Kamil Paruch patří do generace českých vědců, kteří úspěšně odstartovali svou kariéru v zahraničí, aby posléze zvolili návrat domů. Zpátky v Česku je už deset let. Jak se za nimi ohlíží?
Tým kolem Parucha, který působí na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, se zaměřuje na výzkum chemických sloučenin se slibnou biologickou aktivitou – konkrétně vyvíjejí látky, které mohou být využitelné v léčbě některých nádorových a kardiovaskulárních onemocnění.
Se svými kolegy je autorem řady mezinárodních patentů a s britskou inovativní firmou Artios Pharma pracuje na dvou výzkumných programech. Další nadějné sloučeniny se snaží dotáhnout až do stádia, kdy o ně mohou projevit zájem farmaceutické firmy, a to v rámci stomilionového grantu z evropských fondů.
Strávil jste asi 13 let ve Spojených státech v univerzitním i firemním prostředí, což je pořád ještě delší doba, než co jste zpátky v tuzemsku. Jaký máte z té dekády v Česku pocit?
Dost smíšený. Na úrovni výzkumné skupiny se nám daří, na české poměry až nadprůměrně dobře. Máme výsledky, které zajímají i kolegy v zahraničí, což se odráží ve spolupracích. Co se ale týče systému české vědy a celkového prostředí, tam je to spíš opačné.
Před dvěma lety jste s kolegou Lumírem Krejčím, se kterým úzce spolupracujete na většině velkých projektů, napsali kritický text, který varoval před hrozící paralýzou české vědy. V čem spočívá? Je to ta často zmiňovaná administrativní zátěž vědců?
Určitě ano. Ona bohužel souvisí s celkovým mentálním nastavením české společnosti a projevuje se i u lidí, kteří rozhodují o financování vědy, ať už se to týká grantových agentur, nebo administrace peněz jdoucích z evropských strukturálních fondů. Bohužel to pro vědce není moc veselý obrázek a skoro bych řekl, že v některých ohledech to, co se řadě českých výzkumníků daří, je spíše navzdory systému než díky jeho podpoře. Bohužel jsme si tu vytvořili prostředí, kde záleží hlavně na tom, aby bylo všechno papírově v pořádku, ale skutečná podstata věci je až na druhém místě. Frustrace vědců ze stále odpornější byrokracie je opravdu silná.
V čem konkrétně je háček?
Jedna věc je určitě to, že musíte do projektových žádostí vyplňovat hromadu nesmyslů. Když to řeknu polopatě: Do projektu nestačí napsat a popsat co a proč se chystáte zkoumat, a když to půjde dobře, že z toho mohou být kvalitní výsledky, které ve finále mohou vést například až k léčivu. Musíte to opepřit a okořenit různými slohovými cvičeními na téma socio-ekonomický impakt a analýza rizik, tvorba nových pracovních příležitostí a podobně. Jenže to je ve vědě úplný nesmysl. V podstatě to pak dopadá tak, že na tato slohová cvičení, která mnohdy rozhodnou o tom, jestli peníze dostanete, nebo ne, si musíte najmout specializovanou firmu. Žádný normální vědec to nevyplodí. My sami s kolegy jsme přesně tohle museli udělat, abychom dosáhli na stomilionový grant z Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání. A k dokreslení: Jen na objednávání spotřebního materiálu jsme museli najmout dvě nové administrativní posily a u každé objednávky podepisuji, že nejsem ve střetu zájmů.
Řada vědců dnes zmiňuje fenomén „tajných“ projektů, na kterých postupně pracují díky financování z dílčích grantů, které jsou ale vlastně na něco úplně jiného a slouží tak trochu jako zástěrka.
To je v české vědě podle mě poměrně běžná věc, která souvisí s našimi grantovými agenturami. Shodou okolností jsme nedávno dokončili jeden projekt, na kterém jsme pracovali sedm osm let, dostali jsme ve finále výsledky, které vedly k americkému a japonskému patentu, publikovali jsme ve velmi dobrém periodiku, ale minimálně do poloviny té práce to byl projekt, jehož financování jsme lepili z různých vedlejších zdrojů, protože něco takového mělo šanci vzniknout jen v časovém rámci, který je absolutně nekompatibilní s jakýmkoliv schématem typu GAČR, TAČR nebo AZV (pozn. redakce: Grantová agentura ČR, Technologická agentura ČR, Agentura pro zdravotnický výzkum ČR). Tam po vás po třech letech chtějí X článků, a když to nesplníte, tak máte obrovský problém. Jenže to není kompatibilní s kvalitní mezinárodně kompetitivní vědou.
Před časem o tom hezky psal profesor Josef Michl ve svém oficiálním dopisu předsednictvu GAČR, kde vyloženě doporučuje flexibilitu, aby bylo možné u nějaké části projektů nedospět k publikaci nebo minimálně ne v daném termínu. Ono to totiž neznamená, že je něco špatně – naopak to může znamenat, že jste narazili na něco zajímavého a komplikovaného. Ideálně přece chcete objevit něco nového a to nenaplánujete. Bohužel to vypadá, že nastavení většiny lidí je jiné a mají představu, že budete odborné články sekat jak Baťa cvičky.
Je to problém jen českého systému?
Pohyboval jsem se delší dobu ve Spojených státech a teď jsem delší dobu v České republice, takže informace z jiných zemí mám spíše zprostředkované, ale obecně si myslím, že v Evropě jsme ve srovnání s USA nebo i s Velkou Británií dost sešroubovaní. Jednak administrativně, jednak stran různých výše zmíněných slohových cvičení. V těch dvou zmíněných zemích se mi zdá, že víc záleží na substanci a kvalitě než na tom, jak vybásníte projektovou žádost.
V Česku se chystá nové hodnocení vědy, metodika 17+. Udělal jste si už na to názor?
Nejsem na tohle žádný expert, takže to nemůžu podrobně komentovat. Zatím z toho nemám pocit, že bychom se zbavovali slohových cvičení, ale strašně rád bych se mýlil. Nicméně ať tu máte jakýkoliv systém, ve finále vždycky záleží, jací jsou lidé, kteří ho aplikují. Sebelepší systém není odolný vůči těm, kteří ho budou chtít zkroutit třeba tak, aby se měli dobře především ti průměrní, místo abychom výrazně podporovali a dále motivovali ty, kteří jsou nadprůměrní.
Co s tím?
To je jak se zaváděním demokracie. Nemyslím si, že existuje nějaká kouzelná sada opatření, která by se dala udělat, a něco se dramaticky zlepšilo z roku na rok. Jeden můj kolega by vám určitě řekl, že jediná šance je začít skutečně masivně podporovat příchod mladých lidí se zahraniční zkušeností z míst, která jsou na tom podstatně líp než my, a tím systém měnit zdola. Bohužel jakkoliv se spousta věcí zlepšila, tak to pořád není dost a dostat do České republiky nebo do Brna špičkového doktorského studenta nebo postdoka je pořád oříšek. Obecně špatná situace je i na pozici, které říkáme odborný asistent, což je podle mě sám o sobě hrozně nešťastný název. Vzbuzuje totiž dojem, že je to někdo, kdo má někomu asistovat. Přitom to má být pozice, kde už je člověk samostatný vedoucí týmu a zcela plnoprávný člen akademické komunity – takto je to zcela běžné a přirozené na kvalitních institucích v zahraničí. A vypadá to, že většina našich akademických pracovišť se ani nijak zvlášť nesnaží získat opravdu co možná nejlepší kandidáty na tyto pozice – nabízejí průměrné až podprůměrné startovní podmínky, čemuž poté logicky odpovídá výsledek.
A pak by měl člověk taky začít sám u sebe, snažit se a nezapomínat na to, jak je důležité aktivně se účastnit rozhodování o tom, kdo bude stát v našem čele. Lidé, kteří jsou v top managementu, ať už státním, firemním nebo univerzitním, opravdu musí být profesionálové a respektované osobnosti, protože jejich zodpovědnost je nemalá. Když udělají špatná rozhodnutí, dopadne to na všechny. Na nižších stupních se pak můžete zbláznit a stejně řadu věcí nespravíte.
Tušil jste, do čeho jdete, když jste se před deseti lety vracel do České republiky?
Neměl jsem velké iluze, ale musím říct, že realita často překonala i některá má poměrně pesimistická očekávání. To, o čem tu mluvíme, není dobrý trend a hlavně my jako Česká republika si ho nemůžeme dovolit. Nejsme rozhodně v pozici, kdy bychom byli o pár let napřed před celým světem. Naopak máme co dělat, abychom se aspoň v některých oborech drželi slušného průměru nebo lehkého nadprůměru. Mnohé věci, které jsou esenciální, řešíme formálně, nebo pomalu a cimrmanovsky komplikovaně vymýšlíme vlastní řešení, místo abychom aplikovali to, co na kvalitních zahraničních institucích dávno funguje.
U vás byl návrat motivovaný osobními důvody. Jinak byste o tom neuvažoval?
Kdybych se oprostil od všech emocionálních aspektů, jakože má člověk manželku Češku, děti a nějaké vazby na domov, a rozhodoval se úplně pragmaticky, tak bych velmi pravděpodobně zůstal v zahraničí.
Co vás tu příjemně překvapilo?
Myslím, že se velmi dobře povedlo naplnit jednu z vizí ohledně Univerzitního kampusu Bohunice – minimálně v té oblasti, do které nejvíc vidím, tedy v propojení chemie a biologie. Tady skutečně dochází k synergiím několika oborů bez ohledu na to, kam organizačně patří. Jsme pod jednou střechou, denně se můžeme potkávat, zajít na oběd a probrat společné projekty. To je skvělá věc, kterou nám někdy kolegové i ze špičkových zahraničních institucí docela závidí.
A také mám radost z toho, že se nám podařilo pár vysoce nadprůměrných studentů chemie dostat na doktorské studium na opravdu elitní instituce, jako je Oxford, Harvard a Columbia University.
Vy jste po návratu začínal na Masarykově univerzitě v podstatě od nuly.
Můj případ je trochu atypický v tom, že jsem dlouho před návratem do České republiky pracoval ve firemní sféře, takže jsem si neměl moc co přivézt. Projekty, na kterých jsem pracoval ve firmě, zůstaly tam. Musel jsem si ve svých téměř 40 letech vymyslet nové projekty, měl jsem prázdnou laboratoř a v podstatě žádné zdroje. K tomu, abych se vůbec mohl smysluplně rozjet, byla zásadní podpora několika málo mých kolegů – konkrétně Petra Dvořáka, Aleše Hampla a Lumíra Krejčího, kterým bych rád tímto zpětně poděkoval.
Když se ale člověk podívá na časovou osu toho, co jste dokázali, působí to tak, že si dost jdete za svým. Přicházíte do Brna, začínáte pracovat na nových biologicky aktivních sloučeninách, mluvíte o tom, že ve vzdálenějším horizontu budete potřebovat partnera z komerční sféry, abyste to posunuli do praxe, a po dalších pár letech máte sloučeniny v takové fázi, že spolu s kolegy uzavíráte na české poměry poměrně unikátní partnerství s inovační firmou. Takhle to zní skoro pohádkově.
V podstatě to tak nějak je, ale shrnul jste do jedné věty skoro deset let tvrdé práce. Jen bych možná ještě doplnil, že komerční spolupráce, kterou máme s Lumírem Krejčím s firmou Artios, není ještě tak daleko, že bychom měli sloučeniny, které jsou připravené jít do klinického testování a za pár let se dostat do praxe. Jsme pořád ještě ve fázi základního výzkumu, který stojí na našem chemicko-biologickém know-how a na to konto byla uzavřena exkluzivní licenční smlouva. Shodou okolností ale máme v tuto chvíli jiný program ve spolupráci s Vítězslavem Bryjou z ústavu experimentální biologie a tam už jsme se dostali ke sloučeninám, které mají velký potenciál ke klinickému testování. Ve spolupráci s Centrem pro transfer technologií MU teď intenzivně přemýšlíme, že bychom zkusili založit spin-off firmu se spoluúčastí univerzity a s investorem a vybranou sloučeninu bychom protlačili až do fáze klinického testování.
Jak to že firma jako Artios je ochotná podpořit výzkum, když není jisté, že z toho něco bude?
Jednak samozřejmě nejsme jediní, do koho investují, a jednak je to inovativní firma v biotechnologickém a farmaceutickém průmyslu se vším všudy. Je z investorského prostředí, které je na to zvyklé. Finančně je to tedy velký risk, ale o to větší může být zisk. Jak se říká anglicky: high risk, high gain. Doporučoval bych toto prostředí pořádně poznat všem, kteří šermují termíny inovace, vysoká přidaná hodnota, excelence, průmysl 4.0, chytré město a dalšími „buzzwords“, kterých má plnou pusu kdekdo, ale reálných příkladů kolem sebe vidíme pořád strašně málo.
Čím to je?
Vyžaduje to velké časové investice, značné peníze a hlavně velký kus intenzivní práce, abychom něčeho skutečně relevantního dosáhli.
Jak dlouho může trvat, než se vědec dostane s biologicky aktivní sloučeninou z laboratoře k pacientovi?
Záleží také na tom, jak velkou dávku štěstí máte a do jak moc nových věcí se pouštíte. To, co děláme my s Artiosem, je úplně nová biologie, nová třída enzymů, která zatím nebyla farmakologicky využita, což se promítá do daleko větší časové náročnosti. Když vyvíjíte něco, co je v zásadě známé a ozkoušené, a vy chcete například „jenom“ udělat o něco účinnější nebo selektivnější sloučeninu, je vaše startovní pozice snazší. I v takovém případě se ale bavíme o několika letech. V našem případě, pokud do toho započtete komponentu základního výzkumu, na kterém pracoval kolega Krejčí, jsme přibližně na deseti letech a u pacienta ještě zdaleka nejsme.
Jak se povede domluvit na spolupráci s takovou inovativní firmou?
Jedině skutečně kvalitní prací, nic jiného za tím není. Na startu vám může pomoct, když je za vámi nějaká silná značka typu Oxford nebo MIT (což není náš případ), pomůže vám taky historie úspěšných spoluprací a jiných úspěšných projektů, které jsou pro investora určitou zárukou. To vše otevírá dveře, nakonec za vás ale mluví jen vaše výsledky.
Použil jste opakovaně termín základní výzkum. Jak se stavíte k dělení vůči aplikovanému?
Podle mě je tohle dělení bullshit a to mě klidně můžete citovat. Náš projekt s Artiosem je toho krásný doklad. Vy můžete dělat něco, co je podle někoho „základní“ výzkum, ale jeden kousek dat, který nově získáte, vás rázem může překlopit do „aplikovaného“, a naopak. Takže nějak se na toto dělení upínat je nesmysl. Chytají se toho často někteří lidé a firmy, které se holedbají tím, že to oni dělají ten aplikovaný výzkum, ale ve skutečnosti fungují jen díky tomu, že si dokážou sáhnout na některé typy grantů a na jejich práci není žádná inovativnost – schovávají se za to aktivity, které jsou v řadě případů rutinní servis a měření. Ale ve výkazech to vypadá hezky, protože je to snadno plánovatelné – plníte indikátory, počty měření a počty uživatelů.
Co vás osobně na vědě baví? Proč to děláte?
Všechny projekty, kterým se věnujeme, jsou orientované do oblasti onkologie. Už od dob, kdy jsem dělal v USA v byznysu, jsem chtěl být v terapeutické oblasti, kde když se zadaří, může to mít reálný dopad a pomoci lidem. Ve firmě ve Spojených státech jsem měl možnost přejít z onkologické oblasti do metabolické a řešit obezitu. Bylo to kariérně lákavé, ale nepřicházelo to pro mě v úvahu, protože bych nenašel vnitřní motivaci to dělat.
Druhá velká motivace je pro mě intelektuální. Vývoj biologicky aktivních sloučenin je pořád hodně nepředvídatelný. Je to intuitivní záležitost, nedá se to přesně spočítat, musí vás to prostě napadnout – pětkrát to nezafunguje, pošesté ano, dostanete data a vidíte reálnou biologickou aktivitu. Kdyby šlo na superpočítači zcela spolehlivě spočítat, že je potřeba připravit jedinou konkrétní sloučeninu a ona bude hned optimálně fungovat, tak by to pro mě ztratilo velké kouzlo. Tak to ale není a myslím si, že ještě nějakou dobu nebude.
Autor: David Povolný
Foto: Martin Indruch
Zdroj: Masarykova univerzita
Kamil Paruch (*1972)
po studiích na Masarykově univerzitě odešel na doktorát do Spojených států na Columbia University. Poté osm let pracoval ve farmaceutické firmě Schering-Plough. Na svoji alma mater se vrátil v roce 2009 a byl podpořen programem SoMoPro Jihomoravského kraje, který lákal špičkové vědce ze zahraničí. Zabývá se především výzkumem v oblasti syntézy nových organických sloučenin s cílenou biologickou aktivitou.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Masarykova univerzita
