Lenka Staviany: Bořím zaběhlé pořádky. A baví mě to

Jedním z hlavních pilířů Vaší práce je propojovat výzkumné instituce s firmami ve Středočeském kraji. Co jsou největší překážky jejich spolupráce?

I když mám pocit, že se transferové prostředí mění v posledních letech k lepšímu, tak přesto vidím hodně třecích ploch. Ve firmách často hodnotí akademiky jako levnou pracovní sílu, se kterou se navíc těžko komunikuje kvůli složité administrativě. Na vědecké straně naráží transferové snahy na hodně byrokratických a legislativních překážek. Spolupráce je také často neefektivní a některé výzkumné ústavy s firmami spolupracují jen proto, aby splnily formální náležitosti určitých typů projektů. Navíc každá strana má jiné priority a mluví jiným jazykem.

Co by měl být první krok, který by spolupráci usnadnil?

Myslím, že musí nastat změna legislativy. Věda se dnes hodnotí primárně na základě publikací a pokud nezohledníme také aplikovaný výzkum a nebudeme výzkumné instituce motivovat lepší legislativní podporou nebo hospodářskou činností, tak se nikam nepohneme.

Jakou konkrétní podporu výzkumným institucím a firmám nabízí Středočeské inovační centrum, kde vedete tým transferu technologií?

Jsme inovační agentura, která podporuje středočeský inovační sektor a úzce spolupracujeme se začínajícími podnikateli nebo výzkumnými organizacemi. Nenabízíme jen finanční podporu, ale především know-how, experty a kontakty. Hlavní vizí SIC je, že se na nás může kdokoliv obrátit a myslím, že jsme schopni pomoci téměř s čímkoliv v podpoře růstu a inovací.

Ve Středočeském kraji máme mnoho menších výzkumných institucí, které nemají nastavené obchodní, marketingové, komunikační nebo komercializační strategie a neví, jak si například chránit duševní vlastnictví nebo nastavovat procenta z prodeje licencí. Samozřejmě máme i výzkumné organizace, které už mají tyto procesy dávno nastavené a s nimi řešíme zcela jiné výzvy. Např. je propojujeme s firmami ke spolupráci na konkrétním projektu, jehož výsledkem může být vývoj produktu či založení spin-offu.

Vaše práce tedy začíná u mapování potřeb výzkumných organizací?

Ano. Když někde vidíme mezeru, tak se ji snažíme řešit. Například jsme si všimli, že středočeské instituce bojují s nedostatkem kvalifikovaných zahraničních vědců. Tři roky jsme bojovali o evropský program Horizon Europe, v rámci kterého jsme na projekt MERIT nakonec získali téměř 90 milionů korun. Díky tomu budeme moci zaplatit pobyt 30 vědců ve středočeských výzkumných institucích. Momentálně jsme v procesu vybírání první výzvy. Ze 140 registrací máme 67 přihlášek a z nich musíme vybrat 15 vědců.

Je SIC v něčem jiné než ostatní inovační centra?

SIC je jedno z mála inovačních center, které nemá vlastní prostory pro inkubaci a akceleraci začínajících inovačních projektů, což vychází i z povahy regionu, který má své přirozené centrum v Praze. Naše práce se hodně odvíjí od inovační strategie Středočeského kraje a faktu, že je to kraj hodně fragmentovaný, protože životní nároky v prstenci blízko Prahy jsou velmi odlišné od vzdálenějších míst. V kraji máme nejvyšší počet výzkumných organizací, a naopak nám chybí velké univerzity a humanitně a sociologicky orientovaná pracoviště.

A co skutečnost, že uprostřed Středočeského kraje je Praha, která je mimo dosah SIC?

Polohou je to výhoda, je to přirozené ekonomické centrum. Z úhlu pohledu vědy, myslím, že větší propojení by mohlo pomoci oběma stranám. Téměř všichni studenti ze Středočeského kraje studují na univerzitách v Praze a řada lidí dojíždí za prací. Zakladatelé firem často stojí před otázkou, zda ji založí v Praze nebo Středočeském kraji a zvažují, co jim která varianta přinese. Ve prospěch Prahy hraje to, že startupům nabízí nejlepší investiční prostředí a přístup k vysoce specializovaným službám a expertům. I když je do Středočeského kraje velmi dobrá dostupnost, tak dostat se do některých vzdálenějších míst bez auta může být časově náročné. I navzdory tomu ale ve Sředočeském kraji vznikají skvělé projekty, a to nejen v metropolitním území v blízkosti Prahy jako například ve vědecko-technickém STAR regionu, ale i ve vzdálenějších místech. 

Špičková tenisová rozhodčí, která vnáší ženský pohled mezi manažery

V SIC pracujete už čtyři roky. Jaká byla Vaše profesní cesta?

Vystudovala jsem experimentální biologii na Ostravské univerzitě a také farmaceutického laboranta. Po zkušenosti z menší lékárny jsem přešla do velkého řetězce, kde jsem pochopila, že jejich cílem není pomoci člověku, ale byznysu, což se mnou nerezonovalo a věděla jsem, že to není cesta pro mě. Je pro mne důležité řešit podstatu problému, nikoliv pouze následek.

Chtěla jsem pomáhat vědcům a být u transferu, a tak jsem odešla na Slovensko do malé firmy nedaleko Žiliny, kde jsme nejen pomáhali založit spin-off iProbio, který se dodnes věnuje výrobě personalizovaných probiotik, ale důležitými tématy byl také networking, spolupráce stakeholderů a řešení mezinárodních projektů.

Moje další kroky vedly do Prahy do healthtech korporátu vyrábějícího lékařská zařízení, kde jsme učili lékaře ovládat nové technologie, například v podobě operačních přístrojů a použití VR. A pak už přišel SIC.

Už rok jste v SICu vedoucí transferového týmu. Co je pro Vás v nové roli největší výzva?

Oprostit se od každodenních úkolů a víc přemýšlet nad strategií a rozhodovat. Tři roky jsem jako členka týmu práci sama vykonávala a najednou ji musím řídit. Už nebojuji sama za sebe, ale za celý tým, na kterém mi hodně záleží a jehož členy, a tím pádem i sebe, se snažím chránit od přepracovanosti a činnostmi, které nejsou efektivní. Cítím hodně zodpovědnosti a nutnost sebereflexe, protože ať chci nebo nechci, tak se mi vždy budou kolegové dívat pod ruce a budou mě s někým srovnávat a přejímat moje názory. Myslím, že mám cit pro to vidět, v čem jsou konkrétní lidé dobří a kde mají prostor pro zlepšení. Učím se s kolegy a kolegyněmi správně komunikovat co a proč dělají, tak aby jim to dávalo smysl.

Navíc jsem v manažerském týmu SIC jediná žena, navíc zatím bezdětná a mladá, takže ani to mi situaci neulehčuje (smích).

V čem je pro Vás práce v takovém prostředí náročná? 

Pocházím ze sportovního světa, takže jsem se vždy pohybovala v mužském prostředí a být jediná žena v pánském kolektivu pro mě není nekomfortní. Vyrostla jsem u Ostravy, což si myslím, mě dost ovlivňuje i v komunikaci, kdy říkám věcí hodně napřímo a jsem víc pragmatická. Musím si ale dávat pozor, abych uměla říct ne, stála za svým názorem a měla ostřejší lokty. Myslím, že se mi do našich diskusí daří vnášet i trochu jiný pohled než jen optiku tvrdého byznysu a touhu vyhrát. Snažím se zdůrazňovat naše hodnoty a přemýšlet, jak si můžeme pomoci nebo co můžeme udělat pro kolegy a kolegyně, aby se cítili dobře a nehnali se jako křečci v kolečku. Myslím, že tím trochu bořím zaběhlé pořádky, baví mě to.

Zmiňovala jste, že pocházíte ze sportovního prostředí. Jste bývalá tenistka a jako tenisová rozhodčí jste jako jedna z mála Češek navštívila všechny grandslamy. Kolik takto úspěšných rozhodčích v Česku máme?

Něco kolem deseti, dříve jich ale bylo méně. Myslím, že jsem do světového tenisu tak trochu otevřela českým rozhodčím dveře. V Česku jsme dlouhé roky neměli vysoký turnaj, kde bychom mohli nabírat zkušenosti, takže pro mě byl nejvyšší metou Davis Cup, který se u nás hrál, a nenapadlo mě, že bych kdy mohla na grandslam vyjet. Když jsem zjistila, že se tím dá uživit, tak mě to začalo hodně zajímat a chtěla jsem to zkusit. Měla jsem ale nepochybně také štěstí na dobu, kdy se rozhodcovské prostředí začalo více rozvíjet, ženy více zapojovat a nastala generační obměna.

Jak se Vám daří skloubit obě kariéry?

Od té doby, co jsem ve vedoucí pozici, tak už mi na tenis nezbývá tolik prostoru. Musela jsem si vybrat, abych se úplně nezničila. Na turnaje musím čerpat dovolenou a rozhodcování není aktivita, u které bych dokázala vypnout. Naopak, je to velmi náročné a stresující a být v takových podmínkách v práci i na dovolené opravdu není ideální.

Co Vám dala sportovní zkušenost do karierního života?

Velmi mnoho. Začala jsem cestovat už jako hodně mladá a musela jsem si veškerou logistiku včetně administrace zajistit sama, tak jsem získala organizační schopnosti. Měla jsem spoustu příležitostí poznat různá místa, kultury a dnes se ráda vracím do Česka a jsem vděčná za to, že tu máme vzdělávání a zdravotnictví zdarma, dlouhou rodičovskou dovolenou a další výhody, které zdaleka nejsou samozřejmostí a na tak vysoké úrovni. Také jsem pochopila, že s lidmi, kteří pochází z různého kulturního prostředí, je potřeba jednat jinak.

Jako rozhodčí jste navíc neustále pod stresem, že nesmíte udělat chybu, ale musíte být rychlí v úsudku. Rozhodčí se musí v řádu milisekund umět rozhodnout, jestli vidí out nebo ne, ale také musí dění na kurtu neustále vnímat v kontextu pravidel, která má v hlavě. Musíte zapisovat do tabletu výsledky, které se rozesílají sázkovým kancelářím, takže je potřeba být rychlý na mnoha úrovních. Do toho práce s emocemi a jednání s lidmi v afektu je opravdu výzva a škola života.

Také jsem pochopila, že život není jenom o práci. V Americe se rozhodcování často věnují senioři, kteří si přišli zlepšit den nebo lidé, kteří mají své hlavní zaměstnání v jiném oboru. Jako člověka mě to velmi ovlivnilo a obohatilo.

 

Autor: Vědavýzkum.cz (TM)

---

Co o sobě řekla Lenka Staviany?

Má cesta k inovacím začala již na Ostravské univerzitě, kde jsem zkoumala znečištění potravin, vod a ovzduší i jejich negativní efekt na zdraví člověka. Zjistila jsem, jak je náročné výsledky přenést do praxe, a to byl první impuls, proč jsem se rozhodla tomuto tématu věnovat. Přes malou firmu i nadnárodní korporaci jsem přišla do SICu, kde pro výzkumná centra připravuji unikátní programy a prošlapávám inovacím cestu na trh. Nastavuji spolupráci center s firmami či experty, bořím předsudky a hledám cesty, jak vědě v kraji pomoci.