nejsou dobře zaplacení, nemají podmínky. Univerzity budou samozřejmě vždycky přitahovat spíše ty průměrnější než ty, kteří v něčem vynikají. V právní vědě je to tak, že ti, kteří vynikají, působí pedagogicky, ale vedle toho často mají ještě nějakou další činnost, ve které mohou uplatnit své talenty i mimo akademickou obec a mohou být také lépe materiálně zabezpečeni.

Vidíte pro českou vědu nějakou naději?

Na jedné schůzi českých vědců jsem řekl, že řešení vědeckého provozu je jednoduché, protože stačí zvýšit platy trojnásobně. Aby měl profesor nějakých těch devadesát, sto tisíc korun měsíčně. Víc mít nemusí. Ale k tomu samozřejmě potřebujete i všechna pravidla, která fungují všude ve světě. Čili neexistuje, že by ten profesor měl ještě tři další katedry po celé republice, že by kromě toho měl ještě nějaké konzultace nebo nějaké dobře placené místo na nějaké soukromé instituci. Prostě ten profesor dostane odpovídající plat, ale za ten plat také nese odpovědnost, jak vytváří vědecké prostředí, vědecké pracoviště, jak vede doktorandy a postdoktorandy, jaké projekty má a tak dál. Tam by potom mělo přijít nějaké to pravidelné hodnocení vědy. Takže řešení je velice jednoduché, ale všichni se na mě jen usmívali, protože si mysleli, že jen provokuji.

Dokázalo by vás osobně něco přimět vrátit se zpátky do Česka?

Já už jsem si otázku, zda nebo kdy se vracet, zapověděl, protože tady je samozřejmě mnohem více faktorů: pracovní, odborné, osobní, rodinné. Po určitou dobu jsem si říkal, že člověk by mohl být na obou těch místech aktivní. To bylo na konci 90. let, ale pak jsem z toho vystřízlivěl. Nebo mi bylo vystřízlivěno, protože když se člověk vrátil do Prahy, tak se musel neustále před některými lidmi ospravedlňovat a obhajovat, proč působí venku. Nebylo to tak, že bych mohl přinést nějakou zkušenost zpět do Prahy. Ve skutečnosti to fungovalo podle starého stereotypu: vystudoval za naše peníze, my jsme mu dali profesuru a on teď vydělává valuty. Trošku jsem si prošel rozčarováním, že pro určité lidi jsem doma v Praze persona non grata, i když to se později změnilo a například dnes pravidelně spolupracuji s Právnickou fakultou UK… Teď v Cardiffu prožívám skvělé období. Založili jsme Centrum pro právo a společnost, které zatím stále ještě řediteluji, ale chci tu funkci už co nejdřív předat, protože člověk nikdy nemá okupovat žádnou funkci příliš dlouho. Potom bych se chtěl pustit do něčeho nového a kdyby se to něco nového objevilo v Praze, tak bych se určitě rád vrátil tam, kde mám stále domov.

Doma na vaši vědu čekají další generace

Měl byste nějakou radu pro Czexpaty, kteří jsou aktuálně v zahraničí a chtěli by se vrátit?

Publikujte v angličtině, ale udržte si své kořeny. Pro mě je dodnes vazba na české prostředí strašně důležitá a silná. Rozvíjejte vědeckou práci v mezinárodních týmech, ale současně byste pak svoje výsledky, zkušenosti a vědomosti – vaši vědu – nějakým způsobem měli zase přeložit domů, protože tam na to čekají další generace.

Čekají, opravdu?

Já si myslím, že čekají. Když mi sem v posledních 10–15 letech do Cardiffu přijedou čeští studenti, jsem vždycky překvapený a nadšený, kolik znalostí mají z anglicky psaných publikací a jak suverénně se pohybují v kontextu evropské nebo světové právní vědy. To je úžasné, to je skutečně nový fenomén.

Hojně vstupujete do českých médií. Vybíráte si nějak média, se kterými spolupracujete?

Já jsem se dnes dostal do situace, kdy se snažím trošičku zapírat, aby mi nevolali, kdykoliv se stane něco s Brexitem (smích). Ale do českých médií přispívám vlastně od samého začátku. Souvisí to i s tou vědou jako povoláním. Už v roce 1990 jsem začal přispívat esejemi do českých literárních rubrik, nejdřív do Tvaru, potom do Literárních novin a dnes píšu hlavně pro Salon Práva. Od mladického věku coby akademik jsem si rozdělil psaní na tři roviny: vědeckou, esejistickou a publicistickou. Obzvlášť pro nás z humanitních oborů nebo sociálních věd je důležité, abychom provozovali tyhle různé režimy psaní. Znepokojuje mě, že v mladší generaci sociálních vědců je málo lidí, kteří by chtěli vědu popularizovat, a často se vyjadřují nesrozumitelně, což sice na první pohled může působit vědeckým dojmem, ale je to zpravidla projev nějaké nejistoty. Velmi málo lidí se snaží vědu nějakým způsobem zpřístupnit, jako to třeba dělá skvěle Anna Durnová. A expati by to, myslím, měli dělat ještě víc. Riziko expatů je, že si myslí, že věda je nějaký provoz – že já si tady něco sepisuji, publikuji to v časopisech, které když si přečte dvacet lidí, tak to bude úspěch. Impakt faktor mi stačí na senior lectureship nebo na job application a já se s tím spokojím. Ale obzvlášť my v humanitních a sociálních oborech, když píšeme, tak bychom měli i přemýšlet.

Jak se rozhodujete, do jakých médií jdete? Mluvil byste třeba s Bleskem?

Blesk by mi nevadil, ale oni by mě tam asi nikdy nepozvali. Ale někteří přátelé mě kritizují například za to, že stále píšu do Lidových novin. Čtenářská obec Lidových novin je pro mě ale stále důležitá, takže dokud mě nebudou cenzurovat, publikovat budu s přesvědčením i nadějí, že Lidovky tu budou i poté, až tu Babiš nebude. Samozřejmě si hlídám, do kterých médií psát, do kterých ne, ale nemám to dané ideologicky. Takže píšu pro A2, pro Salon Práva, a zrovna tak pro Lidové noviny nebo pro Respekt, Hospodářské noviny nebo Host. Člověk by se neměl chovat jako fotbalový fanoušek a psát liebesbriefy jenom svému týmu.  Nedal bych rozhovor Parlamentním listům nebo nějakému otevřeně nenávistnému nebo manipulativnímu médiu typu TV Barrandov nebo něco takového.

Na čem právě pracujete?

Pracovní název knihy, kterou momentálně píšu, je Constitutional Imaginaries, česky bychom asi řekli “představy o ústavách”. V posledních dvaceti letech se o „imaginaries“ hodně mluví – nejde o představivost, imagination, jsou to imaginaries, tj. praktické součásti každodennosti, které předurčují, co si vůbec pod slovem ústava představujeme, jak je vytváříme, měníme nebo jak jim rozumíme. To, že existují kromě ústavních pravidel i konvence, víme všichni kromě pana prezidenta. V té současné knize bych chtěl popsat, že tato pravidla a konvence jsou zasazené do obecnějšího rámce našich ústavních představ.

 

Za portál Czexpats In Science se ptala Olga Löblová.

Zdroj: Czexpats In Science

---

Jiří Přibáň je profesor právní sociologie a filosofie na Cardiff University a zakládající ředitel tamního Centra pro právo a společnost. Vystudoval Právnickou fakultu UK, kde získal i docenturu (1997) a profesuru v oboru teorie, filosofie a sociologie práva (2002). Kromě toho hostoval na UC Berkeley, New York University, University of San Francisco, University of New South Wales v Sydney, University of Pretoria, European University Institute ve Florencii a na dalších akademických pracovištích. Je autorem a editorem mnoha knih v češtině i angličtině, jako například Sovereignty in Postsovereign Society (2015), Legal Symbolism (2007), Dissidents of Law (2002) nebo Sociologie práva (1996).