Kateřina Vávrová: Není možné podporovat výhradně aplikovaný výzkum

Kateřina Vávrová se věnuje výzkumu kožní bariéry – nejsvrchnější části kůže, která chrání lidský organismus před vlivy vnějšího prostředí a před ztrátou vody. V rámci svého prvotního výzkumu zkoumala látky, které mohou usnadnit prostup léčiv přes kůži. Čím více se tímto tématem zabývala, tím více se ukazovalo, že kožní bariéra samotná pro ni představuje velmi zajímavé téma, a proto se v současnosti věnuje základnímu výzkumu lipidů, především pak ceramidů v kožní bariéře.

Ty jsou pro kůži významné, neboť zajišťují přežití v suchozemském prostředí. Dále zkoumá poruchy lipidů, které se objevují například u atopického ekzému. I v případě tohoto onemocnění má kožní bariéra významnou roli, ačkoliv se dříve spojovalo výhradně se špatnou imunitní odpovědí. Výzkum ukazuje, že i doplněním konkrétních lipidů lze výrazně zlepšit život pacientů s ekzémem.

Jaké to pro Vás bylo, když jste obdržela cenu od Francouzského velvyslanectví?

Pro mě to bylo spíš velké překvapení, že jsem to tehdy vyhrála (smích). Zvlášť když vidím, jak kvalitní práce mají uchazeči o tuto cenu v dnešní době. Díky ceně jsem se dostala na stáž do Francie, což byl pro mě cenný pohled na to, jak věda funguje na jiném pracovišti. Zároveň to byla motivace dál pracovat.

Je spolupráce se zahraničními vědci důležitá?

Určitě. A jestli mám uvést jediný příklad, tak je to profesor Antonín Holý a jeho spolupráce s Erikem de Clercqem. Bez této spolupráce by z jeho chemických látek možná léky na AIDS nikdy nevznikly.

Co všechno musí vědec podstoupit, když žádá o projekt?

Při psaní projektu záleží na tom, kolik máte pilotních výsledků, zda zhruba víte, že navržené pokusy budou fungovat, nebo jestli jdete do rizika a píšete úplně nový projekt, kde musíte daleko lépe zdůvodnit, co budete dělat, když se to nepovede. Potom tak půl až tři čtvrtě roku trvá, než se dozvíte výsledky. 

Může se stát, že než se projekt sepíše, někdo jiný dostane financování podobného projektu a pak se ten „opožděný“ neschválí?

To se děje spíš u publikací.

Co byste řekla mladému člověku, který se rozhoduje, jestli vědu bude dělat a třeba ještě nepodstoupil žádnou diplomovou práci?

Každý má jiná očekávání, ale často se mi stává, že za mnou přijde talentovaný člověk a říká, že neví, jestli na to bude mít. Představuje si, že musí být Einstein, když chce dělat vědu, ale tak to není. Každý má jiné schopnosti a možnosti, které můžeme v týmu využít.

Když pozorujete vývoj české vědy, existuje něco, co se změnilo k horšímu?

K horšímu se změnila byrokracie. Ale jinak se podmínky ve vědě mění k lepšímu. I její hodnocení, které pořád dost lidí kritizuje, se podle mého názoru zlepšilo. Byť není úplně dokonalé, tak se hodnocení zobjektivizovalo, vědci jsou hodnoceni za to, co v minulých letech udělali a jaké měli výsledky.

A to se změnilo kvůli tomu, že se vědci dokáží lépe prezentovat nebo je to i odrazem společnosti a politiků, kteří si uvědomují význam vědy?

Částečně ano, ale možná to byla iniciativa samotných vědců, kteří nechtěli dávat všem stejně, ale podporovat spíše kvalitní výzkum.

Na jaké téma v oblasti kůže se vědci budou soustředit v budoucnu?

To je hrozně těžká otázka, kam se výzkum bude ubírat do budoucna. Ideální by bylo, aby se poznatky základního výzkumu postupně přetavily do lepší léčby nemocí. Zatím se pořád ukazuje, že je to ještě složitější, než jsme čekali. 

Není změna pohledu na komplikovanost výzkumu i odrazem toho, že je dnes poznatků víc a vědci se více snaží předcházet a odhadovat možné reakce, zatímco dřív se tolik neřešil například pozdější dopad léčby na pacienta?

S léčbou to není jednoduché. Můžeme se dívat na obraz onemocnění a myslet si, že když má v těle nějaká látka zvýšenou hladinu, tak by bylo fajn ji snížit. Pak se ale zjistí, že zvýšená hladina byla jen obrannou reakcí na poškození někde jinde v organismu, takže by utlumení jednoho problému mohlo jen způsobit jiný. Proto je základní výzkum také nesmírně důležitý a není možné podporovat výhradně výzkum aplikovaný, jak v dnešní době často slyšíme.

Autorka: Esther Idris Beshirová

Zdroj: Francouzské velvyslanectví v Praze a Francouzský institut

Francouzské velvyslanectví v Praze již čtvrt století každoročně uděluje vědecké ceny, které vznikly v roce 1994 z iniciativy profesora Jean-Marie Lehna, nositele Nobelovy ceny za chemii. V prvních letech byly udělovány pouze v oboru svého zakladatele, postupem času ale pokryly celkem šest vědeckých disciplín. Na základě dvojího hodnocení, které provádí nejprve domovské pracoviště a následně mezinárodní porota, jsou vybíráni nejlepší čeští doktorandi – vedle chemie také ve farmacii, lékařství, jaderném výzkumu, počítačových vědách a společenských a humanitních vědách. K pětadvacátému výročí těchto cen vydalo Francouzské velvyslanectví v Praze publikaci rozhovorů s 25 laureáty – za každý rok s jedním. V rámci spolupráce je postupně zveřejňujeme na portále Vědavýzkum.cz.